Stroncium
Jiří Kulhánek
Nová kniha Jiřího Kulhánka je pochmurný příběh z pochmurné budoucnosti, kdy na Zemi žije víc mrtvých než živých, kdy lží je víc než obvykle a kdy ledu je mnohem víc než whisky.
Přidat komentář
Na tomhle díle mi něco chybělo. Celkově to mělo nádech a to všechno co bych čekal, ale od JK jsem četl i lepší věci.
Zajímavá vize budoucnosti, kde každý musí pečovat o své tělo, aby byl posléze použitelný jako pracovní zombie. Ze začátku se akce prolíná s popisem prostředí, což do sebe v tomto případě naprosto zapadá. Poté ovšem zůstává jen akce a po jisté době začíná být monotóní. A nemluvě o tom, že hrdina toho občas přežije až příliš mnoho.
(Také se díky této knize posílila má averze k už tak dost hroznému slovu "fakt". Autor si toto slovo asi napsal na pracovní stůl a tak je v románu všudypřítomné. Ale na to se dá docela zvyknout...)
Štítky knihy
vesmír zombie apokalypsa české sci-fi sci-fi česká fantastika
Autorovy další knížky
| 2002 |  Noční klub. Díl první |
| 2011 | Vyhlídka na věčnost |
| 1996 | Dobrák |
| 1995 | Vládci strachu |
| 2003 | Noční klub. Díl druhý |
Kniha Stroncium je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 1 596x |
| Čtenářské výzvě | 37x |
| Doporučených | 80x |
| Knihotéce | 409x |
| Chystám se číst | 93x |
| Chci si koupit | 28x |
| dalších seznamech | 4x |
[019/11]
Stroncium: ‚,Ha, ha, ha, ha, ha,…"
Já: ,Slyšeli jste to?‘
Stroncium: ‚,Ha, ha, ha, ha, ha,…"
Já: ,Už zase! Opravdu jste nic neslyšeli!? Ne? No, já vlastně také ne.‘
'Stroncium' naprosto postrádá tak typický humor Jiřího Kulhánka. Možná, že se už vypsal. Možná, že jen neměl svůj den. Možná, že už je unavený. A možná to jen bylo tím, že se původně mělo jednat o scénář k počítačové hře. Alespoň něco takového se ke mně doneslo skrz odpovědné tamtamy. Vysvětlilo by to ovšem mnohé.
Autor nikdy nešetřil se zbraněmi, krví a nepřirozenou početní převahou, ale jak už tu bylo řečeno, hlavní hrdina toho přežije až moc i na sci-fi a dokonce i na Kulhánkovce. Jeho nesmrtelnost mi občas připadala přehnaná, dějová linie nevyvážená a vůbec celé rozuzlení, které nejspíše mělo vyvolat pocit matrixové nejistoty, co je co, působilo… prostě divně.
Když jsem to četla poprvé, skončila jsem někde u výpravy na Titan a knihu odložila na neurčito. Nešlo to. Jsem ovšem čtenář, který své resty dohání a doražení se nevyhne u žádné rozečtené knihy a proto jsem to zkusila znovu, pěkně od začátku. Šlo to, ale bylo mi úplně jedno, jak to vše dopadne, co se s kým stane a jestli někomu někdo či něco ustřelí koule. Postupem času jsem si ani nevšímala toho, jestli Longin přišel o ruku, nohu, hlavu a nebo se rozplynul v prach, protože na další stránce se stejně zregeneroval a zbraň si vždy našel.
Chápu, že je to autor kultovní, na naší scéně dnes už nepostradatelný, ale nejsem typ čtenáře, který si u oblíbených autorů nevšímá chyb. Všímám si jich o to víc. Proto bych tomu nikdy nedala známku nadprůměrnou, ani kdyby se celý Luxor stavěl na hlavu.