Zeptej se táty
Jan Balabán
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40821/bmid_zeptej-se-taty-bt5-40821.jpg
4
418
85
Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Neboť ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké...... celý text
Přidat komentář
…střed nemá vědomí, střed je tu smrtí, zůstává to okolo a vzpomínky. Napadalo mně, v paměti nehledej to, co bylo, v paměti imaginuj. Balabán imaginuje, pamatuje už z Černého Berana, že paměť je plavba i jeho moře, obzory a byla tam někde určitě i představa přístavu, tak živá, tak jediná pro to co je nám budoucí. Střed, kolem kterého se točí, totiž hledá se tu a až podivně přirozeně, smrtí otce rekapituluje ona podivná mozaika, ale k ničemu se nedochází. Však ti co rekapitulují, pokračují, plovou v tříštích. V tříštích kde nejvíc, nakonec je to přeci kniha, plave čtenář. Zhrozí se těch malých hejn i větších stínů tam dole, pod hladinou, v hlubině? Zděsí, možná nezděsí, přeleje se to všechno zdola na horu do bdělého prázdna nad hladinou a uvidí se v tom momenty, malé světlušky za odpoledních, totiž ty náhlé pravdy…v tom, ač nerozřešený, aporetický, nebývá ho číst nihilistickým propadáním. S bolestí nechává rozhodnout tě, co se sebou. Snad i co jsi to četl. Poslepený vize? Obrazy ( některé ty malé pravdy) se opakují z předešlých knih a krystalizují….v ideality? to je otázka Balabánova kosmu takto završeného…ale kdo ví kde má umělec svůj vrchol, když hranice není přesně určená. Otevřená. To snad na závěr. Závěr knihy, závěr připomínky k ní. Otázka otevírá, dává rozhodnutí, sebe, tíhu…
Tohle-není-můj-šálek-kávy. Knihu jsem četla snad proto, že má hodnocení Magnesia litera (2011), ale skutečně nechápu PROČ?! Hledala jsem mezi řádky něco, co tam možná nebylo, možná bylo, změť autorových myšlenek vpletená do slabé dějové linky. Vadila mi i forma textu bez uvozovek v "přímé řeči", to se mi prostě strašně špatně čte. Bohužel mě to zklamalo. Bohužel je to asi kniha, kterou neumím číst.
Slyšela jsem jako audioknihu, četl ji Norbert Lichý. Krásný hlas a zajímavá kniha.
"Chvíle, kdy odpouštíš i to, co ti neudělali. Kdy je odpouštěno i to, co jsi nezavinil."
Nešlo to... nemohl jsem to dočíst. Příliš mě to nudilo, nemohl jsem najít nic, čeho bych se v knize chytil a šel po tom. Nehodnotím, protože jsem nedokončil, ale kdybych měl dávat hvězdičky, víc než dvě by to nebyly.
,,Trápení je třeba prožít, dobrat se až na dno a pak přejde. Jinak v tobě bude hnít."
Přiznám se, že jsem čekal něco jiného. Něco více čtivého. Nicméně:
Jedna hvězda za sen o soudním procesu, jenž mi připopmněl F. Kafku.
Druhá za poslední větu v knize.
40%
Velmi působivá knížka plná dojmů a zamyšení nad životem. Úzkost a stísněnost a zároveň vyrovnání se s tím, co nás odjakživa tíží nejvíce, se smrtí, autor dokonale vyjádřil v úvahách, monolozích i dialozích pěti hlavních postav této knihy.
Budu se k této knize ráda vracet..
Rozhodně to není lehké čtení, ale pokud dáte volnému toku textu šanci, určitě vás za to odmění.
Pěkná knížka, u které si člověk i docela zavzpomíná a popřemýšlí o životě...
Mistrova smrt opředla toto dílo platonickou exkluzivitou. pravděpodobně oprávněně mě při čtení bolela neskutečně hlava. nemohla jsem se zorientovat v postavách natož v chaotickém přeskakování dějových linií. a právě v tuhle chvíli (totiž po bezprostředním dočtení knihy) jsem si uvědomila jaká je sračka se tak moc nechat ovlivňovat strukturovanými systémy a ISO normami, které respektujeme jako laskavě dimenzovaná společnost. tyhle asertivity („Zmnožením vezmeš věci její jedinečnost.“) se nedají užívat donekonečna. někdy je prostě na místě napsat úřadu „tak co tam sakra děláte, spíte?“ anebo nerudně prohlásit, že řev toho děcka je jako sebemrskáčsky poslouchat celé album od Merzbowa.
Mně Balabán nikdy nepřišel jako čtení dějové. Vždy hrál především na strunu pocitovou, prožitkovou a není tomu výjimkou zde. U každé postavy je vykreslen její vnitřní vesmír, způsob uvažování, načrtnutí vazeb na ostatní postavy a hlavně na postavu hlavní. A stejně tak, jako se od sebe tyto vesmíry liší, liší se i způsob vyrovnávání se se ztrátou otce a manžela. Člověka, kolem kterého se vyrojila spousta otazníků.
Různé filosofie zúčastněných lidí mi přijdou uchvacující. Děj, jak již řečeno, ustupuje do pozadí, což mi vůbec nevadí. Je otázkou, zda tím kniha ztrácí nebo získává.
Asi jsem úplně nepochopil pointu tohoto díla, protože po přečtení to nějak vyprchalo do ztracena.. a ti psi v závěru mi nijak nenapověděli Je to teda knížka spíše o pocitech a vyrovnávání se s odchodem blízkého člověka, než o nějakém ději. Jan Balabán se zde mistrně pohybuje v prostoru i čase, ale čtenáře nenechá dlouho tápat. Občas jsem nevěděl, jestli se jedná o sen, vnitřní myšlenky postavy, nebo o realitu, což hodnotím jako klad. Dojaly mne hlavně myšlenky umírajícího otce.
Poslední román Jana Balabána je skvělý. Není to snadné čtivo, určitě to není oddechovka, je to ale příběh, kladoucí a částečně i odpovídající na ty nejzákladnější otázky. Ne, nenajdeme zde odpověď na to, zda je posmrtný život, o tom Balabán nepíše, i když i o takové otázky se otře. Román je ale věnovaný spíš tomu, co se děje s pozůstalými, s lidmi, kteří tu poslední hranici ještě nepřekročili. Je to román o vyrovnávání se s tou strašlivou dírou, zůstávající po lidech, které jsme milovali. Umřít je někdy jednoduší, než zůstat na tomto světě a snažit se srovnat s tím, že jsme zůstali sami. Smířit se s tím, že na některé otázky už odpověď prostě nedostaneme. Je obrovská škoda, že Balabán už onu nevratnou hranici překročil.
Budu tu kazit průměr, ale nemůžu si pomoct.
Čtení této novely jsem chtěla už jednou vzdát, ale kladné hodnocení a tolik hvězd mě přimělo se k ní vrátit. Čeklala jsem, že bude vážně tak skvělá.
Pro mě nebyla.
Ano, smrtí a umíráním je knížka prothkána hustě. Ano, toto téma je smutné, citlivé a bolestné a nemělo by se zlehčovat. Ano, každého to zasáhne.
Ale tohle?
Upřímně, po dočtení poslední stránky jsem si akorát řekla: "Fajn, mám to přečteno." Které bylo následovnáno:" Co to sakra bylo."
Postavy mi přišly od začátku nesympatické až debilní a jejich dialogy, ať už vnitřní nebo mezi sebou, jakbysmet. Do poloviny jsem se ztrácela v tom kdo je kdo a kdo s kým a to hlavně díky utnutí jedné dějové linie, zakončené nevyřčenou nebo napůl vyslovenou bolestnou otázkou a otevření úplně jiné s postavou o které jsem četla několik stránek dozadu. Asi je to moderní takhle psát, ale mě to vadí.
Během četby jsem se asi jednou nebo dvakrát zastavila a zamyslela i já, ale jinak mi to přišlo nesmyslné. Ten tam řeší psa z útulku, ten maluje, ta ho chce opustit, ale vlastně nechce...
Co?!?!?!?
Fakt je mi líto, ale hutnost a jedinečnost knihy šla asi mimo mě. Mě to přišlo jako slátanina se snahou o hluboké myšlenky, které se, alespoň pro mě, ztratily v překladu.
Dávám 2 hvězdy, protože si pana Balabána vážím a a měla jsem ho ráda jako publicitstu.
Neuvěřitelně hutná kniha, kterou se mi myslím vyplatilo konzumovat po malých dávkách. Často se mi totiž stávalo, že po patnácti minutách čtení jsem pak měl několik hodin o čem přemýšlet. Četl-li bych po větších objemech, obávám se, že bych se o spoustu takových zážitků ochudil. Obdivuji také Balabánův jazyk; vzpomínám si, že jsem se kochal i větou o čtyřech slovech.
Doporučuji vychutnávat pomalu.
Jedinečná. Nevím proč, ale vždycky při setkání s podobnou zádumčivou knihou mám pocit, jakoby se všechen ten spěch a snažení pozastavilo a člověku je dovoleno chvilku přemýšlet. Děkuji
Román je jako prudká řeka. Večer jsem ji koupil a druhý den ráno dočetl.
Ta možná zdánlivá nedotaženost je podle mne dána tím, že neustále čekáme odpovědi na naše otázky. Když nepřicházejí, jsme zklamaní. Balabán nám ale odpovídá, jen jiným způsobem a v trochu jiné sféře, než jsou naše očekávání ukotvena.
Štítky knihy
smrt rodinná tajemství otcové a synové Magnesia Litera české romány
Autorovy další knížky
| 2010 |  Zeptej se táty |
| 2004 | Možná že odcházíme |
| 1998 |  Prázdniny |
| 2010 | Povídky |
| 2006 | Jsme tady |
Kniha Zeptej se táty je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 607x |
| Čtenářské výzvě | 132x |
| Doporučených | 37x |
| Knihotéce | 135x |
| Chystám se číst | 162x |
| Chci si koupit | 19x |
| dalších seznamech | 4x |
Jan Balabán neviděl naše životy růžově. V severovýchodním koutě naší republiky, který se v jeho prózách výrazně otiskl, taky není divu. A když navíc zvolil za ústřední téma knihy smrt blízkého člověka a snahu se s ní vyrovnat, můžeme si být jisti, že to bude dost chmurné čtení. Jenže jeho práce s jazykem (ale můžu vůbec použít slovo práce, když cítím, s jakou láskou a péčí Balabán se slovy nakládá?) a schopnost proniknout do psychologie postav až na dřeň jsou tak působivé, že lze mít přesto z četby potěšení.
Smrt je ta nejpřirozenější věc a hrdinové knihy se k tomu poznání, ke smíření s věcmi, které už nejde změnit, prodírají trnitými cestami. Tentokrát mi je úplně jedno, že každý z nich je ve větší či menší míře věřící. Se ztrátou se každý vyrovnává po svém a nikdy to není snadný (ani ukončený, leda naší vlastní smrtí) úkol. Fragmentárnost vyprávění ani převaha úvah nad dějovostí nejsou na škodu. Balabán je tak jistý a také poctivý vypravěč, že zaujme i bez efektních dějových zákrutů.