Děti Raumy

Ano, ani knihu Děti Raumy nevlastním jako samostatný svazek; v mém případě jde o druhou část třídílného Očistce, který na mě působí opravdu zvláštně. Předchozí část Ti nepohřbení mě velmi bavila, ale po jejím dočtení jsem necítil touhu, pustit se okamžitě do pokračování. Jenže ve chvíli, kdy jsem si přečetl první věty tohoto svazku (pro mě dílu), už jsem musel ve čtení pokračovat, protože mě příběh opět naprosto vtáhl. Tentokrát jsem měl ale dojem, že čtu napínavý thriller říznutý hororem, a musím uznat, že mě to opět velmi bavilo. Před Violety si dopřeji výlet do světa, jehož jsem byl ještě před deseti lety aktivní součástí, ale pak se znovu vydám hledat polární záři.

Divočejší pokračování Nepohřbených prakticky celé vyplněné cestováním od čerta k ďáblu, proložené střípky z minulosti a průseru v Raumě. Něco mezi 3 a 4 hvězdami. Oproti úvodu do světa Violetů trochu slabší pokračování. A jde se na finále...

Na Violetech jsem si vypěstovala příjemnou závislost a myslím, že Kristina Haidingerová je autorka, která si pozornost zaslouží. Protože je jiná, svá a originální. Její temnosvitné motivy mají své nepopiratelné kouzlo a na podzim jsou Děti Raumy to pravé hororové

Bohuzel teto knizce nedam moc pozitivni hodnoceni Asi za tim bude hlavne to, ze ,,upirska,, tematika neni uplne pro me, ale jelikoz jsem tuto knizku vyhrala na HorrorConu, pustila jsem se do ní. Trochu mě mrzí, že to pro mě bylo trochu zklamáním, protože předcházející povídka ze sbírky Zachovej mou duši mě na tuto knížku kvalitně nalákala. Spisovatelka má uzasnou fantasii, skvelou slovni zasobu i smysl pro takovy popis, ktery dokazal rozhybat mou predstavivost, ale na dejovy spad, tematiku a posloupnost vypraveni by se (za me) mohla jeste trochu zamerit. Knizku jsem zavirala se slovy: ,,Cože???´´ a ani na prequel ani na pokračování jsem dostatecnou motivaci nedostala

V případě upírské literatury obvykle neochotně podotýkám, že jejich příběh byl již vyřčen... avšak u příběhů ze světa Violetů si musím sypat upíří popel na hlavu. Tohle je psáno s fantazií a funkčními nápady, které ději dodávají doslova ledovou svěžest.
Nemohu říct, že přesun děje do současnosti by ději nějak výrazněji uškodil, ačkoli při občasných návratech do minulosti na mne dýchla podivná nostalgie. Přitom ale jde stále o ten samý bolavý, krutý a bezcitný svět – jen zatuchlost Draculy vystřídal kovový pach krve z Bladea. Schopnosti Violetů, dříve spíše naznačené, se zde projevily v plné síle. I tentokrát si (ne)život s postavami nehezky pohraje a nihilisticky-poetický konec tomu krásně sedí.
Obě části Violetí série lze podle všeho fungují zcela samostatně. Ovšem přečtete-li si oba romány, zapadají do sebe jak dva precizní, neoddělitelné kusy skládačky. Co je v jednom díle nastíněno, další naopak rozvíjí. Tohle mému vnitřnímu dítěti hodně imponuje, a proto se nezdráhám přihodit i pátou hvězdu...

No, zezačátku jsem byl zklamaný, že se děj odehrává v současnosti, i když se to podle první knihy dalo čekat. Ale ten parádní rozjezd hned všechno zpravil. Nějak se podařilo nacpat strach a zatuchlost i do moderního hororu. Všechno promyšlené, provázané a akční. Každá epizoda končila v nejlepším takže knihu nešlo odložit. Bylo to jako sledovat film. Nebo spíš seriál. Škoda, že autorka nemá víc knih, protože podobně píše málokdo.

Co se týče děje, opravdu nečekejte žádnou upírskou romantiku. Děti Raumy je drsný horor, který si nebere s ničím servítky. Sice musím říct, že jsem si více užila první díl (a vlastně nevím proč, mám radši knihy z přítomnosti, možná jsem teď byla jen špatně naladěná na tento žánr), ale i přesto není pochyb, že Kristina Haidingerová prostě umí. Dokáže dokonale vykreslit atmosféru, postavy i okolí a čtenáře vtáhne do děje, který vás pohltí. Více v mojí recenzi zde v záložkách - Veru, Knihy na cestách

Milá Kristínko, kniha mě velmi nadchla a okamžitě vtáhla do děje. Chvílemi mi bylo smutno i ten vztek se objevil. Hlavně jsem celou dobu myslela na to, jak bych se asi chovala já. Často pyšně říkáme, to bych nikdy nedělal/a, blbost. nikdo nevíme nic. Nezažiješ, nevíš! Jen si myslíme a chceme být buď tajemní a důležití a ukazovat jak nás temno a zlo přitahuje nebo "hodní" a pak si představujeme, že bychom právě My prošli se ctí. Pravda je, že kousek zla je v každém z nás a je my nakonec rozhodneme nebo budeme donuceni, co ukážeme.

Jestli jednička byla výborná, dvojka je vynikající. Je vidět, že autorka se za ty roky vypsala. To, jakým způsobem do sebe obě knihy zapadají, je ojedinělé. I když je to zase o záchraně potomka, každý příběh je jiný a strhává s sebou všechny kolem sebe. V Dětech Raumy doslova všechny. Žádná postava není vyloženě kladná ani záporná a každý si vleče své kostlivce, postupně se poznávaj. Za hodně silnou stránku bych považoval dialogy, ty okamžitě vtáhnou. Ale i české prostředí, které se postupně vystřídá se severským. Za scénku s fanatickými fanynkami upírů bych klidně přidal ještě hvězdu.

Knížka Děti Raumy mě velice zaujala, podobně jako předchozí autorčino dílo Ti nepohřbení... Chtěla bych o ní říci tolik, že nevím, kde začít... Psala jsem delší komentář, ale neuložil se... Příběh knížky je poutavý, akční, všechno je navzájem smysluplně a logicky provázané, pochopitelné. Na pozadí krůpějí, proudů a kaluží krve řeší autorka filosofické otázky o souvztažnosti dobra se zlem, ale i smyslu lidského života na zemi. Děkuji za vzrušující výlet napříč rozmanitými dimenzemi reality. A těším se, až se setkáme na dalších stránkách:-)

Děti Raumy jsou pro mě hlavně ukázkou, jak moc se může kniha změnit po betačtenářských komentářích. A knižní Děti Raumy se od těch dvou třetin, které jsem četl jako betačtenář, liší hodně. V tom nejpozitivnějším smyslu. Děti Raumy jsou drsný, krutý, atmosférický horror přesně dle mého gusta. Jestliže jsem u Těch nepohřbených sporadické výtky měl, tady prakticky nemám (snad za to může umístění hlavní dějové linie do současnosti, což příběh činí jaksi přijatelnější, pronikavější a více prostě údernější. Je to akčnější a i ty "hnusné" scény působí intenzivněji). Hrozně rád bych si od Kristiny přečetl nějaký horrorový román nevycházející z tohoto jejího světa, ale po Dětech Raumy bych klidně třetí Violety dal.

Skvěle napsaný, drsný, akční příběh na zdánlivě zprofanované téma, které právě Kristina Haidingerová pozdvihla na vyšší level. Hlavním „padouchem“ tu snad ani nejsou specifičtí upíři, violeti, stvoření autorkou už v románu Ti nepohřbení, jako neodbytná touha po nesmrtelnosti za jakoukoliv cenu.

Samotných upírských příběhů v literárním světě je, řekl bych, v dnešní době více než dost. Ať už vzpomeneme z těch nejvýznamnějších nesmrtelného Drákulu Brama Stokera, Interview s upírem Anne Rice, či dokonce proklínanou i vyzdvihovanou Ságu Stmívání Stephenie Meyer, která způsobila jistou renesanci upírského žánru pro mladé čtenáře. Na této vlně, jak už to bývá, se následně svezlo mnoho dalších autorů, ať už s většími, či menšími kvalitami.

Děti Raumy pro mne samotného tvoří takový, ze začátku nebroušený Český granát, jenž je postupem četby a ponořování do hloubky děje, klenotníkem opracováván do krásného originálního zářícího kamene, až se změní v kobaltově modrý plazmant.

Autorce samotné se povedlo něco, co už, alespoň co já vím, dlouho nikomu ne, a to vytvořit celou a kompaktně fungující originální upírskou mytologii a šla dokonce ještě dál, když svou novou rasu i pojmenovala, aby nemusela používat to dnes již fádní označení „Upír“.

Její Violeti jsou prostě jiní. Neplatí na ně česnek ani kříže, samotné světlo jim je pouze nepříjemné, než by jim vyloženě škodilo, natož aby je přímo usmrcovalo. Jediná věc, kterou mají společnou se všemi upírskými je jejich žízeň po lidské krvi, ale své navzájem, čímž získávají schopnosti, a nejen je, svých protivníků. Něco jako „primitivní“ kanibalské kmeny, které věřili, že pozřením masa nepřítele do nich přejde síla a duše jejich nepřátel.

Není toho moc, co by mohlo Violetům uškodit, z lidské stany prakticky nic, to však nechám nevyřčeno, abych nedával zbytečné spoilery.

Další věc, která mne velice zaujala, byla absence vyloženě negativní postavy, toho pomyslného padoucha. Pochopitelně je zde obsažen prvek pomsty a jejího vykonavatele, vinoucí se celým příběhem, ač by se mohlo zdát dost krutým a nespravedlivým, neboť je jako nesplacený přenesen i na nic netušící potomky. Je to dáno staletími utrpení, která jen zesílila její motivaci získat magický předmět Violetů za každou cenu. Velikášský prvek psychózy o ovládnutí celého světa je už jen důsledek nevyzrálosti jejího vykonavatele.

Pomyslný kruh se uzavírá až na samotném závěru, jen tak, aby nechal prostor pro pokračování příběhu, na které se už teď velice těším. Kdo ví, kdy bude. Mezitím si prohloubím vzdělání o další autorčiny knihy Ti nepohřbení, kterou právě čtu, a je pravda, že se obě knihy dají číst v opačném pořadí a Richardovy živé hračky, kterou se mi také podařilo ještě sehnat.

Shrnul bych to nejspíš slovy, že se mi do rukou dostalo dílo velmi kvalitní a velké na náš malý český rybníček. A jsem rád, že i takové knihy zde vznikají, i když si své čtenáře v hromadách komerčního braku hledají obtížněji, přesto je nacházejí a samotné jejich nalezení je o to významnější, jak už pro čtenáře, tak pro samotné autory.

Na závěr bych připojil skromně svou vlastní báseň, jejíž napsání inspirovala právě kniha Děti Raumy a věnuji ji její autorce Kristině Haidingerové ještě se vzkazem: „Opovaž se nenapsat pokračování! Protože když už jsi tento temný svět Violetů stvořila a vtáhla nás do něj, zasloužíme si znát pokračování příběhu“.

Děti Raumy (Kristince Haidingerové)

Prastará příkoří, hříchy předků, se předávají na potomky
jako symbol pochybení minulých členů rodových linií.
Ti poté trpí a vlastně ani neví, čemu za ty "dary" vděčí.
Nekonečny koloběh ublížení, příkoří, nesmrtelných potupení.

Jde o to přetrhnout, přerušit muka, bolest jen zbytečnou,
nebýt už loutkou, ve starých vyšumělých tragédiích.
Začít s novým nepopsaným listem a moci ho zaplnit sám.
Dost bylo věru všeho! Rekviemů, panychid, litanií.

Přerušuji tímto všechny hříchy zděděné prostřednictvím rodové karmy.
Stávám se, již jsem svobodným, čistým. Bez cizích chyb.
Jen s těmi vlastními, jež jsem si sám usoukal
a sám si je urovnám, vyřeším. Už bylo hůř, už je jen líp.