Stanice Tajga
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/5447/bmid_stanice-tajga-cUP-5447.jpg
4
215
52
Pátý román Petry Hůlové autorky Paměti mojí babičce či Umělohmotného třípokoje je román dobrodružný a až detektivně napínavý. Propojují se v něm různé doby, světadíly, kulturní prostředí, hodnotové žebříčky a povahy. Z Dánska přecházíme na sovětskou a posléze ruskou Sibiř a vracíme se zpět, tutéž skutečnost vidíme očima mužů i žen, vzdělanců i lidí vzděláním nedotčených. Stanice Tajga je román ukotvený ve skutečných reáliích a jako vždy u Petry Hůlové je jazykově mimořádný. Tentokrát podřídila jazyk vyprávění plynutí příběhu a nezavrhla spisovnou češtinu. Kniha přináší poutavou dobrodružnou četbu, vypráví strhující příběh, jakých je v současné české literatuře málo. Autorka za knihu obdržela Cenu Josefa Škvoreckého 2008.... celý text
Přidat komentář
Celou knihu jsem čekala na něco... Stále jsem byla napnuta co mně čeká. A závěr byl nečekaný, až me zaskočil.
Krásný styl psaní a popis míst a událostí je ale perfektní.
Paměti mojí babičce, skvělé. S touto kniho jsem však lehce na rozpacích. Co je pravda? Stále dokola, hlavní hrdina či hrdinové, oba Dánové, nepochopili jak se mají chovat a jednat atd. Jak se chovat, jak přemýšlet? Napůl vyřčené. Ví to sama autorka? Příběh dobré, ale v podtextu by mohlo být ještě více, než pouhé naznačování. Aspoň pro mě.
Zajímavá kniha, velmi oceňuji zajímavý námět, je to prostě zase něco úplně jiného, neotřelého. Nahlédnutí do úplně cizí kultury. Text je hutný, někdy jsem se musela trochu vrátit zpět, abych si v hlavě porovnala, o kom se zrovna píše. Sice jsem celkem brzy tušila, jak to s Hablundem dopadne, ale později jsem zase měla pochybnosti... Autorka si se čtenářem, tedy alespoň se mnou, hezky v tomto směru pohrála.
Napoprvé jsem knihu odložila, protože na ni prostě nebyla nálada, otravovalo mě neustále si opakovat, kdo je kdo. Teď podruhé už to byla jiná káva! Ano, postav je tam mnoho, jejich vzájemné příbuzenské vztahy aby si člověk opravdu nakreslil. Ale čtení je to bravurní! Dějové linky se krásně prolínají, až vám ani nepřipadá, že jste se do Charyně dostali jen díky lehce sobeckému naivnímu Hablundovi. A právě Hablundův příběh je jako jediný zakončen, co se dělo s Jovakou, Erskem, Fedorkem, Elvírou a dalšími, to už si musíme domyslet sami (což mě osobně vyhovuje). Mimochodem, psáno velmi čtivě, stejně jako Paměť mojí babičce.
Nečte se úplně lehce, člověk se lehce ztrácí mezi množstvím osob a informacemi, ale hlavní linie příběhu je zajímavá a ojedinělá.
Mrazivý příběh z díry po granátu, kde vyhladovělí vlci dávají dobrou noc. Moc zajímavé prostředí, pěkně rozehrané karty hned na prvních stranách. Postavy jsou všelijaké, jen ne úplně sympatické a občas není hned jasné, kdo je čí babička a jestli ten člověk o tom vůbec ví... ale s tím se pozorný čtenář už nějak popere a v postavách se nakonec zorientovat dá. Zaujal mě ten neustálý důraz na původ, v tom vidím snad jediný styčný bod s Pamětí mojí babičce... že původ předurčuje osud člověka a zakrývat jej je naprosto marné. Děj plyne poklidně, místy připomíná kronikářské vyprávění. Dost podivné bylo Berilino povstání - jeho načasování, důvody i provedení, to nepůsobilo vůbec věrohodně v kontextu, v němž jsou "kmeny" v knize prezentovány. Co se týče formy, matoucí je nepoužívání úvozovek pro přímé řeči, občas pak není zřejmé, kdo si vzal slovo. Ale to už dávno známe od Cormaca McCarthyho, který je bezúvozovkový přeborník, papír snese všechno a čtenář si zvykne :)
A závěr... je v knize několikrát naznačován, z úst různých postav. Bylo mi to hned jasné a jak děj pokračoval, teorie se mi potvrzovala. Už jsem jen čekala, jak a kdy. Ale víte... já jsem před časem v práci prohlížela velkou obrazovou publikaci o Rusku, abych mohla do katalogu zadat patřičná klíčová slova... já to tam četla - a viděla fotky... ach, ty fotky!
Tak s touhle knihou jsem se asi úplně správně nepotkala. Je to neotřelý příběh, odehrávající se ve velmi zajímavých reáliích i dobách, ale styl vyprávění, tedy střídání míst, osob i doby, mi nějak neseděl. Také velké množství postav, třeba jen krátce zmíněných, ale přesto důležitých, mi působilo jakousi nepohodu. Některé linie příběhu vlastně vůbec nebyly dotaženy do konce a konec sám byl předvídatelný už asi od poloviny knihy. Nemohu říci, že to není dobrá kniha, ale asi v tuhle chvíli nebyla pro mě.
Jedním slovem: Bomba! Krásný jazyk, ale také originální příběh (samozřejmě nejen).
V té změti milionkrát omílaných námětů a vydávání každého blábolu Stanice tajga opravdu znatelně "vykukuje". Autorka si umí se čtenářem hezky hrát, zároveň to není vůbec ploché a je třeba určité spolupráce a ochoty nebýt líný se trochu snažit a namáhat (postav je tam skutečně více :)).
Zároveň se dozvíte něco zajímavého o zcela jiném kulturním prostředí a není to v současné době tak "moderní" arabskomuslimský svět.
Za vyzdvižení také stojí schopnost autorky vyvolat zvídavost a uchovat nepředvídatelnost. Vše postupně graduje a až se vám rozsvítí, tak stojíte s otevřenou pusou na pomyslném kraji propasti a posloucháte už jenom hrůzostrašné a šokované ticho :D
Skutečná laskomina :)
Do této knížky jsem se nemohla vůbec vpravit. Některé věci mě fascinovaly, ale byly takové bez spojení. Naštěstí jsem se dožila konce a vydechla si ...
Knihu jsem si zapůjčil v knihovně na základě nadprůměrných recenzí. Kniha mě hluboce zklamala. Přečetl jsem první večer cca 40 stránek a dál jsem již opravdu nemohl. Autorka skáče z jednoho nejasného popisu jedné osoby k nejasnému popisu druhé osoby ( člověk to musí doslova luštit - kdo je vlastně kdo ). Velmi těžkopádný styl psaní. Navíc doslova pubertálně tvořivé věty a značná nespisovnost ( odraz dnešní doby a dnešních mladých lidí ). Např. na straně č. 23, na 10 řádku zhora je slovo "klinklala". Zná někdo význam tohoto slovesa??? Předpokládám, že tvar slovesa v infinitivu bude "klinklat". Obsahově předpokládám, že bych se z knihy nedozvěděl nic nového o Rusku a Sovětském svazu, něž se snaží autorka nastínit. Od knihy jsem dal rychle ruce pryč a šel si v klidu vybrat jinou knihu do knihovny. Za sebe dávám půl hvězdičky.
Oproti Paměti mojí babičce, kterou jsme přečetla jedním dechem, jsem se tady musela několikrát přemáhat, abych ve čtení vůbec pokračovala (přestože spisovná čeština mi je při čtení příjemnější než ta hovorová). Autorka ale přesto věrně vystihla kulturní šoky i to, jak „pokrokové“ experimenty sociálního inženýrství a absurdní poměry v SSSR dokázaly zlikvidovat jednotlivce, národy i poslední špetku lidskosti.
K Halbundovi, o kolo kterého se vše vlastně točí, jsem si jako čtenář žádný vřelý vztah utvořit nedokázala. Nepochopila jsem, co ho k jeho sobecké cestě vlastně vedlo, celé mi to přišlo jako hloupý vrtoch chlapa, který začal trpět jakýmsi komplexem ješitné nedoceněnosti. Konec jsem vlastně očekávala se škodolibou radostí, něco takového se mělo stát mnohem mohem dřív.
Ačkoliv jsem po přečtení Umělohmotného třípokoje a Macochy zlomila nad autorkou hůl, vzpomněla jsem si, že jsem ještě nečetla Stanici Tajgu a koupila si ji. A dobře jsem udělala! To je znovu ta Petra Hůlová, která napsala Paměť mojí babičce. Román je sice ze začátku trochu nepřehledný kvůli vysokému počtu postav a dvojí časové lince, avšak časem vše zapadne. Hlavně na horké letní dny je dílo jako stvořené.
(Možná jsem jen postrádala ukončení dějové linky s Marianne, ale to je pouze detail, který na celkovém hodnocení nemůže nic změnit.)
Ze začátku poněkud nudné a člověk aby si zrobil infografiku vztahů postav, ale už jen za ten konec to stojí za přečtení.
Petra Hůlová je moje oblíbenkyně, ale do téhle knížky se ne a ne zakousnout. Chyběl mi tady ten její styl osobitých výpovědí pomocí vnitřních monologů i ten její jazyk. Bohužel ji tedy odkládám jako nedočtenou, nudila mě.
Omlouvám se, nedočetl jsem. Přestala mě bavit. Za sebe hodnotím těmito slovy. Forma předstihla obsah. Čeština nádherná, to jsem mohl říct od první stránky, ale neudržela si mě.
Chvíli mi trvalo se do románu pořádně začíst, osudy protagonistů jsou ale natolik silné a atmosféra vesnice uprostřed tajgy natolik vtahující, že druhou půlku jsem zvládla za dva dny. Obdivuji, jak se autorce podařilo tak věrohodně zachytit život lidí na tak vzdáleném místě, jako je poválečná Sibiř. Vlastně by mě dost zajímalo, co inspirovalo mladou českou spisovatelku k tomuto sovětsko-rusko-dánskému dobrodružství :)
velice "autentická" atmosféra a silný příběh. Jen některé osudy se mi zdály neukončné. Zajímaly by mě ...Třeba příběh Táni - ten by si zasloužil vlastní vyprávění... Každopádně knížku doporučuji.
Štítky knihy
Rusko česká literatura Sibiř dobrodružství přírodní národy tajga
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 | Stanice Tajga |
| 2019 |  Zlodějka mýho táty |
| 2006 | Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Kniha Stanice Tajga je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 300x |
| Čtenářské výzvě | 18x |
| Doporučených | 18x |
| Knihotéce | 118x |
| Chystám se číst | 148x |
| Chci si koupit | 18x |
Po dočtení knihy jsem byla trochu rozpačitá jaké dát hodnocení. Až teprve nyní, s několikaletým odstupem kdy si třídím databázi, přidávám další hvězdu neboť jsem si uvědomila, že mi tato kniha vlastně uvízla nezapomenutelně v paměti. Částečný problém jsem měla s množstvím postav a vzájemných příbuzností , několikrát jsem se musela vracet abych se ujistila kdo je kdo a s kým byl propojený. Naopak popis prostředí a tvrdého života v tajze vynikající, závěr perfektní. Hablund a jeho konec mi už několikrát samovolně naskočil v různých životních situacích a kupodivu vždy úsměvně.