Sobecký gen

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kniha Sobecký gen je „sociomorfní“ v tom smyslu, že podobně jako svého času Darwinův Původ druhů odráží charakter soudobé společnosti. Dawkinsovo pojetí živého organismu, v němž ústřední místo zaujímá sobecký gen, autonomní stavební i funkční jednotka, vypovídá mnoho také o současné, vysoce individualizované a atomizované společnosti....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/45_/4581/sobecky-gen-4581.jpg 4.4114
Žánr:
Literatura naučná, Věda, Přírodní vědy
Vydáno:, Mladá fronta
Orig. název:

The Selfish Gene (1976)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (16)

Kniha Sobecký gen

Přidat komentář
bulat
20. února

Docela zaujímavé čítať 45 rokov starú, notoricky známu knihu. Dôležitosťou a vplyvom na poli non-fiction literatúry by som ju prirovnal k Hawkingovej Stručnej histórii času. Bezchochyby čo znamená Hawking pre fyziku, to Dawkins pre biológiu (originál Darwina už dnes číta málokto). K obsahu knihy, všeobecne známemu a masívne citovanému v mnohých iných evolučných knihách sa vyjadrovať nebudem- to by bolo nosením dreva do lesa. Čo sa týka štýlu, je i po uplynulých desaťročiach prekvapivo svieži. Veľká časť uvedených faktov, vo svojej dobe neortodoxných sa stala súčasťou biologického mainstreamu. No i napriek všeobecnej známosti ma mimoriadne prekvapila posledná kapitola (doplnená v r. 1989) na základe knihy The extended phenotype. Elegancia tohto pohľadu na notoricky známe vzťahy v biológii je mimoriadna a dychberúca. Autorove hypotézy ohľadne vzniku bunky a mnohobunečného života sú logické a vierohodné. Môžme iba ľutovať, že táto kniha nikdy nebola preložená a vydaná v našich zemepisných šírkach. Myslím že slovenskí a českí čitatelia by si ju rozhodne zaslúžili.

AgnesArachne
24.01.2018

Pro čtenáře nepolíbeného evoluční biologií jistě překvapivé čtení, ovšem pro mě jakožto studenta biologie se jednalo pouze o opakování již známých teorií, a to stylem, který mě příliš neoslovil, a místy bylo dost náročné knihu dočíst až do konce. Co konkrétně se mi na knize nelíbilo, byl příliš "americký" styl psaní, tedy opakování jedné informace desetkrát dokola a dokládání její pravdivosti na příkladech tak, aby to pochopil každý hlupák. Kniha mohla být napsána daleko stručněji a čtivěji, ale je možné, že zkrátka nepatřím do její cílové skupiny.

Jacck
30.07.2017

My lidé s celou svou psychologickou nadstavbou jsme pouhá vehikula, která slouží genům s sebereplikaci...

Hoodec
21.03.2017

Vyjádření mou osobou jakožto biologa musím říct, že kniha je jen dlouhé "okecávání" jedné věty.

alef
14.03.2017

Podle Richarda Dawkinse je nejvýraznější vlastností našich genů jejich „nemilosrdná sobeckost“, která pak vede k sobeckosti v chování jedince:

„Jsme stroje k přežití - pohyblivé mašinky naprogramované tak, abychom uchovávali sobecké molekuly zvané geny.“

Dawkins vychází z Darwinovy teorie, ... ale její původ můžeme hledat spíš v novém pohledu na evoluci, se kterým přišli v 60. letech 20. století, Williams a Hamilton. Podstatou jejich myšlenky bylo, že živočichové a rostliny se nechovají v souladu se zachováním jednice nebo druhu, ale v souladu se zájmem svých genů – takže, Dawkins vychází z toho, ... že geny jsou nositelé dědičnosti, proto geny, které způsobí, že jejich nositelé budou zvyšovat jejich šance na přežití, budou prosperovat na úkor jiných genů (jde o následek skutečnosti, že geny se replikují), ... a pak, z toho, že některé druhy chování jedinců začínají dávat smysl teprve z perspektivy genů, jako např. sociální chování hmyzu (tady ukazuje na Hamiltona – kterému se podařilo dokázat, že dělnice sociálního hmyzu, které svým sestrám pomáhají s rozmnožováním, po sobě zanechají více kopií svých genů, než kdyby se snažily rozmnožovat na vlastní pěst, tedy, že „sebezapření“ s nímž spolu kooperují členové hmyzího společenství je pouhou iluzí – chování dělnice se z této perspektivy ukazuje jako „genosobecké“.

Jsme tedy pouze „hračky“, nástroje k přežití našich „sobeckých genů“?

Pokud se podíváme na přírodní výběr společně s Dawkinsem, zjistíme nakonec, že všechny organismy vzniklé touto cestou by měly být sobecké ... a že všechny dosavadní výklady evoluce a přirozeného výběru byly postaveny na chybném výkladu altruismu: „živé organismy (se) vyvinuly tak, aby konaly činy „pro dobro druhu“, či „pro dobro skupiny“ ... a to vedlo k domněnce, že se zvířata chovají způsobem směřujícím k udržení druhu, resp. k přežití zdatnějšího.

V téhle knížce nám Dawkins předkládá argumenty, jako např. proč se z perspektivy jednotlivce stává altruismus neperspektivním (třeba mj. proto, že sobečtí jedinci mohou v době, kdy skupina směřuje k zániku, prosperovat na úkor altruistů) ... Dawkins tak ukazuje, že pokud se přesuneme do perspektivy genu ... opět začne třeba právě altruismus dávat smysl a že jevy, které z pohledu jednotlivého organismu často působí paradoxně, z pohledu genocentrického nepředstavují žádný problém. Dawkins tak říká, že pokud se s pomocí evoluce snažíme objasnit některé vlastnosti, např. třeba altruistické chování, musíme se vždy ptát: Jak tato vlastnost ovlivní frekvence genů v genofondu?
Přijmeme-li tedy jeho teorii, že „záměr“ genů je čistě sobecký (jde jim o rozšíření sebe sama), potom je možné přijmout i tvrzení, že své „nástroje přežití“ (organismy) „programují“ tak, aby se co nejvíce rozšířily v populaci, a aby se tak stalo, že je nutné, aby tyto organismy vykazovaly takové vzorce chování, které zajistí právě jejich co největší rozšíření. Takovým vzorcem chování se ukázala např. právě kooperace, jejímž základem je altruistické chování. Geny si tedy vlastní přežití zajistí tak, že „donutí“ organismy k altruismu, resp. své nástroje přežití „naprogramují“ tak, aby se chovaly altruisticky.

Tato teorie má samozřejmě i mnoho kritiků, příkladem může být nizozemský zoolog a etolog Frans de Waal, v jeho knížce „Dobráci od přírody“, která se z velké části věnuje evoluci morálky, naleznete proč právě díky takovým teoriím o přírodním výběru, se rozšířil názor, že jde jen o „otevřené a ničím neomezené soupeření“, ... podle De Waala je altruismus mezi živočichy rozšířeným jevem, a musíme se ptát, jestli je vůbec možné, aby takový „drsný princip (sobeckost našich genů) vysvětlil zájem o druhé a laskavost, se kterou se setkáváme u našeho druhu“? ... zapomínáme na to, že mravní posuzování je založené především na úmyslu, který k danému chování vede (ne na jeho důsledku), ...a tedy, že Dawkins a podobné teorie nerozlišují mezi „úmyslnými a neúmyslnými důsledky, mezi chováním sloužícím mně samotnému a sloužícím jiným, mezi tím, co říkáme, a tím, co míníme, nebo mezi omylem a předstíraným omylem“ ...

... posouzení ... je pak čistě na Vás :-) ... ale doporučuji, jak tuto, tak podobné knihy ... číst v kontextu...
PS: nemyslím, že by tato kniha měla být právě "vstupem do evoluční literatury" /viz. komentář níže/.

Lesní_chodec
21.02.2017

Po Darwinově "The Origin of Species" asi jedna z nejzásadnějších knih na poli evoluční biologie. Přesto, že už je více jak 40let stará, stále neskutečně aktuální. Pro mě osobně byla Dawkinsova kniha vstupem do "evoluční literatury".

thezelda
26.06.2016

Ačkoli s autorem a jeho (v současnosti poněkud překonaným) pohledem na živý svět okolo nás zásadně nesouhlasím, nelze mu upřít určitou "slovní magii" - schopnost vládnout slovem tak, že zanechá čtenáře učarovaného...

Red_Fox
19.06.2016

Velice slibný začátek. Získala jsem zajímavé informace o chování buněk, DNA, chromozomech apod. Dawkinsovy názory mi nevadily, dávaly celkem smysl.
Od kapitoly o počítání příbuznosti se to však začalo horšit. Matematiky tam na mě začalo být přespříliš a téma pro mě začalo být zmatené, nezáživné. Dalo by se říct, že v každé kapitole se našlo něco, co mě oslovilo, ale z celkového pohledu mě knížka neudržela tak v pozornosti a zaujetí, jako ze začátku. Škoda.