Zápisky z Mrtvého domu

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Tragický zlom v osudu autora, který tak úspěšně vstoupil na literární dráhu - jeho zatčení pro účast v revolučním kroužku, odsouzení k smrti a po udělení milosti uvěznění na Sibiři -, byl sice přerušením jeho tvůrčí činnosti, zato mu však dal nahlédnout do takových nepřístupných zákoutí života, že kniha, kterou z této zkušenosti vytěžil, se stala mezníkem v literatuře vůbec. Vstoupili s ní totiž do literatury zcela jiní hrdinové, než jací ji zabydlovali dosud. Prostí lidé, ať už zločinci nebo carským režimem za zločince označení, kteří defilují v tomto líčení "trestancova roku", jsou vyhraněnými prototypy charakterů i představiteli různých společenských vrstev. Proto skládají svými osudy obraz poměrů mnohem širší, než by se zdálo. Vnesli totiž s sebou do bran věznice všechny své minulé starosti, minulá utrpení, motivaci svých "zločinů", všechnu svou bídu, ujařmění, bezmocnost i marnou vzpouru. A vnesli tam také i drobné projevy svého lidství, které geniální umělec dovedl postihnout v mnoha dojemných i otřesných scénách, u příslušníků i té největší lidské spodiny....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81449/zapisky-z-mrtveho-domu-81449.jpg 4.3306
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Записки из Мёртвого дома (Zapiski iz Mjortvogo doma), 1861


více info...
Nahrávám...

Komentáře (37)

Kniha Zápisky z Mrtvého domu

Elevant
05. srpna

V Zápiscích z mrtvého domu "je nejvíce Dostojevského, ale nejméně dostojevštiny," jak se tvrdí v doslovu k vydání z roku 1958, jinak nepříliš cennému, protože tendenčnímu. Skutečně zde nenajdeme mnoho charakteristických rysů autovovy pozdější tvorby, namísto toho jsou ale Zápisky jistě nejautobiografičtějším dílem, ačkoliv musely být zřejmě kvůli dobovým společenským podmínkám koncipovány jako zápisky fiktivní postavy, která měla na rozdíl od Dostojevského samotného spáchala zcela nepolitickou vraždu, o které ale po úvodní, vymikající se kapitole nepadne ani zmínka. V jiném Dostojevského díle by to byl klíčový motiv, zde je od vraždy okamžitě upuštěno a dále není naznačováno, že by právě ona byla důvodem uvěznění, a ne politický zločin, za který byl vězněn sám autor.
Kniha je příhodně pojmenována Zápisky z mrtvého domu, není totiž pojata jako román či novela, ale skutečně jako autentické, mnohdy roztříštěné zápisky vězně. Tato forma byla zvolena právě pro svou autenticitu, román by zde se svou výpovědní hodnotou nevystačoval. Celé dílo je vysoce realistické a popisné, zachycuje každý aspekt vězeňského života, ten ale není vykreslován v tak hrozivém světle, jak by se mohlo předpokládat. To se týká především spoluvězňů - na rozdíl od toho, jak nelítostně obvykle Dostojevskij líčí ruskou duši (např. v povídce se zaměnitelným názvem Zápisky z podzemí, která je ostatně taky o uvěznení, ale metaforickém, existenciálním), zde je ke skutečným zločincům nanejvýš shovývavý, a po počátečním odcizení, které do jisté míry přetrvává, nachází v ostatních trestancích cosi překvapivého - krásu.

ivetka859
28. března

Dostojevského Zápisky pro mě byly silným čtenářským zážitkem. Až po chvíli, když jsem se uvelebila ve vypravěčském stylu, jsem začala doceňovat a objevovat, jakou psychologii v sobě knížka nese a jak barvitý jazyk užívá.
Z jazykového hlediska Dostojevskij rozhodně nešetří slovy, věty píše květnaté, používá výrazy, na které by si člověk ani nevzpomněl. V hádkách trestanců se objevuje nespočet lidových průpovídek a frází, které mají svoje kouzlo. A upřímně, jak tu dříve někdo haněl věty typu "jak jsem již dříve zmínil", pro mě to bylo spojením autora s dějem, v tu chvíli se mi připomněl jakožto moderátor vyprávění a zároveň účastník příběhu. Takže tahle stránka knížky se mi moc líbila a byla pro mě obohacující.
Jinak jsem knížku četla především jako psychologický rozbor jedince a skupiny, vztah člověka ke svobodě a přežití. Zní to epicky, ale Dostojevskij to dokázal předat s takovou lehkostí a všedností, že mi moje vlastní horlivost a emoce nepřekážely. Myslím, že člověka ta četba dohání k větší toleranci, možná i nastavení zrcadla a zamyšlení, jak sebou nechal díky krásné rétorice manipulovat.
Mám vydání z 1958, přečetla jsem ho včetně doslovu od Vladimíra Dostála o tom, jak strašlivé bylo žití v trestnicích a jak zlý osud Dostojevského potkal, jak ho ruský svět káral a kolik životů bylo promrháno... Ještě že "Přesnou a konečnou odpověď ... dal Lenin" - achjo, teď abych to četla znovu, tentokrát jako politologický rozbor


Ivanap90
13. března

Ano, je to samozřejmě obžaloba carského Ruska a hrozných podmínek v káznici, ale mě na tom nejvíc fascinovala mistrovská studie trestajícího a jeho oběti. Právě v prostředí "Mrtvého domu", zalidněném celou škálou výrazných typů, mohl Dostojevskij naplno rozvinout svůj laboratorní výzkum všech hlubin lidského vědomí i podvědomí. Jen z těch výsledků poněkud mrazí, neboť jak píše sám spisovatel, každý z nás se za určitých podmínek může stát mučitelem, nadvláda jednoho člověka nad druhým se může stát zvykem, ve kterém můžeme pomalu najít zalíbení.

Knišíl
10. ledna

"Člověk je tvor, který zvykne všemu – tohle je tuším jeho nejlepší definice." (s. 15)
Zápisky z Mrtvého domu jsou asi nejvíce autobiografickým počinem Dostojevského. Jeho potrestání jako člena Petraševského spolku a následné prohlédnutí, že ten módní socialismus asi napáchá více zla než carský režim, a že tedy to jeho uvěznění asi mělo smysl, protože z něho vyšel jako uvědomělejší, to je myslím, hlavní, co si ze Zápisků odnést, ještě kromě toho, že i zlí lidé jsou někdy dobří, a že ne všichni trestanci jsou zrůdy.
Jelikož jsem četl vydání z padesátých let, nechybí asi nutné proleninovský doslov, který zdůrazňoval Dostojevského "socialistické cítění", a umenšoval klíčový Dostojevského duševní přerod. No beru to jako nutné zlo, a myslím, že román Běsi skutečně ukázal, že Dostojevský moc dobře věděl, kam povede manipulace prostého sedláka, ale pochopitelně o tom v doslovu není ani čárka.
Samotnému románu není co vytknout, je autentickou výpovědí o životě v káznici, ale nadto také se vyznačuje hlubokým pochopením lidské duše, a málokterý autor viděl tak hluboko a pravdivě do duše jako Dostojevský.

Marekh
26.08.2020

Jedna z prvních knih, kterou jsem četl od Dostojevského. Autrovy osobní zážitky z vězení. Kniha se mi líbila, knihu hodnotím na 100 %.

Abroš
23.08.2020

Tak trochu poeticky popsaný Gulag

karaliene
13.05.2020

Je to jedna z těch knih, kdy v popředí stojí autorův mistrný spisovatelský um na úkor všeho ostatního. Obsahem mě kniha nenadchla, i onu zde často zmiňovanou psychologii postav si dovedu představit hlubší, i.e. méně popisující chováni a více analyzující prožívání, ale takřka u každé věty jsem se zalykala potěšením z četby stylisticky dokonalého textu. Málokdo umí psát jako Dostojevskij.

martin_aston
28.11.2020

V rámci môjho cyklu "Velikáni svetovej literatúry" prišiel po Tolstom rad na Dostojevského. Knihu som vybral, pretože ju spomínal Solženicyn v Súostroví Gulag, keď porovnával Gulag s cárskymi trestaneckými tábormi.
Čo sa týka knihy, keby to bol niekto iný ako Dostojevskij, má to za plný počet. Od neho som čakal trošku viac. Kniha bola občas dosť rozvláčna. Napriek tomu, je vynikajúca.
Človek sa dozvedel veľa o systéme cárskych pracovných táborov a celkovo spôsobe "narábania" s odsúdencami, Dostojevskij pridal svoju psychológiu postáv. Akurát občas som mal pocit, že veľa si síce dokáže všimnúť, ale nevie vyvodiť závery. Aby som zhrnul, veľmi poučná sonda do života ruských trestancov z doby cárstva.
A na záver krátke porovnanie s Gulagom (veď preto som to čítal, nie? :)). Napriek tomu, že cárski trestanci to určite nemali ľahké, tak s výnimkou "uličky" si v porovnaní s Gulogom žili neporovnateľne lepší život. Sám Dostojevskij priznáva, že pre mužikov pobyt vo väzení vlastne mohol znamenať zlepšenie ich situácie, pretože konečne prvýkrát v živote mali pravidelnú stravu a boli sýti. Toto sa o Gulagu rozhodne povedať nedá.

1