Základňa

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román Základňa je prvá časť voľnej trilógie o Základni svetoznámeho amerického spisovateľa Isaaca Asimova. Tento románový cyklus bol ocenený ako najlepší seriál vedeckofantastických románov všetkých čias. Aké budú osudy ľudskej spoločnosti v nasledujúcich tisícročiach? Podľa akých zákonitostí sa bude riadiť vývin histórie? Zmení sa povaha ľudí obývajúcich nekonečné priestory vesmíru? Na tieto a mnohé ďalšie otázky hľadá odpoveď Isaac Asimov vo svojom románovom cykle o Základni. Spisovateľ sa nechal inšpirovať nielen budúcnosťou, ale aj minulosťou ľudstva - v jeho románe nájdeme analógie z histórie Rímskej ríše, Veľkej Británie i Spojených štátov amerických. Čitateľ sa stáva svedkom búrlivých dejinných udalostí odohrávajúcich sa v ďalekej budúcnosti a spolu s autorom sa zamýšľa nad osudmi ľudskej civilizácie. Spisovateľ vytvoril v tomto románe vlastný model vývinu spoločnosti, veľmi pútavo a sviežo rieši napríklad otázky využitia jadrovej energie v budúcnosti, úlohu náboženstva, vedy a obchodu, otázku obrany civilizácie pred barbarstvom a iné....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/344773/zakladna-HS3-344773.jpg 4.3964
Série

Nadace / Nadácia 1.

Žánr
Literatura světová, Romány, Sci-fi
Vydáno, Práca
Orig. název

Foundation, 1951

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (139)

Kniha Základňa

Přidat komentář
Hzjena
11. května

Opět mi trvalo dlouho než jsem si srovnal v hlavě hodnocení této ságy, která ve své době musela být něco, co by dnešní kritéria považavovala minimálně za ,,odvážné,,. Samozřejmě jako většina lidí, jsem znal Asimova jakožto ,,otce,, robotů (vím že Čapek vymyslel to slovo, nebojte) s jeho zákony robotiky. Proto jsem byl zvědav na Nadaci, už jen kvůli referncím.


Mohu se přiznat, že je to opravdu nadčasové dílo ( narozdíl od ,,nevimpročtakstrašněpřeceňovanejm" Trifidum...), které nutí k zamyšlení a i přes propadliště času je a bude pořád aktuální. Leč technika se vyvíjí, žel bohu člověk zůstává stejný, bez ohledu na války, mory, evoluci či odlišnost planety, na které se narodí....

První kniha o Nadaci pokládá více otázek, než na které odpovídá, ale to je snad samozřejmou součástí kvalitních děl.

Pozn.
Přiznám se nebylo mi dobře po těle, když jsem to četl/poslouchal, protože z toho cítím kus pravdy, pravdy kterou cítil sám Asimov, proto to napsal. Mohu jen doufat, že nikdy nebude zapotřeby Hariho Seldona, aby zachraňoval lidské pokolení na tísíce let dopředu.

puczmeloun
30. dubna

Je do drahně let, co jsem Nadaci (hned dvakrát) četl a pokračoval dál celou sérií. A i teď mi to přijde jako opravdu zajímavý nápad, kde je sci-fi až v druhém plánu a celé téma je spíše hrou s proměnami sociologie, náboženství, politiky atd. Podobně, jako si Isaac Asimov hraje v knize Já, robot se zákony robotiky, tady v několika tématem spojených příbězích nechává před očima čtenáře vyvíjet společnost kdesi daleko v budoucnosti a na okraji galaxie.


deirdre
17. dubna

Pustila som sa do tejto série opäť po desiatich rokoch, nakoľko už hodnú dobu sa mi na nej pravidelne mimovoľne zastavuje zrak, akoby mi chcela niečo povedať. Kľúč na riešenie krízy? Možno. Nadace ako celok je mimoriadne inteligentné a nadčasové sci-fi, ktoré som od prvého prečítania nikdy úplne nedostala z hlavy a žije si vo mne svojim životom ďalej. Keby som nebola tak dychtivá po nových a nových knihách, mohla by som ju čítať stále dookola.

tom2843
11. dubna

Jsem překvapený, že většina kmentářů popisuje Nadaci jako nudu... Jasně, není to barbar Conan, ale mě Nadace fakt baví (alespoň první knížka ze série). Myšlenka psychohistorie, která dokáže předvídat budoucnost desítky tisíc let do budoucnosti. Moderní prorok Sheldon, který vás občas tahá za fusekli, aby dosáhl naplnění svého proroctví. Lidé, kteří řeší napětí mezi prorockou budoucností a svou vlastní zodpovědností a aktivitou. Maličká Nadace bez zdrojů vzdoruje velkým barbarským královstvím. Doporučuji ;-)
„Atomový anihilátor je dobrá věc, ale může střílet oběma směry." Salvor Hardin

smazenaryba
31. března

Netušil som, že skvelý Temný les je vlastne jedna veľká pocta Asimovovej Nadácii a že najväčší mediátor mimo Luo Tiho je Hari Seldon.

Nadácia je zaujímavá kniha hneď z niekoľkých aspektov. Je tu fascinujúci nápad psychohistórie, akési predpovedanie budúcnosti za pomoci rôznych ekonomických, ekologických a sociálnych faktorov. A ešte zaujímavejšie sú samotné riešenia jednotlivých kríz, akýchsi zlomových historických udalostí, ktoré až posmešne poukazujú na to, aké páky sa používajú na ovládnutie más a národov a to bez jediného výstrelu. V podstate je to politicko-sociologické scifi, ikeď sa nejedná o nijak náročné čítanie.

Kniha sa dosť líši od autorových akčnejších, dobrodružné založených kníh. Tu akciu či romantickú líniu nenájdete, čo je myslím len dobre, keďže to nieje práve to, čím Asimov vynikal (slabšia séria o Impériu). Naopak to gro, prepracované zápletky s ďalekosiahlym dosahom, presah do reálneho sveta, prosto to, čím sa zapísal do biblie žánru, toho je Nadácia (podobne ako Ja robot) stelesnením.

Som celkom zvedavý, či ma hlavná séria o nadácii niečim prekvapí, alebo bude iba nasledovať v trende odhaľovania vízií Hariho Seldona. Čosi mi hovorí, že to najlepšie ešte len príde.

! Spoiler !

Spojitostí s Temným lesom je tu hneď niekoľko. Liouova vesmírna sociológia je obdobou Asimovovej psychohistórie a podobne ako Seldon, aj Luo Ti a ďalší mediátori sa snažia predvídať budúcnosť a chystať sa na ňu. Obdobou Nadácie, ktorá je zrnkom pokrokovej civilizácie v galaxii barbarov je Liouova Zem, ktorá sa znenazdajky ocitá v Temnom Lese, vo vesmíre plnom predátorov. Podobne ako Asimov, Liou postupne opisuje postup civilizácie naprieč dlhými časovými úsekmi. Obdobia vzostupu striedajú obdobia stagnácie a úpadku. Liou podobne ako Asimov rád čitateľa šokuje odhaleniami a nečakanými súvislosťami. Ale ikeď platí, že knihy majú spoločné črty, stále sú to jedinečné diela.

MilkyA
21. února

Klasiky Scifi skutocne nebyvaju akcne jazdy, ale skor filozoficke diela a preto ich milujem :)

zimela
27. března

Z logiky samotné podstaty Nadace zákonitě vyplývá absence napětí (pokud by se tedy nakonec neukázalo {spoiler: neukáže}, že šlo od začátku o Seldonův monumentální podvrh {osobně mi myšlenka na kvantifikaci citů a dějin - tedy algebraicky vyjádřitelný koncept Asimovovy „psychohistorie“ - za účelem získání výpočetní formulky budoucnosti přijde úsměvná...a ve svém, do předu loženém, pojetí světa i bezbřeze smutná...což na druhou stranu vůbec nutně neznamená, že by nemohla být pravdou, jen že by taková pravda byla celkem depresivní} s jehož pomocí by na základě smyšlené, nikoli ovšem nutně zcela neopodstatněné, prognózy/hrozby, mobilizoval lidstvo k vytažení si palce z jednoho, či druhé konce a zachránil co se dá. To by byla vcelku vkusná pointa o hybné moci strategicky zaseté ideje/lži...čemuž by odpovídal i pěkný výňatek, kterému, s jistou rezervou ohledně „nikdy“ a „správné“, kvituji: „Nikdy nedopusťte, aby vám morální skrupule zabránily udělat to, co je správné!“) stran jejího osudu. Těžiště jsem tedy přirozeně hledal v její výpravnosti...jenomže ta se nekoná; Asimov nastíní nějaký problém, smázne ho nesrovnalostmi hýřícím „řešením“, načež jak politik s máslem na hlavě, a vševysvětlujícím „no commentem“, chvatně skočí mimo světla reflektorů. Ono žírné „jak“ kvalitního vyprávěčství zcela odpadá.

Skokovost, a z ní plynoucí nemožnost navázat s jakoukoli postavou vztah, bych i přešel; pokud by tato sloužila jako tvůrčí prostředek k zhmotnění rozmáchlého měřítka galaktického plynutí času a našeho mravenčího tikání v něm; nic takového z ní na mě ale nedýchlo (nuzně načrtnuté, na logiku příšerně kulhající světy, nabízené mezi oněmi skoky, totiž svou rušivou nedotažeností soustavně ubíjejí i hrstku potenciálně zajímavých úvah, jež nich plynou)...a jestli něco, tak spíš neodbytný pocit, že si chtěl jejím prostřednictvím Asimov zajistit stabilní příjem (intuice mě, zdá se, nezklamala; v jednapadesátém končí šňůru stěhování a stává se otcem - v tomhle světle nabývá název „Nadace“ značně potměšilého významu); platforma, na jejíž bázi mohl i bez valné snahy chrlit objemy prázdné literární pěny je lidsky-fiskálně pochopitelné východisko, čtenářsky už hůře. Je mi smutno, že něco takového píšu o Asimovovi, ale nemohu jinak. Jeho stěžejní dílo je pro mě zklamáním...nevím, možná mu křivdím a jde o důmyslně vyskládanou mozaiku, jež své kouzlo zjeví až ve svém celku; i kdybych si ale nemyslel opak, tak zkrátka po prvním dílu nemám na ty další sebemenší chuť. Což je problém.

Jediné, co v mých očích Nadaci zachraňuje, je poselství, jenž sice blahořečí užitečnost znalostí, zároveň jde ale proti strnulému, suchoprdnému akademismu a dodává, že ani sebelíp uchovaná informace nevzklíčí k užitku v jílu leklé, neorané mysli. Je po hříchu hanbou, že Asimov zrovna takovouhle myšlenku artikuluje prostřednitvím děravých, na smeč přihrávajících, zcela účelově a uměle fabrikovaných problémů, jejichž prostřednictvím pak, s až mučivou laciností, vzbuzuje zdání geniality hlavních postav, aniž by tyto s čímkoli pronikavým skutečně přicházely. Postup, kdy autor bezskrupulózně šije realitu (přičemž ta je, viz. už hned první modelová situace Anakreonského povstání a Čtyř království, vymaštěná prakticky ve všech ohledech svého dění) postavám na míru tak, aby v ní „vynikly“ (#umělá inteligence), mi pila krev už v Merleho Malevilu; ani v něm se to ale nedělal tak okatě.
Jen ze setrvačné úcty k autorovi (i když mě teď z případného znovuotevření „Já, Robot“ jímá upřímná hrůza) výše zmíněnému poselství a následujícímu dodatku v PSku dám s odřenýma ušima 4 shovívavé **** ale teda uf...

PS: S odstupem několika dní seznávám, že jsem možná byl, co se hlavních motivů týče, krutý. Ve své době mohlo nejspíš být i takto ploché zobrazení civilizace na pozadí kulis o rozměrech galaxie zjevením...jen už ho asi, coby zmlsaný scifista, nejsem sto plně docenit. Při tom je dost možná předobrazem žánru moderní space opery, což si, ať si o něm myslí, kdo chce, co chce, jisté uznání zasluhuje. Stejně jako fakt, že Asimov „svým“ (dle yerryho, pro mě objevného, komentáře jde o číselný aspekt Kabaly) konceptem psychohistorie nenásilně vystavil otázce osudovosti a svobodné vůle i zapřísáhlé pohany a nefilozofy:) Četba dalších dílů mě ale stejně neláká; důležité bylo nadhozeno už zde a jako takové mi stačí.

Tarja666
27. února

Ufff, tak tato útlá knížečka mi teda dala zabrat. O Nadaci jsem se doslechla od kamaráda, který mi o ní barvitě vyprávěl a pro její myšlenku jsem se nadchla také. S velkým očekáváním jsem se na ni tedy vrhla. Postava Hariho Seldona, se kterou jsme se setkali hned na začátku mi padla do oka. To, jak Hari přemýšlel a vše neustále podkládal svými výpočty mi přišlo fascinující a z mého pohledu to z něj udělalo neobyčejnou postavu. Jeho časová linka však bohužel poměrně záhy končí. Přichází na řadu další časový úsek a místo a v momentě, kdy mě autor zaujme, opět sek a jsme zase jinde, s jinými postavami, o několik desítek let později. Bohužel s každým takovým sekem mě kniha bavila méně. Postavy byly nezajímavé, dění nijaké a od třetí části mám vše v mlze. Pořád jsem s nadějí doufala, že na konci se stane něco, co změní můj pohled na celou knihu, ale ne. Silou vůle jsem dočetla a jsem opravdu ráda, že to mám za sebou. Po další knize od Asimova už určitě nesáhnu, protože mi prostě nesedl. Hodnocení 40% za myšlenku, Hariho a první dvě části. Zbytek bych smazala.

1 ...