3497299
komentáře u knih
Bušidó: Cesta samuraje
Taira Šigesuke
Zajímavá paralela mezi etikou samuraje a britským majordomem, jak jej líčí Ishiguro v Soumraku dne – jeho pan Stevens se s Šigesukeho ideálem zacíleného, věrného a vzhledem k zadanému úkolu až za hrob oddaného bojovníka překrývá do takové miry, že to imho není jen tak náhodou.
Pak je tady taky paralela se služebnictvem, jak jej podábá Emily Brontëová v románu Na větrné hůrce – zde, stejně jako v Bušidó, se podobně tematizuje, že strohý život oddaný službě je zdravější a pokud jeho vlákno nepřetne nesplnitelný úkol či prostě osud (nemoc, nehoda), trvá déle než život rozmazleného rozmařilce a je také naplněn jakýmsi vnitřním štěstím. Oproti tomu je existence panstva jaksi křehčí – jejich psychika je náchylnější k depresím a sebedestrukci, jejich celková konstituce nemá pevný charakter a jelikož smrt je pro ně něčím děsivým a obávaným, naopak paradoxně umírají brzy (srovnejme průměrný věk, jakého se ve slavném románu dožijí hrdinové z řad služebnictva, s průměrem dožití panstva – bez ohledu k pohlaví). Šigesuke tohle ve svém etickém kodexu podává jako výhodu, které jeho ideální bojovník může dosáhnout (pochopitelně tedy v dobách míru, kdy je šance na fyzický střet řádově nižší než ve válce). Není to v jeho podání nutně odměna, protože tou je samotná služba, respektive každý dobře vykonaný úkol, ale rozhodně možný dlouhý a šťastný život samuraje zmiňuje právě v téhle “brontëovské” kontradikci.
Na okraji zmizelého
Jiří Pehe
Všechny Peheho romány jsou, jako by je psalo přemoudřelé děcko.
O smrti a umírání
Elisabeth Kübler-Ross
Klasická práce Elisabeth Kübler-Ross, která u nás vycházela už za komunismu v samizdatových překladech a přepisech. Nemohla vyjít oficiálně, jelikož člověk budující socialismus by se myšlenkami na smrt neměl stresovat. Autorčino určení postupných fází reakcí na blížící se konec u terminálně nemocných (šok – popírání – hněv – smlouvání – přijetí a nad tím střídající se fáze naděje) je poměrně známé. Kniha by se ovšem měla spíše jmenovat O smrti a umírání praktikujících křesťanů, jelikož autorka sice v poslední části tvrdí, že se dané schema týká všech de facto stejně – ateistů, věřících i kohokoli mezi tím – ovšem pak je těžko pochopitelné, proč když tři čtvrtiny knihy tvoří kazuistiky doprovázené doslovnými přepisy rozhovorů, z nich většina pacientů dokládá, že hlavní sílu čerpají z toho, že se odevzdali Bohu. Ateismu má tak paradoxně asi nejblíže pacient, který sděluje, že i když je myslím praktikující protestant (nebo katolík, teď nevím), on na modlení zase tak moc není a modlí se za něj spíš jeho žena. Celá kniha tak nepůsobí příliš všeobecně platně. Ostatně teoretická část se mi jeví spíše jako taková zobecňující dojmologie doprovázená hojnými citacemi z Rabíndranátha Thákura (btw, to je ten spisovatel, jehož básněmi prý záměrně iritoval členy Vídeňského kroužku na svých přednáškách Ludwig Wittgenstein, když měl dojem, že jsou úplně mimo – což bylo zřejmě dost často). Na druhou stranu je práce Kübler-Ross za prvé průkopnická (jedná se o šedesátá léta v USA) a za druhé jistě prakticky velmi prospěšná, neboť zásadně změnila přístup především pomáhajících profesí k pacientům, pro něž již nelze léčebně mnoho vykonat. Kübler-Ross vycházela z neutěšené situace, kdy se smrt brala jako něco, co je třeba maximálně potlačit, jelikož jsou před ní všichni profesionálové v koncích (vyjma kněží pochopitelně). Komunikace mezi pacienty a doktory či ošetřujícím personálem se proto většinou odbývala na úrovni pozorování a vyhodnocování dat z přístrojů a mnohdy i sérií zbytečných testů, která měla zakrýt omezenost moderní medicíny. Lidskost nikde; empatie a schopnost pochopit a naslouchat potřebám nemocných minimální – a to často i ze strany příbuzných. V tomto ohledu se práce dosti podobá knize Atula Gawandeho Nežijeme věčně, v níž se v roce 2014 popisuje situace v americkém kontextu dosti podobně – z toho plyne, že díky Kübler-Ross se těmto pacientům a jejich rodinám nyní věnuje vyškolený psychiatr či psycholog, ale společnost je ve svém vytlačování smrti za okraj pozornosti prakticky ve stejné křeči. A to včetně příslušníků lékařského stavu. Ostatně právě personál nemocnic – doktoři a sestry – jsou těmi, kdo na autorčiny průkopnické semináře reaguje s hysterií, která nemá s racionálním přístupem mnoho společného. Pacienti i jejich příbuzní byli u rozhovorů Kübler-Ross vždy velmi vstřícní, doktoři a sestry občas reagovali jako sociopaté. Dlužno dodat, že mnoho z nich jen dočasně – jakmile její seminář osobně navštívili, jejich přístup se často změnil. Proto asi autorka přes průběžně uváděné peripetie na konci knihy ne zcela uvěřitelně tvrdí, že na její seminář reagovali pozitivně ÚPLNĚ všichni.
Sen letící želvy
Nora Eckhardtová
Nora Eckhardtová pracovala několik let coby PR pro pražská kina Aero, Světozor a Bio Oko. Prostředí filmové distribuce a fiktivní pražské kina Obzor tvoří i podstatnou složku příběhu – protagonista, filmový maniak Viktor Blahoš, zde pracuje jako programový redaktor. Jde o psychologický román s prvky thrilleru zřejmě volně na způsob Patricie Highsmith, v němž hraje ústřední roli sebestředný duševní mrzák Viktor, který patří do třídy antihrdinů, jakým je třeba Nabokovův Hermann Karlovich ze Zoufalství. Viktor i Hermann si o sobě myslí, že jsou chytřejší a vnímají více, než ostatní, ale pravdou je spíše opak. Na debut to určitě není špatné. I když zápletka je možná trochu uměle vyšroubovaná při snaze o závěrečné překvapení a ne úplně obratné mi připadá citování filmových scén, jejichž předlohy jsou vzápětí čtenáři nezakrytě jmenovány, aby mu nedejbože něco neuniklo (např. slavná scéna z Annie Hall, v níž W. Allen loví pavouka s tenisovou raketou). Vyprávění je vždy fokalizováno do mysli jednotlivých aktérů, přičemž balancování mezi stereotypní karikaturou a uvěřitelně živou postavou vychází autorce spíše ve prospěch životnosti. Člověk má během čtení možná až příliš často pocit, že něco takového už někde viděl/četl (i tam, kde se mu nedostane v tomto směru explicitního potvrzení předpokládané inspirace), ale alespoň ústřední dvojice Viktora a Eleny je skrze různé situace specifikována natolik zajímavě, že je možné je zařadit do mentálního skladiště pro následné srovnávání.
Ňadro
Philip Roth
V zásadě především taková roztomile provokativní variace na Kafkovu Proměnu a (dle explicitního poukazu) na Gogolův Nos. Docent Kepesh se prostě najednou, z ničeho nic začne proměňovat – proměna začne jeho hlavním údem, jenž nejprve mění citlivost, poté i zabarvení a tvar. Obává se rakoviny, ale vysvětlení je mnohem fantastičtější. Zábavné pak je, nakolik je – podobně jako u Kafky – fantastická metamorfóza okolím brána jako sice podivuhodná, ale přesto jaksi uvěřitelná a nakonec i celkem všední záležitost. Hrdinové Philipa K. Dicka nebo Raye Bradburryho svým vnímáním reality připomínají paranoidní schizofreniky, ovšem nakonec se vždy ukáže, že mají pravdu. David Kepesh se nechce s neuvěřitelným faktem smířit a snaží se na věc dívat tak, že je paranoidní schizofrenik – nakonec se ukáže, že nejspíše pravdu nemá (i když jde o nespolehlivého vypravěče, takže kdo ví). Tak jako tak, všechny problémy se stejně nakonec omezí na otázku prožívání sexuální slasti. Roth je zajímavý autor i ve svých minoritnějších textech.
Všichni odcházejí
Wendy Guerra
Novela psaná deníkovou formou jako svědectví o životě na Kubě 1978 – 1990 z hlediska malé holky a záhy s časovým skokem dospívající dívky, která rozhodně nemá na růžích ustláno, jak už to v podobném typu prózy bývá. Lehce patetické, ovšem celkem dobře v souladu s danou formou. Rozhodně ne bez talentu a bez zajímavosti, která přesahuje rozměr čistě toho faktu, že jde o román z exotického „ráje“, který je nám svojí komunistickou historií (která je pro Kubánce ovšem stále dosti přítomná) něčím známý, ale v mnohém spíše dosti cizí.
Několik dnů
Fedor Gál
Po REFLEXÍCH jsem si ze zvědavosti přečetl od Gála ještě jednu knihu, jelikož jsem si moc nebyl jist, jak jej mám vlastně vnímat. Poněkud roztěkaný a útržkovitý styl, u nějž kvalita a relevance výpovědi dosti variuje, je vlastní i NĚKOLIKA DNŮM. Zřejmě se jedná o autorův způsob, jak přistupuje k tomuto druhu jakési osobní esejistiky. Přesto jde o knihu o dost zajímavější. Je zde sice několik kapitol, které jsou dokonce shodné s REFLEXEMI (výpisky z četby knih, které jej v dané době hluboce zaujaly), nicméně podstatné je zejména zachycení několika polemik a dialogů. Předně je jimi publikovaná mailová komunikace Fedora Gála s jistým rasistou, kterého v knize oslovuje Matěj. Matěj je evidentně inteligentní a vzdělaný (trpí v tomto směru ovšem evidentním komplexem, jelikož dává svoji vzdělanost příliš okatě najevo – kupříkladu celkem bez vztahu k dialogickému kontextu oznamuje, že právě čte Foucaultovu PSYCHOLOGII A DUŠEVNÍ NEMOC, aby si o něm snad Fedor či někdo jiný nemyslel, že je nějaká trubka). V rozhovoru se ovšem pěkně rýsuje hranice jeho uvažování a principy argumentace. Obdobně je pak např. zajímavý dialog s jedním Fedorovým přítelem o tom, zda nese bílý muž vinu na chudobě zemí třetího světa či příspěvky k vymezení a pochopení konceptu identity.
Jak si vybudovat fantastickou paměť
Christiane Stenger
V celku průměrná kniha na dané téma, ve všech ohledech. Autorka velmi stručně zmíní historický kontext - v jedné či dvou větách se objeví Simonides z Keu a renesanční vzdělanci + pár zajímavostí z historie i z jejího života. Zbytek je celkem obstojně podaná teorie, v rozsahu a více méně i kvalitě, jak je u tohoto druhu lit. zvykem. Když neberu v potaz vyloženě historiografické práce, jako je známá kniha UMĚNÍ PAMĚTI Frances Yates, tak v tomto směru zřejmě vyniká jen z velké části reportážní kniha MOONWALKING WITH EINSTEIN JoshuyFoera (která vyšla česky pod nepříliš vynalézavým názvem ŠETŘI SE, EINSTEINE).
Alice
Judith Hermann
Pět provázaných povídek - pět smrtí. Mají společnou právě Alici, přičemž všech pět mrtvých patří mezi muže. J. Hermann nehledá příčinné souvislosti, ani se nesnaží o psychologismus. Skrze věcné popisy situací klouže záměrně po povrchu, čímž dává smrt do kontextu, kdy působí zároveň všedně i absurdně, nepochopitelně i obyčejně. Napadla mě určitá spojitost s filmy Angely Schanelec - hrdinka Alice je trochu jako hrdinky A. Schanelec, které už přestaly čekat, že v jejich životě přijde něco zvláštního.
Mlsoun
Ian McEwan
Postmoderní román s mimikry tradičního realistického vyprávění. Prostředí špionážní služby v MI5 s programy tajných vládních podpor vůči komunistické levici kritickým umělcům je vyprávěné dívkou, jejíž matematické nadání je pro ni zátěží, která jí brání oddávat se své poměrně naivní a přímočaré čtenářské vášni. Hned několik témat, kterým se dostane dosti zajímavých obrysů: 1. společenská kritika, v jejímž rámci je žena sice zdánlivě osvobozená (např. r. 72 MI5 blahosklonně přijímá i ženy), ale reálně je její role do značné míry pevně předurčená, její možnosti omezené a v posledku se nelze divit, že i přes patrnou inteligenci se nakonec chová do značné míry jako slepice, za níž ji většina mužů považuje; 2. zajímavě řešený konflikt mezi tradičním románem a literárním experimentem; 3. propast mezi exaktním (matematika) a humanitním vzděláním – rozdílné myšlení, předsudky, zdánlivé přemostění v podobě hrdinky či „jejího“ spisovatele naopak ukazuje některé hlubší rozdíly; 4. zajímavý a vlastně docela zábavný pohled na Monty Hallovu úlohu…
Uvnitř neolitické mysli: Vědomí, vesmír a říše bohů
David Lewis-Williams
Jen doufám, že autoři nepřistupují ke svým archeologickým zkoumáním stejně ledabyle, jako ke konfliktu koperníkovské a ptolemaiovské soustavy - možná by si o tom měli nejprve něco přečíst, než to příště použijí coby triviální a poněkud překroucený argument. Kniha je to sice zajímavá a v mnoha ohledech poučná, ale schopnost porozumění autorů tomu, co je člověk, co je náboženská víra a koneckonců i toho, co přesně znamená jejich "neurologická" hypotéza, je tristní. Obávám se, že jde také o dílo poněkud poznamenané idiotským konfliktem mezi kreacionisty a materialisty, který tvoří poněkud groteskní pozadí popularizace vědy z pera amerických autorů (víceméně obě bojující strany upoutávají svou tupostí, i když kreacionisté mají asi v průměru menší IQ). Ještě chvíli číst Lewis-Williamsovy a Pearceovy argumenty a začnu chodit do kostela.
Moje experimenty a patenty
Nikola Tesla
Text obsahuje především jednu rozsáhlejší Teslovu přednášku o střídavém proudu a nejrůznějších ukázkách jeho využití, především pak při extrémně vysokých frekvencích a napětí (přeloženo z něm. textu Hochfrequenzexperimente); dále jeden kratší článek o možném využití bezdrátového přenosu energie a dat na základě měření elekrického napětí Země (pokusy, které Tesla prováděl ve své horské stanici Colorado Springs) - publikován původně v časopise The Electrical World and Engineer. Dále je zde jen tak bez jakéhokoliv komentáře coby dvě samostatné kapitoly zobrazena řada jeho vynálezů coby přetisk původních patentových listin (čtyři na stránku) - označit něco takového vydavatelem knihy za kapitoly s názvem "Patenty od... do ..." vyžaduje docela odvahu. Jako bonus je v úvodu stručný Teslův životopis, v němž jsem navíc našel drobné nepřesnosti. Všechny Teslovy texty či nákresy jsou zde bez jakýchkoli dovysvětlujících poznámek či komentářů (mimo komentáře samotného Tesly v jeho přednášce), což z nich činí místy ne zcela srozumitelná data. Když už, tak by se měl ujmout publikování z Teslovy pozůstalosti někdo povolanější a schopnější.
Vlak Sunset Limited
Cormac McCarthy
Cormac McCarthy opět dokažuje, že patří mezi nejzásadnější současné spisovatele, kteří se skutečně zapíší do dějin. Trochu jsem se obával téhle formy jednoho dlouhého dialogu, ale ten člověk je skutečně génius. Jeden z textů, který láká davy čtenářů díky své na první pohled stravitelné a formě a "příjemném" rozsahu, který však poté zřejmě většina nepochopí. Tím tedy zase nechci tvrdit, že se to týká každého, komu se to nelíbilo...
Zrození lásky
Joanna Kavenna
Banalita nafouklá na 300 stran. Kniha navíc nápadně připomíná koncept Atlasu mraků, nicméně působí v tomto směru dosti bezradně - příběhy nejsou propojeny ničím víc, než vágně vyjádřeným, ale neustále omílaným patosem zrození-života-lásky a jakýmsi anticivilizačním étosem. Autorka si dokonce vypůjčuje otřepané prvky z dystopických světů, nedostatek invence či fantazie ji však zřejmě neumožňuje v tomto směru vytvořit nic zajímavého. Nejautentičtěji a zároveň nejlépe je popsaná část Brigity očekávající v bolestivých kontrakcích svůj porod. Je zřejmé, že autorka se zde vypsala z vlastních zážitků - bohužel to celý text nikam dál neposunuje. Celou knihu bych si dovolil shrnout citátem ze závěru: "Doufala, že tlačí..."
Matky
Jan Koubek
Midcultový kýč bez nadhledu. Pluralita pohledů a vykonstruovaná paradoxní síť, jež strojí nenaplněné touhy a bolestiplné osudy barvitého hejna matek, má čtenáři dát pocit pochopení komplikované reality a dotknout se cípu všehomíra. Bahnění si v empatické kaluži je navíc podpořeno překvapivým "queer" konceptem vyprávění. Můj osobní radar pro vnímání "umělecké pravdy" je vůči Koubkově knize ovšem poněkud skeptický, čemuž také odpovídá hodnota jedné hvězdičky...
Pusté ostrovy a jiné texty
Gilles Deleuze
Vzhledem k tematické mnohočetnosti i široké škále obtížnosti jednotlivých příspěvků (od kratších úvah či časopiseckých kritik přes rozhovory, pamflety po záznamy z odborných filosofických diskuzí) jsou Pusté ostrovy dobrým vstupem do díla a myšlení Gillese Deleuze. Jeho osobnost, náhledy, uvažování se tady zjevují v dostatečné šíři, aby to mohlo čtenáře navnadit či naopak odradit od dalšího ponoření. V rámci této esejistické sbírky lze nahlédnout většinu známých Deleuzových pojmů a koncepcí, či nahlédnout dílo jiných autorů jeho očima.
Malá knížka o velké paměti
Alexandr Romanovič Lurija
Menší práce jednoho z otců neurologie A. R. Luriji, ve které popisuje známý případ mnemonika pana Š., jehož neuvěřitelná paměť měla tak fanastické důsledky na jeho myšlení, poznávání a vývoj osobnosti, že se ani nechce věřit jeho reálné existenci. Případ pana Š. připomíná postavu Funese z Borgesovy povídky "Funes, muž se zázračnou pamětí". Důkaz, že realita kopíruje fikci.
Sade můj bližní
Pierre Klossowski
Dílu markýze de Sade se věnuje jen málo seriozních studií a ještě méně jich existuje v českém překladu – tohle je jedna z nich a troufl bych si tvrdit, že Klossowského Sade můj bližní patří mezi ty vůbec nejvýznamnější knihy, které o filozofii libertinsky smýšlejícího markýze pojednávají. Koho zajímá teorie transgrese, Francouzská revoluce a 120 dnů Sodomy, neměl by studium Klossowského opomenout. Tento jediný překlad Klossowského díla do češtiny je typický případ u nás ignorovaného významného spisovatele a filozofa. Filmová poznámka: Pierre Klossowski je autorem předlohy k avantgarnímu filmu Raoula Ruize – L´Hypothèse du tableau volé.