To je on!: O té, co si říkala Toyen
Milena Štráfeldová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/467127/bmid_to-je-on-o-te-co-si-rikala-toyen-1nb-467127.jpg
4
199
61
To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní. Malíř Jindřich Štyrský, se kterým vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce, protože odmítl nastoupit do transportu. Její přátelé z Devětsilu Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Nebo francouzští surrealisté, když v r. 1947 odešla do pařížského exilu. Díky těmto svědectvím, ale i na základě pátrání v archivech v Česku a ve Francii, napsala Milena Štráfeldová její beletrizovaný životopis. Příběh Marie Čermínové, rodačky z pražského Smíchova, kterou sám André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců 20. století.... celý text
Přidat komentář
Toyen mám moc ráda, před pár lety jsem byla v Praze na její výstavě a byla jsem nadšená. Její osobnost ke mně v něčem velmi promlouvá, jak byla uzavřená a přitom nebojácná, jak si šla po své cestě, přestože se narodila do rodiny s ráznou matkou, kde se předpokládalo, že se po škole vdá a zdědí barák a hotovo. Místo toho se velmi mladá Marie začala scházet v kavárně s uměleckou skupinou a zakrátko už seděla ve vlaku do Paříže. Prostě si neuměla představit, že by se nutila do něčeho jiného, tak jela jen tak na blind se stejně nepřipraveným kamarádem a vidinou Montmartru v hlavě. Samozřejmě se začala stýkat s malíři a umělci, proto tam taky přijela. A tak to samozřejmě vyšlo. Působivá, silná žena, které byl dopřán dlouhý a plodný život.
Tohle se opravdu velice povedlo. Velké množství informací, fabulace tak akorát. Moc ráda jsem se dozvěděla něco o jejím životě i o jejích souputnících.
Paní Milena navíc píše velmi čtivě, bez manýry, takže je to požitek. Doporučuji všem, kdo se zajímají o umění této doby i těm, které to doposud nezajímalo, protože toto dílo vtáhne každého.
Informací je tam hodně, ale bylo těžké se začíst a naskočit do nějakého pravidelného rytmu. O Toyen jsem se dozvěděla pár nových věcí. Bavily mě dialogy, byly jako ve filmech, jasné, stručné, zajímavé. Knihu si dokážu představit jako film. Ještě dnes jdu koupit autorčiny další knihy.
Toyen - Manka Čermínová - surrealisté a těžký život obyčejných lidí včetně umělců od počátku 20.st. až po komunistické Československo a smrt Toyen v exilu ve Francii r.1980.
Velice zajímavá kniha, ve které jsem se blíže seznámila s osobnostmi jako je Štýský, Teige, Nezval, Seifert, Heisler a hlavně s Toyen, kterou (přiznávám) jsem skoro neznala.
V knize se mi líbily rozhovory "té z Batignolles", které byly příjemným zpestřením při četbě.
Vřele doporučuji k přečtení, dějepisné střípky na sebe nabalí životní osudy lidí, které známe často jen povrchně.
Líbilo se mi. I když ze začátku jsem si říkala, že to je vyprávěné jako pohádka.. Na ten styl jsem si musela zvyknout. Taky mi neseděly ty vsuvky "ta druhá". Ale jsem nakonec ráda za spoustu zajímavých informací o mé milované avantgardě.
Konečně dočteno. Jsem ale spíše na rozpacích. Neseděl mi autorčin styl. Ty "vkladky" označené "ta druhá".... Námět byl velmi zajímavý. Záhadná Toyen... Tím to ale asi končí.
Toyen. Jedna z nejzajímavějších osobností našich dějin, těch co se týkají 20. století rozhodně. Konečně jsem došla i k této knize, já, její dlouhodobý obdivovatel.
Střípky mých vědomostí se při čtení skládaly s přečtenými informacemi do nádherného barevného kaleidoskopu. Vím teď víc a díky za to. Nebudu hodnotit promarněnou nebo využitou autorčinu příležitost, vždyť kdyby kdo chtěl, mohl odbornou monografii napsat teď a nebo jindy. Může se o to pokusit i každý ze zklamaných kritiků této knihy.
Nemám nic proti zbeletrizovaným životopisům a je přece jasné, že nikdy nemohou být odbornou životopisnou monogorafií. A je dobré s tímhle vědomím k četbě přistoupit.
Třeba mně se rozhovory "té z Batignolles" moc líbily. Nechyběly jim zajímavé postřehy a různá drobná vysvětlení. Připadalo mi to originální.
Moc ráda jsem potkala Teigeho, Biebla, Nezvala, Seiferta a mnoho dalších. Ráda jsem se dozvídala o jejich přátelství a o tom jak s nimi, s některými, doba konce čtyřicátých a padesátá léta zatočila. A Toyen patří velký obdiv i za záchranu kamaráda, kterého dokázala celou válku schovávat doma ve vaně. Přiznejme si, kdo z nás by takovou odvahu v té době měl. Kdo z nás by dokázal roky riskovat život pro přítele, ztratit soukromí svého bytu, shánět jídlo pro dva a pořád se bát...
Ráda jsem si o tomhle všem, i o bábovce matky Čermínové z deseti vajec, četla. Hodně mě bavil popis výtvarné cesty Štýrského a Toyen. Pro oba bylo velké štěstí, že se potkali. S radostí jsem přečetla odbočku k Broukům a seznámila se s Bohuslavem Broukem, a tak dál a dál.
Na tuhle avantgardu můžeme být hrdí. Můj názor.
Poslední necelé dva roky je to s aureolou slečny Čermínové ze Smíchova bezmála olbřímí: velkovýstava „Snící rebelka" překračující hranice naší země, katalog jejích prací Karla Srpa ml. a zde dočtená monografie paní Štráfeldové. Není divu, tato ženština s tak trochu klukovskými rysy nepřestává fascinovat, a asi i proto dostane od Sekyra Group čestné místo na bulváru Smíchov City. Pokud jde o samotný obsah knížky, pak musím konstatovat, že se nejedná pouze o biografické pasáže TOYEN, nýbrž celého Devětsilu a surrealistů, zejména pak Štýrského, Teigeho, Heislera, Nezvala či Bretona. Nejvíce dojemné a plastické jsou zápisky o rodině ze smíchovského paneláku, kde maminka obě dvě dcerušky (Zdeňka byla od Marie starší o šest let) vede k samostatnosti a k tomu, že každá pořádná ženská se má vdát. Zdeňce se něco takového povedlo poměrně záhy, TOYEN se neprovdala po zbytek života. Místo aby maminku s tatínkem poštmistrem potěšila svou pílí ve škole, maluje obrázky a chodí na schůze začínajících sociálních demokratů a komunistů. Toyen byla vůbec avantgardní prakticky ve všem, včetně dlouhých kalhot, které měly evokovat její „mužství". Významné přátelství získala u Jaderského moře s významnými surrealisty, které přijala za přátele. Čím víc se blížil k hranicím ČSR Hitler, tím více houstla atmosféra, navíc TOYEN už neměla ani tatínka ani milovanou maminku, což je snad nejstatečnější žena celé této monografie.
Po odjezdu do Paříže (exil) se vydala Toyen přeci jen malinko jiným uměleckým směrem, více měla potřebu ukazovat své krásné a niterné ženství, na které nebylo v průběhu desítek let zkrátka vůbec čas. Bohužel paní Štráfeldová sklouzla (není jediná) k onomu hanobení všeho, co se odehrávalo od roku 1948 v Československu, a tak mne trošičku na závěr popudila. Ovšem jinak patří tato literatura mezi bombastické příspěvky mezi sortu umělců, kteří neměli lehké živobytí, přesto nechali nesmazatelnou stopu v umělecké branži s přesahem k empirismu. A jedna středně vysoká žena původem ze Smíchova jim všem vévodila, byť po svém. TOYEN čili Maruška Čermínová ode mne v této knížce dostává 85% hodnocení s příslibem, že se začnu o meziválečné básníky, malíře atp. více zajímat.
Posloucháno jako audiokniha v podání Dany Černé.
Toyen… přiznám se, že jsem o Marii Čermínové věděla opravdu hodně málo (hnidopich uvnitř mě by možná namítl, že to bylo spíše nic než moc), ale v knize HRDINKY, kde jsem si o ní četla, mě nějakým způsobem zaujala. Zájem, společně s čím dal větší touhou číst knížky, ze kterých získám určité informace/vědomosti, nakonec vedl i ke koupi této audioknihy.
Musím říct, že informací o Toyen samotné nebylo v téměř 15 hodinové audioknize o mnoho více než v pár odstavcích na jedné stránce v již zmíněných HRDINKÁCH, ale na druhou stranu jsem zase získala pár zajímavých střípků o dění v minulém století.
Kolem Manky (tohle oslovení se mi zalíbilo asi nejvíce) panuje stále mnoho nejasností a kniha se tou nejistotou ani netají. I když bych si od knihy přála ještě více odpovědí, dokážu se smířit s tím, že určitá část Mančina života zůstane už navždy tajemstvím.
Toyen mám moc ráda, tak jsem si nadšeně zakoupila její životopis. No, začátek jakž takž slibný, ale pak už to šlo jen z kopce. Neskutečný pelmel myšlenek, osob, kraťoučké a vzápětí zase dlouhé kapitoly, "ta druhá", pobíhání od jednoho tématu k druhému,... A už vůbec nechápu ten prostor, co byl věnovaný Bílé Labuti a té zcela cizí holčičce s maminkou, co kupují boty. Popravdě, cítím se trochu podvedená, protože je to víc popis jedné historické éry než životopis. A kdybych si chtěla přečíst něco o té éře, našla bych mnoho mnohem lépe zpracovaných knih. No, další knihy autorky si ráda nechám ujít.
Kafkovské fouknutí do palety. Nakouknutí pod. Pražské prsty, pařížské dlaně. Ruce magických "jinde." Čarovný lektvar barev. Revuální zátiší intimit. Férie mezi rámy. Schovanky malby.
(SPOILER)
Toyen uteče od své úzkoprsé, omezené, uzurpátorské matky, aby si mohla všechno dělat po svém, přičemž se někdy v opilosti ani sama nezvládne naložit do taxíku. Potud uvěřitelné. Ale co ty večírky? To se opravdu všichni potom cudně rozešli do svých postýlek, jako žáci 3.B? O sexu samozřejmě mluvili jenom v náznacích, pokud vůbec. Chápu, že autorka z toho nechtěla mít senzacechtivý pornografický román, ale tohle na mě bylo moc. Toyen, rebelka tělem i duší, chodí za Štyrským, vzorně mu vaří, pere a uklízí, při tom ho plísní, proč tolik pije, vždyť má přece nemocné srdíčko!
Vrcholem všeho je vykreslení Nezvala, jak už tady psala Ventimiglia, komplikované osobnosti v románu šmahem odsouzené, jako důkaz prohnilého charakteru podáno to, že se mu při setkání se slavným básníkem potí ruce!!! Jakýsi pokus o objektivitu je zde odbyt větou: Kdoví, jak to všechno tenkrát bylo...
Kniha podle mého názoru lže, proto hodnotím takto.
Toyen a jedna generace prodchnutá surrealismem.
Románové vyprávění života Manky Čermínové, ve světě a umění známé jako Toyen. V knize se postupně setkáte s celou plejádou umělěckých jmen jako její dlouholetý partner a kamarád, malíř Jindřich Štýrský, básník židovského původu Jindřich Heisler, členové Uměleckého svazu Devětsil, především Karel Teige, Vítězslav Nezval nebo Jaroslav Seifert, psychoanalytik Bohuslav Brouk nebo André Bretonem. Kniha je nádherným a přehledným průvodcem českou avandgardou a jejím propojením se světem, oslavou svobody a umělecké diskuse první republiky, budete uneseni a pohlceni tehdejší atmosférou. Vřele doporučuji.
Po knize jsem sáhla tak trochu ze snobismu a trochu z ostudy, že zná, jen pár obrazů z novin a nic moc nevím. A jsem spokojená moc. Spisovatelčiny dohady, jak to asi mohlo být jsou uvěřitelné a hlavně čtivé, nehoní se za sexuálními senzacemi a je k Mance i ostatním laskavá. Líbilo moc.
Pro mě je to kniha vzpomínková. Přestože jsem se narodila o 60 let později, narodila jsem se jen o ulici blíž než Manka. Do činžáku,který už v té době nepatřil naší rodině. A měla jsem naprosto skvělou babičku (1906),která milovala umění a literaturu a tak jsem vlastně ten příběh znala a v 70.letech,kdy byl Smíchov ještě Smichovem jsem s ní prochodila všechna ta místa...
Milovala jsem obědy u Holubů,kostel sv Václava, a kafíčko ve Slávii a bylo mi líto, že ve škole o tom nemohu nic říct...
A já vlastně děkuji za návrat do dětství...
Velmi povedené. Obvykle by mi vadily zasněné pasáže, které tvoří jakési "předěly" v textu, sem se to ale naprosto hodilo. Autorka převyprávěla malířčin život a dokázala zůstat objektivní, i když u spousty událostí musela hodně improvizovat. Klobouk dolů.
Tak jsem dočetla knihu, na kterou jsem byla zvědavá, protože až dosud jsem zhruba věděla jen to, že to byla kontroverzní osobnost .Nejdřív chci uvést, že mě ta kniha bavila a ještě víc tak první dvě třetiny, pak to hodně skáče v čase. Teď jsem si přečetla komentáře a porovnávám......myslím, že není správně napsat, že zemřela chudá, i když žila nakonec osamoceně, je třeba dočíst i doslov. Samozřejmě, že dnes je jiná situace co se týká ceny jejích děl. K její (jeho) "tajemné" sexualitě si troufám říci, že je jasné, že většinová osobnost to nebyla, ale nenarodila se v době, kdy by mohla s pravdou ven. Obrovské překvapení pro mne bylo, že je zde celkem podrobně popsána rodina Jindřicha Heislera a to mohu říci, protože jsem taky z Chrasti. Je vidět, že p. Štráfeldová skutečně pátrala v archívech. Ztotožňuji se s názorem, že kniha je spíše obrazem určitého uměleckého období, než vyloženě životopisem Toyen. Naopak na rozdíl od mnoha zde uvedených názorů mi vadila v knize "ta druhá", jejímiž úvahami autorka kapitoly proložila. Takže celkem vzato - tento životopis určitě doporučuji k přečtení, je to kniha hodná uznání, i když beletrizovaná.
Štítky knihy
české malířství životopisné, biografické romány čeští malíři Toyen (Marie Čermínová), 1902-1980
Autorovy další knížky
| 2021 |  To je on!: O té, co si říkala Toyen |
| 2016 | Trestankyně: Příběh Růženy Vackové |
| 2022 | Krycí jméno Studentka |
| 2016 | Sestry B. |
| 2014 |  Guláš pro Masaryka |
Kniha To je on!: O té, co si říkala Toyen je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 263x |
| Čtenářské výzvě | 54x |
| Doporučených | 13x |
| Knihotéce | 82x |
| Chystám se číst | 188x |
| Chci si koupit | 64x |
| dalších seznamech | 1x |
Čekala jsem něco jako životopis Toyen, dostala jsem ale celou plejádu umělců srocených kolem Devětsilu. Což by mi nevadilo, plno věcí a lidí jsem neznala.. Tahle kniha by si ale zasloužila výtvarné vsuvky, aby si mohl člověk ihned promítnout přesně ta díla, o kterých čte. Co mi vadilo, byl styl psaní a vsuvky "té druhé".. Každopádně kniha mě úplně vtáhla do centra české avantgardy a sledovat růsty i pády jednotlivých umělců bylo prostě parádní..