Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/349579/bmid_zlocin-a-trest-VeU-349579.jpeg
4
2698
332
jeden z nejznámějších románů o 6ti dílech od F.M.Dostojevského. Sloužil jako předloha k několika divadelním hrám i filmům
Literatura světová Romány
Vydáno: 1925 , Kvasnička a HamplOriginální název:
Преступление и наказание (Prestuplenije i nakazanije) , 1866
více info...
Přidat komentář
Nádherná kniha. Měla spád, měla myšlenku, dramatická, moc mě bavila. Ani se mi nezdála nějak moc složitá, jak tu mnozí píšou, ale asi už jsem vytrénovanej z dalších Dostojevského děl, že už mi to tolik nepřišlo, už jsem přečetl 2x Idiota i Běsi, 1x Karamazovi, Zápisky a další povídky. Zločin a trest jsem si nechal až na teď.
Jak už jsem psal, kniha měla spád, pořád se něco dělo. Nechápu, jak někdo může napsat, že se místy nudil, vždyť se tam pořád něco děje a člověk se kolikrát nemohl odtrhnout od děje. Kolikrát se mi také stalo, že jsem se vžíval do role hlavního hrdiny.
Povinnou literaturu jsem začal číst až po maturitě, ale zase nebýt hodin literatury, tak o spoustě dílech nevím, což by byla škoda.
Jedna z nejlepších knih, které jsem přečetl.
Značně fyzické čtení. Když mě kniha vtáhne, většinou se ponořím do příběhu a tak nějak jím propluji. Zločin a trest je ovšem jiná káva. Dostojevskij nerozebíral jen mysl postav, ale především také tu moji. Určité momenty ztotožnění se s antagonistou pak můžou být celkem zneklidňující. Podvědomě jsem se tak odsoudil k tomu, že mě asi čas od času napadne: Co by asi tak udělal Raskolnikov?
Po přečtení zločinu a trestu je mi jasné, že si prostě Dostojevskij ze studijních účelů zašel s nožem do místní bezdomovecké komuny, kde na obložený chlebíček vylákal nějakou zpustlou duši do postranní uličky. Když se ale oprostím od téhle maličkosti, musím uznat, že díky ní vznikla jedna z nejpodmanivějších psychologií postavy, s jakou jsem se kdy setkal. Ach, a ty filozofické implementace...
Jen považte; vždyť vraždu někoho z kmene prý považují za nejzažší možný přestupek i na takovém Novém Zéladu! Dokonce i v Německu! Kdepak, vina námi, stejně jako třeba trojúhelníky, univerzálně prostupuje z vyšších sfér. Sama se v nás nevymyslela, ne? Nebo teda jako vlastně jó. Už se v tom nějak zamotávam...Každopádně, kdo mi tuhle vypilovanou představu bude hatit posíláním youtube odkazů k videům z fanouškovských výjezdů Baníku Ostravy, toho s opovržlivým "ale dyk voni i ty kluci plešatý potetovaný jistě někde ve skrytu duše pláčou" pošlu srdečně někam!
Za 5 rudých *****
Tak to byla síla! Nevěřila jsem, že mě to tak zasáhne. Taková stará knížka. Hodně dobrý. Já si snad začnu myslet, že ty povinný knížky nejsou zas tak strašný!
Ten neklid prostupující celým dílem, až chorobná (...!) bledost, melancholie a utrpení! Avšak nakonec také láska, téměř absurdní touha po životě a naděje... ach... Ještě teď mě z toho všeho tak nějak mrazí a myslím si, že ještě nějakou dobu bude.
POZOR, SPOILER!
Je to o jednom chlápkovi, který zamordoval sekerou jakousi ubožačku a pak chodí od ničeho k ničemu a lituje toho. Tenhle popis jsem někde slyšela, už nevím kde, a dostal mě. Ale je to geniální.
Z doslechu o ruské literatuře jsem měla asi jiná či přehnaná očekávání, nicméně jsem rozhodně ráda, že jsem si knihu přečetla. Mistrně rozebrané myšlenkové pochody Raskolnikova, kdyby mě tímto nedokázal Dostojevskij vtáhnout do děje, asi bych ten zdlouhavý psychologický nátlak zabalila po pár stránkách, přiznávám :) Žádné lehké čtení, ale určitě stojí za to si na knihu najít čas a popřemýšlet s ní.
Co jen napsat k dílu, které dokonale zobrazuje hlubiny lidské duše se všemi zápory? Snad to, že kniha je jednoduše geniální. Obsahuje spoustu filozofických myšlenek (více jich je ale u Bratrů Karamazových), hlubokou sondu do hlubin člověka a i vedlejší příběh Lužina, Duňy a Svidrigajlova. Chvíli po dočtení jsem se sám přistihl, jak prožívám podobné pocity jako Raskolnikov (ne, že bych chtěl, někoho zabít :) ). Hlavní síla knihy, dle mého názoru, spočívá v tom, že Dostojevskij v díle zobrazil nesmrtelný typ člověka, který se domnívá, že je nadřazenějším nad ostatními a proto má právo eticky obhájit zločin, po spáchání. Právě zločinem se ale stává nižším člověkem a výčitky ho dohání. Nechce ale být skoro každý na chvíli Raskolnikovem?
Taký hlboko ponurý pohľad do mysle človeka, ktorý núti rýchlejšie a rýchlejšie čítať zároveň so zvyšujúcou sa rýchlosťou, závažnosťou a dramatickosťou samotných myšlienok Raskoľnikova dokáže vykresliť len Dostojevskij. Ďakujem za tajenie dychu... "Nazývajú ma psychológom: to nie je správne, som realista vo vyššom zmysle slova, t. j. zobrazujem všetky hlbiny ľudskej duše" (Fiodor)
Musím říci, že obecný popis knihy zde mne nalákal, protože zněl velmi zajímavě - téměř dnešně.
Chápu, že je to z dávné doby, kdy se prostě psalo jiným způsobem, ale je to neskutečně protahované, nahuštěné, navíc já mám vydání kde téměř nejsou odstavce takže mě z toho bolí oči i hlava, popisy míst či myšlenek mne neberou, všechno je bídné špinavé a na dně, což jen stresuje a člověku se do toho banhna nechce zabředávat víc a víc.
Dnes už toto téma není tak šokující, takže si člověk řekne, že když to nepřečte, prostě o nic nepřijde.
Ale víte co? já tomu tu jednu hvězdu dám za tyto hlášky:
"smála se tak, až se jí z toho dělalo nanic" a " už dlouho jsem s tebou písemně nehovořila".
Já totiž ten smích, kdy je vám z něj až zle, moc dobře znám :)
V nijakom diele nebudú už nikdy tak dokonale a trefne popísané vnútorné rozbroje človeka v rozmedzí konať-nekonať, pocity viny, pochody zdravého sedliackeho rozumu a nespravodlivosti vo svete, v dobe cárskeho Ruska. Dielo je svojou myšlienkou nadčasové a nájde svoje opodstatnenie v každej dobe.
"…takmer každý, vo chvíli zločinu podľahne akémusi úbytku vôle a rozvahy, a nastupuje ich opak – detská fenomenálna ľahkomyseľnosť, najmä v tom momente, keď sú rozvaha a opatrnosť najnevyhnutnejšie (Rodion Raskoľnikov, s.62)."
Byla sem na sebe fakt hodně pyšná, když sem zjistila, že sem právě přečetla knihu od Dostojevského. Klasika ruské i světové literatury. No nakonec parádní knížka až na ty zdlouhavé psychologické části, ale to je prostě Dostojevskij a bez toho by to určitě nebyl Zločin a trest. Původně sem si ji četla jako četbu k maturitě, ale nakonec sem si ji mezi těch 20 knih nezařadila. Až moc složitá kniha na to, abych o tom mluvila u zkoušky dospělosti, z které sem už takhle byla vyklepaná jak ratlík :D přece jenom sem radši zvolila méně náročné knížky :)
Tenhle chlápek prostě uměl psát. Vyloženě jsem si užíval ta dlouhá souvětí, napsaná tak, že se čtenář ani na chvíli neztrácí v textu. Skvěle popsaná psychologie postav, žádné nesrozumitelnosti. Raskolnikov byl prostě debil, který nevěděl co roupama dělat, tak si holt vyzkoušel jednu svoji pošahanou teorii. Docela se divím těm lidem, co při něm pořád stáli.
Pro mě jedna z nejlepších knih co jsem zatím četl. Silné, vyčerpávající, ale i dávající naději. Výprava do nitra člověka poukazující na to, že největší zápas v lidském životě se neodehrává na bitevním poli, ale v jeho duši.
Na mě docela těžká četba, takže jsem se občas musela do čtení nutit. Ale je to klasika...tudíž jsem ráda, že mám tuto položku odškrtnutou. ;)
Skvělé. Úžasná sonda do lidské duše. Naprosto aktuální dílo, které by si měl přečíst minimálně každý.
Štítky knihy
19. století Rusko zfilmováno ruská literatura svědomí rozhlasové zpracování Petrohrad (Rusko)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Komentovat toto dílo pro mě není jednoduché. Uvědomuji si jeho nesporné literární kvality, nicméně celý román (děj, prostředí, postavy) pro mě vyzněl příliš depresivně. S žádnou z postav jsem se nedokázal dostatečně ztotožnit (a nejméně s hlavním hrdinou Raskolnikovem, jehož rozhárané myšlenkové pochody i vlastní činy pro mě byly těžko pochopitelné a většinou nepříjemné). Popisy bídy a utrpení chudých, devastujícího alkoholismu, prapodivné morálky a beznadějnosti života pro mě byly natolik skličujícími, že mě román nemohl příliš oslovit a líbit se mi.
Na druhou stranu asi právě tak měl román působit - to tísnivé vyjádření obtížného života chudých Rusů se Dostojevskému podařilo. Vnitřní vývoj Raskolnikova byl také zajímavý a byl jsem zvědav, jak to s ním nakonec dopadne.
Dostojevského styl vyprávění mě však nechytnul - není to styl, který bych vyhledával, který bych měl rád. Silně pochybuji, že bych se k tomuto dílu ještě někdy vrátil. Román ze svého subjektivního hlediska hodnotím pouze lehce nadprůměrně. 65%