Valčík na rozloučenou
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/357929/bmid_valcik-na-rozloucenou-Wgh-357929.jpg
4
684
68
Do této černé románové frašky svedl autor několik postav: těhotnou svobodnou zdravotní sestru, jejího ženatého milence muzikanta, jeho krásnou a žárlivou ženu, honbu na zatoulané psy, výjev před potratovou komisí, mladou Američanku toužící po dítěti a jejího manžela stiženého strachem ze smrti, dále českého gynekologa, který domněle neplodné pacientky v lázních léčí injektováním svého vlastního semene, zakládá tím sbratření lidstva a za službu prokázanou zmíněným Američanům požádá, aby ho adoptovali a umožnili mu tím výjezd za hranice, a konečně někdejšího politického vězně, z něhož se těsně před legální emigrací stane vrah.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Kdybych měl někomu převyprávět příběh, znělo by to jako bych popisoval epizodu španělské telenovely. Nevěra, dítě s nejistým otcem, lži a intriky, emoční výbuchy (koukám se na tebe, Franto!), jenže to by nebyl Kundera, aby do toho nezakomponoval jak obraz tehdejší doby, taky i úžasná existenciální témata týkající se odchodu z rodné země, svobody a bůhvíčeho ještě. No, a pak je tu ještě "psychologický rozměr" (jak já tomu říkám). Kunderovy postavy sice nejsou "živé" (a autor nás o opaku ani nepřesvědčuje), ale jejich chování mi v každém jeho románu poodhalí něco víc o povaze lidí. Valčík na rozloučenou mi ukázal, jak nesmíme lidi soudit podle prvního dojmu a že důvody, proč lidé jednají tak jak jednají, jsou nepředstavitelně komplikované a my na to musíme pamatovat. Jsem si celkem jistý, že to není jen moje představa, že to tak autor vážně zamýšlel (proč by se jinak tolikrát ptal "Co postavu X vedlo k tomu, že se zachovala zrovna takhle zvláštně?" a hned pak nám to i vysvětlil?). Uvedu dva příklady:
Za prvé - Američan, který je tak bodrý a dobrý a veselý, až mi přišel vlezlý, a který je také velmi sebestředný. Pak se ovšem dozvíme důvod: no, když člověk umírá, tak se sebestřednost dá docela odpustit, ne?
A za druhé - jak Růžena vyjela na Olgu, když v lázních točili filmaři. Jak se koktejl emocí a skutečnosti přičinil na tom, že se k dívce, která jí v té chvíli nic neudělala, zachovala zdánlivě bez sebemenšího důvodu tak hrozně. A podobných interakcí a kolotočů emocí a událostí je tu plno, přesto ovšem děj ubíhá hladce a rychle.
Abych to uzavřel: Ano, není to jeho nejlepší dílo, ale je to pořád velmi dobrá kniha kladoucí velké otázky (ponechané bez odpovědí, jak jinak) a poukazující na důležité věci. Taková Kunderovská oddechovka. Na pět hvězd to s přehledem stačí :)
oproti Žertu a Život je jinde jde o možná lehčí téma z prostředí "lázeňské scenérie", ale kombinace témat potratu, smrti, umělých oplodnění, smrtící tabletky, destruktivní lásky atd vytvořila dosti výbušný koktejl, no a konec, jak už to u Kunderu bývá, je další existenciální traktát ala Camus/Sartre
Za mě nejlepší Kunderův román. Ta lehkost, s níž postavy s iluzí vlastní svobody narážejí jedna do druhé, se skutečně podobá ladným krokům valčíku. Ale právě ta Kunderova lehkost (nesnesitelná lehkost!) je, použiji-li poslední slova v doslovu, mrazivá a hluboká. Kundera je literární bůh a je hanbou národa, že se ho vzdal...
Tragikomický román o svobodě lidské volby. Postavy se zaplétají do situací, které sice sami vystavily, ale v určitém bodě nad nimi ztrácí kontrolu. Na pozadí celkem jednoduchého příběhu Kundera klade filozofické otázky, které nechává bez odpovědi a postavy opouští bez jasné katarze a ponaučení.
Je mi záhadou, jak se do takhle svěžího dílka mohou vejít tak zajímavé i hluboké myšlenky. (Citovat bych mohla téměř z každé stránky.) Úžasný autor!
K Valčíku se jistě někdy vrátím.
Příběh propletených vztahů, o touze po lásce, po úniku, o sobectví a nečekaných důsledcích činů, napsaný čtivým, ironickým až cynickým stylem sugestivně vytvářejícím dusnou atmosféru lázeňského maloměsta. Celkový dojem -depresivní.
Valčík na rozloučenou je poměrně přístupný a dobře čtivý román. Zároveň je to podle mého názoru román s nevyužitým potenciálem. To je patrné zejména v závěrečné části, kde autor naplno nevyužil materiál, který si připravil v úvodu. Takto pak závěr vyznívá trochu do ztracena.
Za sebe dávám knize tři hvězdy a doporučil bych ji čtenářům, kteří mají chuť na odlehčený příběh od Milana Kundery a nemají zrovna náladu na nějaké komplexní filosofické úvahy.
Zbavena všeho nepotřebného, ve zdánlivě jednoduchém až prostém rámu, nám důmyslně propracovaná originalita kunderovské vitráže, cíleně odráží obyčejné situace v neobyčejných odlescích...
Pro mě druhá knížka od pana Kundery a teda překvapivě čtivá a vedla mě k zamyšlení.. zřejmě opravdu nic není, tak jak to vypadá a nikdy nikdo neví, jak to kdo má, můžeme se jenom domnívat.. reálný svět není černobílý a ať uděláme cokoliv, ikdyž v dobré víře, vždycky to může mít neblahý dopad nejen na nás..
První dvě třetiny tanečku mne bavily,užíval jsem si cynismus ,ironii a odstup od postav knihy,než jsem si začal uvědomovat jakoby autorem vnucenou bezvýchodnost a beznaděj jejich jednání, z něhož vyplývaly depresívní až horrové pocity. A valčík jako tanec ,z něhož nevyzařuje radost a naděje, ale deprese a smutek mne přestal bavit, a začal jsem z něj mít nepříjemné pocity.Neříkám ,že se v životě nedějí dobrým lidem zlé věci ,ale tady mi to přišlo uměle naroubované a cílevědomě beznadějné.Jestli chtěl autor tím vyjádřit své pocity po Okupaci 68 a před svou emigrací,tak mu vůbec nezávidím .Nechtěl bych být žádnou postavou v tomto románu.
„Politika je na životě to nejméně podstatné a nejméně hodnotné. Politika je špinavá pěna na řece, zatímco vlastní život řeky se odehrává mnohem hlouběji."
Typické depresso z více úhlů pohledu - jeden si něco myslí a ten druhý to vidí úplně jinak. Fakt to nedávám. Atmésféra horských lázní byla ale super, a jako obvykle, NĚCO v tom bylo.
Typicky kunderovská záležitost, po níž asi nejlépe pochopíme, proč nakonec emigroval a proč jeho knihy nevycházely. K socialistickému realismu má Valčík na rozloučenou na míle daleko a ideál socialistického člověka nerozvíjí, spíš naopak. Většina postav v knize jsou zcela kunderovsky cynické, podvratné a bohémské a na tom nejjednodušším pozadí (tj. milostné avantýry a následného těhotenství) řeší filozofické problémy typu lásky k životu, nenávisti k lidem, sílu k emigraci atd. V uvolněném lázeňském prostředí se potkává několik postav, jejichž osudy jsou vzájemně propojeny a značně se ovlivňují, přičemž Kundera je staví do poťouchlých a humorných situací, které ale nejsou neuvěřitelné, ba naopak. Asi nevadí, že s žádnou z nich se nedá ztotožnit, protože jejich uvažování je úplně jiné, nejsou moc sympatické a jen sklízí plody svého marnivého života, neboť vše je psáno natolik lehce a zároveň se vše odehrává v době společenské stagnace a rezignace, v níž asi nemělo cenu řešit opravdu závažné problémy. Jakou moc má člověk nad smrtí? Může někdo hřích rodičů vykoupit tím, že naváže vztah s jejich dcerou? Může být první láska ta osudová? I na tyto otázky Kundera nabízí odpověď, a i když s ním leckdy čtenář nemusí souhlasit, je určitě zajímavé získat jiný úhel pohledu. Valčík na rozloučenou není nijak náročné dílo a třeba oproti Nesmrtelnosti je vskutku oddechové, což ale neznamená, že není myšlenkově hluboké. Jen tu jsou tyto myšlenky podány polopatě a bez zbytečných metafor. Asi ideální román pro ty, kteří chtějí s Kunderou začít a zjistit, zda jim jeho styl bude sedět. 70 %
Každý z nás chce někdy uniknout do jiného světa, protože ten, ve kterém jsme, je podle nás úplně jiný a my se do něj nehodíme. Ale nehodíme se do něj opravdu? Nechceme uprchnout jenom proto, že nám svět nastavuje nepříjemné zrcadlo, protože do toho světa patříme, protože jsme stejní jako ti "oni", kterými opovrhujeme?
Zajímavá a docela čtivá knížka.
Kundera v jedné eseji píše, že velcí romanopisci většinou napsali své romány až ve zralém věku, po třicítce, ale spíš až po čtyřicítce. Souvisí to se zkušeností, s odžitými léty, které je potřeba mít za sebou, aby se spisovatel mohl pustit do něčeho tak náročného jako je román, ve smyslu jak o něm píše Kundera, tj. ve výsostném stylu "umění románu". Napadá mě, že se čtenářem je to podobné. Na to, aby čtenář pochopil a docenil hloubku a subtilní jemnost některých Kunderových obratů a úvah, je také potřeba určité zkušenosti a tedy času. Neříkám, že jsem Valčík pochopil lépe, jen že jsem si jeho četbu tentokrát daleko víc užil a spousta věcí, nad kterými jsem čerstvě po maturitě kroutil hlavou a považoval je za kýč, se ukázalo jako nedostatek čtenářské zkušenosti, potažmo životní zkušenosti, která je pro pochopení některých autorvých úvah nezbytná. - Román, ke kterému je dobré se vracet.
Anekdota povýšená na tragifrašku. Lázeňská zábavná historka o milostném trojúhelníku (jak jinak), o trumpetistovi mezi manželkou a náhodnou známostí, o dítěti, které se (ne)má narodit a několika letmých setkáních. A taky román par excellence o útěcích na sto způsobů, o "posvátné" banalitě života a smrti, o osudu, který se pouhým rozmělněním mění v nudu. Přečteno poměrně rychle, v poslední čtvrtině můj zájem zadupávalo do země množství slov (ale kdo ví, zdali i to nebyl autorův záměr...).
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Souhlasím s autorem v doslovu, že každá kniha by se měla číst ve správnou dobu. Bohužel se ke mně toto dílo dostalo až teď a tak mohu pouze, jako ostatně ve všech jeho pracích, obdivovat filosofické úvahy, kterých zde však není až tak mnoho. Smutek a naději z emigrace sice oceňuji a popis reálií socialistické totality také považuji za výstižné, ale už se mi to tak hluboce nedotýká, jako by to mohlo být třeba tak v 70. letech 20. století. Mistrovské dílo to tedy je, ale taky už tak trochu nudné, něco jako klasická povinná četba.