Žert
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/49539/bmid_zert-fLS-49539.jpeg
4
2687
309
Žert je první román Milana Kundery napsaný roku 1965 a poprvé vydaný roku 1967 nakladatelstvím Československý spisovatel. Hlavní postavou je Ludvík Jahn, v raných padesátých letech jako student horlivý komunista, který byl kvůli žertovné pohlednici, poslané spolužačce Markétě na socialistické školení, vyhozen z vysoké školy i ze strany. Ludvík se chce po deseti letech pomstít bývalému spolužákovi Zemánkovi, který ho v rozhodující chvíli podrazil, tím, že svede Zemánkovu ženu Helenu. Zjistí ale, že Zemánkovi spolu již stejně nežijí. Většina textu knihy je retrospektivní vyprávění. Příběh začíná tím, že se Ludvík vrací do rodného moravského města provést svoji pomstu, jejíž důvod a Ludvíkův předchozí život je čtenáři osvětlován v následujících kapitolách. Román sice komentuje politickou atmosféru doby padesátých a šedesátých let, ale autorova pozornost je obrácena spíše na Ludvíkovy vztahy a lásky. Obsahuje také části věnované moravské lidové písni.... celý text
Přidat komentář
Zajímavé myšlenky/obraty:
"pozůstatky individualismu", "Ty se usmíváš, jako by sis pro sebe něco myslel."
"Zatrpkl jste do dna duše, přesvědčen o nesmírné křivdě."
"Ale co zplodí nenávist než odvratnou zášť a spoustu dalších záští? Žijete v pekle, Ludvíku, znovu vám to opakuji. Žijete v pekle a já vás lituji."
".. kdy jsou pro něho druzí jen pohyblivými zdracdly, v nichž s úžasem shledává svůj vlastní cit, své vlastní dojetí, svou vlastní cenu."
".. se zřejmě všude vědělo a on se musel všemožně bránit koruně nešťastně zamilovaného, koruně, jak známo, potupné."
"Osud často končívá daleko před smrtí."
Pre mňa po Směšných láskach druhý Kundera (ako román, ktorého dej sa odohráva v Ostrave). Neviem, či to bolo tým, že som ho čítala hneď po Hessem (zrejme áno), ale aj napriek skvelému zobrazeniu (až absurdity) života v 50. rokoch minulého storočia, interesantnému rozboru folklóru, zaujímavému členeniu diela na pohľady jednotlivých postáv a pútavému štýlu, pre ktorý som knihu prečítala za tri dni, nemôžem hodnotiť viacerými hviezdičkami. Ťažoba, smútok, ťarcha osudu, nespokojnosť, prazvláštne rozhodnutia postáv, mnoho nevypovedaného, klamstvo, faloš, pomsta... existencializmus - to nie sú veru atribúty, ktoré by ma na dielach lákali a tešili. Takže - ako osobitým štýlom a formou podaná reportáž o dobe, áno. Ako hodnotná literatúra, čo by posúvala jednotlivca vpred, však nie.
Asi jsem nečetla v pravou chvíli, měla jsem problém se koncentrovat. Zajímavě vyprávěno z pohledu různých postav, což ale může čtenáři odvádět pozornost od dějové linie. Číslované kapitoly (převážně v poslední části knihy) bych zaměnila za názvy postav, které je vyprávějí, dělalo mi potíže se zorientovat v tom, kdo ji vypráví. Nicméně kniha se věnuje děsivé realitě 50. let, občas velmi silné pasáže, jindy jsem se nudila a připadalo mi to dlouhé. Četla jsem snad 4 měsíce, mezitím jsem sáhla po x dalších knihách. Zkrátka, já se s touto trápila.
Mrazivá ukázka reality 50. let minulého století. Vhled do myšlení lidí, kteří měli tu smůlu, že vstoupili do dospělého života právě v tomto tragickém období po nástupu komunistické ideologie k moci.
Bylo mi smutno, když jsem četl příběh muže, jehož život byl zničen kvůli pouhému nevinnému žertu. O to víc mě kniha zasáhla, když jsem si celou dobu říkal, že bych na jeho místě mohl být já. K humoru mám velmi blízký vztah a podobných nejapných žertů jsem již v životě vypustil mnoho.
Jak absurdní byly pasáže, kde byly popsány příběhy chlapů, kteří s hlavním hrdinou museli absolvovat vojenskou službu u PTP. Jak šílený byl úryvek s rozhovorem s nadřízeným, který zvítězil v soutěži ve střelbě a všechny "pétépáky" považoval za nepřátele, které by v případném konfliktu střílel. Až směšné byly situace, kdy se od hlavního hrdiny všichni odvraceli se slovy, že je trockistou, ale nikdo vlastně ani nevěděl, co by to mělo znamenat. Jde o krásnou a současně smutnou ukázku myšlení tehdejších lidí, ukázku jejich strachu, ale hlavně celkové nesmyslnosti zrůdného režimu, který ovlivňuje naší společnost dodnes.
Hlavní hrdina vlastně již nikdy nikomu nevěřil. Všechny nové lidi ve svém životě si automaticky představoval v oné místnosti odsouzení, jak zvedají ruku pro jeho vyloučení. Já jen děkuji všem bohům, že jsem tuto dobu nezažil a jen pevně doufám, že podobnou dobu ani nikdy nezažiji.
Opravdu skvělý velký román. Plasticky popisuje běsnění 50. let a následné zaběhnutí do pro Čechy typického přežívání s režimem. Jeden z mála případů, kdy se román dá poměřovat s filmem. Kupodivu mi ve filmu nevadila absence osudové lásky Lucie a konec byl lepší než v románu.
Kunderův román Žert je kritikou kultu padesátých let, je lidským dramatem, kde se nevinný žert vyvine do netušených, ale v rámci režimu doby předvídatelných důsledků.
Celý román je psán barvitým, pestrým, bohatým jazykem, je velmi sofistikovaný, podnětný, ale též je celou dobu provázen vývojovým napětím. Velmi pozitivně hodnotím Kožmínův doslov a také autorovo zpětné ohlédnutí a hodnocení svých děl.
Kundera mě neskutečně baví. Tolik myšlenek a vědomostí vměstnat na 300 stránek...všechno to stylisticky dokonale propojit a přitom nepoužívat žádný košatý jazyk...to je prostě vrchol mé čtenářské chuti.
Žert jsem si koupila na gymplu hned po přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí. Proč jsem na něj víc jak dekádu nesáhla, tomu nerozumím. Naštěstí téma “Ostrava” ve Čtenářské výzvě mě k němu letos přivedlo :)
Žert mě překvapil, nadchnul a pohltil. Není to pouhá kritika absurdních politických poměrů za totality zcela devastujících a pustošících život jedince, naopak toto pojetí překonává a ukazuje obecnou vratkost lidské existence. Jeden nepatrný žertík ovlivní Ludvíkův život obrovskou měrou, ale naopak dlouho plánovaná a rafinovaná pomsta se obrátí v něco naprosto nezamýšleného. Zní to banálně, řeknete asi - vždyť tím se zabývali i staří antičtí autoři dramat! Ano, ale tehdy bylo jasné, co za tím vězí - byl to Osud, síla, která člověka strhne a nelze se jí nijak bránit. Ano, je banální, že se tím ještě zabývá autor ve dvacátém století, je to ještě banálnější než kdy předtím - poté, co společnost prošla stoletími hledání a vysvětlování všeho kolem sebe, a v době, kdy se komunismus snažil lidem vštípit, že teď už to přišlo - ten všemi očekávaný moment, kdy má lidstvo vyhráno, kdy je volné, zbavené okovů Osudu. Existenciální absurdita celého díla spočívá v tom, že podněcuje čtenáře k dojmu, že nic jako Osud není, že je člověk bytostně svobodný, ať už dělá cokoli, a všechny zklamání z rozdílu mezi anticipací reality a samotnou realitou jsou vinou nás samých - je naší chybou, že něco očekáváme v tak nepředvídatelném světě. Stavíme si obrazy našich milovaných, obrazy našich nepřátel, budujeme si svůj vlastní myšlenkový svět, do kterého unikáme, protože je nám milejší, vracíme se k prastarým symbolům a umění, protože si myslíme, že tam se ztratíme před realitou, že právě tam nalezneme tak zoufale chybějící jistotu. A stejně - i tam, když se podrobíme rádoby vyššímu a věčnému principu a ve vytržení se konečně cítíme blaženi a víme, že tam chceme zůstat navždy, nás náhle vrátí do skutečnosti náhlý infarkt přítele nebo někdo, kdo s námi tuto hru nechce hrát - ne snad, aby se vrátil do skutečnosti, ale spíše proto, aby nás opustil do jiného jistějšího světa vzpomínek a blaženosti. A pak tedy, když už to vzdáme, když konečně se zoufalým smíchem na rtech uznáme nesmyslnost všeho světa, veškeré skutečnosti, když už se její nesmyslnosti dáme cele do rukou a konečně nic nečekáme, tak v tu chvíli, právě v tu chvíli a někdy se zdá, že nikdy jindy, našemu jednání skutečnost přiřkne jasný a nepopiratelný smysl.
Očekáváme - dáváme nejistým stvořením, jako jsou lidé, jisté kontury, jistý význam, protože jinak bychom byli ztraceni a náš zoufalý výkřik absolutní nesmyslnosti existence by nikdo neslyšel - nyní si aspoň myslíme, že nás námi vytvořené obrazy lidí slyší.
Napadají mě slova Sorena Kierkegaarda, dánského filosofa, který zpochybnil tvrzení, že filosofie vznikla z úžasu, domníval se totiž, že podnětem pro vznik filosofie bylo zoufalství. Co jiného je filosofie než systematizování a dávání jasných tvarů a barev amorfnímu a bezbarvému světu?
Než dojdu ke svému typicky optimistickému rozhřešení mého doposud bezútěšného komentáře, chtěl bych se zastavit u stylu psaní, které Kundera ve svém díle praktikuje. Zamiloval jsem si střídání vypravěčů - někdy pro mě bylo nesnadné, hned poznat, u koho se nacházíme, někdy jsem to s jistotou rozpoznal až po několika řádcích. Díky tomu šlo sledovat různé druhy přemýšlení - od bezmezné zamilovanosti až po naprosté zoufalství (které si jsou dosti blízké...). To už znám z jiných autorů a vůbec se tomu nebráním - naopak si to užívám. Surrealistický snový výpad mě také potěšil, ale co pro mě bylo zcela nové, byl výpad typicky postmodernistický - dějová linka je náhle přerušena a dává prostor téměř vědeckému líčení historie a originality slovácké hudby. A teď z mého kratičkého výpadu do reality depresí z reality. :-) A nejen filosofie - co jiného jsou myšlenky člověka než systematizování a dávání jasných tvarů a barev amorfnímu a bezbarvému světu?
Vše ale není tak beznadějné, jak by se mohlo zdát. Tedy, vlastně je, ale kromě toho je na tom i kus něčeho, co se s beznadějí většinou nespojuje, ale i přesto je s ní nerozlučně spjato. Je to naprosto absurdní trapnost, když vidíme skutečnost obnaženou. Skutečnost, kterou jsme se marně snažili dohonit v protisměru eskalátoru proudu času a již jsme si s radostí barvili v obrazech budoucnosti. A konečně - je to skutečnost, která všechny naše žerty změní v celoživotní pohromu a vše, o co jsme mermomocí usilovali v trapný a často dosti nejapný žert. A přesto se mu můžeme zplna hrdla smát - a možná nám ani nic jiného nezbývá.
Tohle jsme četli my těsně budoucí maturanti," souška" češtinářka nebyla zase až tak "obrodná", takže v maturitních otázkách Kundera nebyl. A od té doby mám na Kunderovu tvorbu poněkud rozporuplný názor. Křivda, pomsta, odpuštění..., ano, či ne?
Žert si ponechám, abych ho znovu přečetla s blížící se čtyřicítkou. Čekám, že v tu dobu ho budu číst jinak. Teď na mě zapůsobil svou lidskostí a porozuměním ke zvláštním osudům i k nepochopení mezi jednotlivci. Tak to prostě už chodí...
No, tak to byla ale opravdu výzva. Kdyby se jednalo o nějaké současné dílo, tak bych to asi ztrhal po všech stránkách, možná ani nedočetl. Jestli něco nedávám, tak to je tento rozvleklý způsob vypravování děje. Měl jsem při čtení pocit, jako bych poslouchal audioknihu v podání někoho, kdo knihu pomaloučku, monotónně a bez jakékoli ambice na intonaci odříkává. Tak nějak se mi to četlo, což je teda můj problém, ale čtivost je pro mě důležitý faktor, protože čtení má být zábava nikoli trápení. A hodně pasáží (za všechny asi exkurze do teorie dějin moravské lidové písně nebo Jízda králů, ale zdaleka to nebylo jen toto) bylo prostě tragických. Rozvleklost pak naprosto zabíjí i části, kde nějaký děj je, jako příklad za všechny situaci, kdy Ludvík akčně prohledává místnosti a hledá Helenu, ale autor nemá problém tam hodit meditační odstavec na téma, jak na Ludvíka působí kovový věšák, který potkal v jedné místnosti.
Vlastní děj ukazuje poměry ve společnosti v nějakých padesátých letech a přerod hlavního hrdiny z pohodového mladého komunisty na ani vlastně nevím co. Začne to jakýmsi "žertem", který mě osobně úplně nerozesmál, kdy hlavní hrdina (idiot) pošle svému objektu lásky (nadšené mladé komunistce) pohlednici, kam namlátí pár nesouvislých vět, jedna z nich oslavuje Trockého (sice jsem socializmus částečně zažil, ale i tak jsem musel na wikipedii, abych zjistil, co to sakra vlastně bylo a zjištění, že to byl odpůrce aktuálně největšího diktátora mi pak s tím "žertem" fakt nesedělo, dneska se taky nesmí psát na síti úplně všechno...) a pak se diví, že tu otevřenou pohlednici četl i někdo jiný a nevyhodnotil ji jako legraci k popukání a že to v té době má i nějaké následky. No a následují uspávací popisy dalších životních etap, vyloučení ze strany, vojna v dolech (ocenil jsem větší realističnost ptp než u švandrlíka), další život, jakási pomsta co se změní spíše na vlastní gól, další a další exkurze do lidových tradic, rozvleklý konec plný úvah nad životem ...
Já chápu, že je to jakési svědectví, chápu, že způsob sdělení prostě není pro každého, a proto tuto knížku nebudu odpadovat, ale jdu si zlepšit náladu něčím, co se dá normálně číst.
Knihu jsem četla po čtyřiceti letech a našla v ní jiná životní moudra než v mládí. Touha po pomstě a zároveň odpuštění, hledání místa v životě, ukotvenosti, lásky i smyslu života, to vše v jakémsi výsměchu osudu, žertu až absurdním.
Člověk versus Osud; malé dějiny člověka versus velké dějiny lidstva; vnitřní svět člověka versus vnitřní svět jiných, respektive vnější svět; touha po pomstě versus prahnutí po vykoupení a odpuštění...
„Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat.“
„…zeptal jsem se ho, jestli by nebyl účinnější způsob, jak odnaučit lidi církevním obřadům, dát jim naopak plnou možnost vyhnout se jakémukoli obřadu. Zeptal jsem se ho, zda si nemyslí, že podstatou moderního člověka je právě nechuť k ceremoniím a obřadnictví a že má-li se už něco podporovat, tedy snad právě ta nechuť.“
„Žít ve světě, v němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž jako žít v pekle.“
„Už dnes jsou dějiny jako tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou z ní naprosto vypadávat, staletí obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná, se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.“
První přečtená kniha od autora, ideální příběh na dovolenou :) Místy jsem se smála i nahlas, styl Kundery mi opravdu sedl :)
Žert jsem si přečetla asi už potřetí a nikdy mě nezklame. Tolik vrstev příběhu, tolik témat, tolik úhlů pohledu. Narozdíl od současných autorů mi u Kundery vůbec nevadí, že paralelně střídá vypravěče. Tady to má důvod a příběh to prohlubuje.
Moje první setkání s autorem. Kdysi jsem viděla film a ten mě moc nezaujal. Takže jsem ke knize přistupovala trošku s nedůvěrou. O to víc jsem byla překvapená, jak dobře se mi knižní předloha četla. Velmi dobře byly zachycené charaktery postav i samotný nepochopený žert, nesmyslný postih i nesmyslná touha po pomstě, která po letech zcela ztratila smysl. Chvíli jsem se prokousávala místním folklórem, ale beru to jako přínos. V každém případě si určitě ještě něco od Milana Kundery přečtu a dám druhou šanci i filmu.
Štítky knihy
Morava Ostrava česká literatura studenti 60. léta 20. století PTP (Pomocné technické prapory) Moravská Ostrava
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Žert je v
| Právě čtených | 58x |
| Přečtených | 4 242x |
| Čtenářské výzvě | 746x |
| Doporučených | 234x |
| Knihotéce | 615x |
| Chystám se číst | 712x |
| Chci si koupit | 125x |
| dalších seznamech | 19x |
Román se mi díky své strohosti zpočátku nelíbil. Nakonec mě děj strhnul díky všem zvratům a provázanosti životů postav. A zároveň svou jednoduchostí, děj byl velmi realistický.