Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355873/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-3IQ-355873.jpg
4
1630
376
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Ladislav Zibura mě baví. Styl humoru mi velmi sedí, místy jsem se u knihy smála dokonce nahlas. Taktéž souzním s četnými úvahami, líbí se mi přístup k životu. I když tuto knihu psal Ladislav v poměrně nízkém věku, cítím z ní moudrost. A bylo mi prostě hezky. Před spaním dvě tři kapitolky pro radost. Takhle chci usínat i nadále. Takže do knihovny pro poslední knihu tohoto autora, kterou jsem ještě nečetla - Čínu.
Audiokniha
Obsahově spíše jednotvárné, ale sebeironický styl vyprávění a nadsázka z toho dělají docela zábavné poslouchání.
Zatím je to mé teprve druhé setkání, nicméně autorova kombinace humoru, poetiky a (z mého úhlu pohledu) naprostá absence pudu sebezáchovy zřejmě vždycky znamená trefu do černého.
Po vyprávění z putování Nepálem a Čínou, které bylo za mě slabší, jsme zpátky v sedle! Opět velmi zajímavé vyprávění o lidech, krajině a jejich historii. Ve kterém nechybí ani prostor pro vtípky.
Jelikož jsem autorovy knihy nečetla v chronologickém pořadí (ač jsem to původně měla v plánu), zapadl mi na své místo i dílek skládačky vysvětlující změnu postoje ke způsobu dopravy :)
Kniha o tom, že cesta je opravdu cíl. O tom kolik úžasných lidí a příběhů je všude kolem nás, ale které nejsou uvedeny v žádném průvodci dané země a samozřejmě také o tom, kolik alkoholu snesou lidská játra :-)
"Kolik silných lidských příběhů asi dosud čeká na své objevení, protože se odehrály na nepravděpodobném místě..."
K cestopisům si hledám cestu a díky Ziburovu vtipnému způsobu a schopnosti zachytit hluboké moudrosti a postřehy z cest, krásu přírody i krásu lidskou, se na cesty vydávám s tímto autorem ráda.
Po téhle knize jsem sáhla, protože jsem kdysi cestu po Gruzii a Arménii podnikla, i když poněkud méně dobrodružnou.
A taky jsem byla prostě jen zvědavá, protože pojem Zibura je už trochu fenomén. A bylo to fajn, svěží, vtipné, chytré s mnoha zajímavými postřehy. Obdivovala jsem mladíka, který cestuje sám ve velmi odlehlých oblastech a v potulování se bez plánu vidí svobodu, a to nejlepší, co může taková cesta nabídnout, jsou vedle přírody a pamětihodností setkávání s lidmi a sdílení společných zážitků, včetně neuvěřitelného množství vodky, vína i více či méně lákavých kulinářských zážitků.
*
„Čekalo mě opravdu velmi dlouhé stoupání, i přislíbil jsem si jet hodně pomalu a odpočívat tak často, jak to jen bude možné. Vše se muselo přizpůsobit mému naříkajícímu kolenu. Abych zkrotil své pudy závodníka, pustil jsem si k výstupu klasickou hudbu z telefonu. Myslím, že ten pohled byl dokonale surreální. Mladík v cyklistických dámských kraťáskách jede nesnesitelně pomalu do kopce, kolo ověšené třemi košíčky na prádlo, a společně s Glenem Gouldem si pobrukuje do Bachových Golbergovských variací. Přesně tohle jsou okamžiky, pro které stojí za to žít.“
----------------
Pro mě mělo tohle čtení samozřejmě přidanou hodnotu (za to ta pátá hvězda!), protože mnohá místa jsem navštívila a některé zážitky s autorem sdílela, byť od mé návštěvy uplynulo již hodně vody a bylo to přece jen jiné. Ale vzpomínky na gruzínskou družnost, arménskou hrdost a nádhernou přírodu, polorozpadlé a přesto obydlené vesničky, působivé kostely a skalní kláštery, neuvěřitelné hory, nakonec i na ty gruzínské chačipůry (svjéžie, garjáčije) jsou obdobné. I když gruzínská družnost směrem k ženám cestovatelkám se netýkala nabídek alkoholu, tady mám zcela jiné zážitky…
My cestu tenkrát podnikli ještě v dobách socialismu a před rozpadem Sovětského svazu, takže to bylo přeci jen jiné. Cesta autem po povinně stanovené trase bez povolených odboček (podle předem vydaného maršrutu); v Arménii a Gruzii jsme tohle ovšem nedodržovali a v těchto dvou tehdy ještě sovětských republikách, které byly i v tom tehdejším sovětském glajchšaltování neuvěřitelně svérázné, leccos tajně viděli a zažili.
Z Prahy přes Ukrajinu a Rusko, „Vojenskou gruzínskou cestou“ přes Kavkaz Křížovým průsmykem do Gruzie a Arménie a zpět okolo Černého moře (celkem najeto 8 116 km). A můj cestopis? „Velký kavkazský okruh, deník z cesty“, vydáno nákladem vlastním s vlastními ilustracemi, v počtu 1 ks. No, Ziburovi se rovnat nemůžu, ale o to víc jsem se svými vzpomínkami a zážitky jeho osamocené cestování tímto neobyčejným krajem prožívala, v duchu komentovala, občas nadšeně přikyvovala, usmívala se nebo děsila a jeho odvahu obdivovala.
Je skvělej ! Já se tak bavila, celou knihu (celou cestu ). Potřebuji další knihy
(SPOILER)
Přivázat si na jízdní kolo z nouze tři prádelní koše na osobní věci byl geniální nápad. Musela jsem si vygooglit fotky :-)
Borec. Baví mě, jak si se vším vždycky nějak poradí.
Další z Ládíkových toulek mě příjemně pobavili. Mám rád cestopisy a u Ziburových příběhů nesmím očekávat nějaké obsáhlé cestopisní údaje ale spíš v jaké vesnici se pálí jaká domácí kořalka a kdo vychlastal nejvíc.
Audiokniha načtena autorem.
Moje první kniha od Ládi. Velmi poutavá, plná příběhů a komických i komplikovaných situací. Krásně se četla. Určitě si přečtu časem další.
Láďovy knihy nečtu v pořadí, v jakém je napsal a tak se Láďova druhá kniha stala mou čtvrtou. Nepřestávám vycházet z úžasu nad dobrodružstvími, které Láďa na svých cestách zažívá a s jakou lehkostí a vtipem je dokáže skrze stránky svých knih zprostředkovat. Knihy neberu příliš jako cestopis, ale zejména jako vyprávění o cestě a lidech, které na ní potkal. A tento styl mě opravdu moc baví.
Moje třetí kniha od Ladislava Zibury, opět skvělá a přitom zase trochu jiná, než Evropa a Česko. Ze začátku se Ladislav sám tak trochu stylizuje až do mistra Beana na cestách. Jenže ona prvoplánová zábavnost, prokládaná nenápadně servírovanými informacemi se ztrácí a veškerá legrace definitivně končí, ve chvíli, kdy přejde hranice Arménie. A bez bombastických slov, okázalých hodnocení a napovídání, co si o tom všem máme myslet, nám na pozadí příhod nejen z vlastní Arménie, ale zejména náhorního Karabachu ukazuje tragédii arménského národa, která je naprosto stejná a srovnatelná s tragickými dějinami Židů a Karabach tvoří jenom její vykřičník. A je ukázkou pokrytectví onoho spravedlivého a férového světa, zejména jeho severozápadní části, kdy ohledy na spojence v NATO Turecko a zprostředkovaný profit z ázerbajdžánských naftových polí zcela jistě překryjí svědomí a často tak halasně vzývanou morálku, spravedlnost a „hodnoty“. Pozoruhodné je i, jak se dokáže neutrálně Ladislav postavit k onomu „vyhánění“ obyvatelstva oběma stranami, protože není ani pozér, ani se nechce prezentovat jako někdo lepší, jako samozvaný soudce, jak jsme toho nezřídka kdy svědky v Evropě. Důvodem je porozumění a vztah k lidem, které na svých cestách potkává a se kterými dokáže na rozdíl od většiny jiných mluvit. Nechá si pro sebe své pochybnosti, nikoho nepoučuje, spíš naslouchá. To je to, co dneska spoustě lidí, ať už politikům, novinářů, nejrůznějším PR tvůrcům (vlastně politrukům dnešní doby), ale i řadě umělců a vůbec veřejně činných osobností zcela chybí. Ladislav jim k tomu ale dává návod, pochybuji, že se ale někdo z těch „velemoudrých“ sníží k tomu, aby si jeho knihy přečetl. Nakonec, dovedu si představit, že z něj udělají člověka, který se jel na Kavkaz opíjet. Souhlasím s tím, že Arménie, a především Arméni vycházejí z těch dvou navštívených zemí sympatičtěji. Proč, to není asi jenom dáno tím, co jsem napsal na začátku. A tak, když jsem si myslel, že vše překvapivé a zajímavé mám za sebou, na úplně poslední stránce jsem si přečetl jeden z posledních odstavců. Musel jsem ho sem dát. Myslím, že co se týká cestopisů, našel Karel Čapek (ať už si o tomhle mém možná neskromném vyjádření myslí, kdo chce, co chce) v Ladislavu Ziburovi důstojného následníka.
„Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným. Skutečná svoboda ale neznamená skutečné štěstí. Jak jsem se mnohokrát přesvědčil, dokonce se navzájem vylučují. Opravdu naplňující štěstí totiž vyžaduje lidskou blízkost.“
Autora jsem objevila díky jeho nezapomenutelným přednáškám, které z 120% vychází z jeho knih. Tak trochu jiný cestopis, který se více než nudnému faktickému popisu krajiny věnuje lidem a jejich příběhům. Místy doplněné zajímavostmi, konec místy ztrácí dech ale i přesto kniha pobaví, zaujme a hlavně potěší.
Doplněné krásnými ilustracemi Tomski a Polanski.
Ládíkova klasika. Jeho knihy mě utvrzují, že podobné výletování není nic pro mě, ale jsem ráda, že částečně můžu ta velká dobrodružství prožívat aspoň takhle. Ziburův humor, čtivý styl psaní, způsob, jakým popisuje navštěvované země a dokonalá schopnost vystihnout povahy lidí, to mě nesmírně baví a asi jen tak nepřestane.
Opět jsem se skvěla pobavila a něco dozvěděla. Jen toho alkoholu bylo na můj vkus až dost:)
Každá kniha Ladislava Zibury je především skvělý cestopisný zážitek. Zábavné, svěží a v mnohém taky poučné čtení, i když tentokrát silně posilněné množstvím alkoholu. Ale malé vysvětlení najdeme v následující větě. Cituji:
"Alkohol je v kultuře Kavkazu hluboce zakořeněn, což spolu s ohromnou pohostinností místních, vytváří nebezpečnou kombinaci."
Do dnešní nelehké doby stojí za pozornost Ladislavova úvaha o předsudcích.
"...když s předsudkem přistoupíme k náhodné skupince lidí, dost možná jsme nespravedliví ke slušným lidem. Předsudek je ve své podstatě především křivda."
P.S.
Khndzoresk není přesmyčka, ale místo na mapě Arménie.
Štítky knihy
Arménie humor cestopisné příběhy cestopisy Gruzie pěší turistika Zakavkazsko
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Kniha Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii je v
| Právě čtených | 53x |
| Přečtených | 2 416x |
| Čtenářské výzvě | 662x |
| Doporučených | 81x |
| Knihotéce | 657x |
| Chystám se číst | 462x |
| Chci si koupit | 125x |
| dalších seznamech | 12x |
Ladik nezklamal..i kdyz troufnu si rict,ze je ho nasledujici dily jsou krapet lepsi..asi nam zraje molodec...Jen tak dal.