Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533202/bmid_zivotice-obraz-po-zapomenute-traged-65e032386cc9c.png
4
1997
1997
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného. 1audio CD... celý text
Literatura faktu Literatura česká Historie
Vydáno:
2023
,
Radioservis
Interpreti: Zuzana Truplová , Norbert Lichý
více info...
Přidat komentář
Příběh tragédie v Životicích je psán jiným stylem než Šikmý kostel. Vyprávění jakoby v novinářském stylu, poměrně strohý popis tragických událostí. Prvních pár stránek jsem si na to zvykala a pak jsem se ponořila do knížky a nemohla jí odložit.
Je s podivem, že se o této události poměrně málo ví a mluví, narozdíl od Lidic a Ležáků. Napadá mě, kolik podobných vesnic a příběhů se za války stalo.
Doporučuji přečíst všem.
Očekávala jsem trochu více po Šikmém kostelu. Možná by bylo lepší kdyby tragický osud vesnice Životice byl vyprávěn jako příběh. Každopádně jsem dosud neměla vůbec ponětí, že se tahle pohroma udála a myslím, že by se měla dostat více do našeho povědomí, aby se už nikdy neopakovala.
... těšila jsem se na ni. Po dvou dílech Šikméno kostela jsem očekávala ještě víc. Trochu mi vadilo množství jmen v knize uváděných. Ztrácela jsem se v nich. Věta "Do vesnice můžete, ale ven už ne" mi připomněla Lidice. A věta "Za jednoho mrtvého Němce zemře 10 místních občanů" mi zase připomněla Habermannův mlýn
Nemám slov. Nemám. Ještě teď to všechno vydýchávám. Se školou jsme do Životic jezdili - do památníku, ale vnímali to mlhavě, prostě jako děti. Teď už vím a je mi z toho úzko, i když jsem to neprožila. Děkuji.
Velmi oceňuji autorčin "strohý" styl. Nic jiného se k takovému tématu nehodí víc. A určitě se půjdu blíž podívat na její další tvorbu.
Velké díky Karin Lednické za to, jakým způsobem nám přibližuje a zprostředkovává naši vlastní historii. Díky!
Líbil se mi citlivý přístup spisovatelky k tak tragické době, navíc dala prostor čtenářům aby se s tématem pro občany v této lokalitě velice kruté doby, blíže seznámili i pomocí dokumentů.
Musim se priznat, ze jsem o teto tragedii vubec nic nevedela, a velmi ocenuji to, ze diky pani Lednicke se o ni dovi spousta ctenaru. Kniha je skvele napsana, stridaji se historicka fakta s beletrii, a me tento styl hodne sedl, a skvele je to, ze kniha obsahuje i spoustu dokumentu a fotografii. Autorka si urcite dala se zpracovanim knihy spoustu prace, za coz klobouk dolu a palec nahoru.
Je dobre, ze se takoveto po(zapomenute) tragedie pripominaji.
Od útlého věku základní školy nám bylo vyprávěno o osudu Lidic, na okraj přidány Ležáky. O tom, že podobně šílené osudové rány stihly i jiná místa, jsem neměla tušení. To, že se o nich nemluví, nesnižuje však význam celé tragédie. Naopak, celá ta hrůza mi přijde ještě víc bolestnější. Jakoby dvojí metr - něco za zmínku stojí, něco ne. (Uuuuh, nechci toto pitvat, s dvojím měřením se teď potkávám tak nějak pravidelně, každý den něco…)
Životní příběhy tamějších pozůstalých tak zůstaly poznamenány navždy.
Líbí se mi autorčino pojetí knihy. Den po dni, na střídačku s dokumenty a novinářskými vsuvkami.
Z autorky cítím nejen silný citlivý vztah ke kraji, ale i její hlubokou pokoru.
Nezbývá než ji za tuto útlou knihu plnou fotografií poděkovat. A že mám, ač bez patřičných kořenů, slzy v očích.
Karin Lednická se stává pojmem. Vytahuje vám z podvědomí děje, o kterých jsme ani netušili, že tam jsou.
Ale co mě dost leká: Jednou nějaká Jiná Karin zpracuje pověsti o válce na Ukrajině. O národnostních třenicích, které předcházely. O lidských štítech. Taky to asi nebude veselé čtení.
Skvěle napsáno, přečteno najednou, knihu jsem prostě nemohla odložit. Styl psaní ani více postav mi nedělaly problém.
Souhlasím s tím, že knihu by si měl přečíst každý a že by se na tuto tragédii nemělo zapomínat. Autorka má můj obdiv a respekt že něco takového dokázala dát dohromady. Jistě to nebylo jednoduché, jak časově tak emočně. Bohužel ale musím říct, že jsem se ve jménech často ztrácela a musela si dávat dohromady souvislosti.Aktérů je v knize ale mnoho, takže těžko říct zda by to šlo napsat srozumitelněji.
O Životicích slyším poprvé. Ač se nejedná o běžný román, je kniha velmi skvěle napsána. Měl by si ji přečíst každý. Vazba knihy je prostě dokonalá.
Knihu jsem nemohla odložit, velmi mrazivě, ale krásně napsáno. Postavy mi díky minipříběhům ožívaly před očima a prožívala jsem jejich bolest a strach i chvilky radosti s nimi a fakta zase potvrzovaly to jaké příšerné věci se stávaly naprosto běžnou součástí života.
Po Šikmém kostelu 1 jsem se vrátila do obcí, měst, která znám. Jsem překvapená, čím si lidé v Životicích a blízkém okolí prošli. Vůbec jsem o tom netušila, neučinili nás o této tragédii. Opět krásně napsáno, prožívala jsem jejich bolest s nimi
Rozumím, kam autorka mířila. V rámci přiblížení osudu vesnice přiblížila i mně, která jsem slyšela pouze o Lidicích, že existují příběhy, které zasluhují prostor v povědomí. Nicméně tím, ze zde není tolik podkladů, není moc z čeho čerpat a tak se autorka snaží o novinářský přístup (popis den po dni), který doplňuje svými vlastními úvahami. Bohužel se jedna o velice konkrétní osudy lidí, což zase zásadně ovlivňuje moznost fabulací a rozvoje příběhu. Rovněž je cítit pocta autorky k celému životickému osudu. Bohužel z toho všeho vypadává vysledek, který jsem tak nejak nezvládla uchopit a proto ubírám jednu hvězdičku. Nicméně se pořád přikláním k tomu, že autorce se povedlo tímto skloubením přiblížit historicke udalosti i někomu, kdo by si historickou knihu jinak nepřečetl. A to je něco, za co si autorku neskutečně cením.
Paní Lednická by se měla rozhodnout, jestli píše beletrii nebo literaturu faktu. Evidentně jí jde obojí, ale ne najednou. To, co dokázala v Šikmém kostelu, zde nemůže rozvinout, protože uvozující mikropříběhy jsou přílišnými miniaturami. Faktuální části jsou zase příliš nesoudržné, takže se jí to přes ty beletristické fragmenty nespojuje. To, co mělo působit jako pojivo, je cizorodý prvek, který tah na branku jen komplikuje. Je to překombinované a přemyšlené, je to tah, který se jí nepovedl. (Povedl se brilantním způsobem třeba Kateřině Tučkové v Žítkovských bohyních.)
Takže - vynikající tragický a nadčasový příběh, který překračuje dalece regionální problém, který je neustále likvidován umělými beletristickými vložkami, které jej znepřehledňují. Přicházejí v nich neustále nové a nové postavy, je těžké se s nimi identifikovat, vracet se k nim. Škoda. Kniha chtěla dramaturga.
Zpočátku jsem se nemohl do knihy začíst. Byl jsem trošku naštvaný, že paní Lednická raději nedokončí trilogii Šikmého kostela...ale poté jsem se do knihy dostal. Bohužel. Kniha se mi dostala tak pod kůži (i díky fotografiím), že jsem se několikrát před spaním přistihl, že se nesnažím usnout, ale myslím na Životické občany (nemluvě o tom, že se mi o tragédii často i zdálo). Opravdu velice silný příběh, o kterém by se mělo učit - před touto knihou jsem o Životicích neslyšel. Moc se těším, až paní Lednická dopíše trilogii a vyjedu si s rodinou po Karvinském okrese!
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Slezsko česko-polské vztahy partyzáni podle skutečných událostí nacistické zločiny Životice Životická tragédie (1944)
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Informace o Životicích mě překvapily. Vůbec jsem o této tragédii nevěděla. Styl psaní knížky mi vyhovoval, dobře se mi četla. Moc ji doporučuji.