Stříbrná židle

(SPOILER) rereading (>1x): Se Stříbrnou židlí mám sice mnohem méně problémů než s předchozími díly (a opět platí, že jsem si ji z dětství absolutně nepamatovala), ale pořád tam bohužel nějaké mám.
Dnes mě srdcervoucí příběh Kaspianova syna zaujal v tom smyslu, že si tu autor zcela očividně připravuje půdu pro temný poslední díl (který si naopak docela pamatuji), jelikož princ Rilian je doposud bezpochyby tou nejtragičtější postavou série. Snad poprvé jsme v Narnii svědky nevratné a trvalé smrti, narozdíl od dosavadních zmrtvýchvstání, zkamenění nebo jiných proměn. Kniha tak ztrácí svoji dětskou jiskru a otevírá vážná a dospělá témata. Děj je relativně bohatý se střídáním lokací, Podzemní svět byl neočekávaným zpestřením a kývoun Šklíblatík je nejlepší postavou série, se kterou jsem hluboce rezonovala (jen ještě být alespoň z části tak odvážná!).
Naopak Eustác a obzvlášť Julie Poláková nezaujali a existence hadí čarodějnice byla zvláštní. Snad více než kdy předtím se totiž nabízí otázky "Kde byl Aslan, když...?". Proč Aslan, který se doposud zjevoval kdekoliv a zasahoval úplně do všeho, najednou v tak vážné věci ustupuje do pozadí a nechává Hada zabíjet a zotročovat, dospělého Kaspiana nijak nevede a mladého prince nechává celých deset (!) let trpět? Jasně, jde to vysvětlit různě, ale nevidíme poprvé, že autor logiku neřeší. Naopak se ke slovu důrazněji přihlásila autorova misogynie explicitní větou "Tam, odkaď jsem přišla, má každej z člověka, kterej si nechá poroučet od svý ženy, akorát legraci.", což je doslovná citace, kterou si nemohu odpustit - a absurdní je, že toto pronesla hlavní ženská hrdinka. U Plavby Jitřního poutníka jsem se také pousmála nad autorovým problémem s pokrokovými rodinami, u Židle se zase projevuje jeho názorová nespokojenost s moderním školstvím (a co hůř, se ženou na vedoucí pozici). Samotný závěr v Aslanově království z mého pohledu nebyl tak doslovně potřebný (i když potěšil) a dořešení problému hlavních hrdinů proběhlo nemístně, až směšně.
Oceňuji však, že ve mně Stříbrná židle dokázala vykřesat emoce, a i když je to převážně rozhořčení, uděluji za to vyšší hodnocení. Na Poslední bitvu jsem připravena.
P.S. Nikdy jsem si neuvědomila, že kentauři mají dva žaludky! :D

Hele, tahle kniha měla od začátku docela strategicky výhodné postavení. Literárně vzato, strávil jsem svůj víkend čtením Savignyho Právní metodologie (1802) a Systému současného římského práva (1840), obé ve švabachu. Dále jsem četl Schröderovo obsáhlé pojednání o dějinách právní metodologie, kus Vogenauerovy knihy o soudobé právní metodologii, pak jsem se dostal k Dworkinově pojednání Law as Interpretation a nahlédl jsem do dalších jeho knih. K tomu mne poměrně trápily záležitosti evropského práva. Po tomhle je prakticky nemožné, aby mě Narnie neuspokojila alespoň esteticky. Jsem si myslel.

Pak jsem to otevřel. A Lewisovi se v nejlepším odkazu na Plavbu povedlo mě zase nasrat na první stránce. Smíšené třídy fujky, to by přece nešlo, aby kluci a holky byly spolu. Ti progresivní učitelé jsou navíc strašně hloupí a necitliví a nejde jim o dobro dětí, ale o experimenty na nich. A víte co? Ať jde ten Lewis už do prdele. Já se fakt dlouhodobě snažím přesvědčit sám sebe (a daří se mi to, většinou), že výzkumy jednoznačně ukazující korelaci mezi konzervatismem a nižším IQ jsou zkreslené a když nic jiného, dovedou být alespoň individuální konzervativci inteligentní. Pak přijde Lewis a připomene mi Trumpa. Opravte mě, jestli se mýlím, ale nepsal Komenský o smíšených třídách? Komenský zemřel 1670, Lewis se narodil o pouhých 228 let později, ehm. Konzervativní Savigny, který odmítal ideu kodifikace soukromého práva ve slavném sporu s Thibautem, byl liberálnější než Lewis.

Nicméně musím uznat, že dál je kniha poněkud méně nesnesitelná. Jistě, je to v podstatě jen variací na hobita a to literárně velice nevytříbenou s dějem, který je poměrně rozvolněný a vlastně nedovedu pochopit, proč někoho baví. Dynamika děje plyne asi stejně jako v předešlém díle, výhodou této knihy ovšem je její kratší rozsah, což jí, myslím, pomohlo. Lokace se na menším prostoru střídají celkem rychle a člověk se tak trochu méně nudí, jakkoliv bych stále tvrdil, že polovina těch stránek je v podstatě prázdných.

Ale není to tak, že by obsah nebyl toxický. Panuje tu jakési obecné přesvědčení, že Aslan do děje ingeruje méně než obvykle. Ale to je po mém soudu spíše pomýlený postoj. Aslan je tu spouštěčem, motivátorem a hybatelem děje stejně jako kdekoliv jinde, ne-li víc. Je nám ostatně sdělena existenciální skutečnost – sice že náhody neexistují. Úvodem je nám jasně ukázáno, že se jedná o Aslanův plán a svobodná vůle absentuje. To, že Aslan na konci knihy konstatuje, že děvče (Jill?) nepokárá, je jen malou ukázkou sebereflexe. Nepokáral je totiž za to, že mizerně odvedli práci, kterou měl ale udělat sám.

Pokud jde o čarodějnici. Je fascinující, jak se autorovi povedlo rozbít v mých očích i tu trochu dobrého, co na sérii bylo - Bílou královnu. Ta byla Satanem tohoto světa, modloslužebným symbolem nepravé víry, který ovládl svět a musel přijít Ježíš, aby ji smetl, protože žádná jiná síla její moc rozbít nemohla. Tak teď už není Satanem, ale jakýmsi nižším démonem, jehož ségru jde uškrtit dětskýma rukama. Lewis Zelenou čarodějnicí naprosto degradoval význam předešlých knih. Tfuj.

Konečně se tu Lewis ukázal jako kouzelný sexista, respektive dotáhl to na téhle linii o level dál. Že je sexista už jsme věděli. Jsou to přeci děvčata, kdo činí války ošklivými, jsou dcerami Evinými a všechny problémy se točí kolem nich. Ale tak vulgárně, jako to ten chlap udělal tady, to se jen tak nevidí. Předem - je-li Satanem Bílá královna, může to být nahodilost. Ale je-li její sestra zase zlý démon ničící muže, už to není náhoda ale vzorec. Zlo jsou ženy. A muži jsou špatní, když své ženy poslouchají (to je nám tu sděleno doslova – ty budeš špatným králem, chceš-li poslouchat rady ženy). A nejkomičtější to je, vrátíme-li se k oné experimentální škole z úvodu. V českém překladu (katastroficky špatném, mimochodem) se dozvídáme, že ředitel měl rád zlobivé děti, páč byly zajímavé. Bez zaváhání nám na konci knihy je presentována ředitelka školy, kterou vyhodili. Ano, překladatelce změna pohlaví nepřišla divná. Ale on originál není mnohem lepší. Na začátku se prostě hovoří o "the Head", z textu přitom nebylo pohlaví lze rozeznat. Ale na konci? Tam se s tím autor nesere. Cituji: "And then the Head (who was, by the way, a woman) came running out to see what was happening." Což je nejen ukázka Lewisovy katastrofální stylistiky (co v Narnii dělá vypravěčovo přirovnání k Hamletovi?, to mě málem zabilo...), ale též vrchol odpornosti. On tady naprosto otevřeně říká, že ředitel, mimochodem žena, kdyby vás to překvapilo, stál fakt za hovno a raději ho (ji) vyhodili. A aby nebyl nedostatečně ofensivní, přidává ještě urážku inspektorů (páč nemají nic lepšího na práci, než se srát ostatním lidem do života) a členů Parlamentu, kteří jsou ještě horší (už nevidím rozdíl mezi Lewisem a Markem Bendou).

Mohl bych se tu rozčertit ještě nad tím, že Platón opravdu není jen obraz Jeskyně, ale je trochu komplikovanější a nad tím, že pojídat mluvící zvířátka je k zeblití, ale když jsou lidi vegetariáni, to jsou nějací divní. Ale to už se mi nechce.

Opět čteno s dětmi. Příběhově zatím asi nejlepší díl Narnie. Celkový dojem: 80%

Jako malá jsem se moc nezabývala tím, co se skrývá za pohádkou ze země Narnie, prostě se mi líbil dobrodružný příběh, ikdyž zrovna tento díl mě neuchvátil, a to především díky hlavním postavám.

Stříbrná židle je z hlediska křesťanských motivů jeden z nejzajímavějších dílů Narnie a zároveň jeden z nejméně „okázalých“.

Aslanovy znaky mají představovat víru bez důkazů. Aslan dává Jill čtyři znaky, které si musí pamatovat a opakovat. Jill znaky zapomíná – ne proto, že by byly nejasné, ale protože se nezdály důležité.
Uspávací kouzlo znazorňuje materialismus. Viz Puddleglumův proslov: „I kdyby Narnie nebyla pravdivá, budu podle ní žít.“
Podzemní svět reprezentuje klam, hřích a zapomnění.
Princ Rilian je člověk v zajetí hříchu a rozvázání pout je bolestné, ale nutné osvobození.

Tato kniha tak vlastně neříká „Bůh existuje, tak poslouchej“, ale ukazuje, jak vypadá víra, když se svět snaží přesvědčit tě, že žádná vyšší pravda není

Četla jsem všechny Letopisy Narnie už před mnoha lety a pak znovu se synem - čtenářský deník. Čte se dobře, je to slabá knížečka. Jen v tom podzemí mi to přišlo zbytečně moc dlouhé. Ale celkově to je prima čtení. Syn k tomu napsal: "Líbil se mi celý příběh a Škíblatík." ;0)

Nejlepší díl!

Možná jsem četl příběhy z Narnie příliš rychle za sebou, ale toto moje čtvrté (čtu v pořadí podle data vydání) zastavení v Narnii mě těšilo zatím nejméně. (A protože už mám dočtené celé Letopisy, tak vím, že na poslední příčce zůstane). Rozladila mě lehce už úvodní sekvence s Lewisovými jedovatostmi na adresu tehdy experimentálního školství, ale pak hlavně nastartování děje prostřednictvím úkolů, které Jill dostane od Aslana. Až dosud Aslan nechává děti vypořádávat se s událostmi jejich vlastními silami a do věcí se vloží, jen když potřebují korekci, povzbuzení nebo zásadní nápravu věcí. Tento nový přístup „není důležité, abys rozuměla tomu, co děláš, ale musíš mě do puntíku poslouchat“ není v mých očích alegorie křesťanství, spíš je to alegorie nějakého podivného náboženského zákonictví.

Příběh sám je už jako obvykle dobře napsaný, byť je to tentokrát víc fantasy než pohádka (což nevadí). Děti v příběhu vcelku věrohodně osobnostně rostou, vidíme jejich váhání i klopýtání, únavu i propady nálad. Zajímavým motivem je také znejistění ohledně toho, co je pravda a co je přelud; kdy se můžu opřít o své smysly a paměť a kdy jsem obětí očarování – to je při návštěvě mladých poutníků v podzemním světě popsáno tak sugestivně, až z toho mrazilo.
A jako bonus ... Čvachetka! Dost možná ten nejvíc sympatický obyvatel Narnie mezi všemi ostatními sympatickými obyvateli Narnie. Lanýžník promine. :-)

Další skvělé dobrodružství ze světa Narnie. Je vidět, že příběh je opravdu bohatý nejen na události, ale i místa.

Opět jsem vplula do světa Narnie, tentokrát po boku Eustace a jeho kamarádky Jill, která se tam dostává poprvé. Příběh nás vede do podzemí, kde přátelé hledají ztraceného prince. Potkáme se opět s Aslanem, králem Kaspianem, trpaslíkem Dýnilem, dále s bludičkou, obry, čarodějnicí, satyry a kentaury, ale také s podzemními bytostmi. A jak už to tak v této čarovné zemi bývá, zachrání se všichni navzájem.

Další Krásný příběh ze světa Narnie.

Ředitelčini přátelé poznali, že jako ředitelka nestojí za nic, a tak ji nechali jmenovat inspektorkou, aby se pletla do práce jiným ředitelům. A když zjistili, že dokonce ani tohle jí moc nejde, dostali ji do parlamentu, kde žila šťastně až do smrti.

Druhá knížka série o Narnii, kde Narnie hraje okrajovou roli. Příběh Stříbrné židle v sobě nese mnoho překvapivých změn ve stylu vyprávění. V knížce se toho na první pohled neděje tolik jako v předchozích. Událostí, postav i obrazů je výrazně méně, zato je to vyprávění dospělejší a více se schématem podobá třeba Tolkienově putování po Středozemi. Tohle dobrodružství je skutečně více "hrou na hrdiny" než barevnou pohádkou.

Eustace už není tím otravným spratkem, ale téměř dospělým hrdinou. Doznal podobného vývoje jako Edmund, byť mu není tak roven. Stejné platí o Jill. U ní jsou ty změny markantnější a zvlášť ke konci nabírá na mých sympatiích. Ale nic naplat, přes veškerou autorovu snahu, Lucinkou není. Největším sympaťákem je tu hrdina škarohlíd - bludička Čvachetka. Průvodce našich malých hrdinů. Aslan, a to jsem rád, ustupuje silně do pozadí a už je opravdu jen Vyšší mocí, která však nijak zvlášť nezasahuje do samotného děje, jehož vývoj je zcela v rukou hlavních postav. Není na pozadí sám, protože kdo si zamiloval Dýnila, ten pocítí lítost nad starým přítelem. A kdo se těšil na vládnutí Kaspianovo, ten bude překvapen.

A tak se ve společnosti ústřední trojice podíváme do země obrů za hranicemi Narnie. Přímo do sídla jménem Harfang. Tento vcelku klasický pohádkový motiv, včetně tamní zápletky a rozuzlení. Jenže útěk je tak trochu z bláta do louže, respektive z povrchu pod něj. A v podzemí, mezi gnómy, se rozjede opravdu krásně vykreslené dobrodružství. Tady se Lewis vyřádil na popisech, představivosti a dramatičnosti. Tady dojde na rozuzlení toho základního úkolu určeného Aslanem. Tady malí hrdinové (no, Čvachetka tak malý není) dojde na nalezení Riliana, dospění hrdinů (zvlášť Jill se promění ve skvělou postavu, která Narnii začala propadat už na Harfangu) a vrchol příběhu končící...no...zdráhal bych se tvrdit, že ryzím happy endem.

A protože vždy je potřeba i zloducha, tady jím byla znovu čarodějnice. Stejného, ne-li horšího vrhu, než Bílá čarodějnice. Bylo krásné sledovat, jak Lewis po malých náznacích rozplétá stopy vedoucí do jejího sídla už od začátku. Pro sečtělého dospělého čtenáře jsou velmi průhledné. Přesto si dovedu velmi dobře představit, že mnohem úžasněji zapůsobí na čtenáře malé. Natož pak konec této zmije.

Jinými slovy, Stříbrná židle už není dětsky pohádkovým příběhem jako začátek série. Příběh je složitější, sofistikovanější, jedná se o ryzí hrdinské fantasy putování. Svým způsobem v několika směrech porovnatelné s Hobitem (o dvacet let starším). Akorát se tu tolik nesnídá. A je tu hodně z narnijské morálky Lewisovy. Včetně toho, že mluvící zvířata nepatří na stůl. Taky dobře platí, že "čím jste očarovanější, tím jste si jistější, že nejste očarovaní vůbec". Já očarován byl. Přesto ne tolik jako v předchozích knížkách. Ta nejsilnější myšlenka, která mě hluboce oslovila, je přitom nabíledni: "čtyři děti, které hrají hru, dokážou vymyslet svět, který ten váš skutečný strčí do kapsy." A to je ta správná magie.

Stylem psaní a příběhově je to lehčí čtení. Což může snadno člověka svést k myšlence, že je to určené dětem. Na jednu stranu to lze číst jako pohádku či dobrodružný příběh. Ale příběh má i jiný rozměr a sdělení, které si z toho může člověk odnést.
Čím je to pozdější díl v sérii stoupá míra zodpovědnosti hlavních hrdinů za své činy a rozhodnutí. Aslan není univerzální zachránce, který za ně udělá jejich práci. Je to velká pomoc, ale postavy se musí snažit sami. Jako vždy náboženská tématika. Ale taková ta základní a lehká (žádné kázání). Spíše jen čistá víra (ve znamení) a informace o životě po životě. Teď jen poslední díl.

Na začátku jsem se nemohla začíst. Zvlášť ve srovnání s předešlými díly jsem se bála, že kniha nebude na takové úrovni. Ale nakonec to bylo úžasné čtení jako vždycky, vůbec nechápu, jak jsem mohla Lewise podceňovat :)
Hezky popsané postavy, celkové prostředí, pěkné napsané dialogy, jen škoda, že je knížka tak krátká, zvlášť u některých dobrodružství by možná bylo lepší rozepsat se na více stránek pro větší komplexnost příběhu.

Z celé série zatím nejslabší díl. Byť by Lewisova Narnie snesla i daleko více stran, tak se autor na krátkém rozsahu opět rozhodl, že nám naservíruje ohromné množství prvků a pod svůj svět přidá ještě víceúrovňovou podzemní říši. Zatímco kniha minulá tedy připomínala klasické příběhy na způsob Odyssea, zde se mi vybavily spíše satirické dobrodružné romány jako jsou Gulliverovy cesty, kde se sice také putuje, ale střídají se tam rozličné národy o různých velikostech. Zvrat s princem byl bohužel předvídatelný už v momentě, kdy se objevil, nová čarodějnice moc dobrý záporák není a konec je ještě více uspěchaný než obvykle a takový zvláštní. Škoda, potenciál to mělo, ale kouzlo minulých knih se jaksi vytratilo.

Ďalší originálny návrat do Narnie, tentokrát už bez ústrednej štvorice, zato príjemne ponurý a prekvapivo akčný.

Aslan konečne plní aj inú rolu, než "obyčajnú" záchranu na poslednú chvíľu, páči sa mi tiež, že deti nedávali pozor a Znamenia im často ušli - prišlo mi to presvedčivejšie.

Nová postava, kývoun Šklíblatík, mi presne brnká na ten druh humoru, aký mám rád a hoci udalosti v meste obrov sú trošku predvídateľné, stále sa jedná o veľmi vyváženú sériu. Napriek tomu si dám na chvíľu prestávku pri inom žánri; Kroniky Narnie sú pre mňa príliš detské.

Začínám se blížit k závěru celé série, jelikož knihy konzumuji dle časové osy. A musím říct, že Stříbrná židle je pro mě zatím snad nejlepší díl a to i přes fakt, že Eustace fakt nemusím a ženská postava není o moc sympatičtější. Příběh prostě táhne bludička, který svým pohledem na svět způsobí ne jednu komickou situaci.
Hlavní trojice se tentokrát vydává zachránit prince, a možná celou Narnii, ze spárů neskonale krásného zla. Při své cestě pokazí opravdu mnoho věcí, ale nevzdávají se naděje a přes území obrů se dostanou do kouzelného podzemí o několika patrech plných tajemství.
Jediné, co mi kazí ten dobrodružní pohádkový příběh je to věčné olíbkávání postav. Nejsem prostě fanoušek mlaskavých teplých polibků na dětská ústa, ať jsou od „Boha“, nebo kohokoliv jiného.
Knihu jsem poslouchala v podání od Martina Táborského a budu se opakovat, jeho hlas příběhu dává to pravé kouzlo.

Matně si vzpomínám, že mi v dětství knížky o Narnii někdo předčítal. Filmy mě nijak nezaujaly, takže mě celkem minuly. Dnes už jsem asi dost stará na to, abych začala pohádky číst znova... a tak jsem se do světa Narnie konečně odvážila vypravit sama...
Knížky jsem četla chronologicky, podle roků vydaní. Co se mi líbí je fakt, že pokud chceme, najdeme ve všech knihách přesah náboženský či filozofický. Pokud nechceme, ať jsou pouze příběhem dětí v kouzelné zemi.

Eustace se vrací do Narnie a spolu s ním i kamarádka Jill. Obě postavy mě od začátku spíš štvou než vzbuzují sympatie. Vydávají se na záchrannou misi, na které zkazí, co můžou. I tak mě tento hodně pohádkový díl bavil. Země obrů, podzemní říše... koho jsem si však zamilovala nejvíc, je určitě bludička Čvachetka!

Po 20 letech se znovu postupně vracím ke své nejoblíbenější knižní sérii: Letopisy Narnie.

Stříbrná židle, 4. díl série, mě v tuhle dobu a tuhle chvíli bavil úplně nejvíc. Příběh je vyspělejší než ty předchozí a teď v něm vidím přesahy, které jsem tehdy v 11 letech neviděla. Děkuji za to, že jsem se po letech mohla podívat aspoň na chvilku zase zpátky do Narnie.