Sobecký gen

50 let… jak fenomenální když z jistého úhlu nahlížíme samu podstatu bytí. Jak vzrušující, když vidíme něco, co dřív nikdo nespatřil a víme, že to jistě má nedozírný význam. Když se filosofie snoubí se solidní strukturou a člověk se nad tím, nad knihou, musí zamýšlet. Napínavé. A docela líbivé. Altruismus. A dilema, které by mohlo odvrátit třetí světovou válku... Teorie jílů jako takové malé guilty pleasure. Žádná morální dilemata. Jedním dechem. A pak zviřátka, zviřátka a zviřátka.

Pro mě to bylo hodně odborné čtení, ačkoliv mě tohle téma zajímá, asi ne dostatečně. Sobecký gen jde skutečně do hloubky.
Dawkins nabízí silný a systematický pohled na evoluci z perspektivy genu jako základní jednotky výběru, ale text je místy dost náročný na soustředění. Doporučil bych ji hlavně těm, kteří se o biologii a evoluční teorii opravdu seriózně zajímají. Pro širší veřejnost může působit zdlouhavě nebo až nudně.

73%

Povinná četba každého biologa :) Dokousat se na konec mi teda trvalo dost dlouho, ale tak aspoň si to můžu odškrtnout z pomyslného seznamu. Pro současnou biologii velice důležitá kniha, koncept sobeckého genu byl a je vskutku revoluční. A nebiology může zajímat, že z této knihy vzešlo nám všem známé slovo mem jakožto obdoba genu pro šíření kulturních informací.

Pro mne jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Téma mě velmi zajímá a tvořilo i značné procento z mého vysokoškolského vzdělání, takže informace v ní obsažené bych se dozvěděl tak jako tak. Ovšem co si budeme - Sobecký gen není vědeckou prací, ale popularizačně-naučnou knihou, a v tomto ohledu vskutku vyniká. Dawkins jakožto popularizátor vědy je excelentní - to mu snad neupřou ani jeho odpůrci. Sám chápu jisté výhrady vůči jeho stylu, ostatně je snad jasné, že píše pro západoevropsko-americké čtenáře, mně osobně ale sedí opravdu hodně. Docela by mě zajímalo, zda by dnes sám Dawkins nepřidal další komentáře "po letech" - i já četl české vydání, které vychází z již reflektovaného druhého britského vydání; někdy se tedy čtenář mohl dočíst, že v původní knize autor psal to a ono, a ejhle, pravda byla trochu (i když zpravidla ne o moc) jinde. Každopádně souhlasím s již okřídleným výrokem, že knihu by si měl přečíst každý biolog, a naprosto se ztotožňuji s komentářem uživatele bulata o tom, že co je pro fyziku Hawkingova Stručná historie času, tím je pro biologii Dawkinsův Sobecký gen.

(SPOILER) Jedna z knih, která vám změní pohled na svět. Dawkins prezentuje poměrně srozumitelně pokročilé znalosti vědy ohledně biologické, nevyhnutelné reality, která je často docela krutá, avšak pomáhá pochopit, proč se lidi chovají občas trochu podivně. Nakonec jsme všichni řízeni touho zachovat naše geny. Mezi tím docela drsným bojem o jejich zachování se však dočkáme i některých vcelku povbudivých slov a sice že z biologického hlediska hodní kluci nekončí vždycky poslední a pro bezdětné může být útěchou, že kultura je také dlouholetá a lidské výtvory, nejen děti, dokážou přežít lidi.

Hezky a čtivě napsaná kniha, která mi rozšířila obzory biologie a vývoje druhů. Jednu hvězdičku srážím proto, že jsem tam viděl jistou nabubřelost a zesměšňování jiných pohledů, dále pakmi tam chybí jistý návod, jak se smířit s tím, že jsme jen vehicle určený k přežití miliard genů, pro které je v tento okamžik výhodné, když tvoří nás, nebo jsem to tam alespoň neviděl.

Ve své době velmi převratná kniha, která má hodně co říct i dnes a je napsaná velmi čtivě. Bavila mě a hodně jsem se z ní poučil. Modernější evoluční teorie bohužel takto hezky zatím rozpracovány nemáme. Pokouší se o to kniha Evoluce³, kterou doporučuji jako doplnění těchto starších základů, ale bohužel není zdaleka tak dobře napsaná.

Hodnoceni dila Dawkinse je pro me velmi slozite.
Proto musim oddelit jeho osobu a tuto konkretni praci.
Sobecky gen u me ma 9/10.
Libil se mi velmi racionalni a matematicky pristup k veci.
Teorii her vysvetlit jak se to ma s tou nasi evoluci, to bylo absolutne skvele!

Jedine co mi na nem malinko vadi je jeho zabedneny pristup k nejvyssi pricine.
(Sam sebe zabednencem v tomto nazval, takze je to polehcujici okolnost).
Dawkins moc dobre chape kauzalitu vsech jevu, ale odmita prvni pricinu.
Dawkins moc dobre umi pocitat s pravdepodobnosti, ale pres to bude tvrdit ze vehicle (clovek) o 80miliardach soucastek ktere funguji jako hodiny je dilo nahody.

Ach jo...

Kniha si zaslouzi 5 hvezdicek.
Doporucuji vsem ktere zajima Biologie.
Jako prvni knihu do Biologie bych Sobecky gen urcite nevolil.
Doporucuji zacit Darwinem, nebo Lorenzem.

Po 3 letech jsem ji konečně sehnal (2019). Jako nebiolog jsem některé pasáže se skřípotem přetrpět (abych nemel špatný pocit, ze jsem ji nepřečetl v celku). Nakonec ale musím říct, že mi kniha nabídla nové úrovně pohledů na život.

V prvom rade je táto kniha povinnosťou pre každého, kto sa považuje za biológia a ja naozaj strašne ľutujem, že som nepočúvala odporúčania učiteľov na vysokej a neprečítala ju už vtedy. Človek sa naozaj veľa dozvie a hlavne sa mu veľa vecí objasní, Dawkins vie vážne popularizovať vedu.
Kniha je hlavne o evolúcii z pohľadu génu (nie až tak veľmi jedinca). Vysvetľuje nám, čo vlastne gén chce - dať svoj gén ďalej (rozmnožovať sa) a na to využívá rôzne evolučne stabilné stratégie. Dawkins rozoberá teórie aj iných (prevažne) vedcov a vysvetľuje nám, prečo sa to stále vracia ku génom, ktoré sú vlastne sebecké , pretože teda sa chcú rozmnožiť hlavne ony (aj na úkor jedincov rovnakého druhu).
Určite je to kniha, ktorú nestačí prečítať raz a ku ktorej sa treba (podľa mňa) opakovane vracať.

"Kdo nečetl Sobecký gen, není biolog", říkával kolega z univerzity. Víc k tomu není třeba dodávat. Snad jen, že už patří k všeobecnému vzdělání i pro nebiologa (viz učebnice biologie pro střední školy :-) ).
EDIT:
1) Sobecký gen je jediná kniha, kterou jsem dočetl a bez nadechnutí začal číst od začátku znovu.
2) Když se řekne "brilantní popularizace vědy," napadne mě vždycky jako 1. Dawkins. Křišťálová čistota, formálně i obsahově. Není divu, že sesbíral skoro všechny literární ceny, co jdou posbírat.
3) Pro úplnost ještě recenze z cyklu "Hříchy nezralého mládí" - viz sekce Recenze.

Čtenáře (tedy alespoň mou osůbku) to zanechalo v rozčarování nad další možnosti jak pohlížet na svět.

Docela zaujímavé čítať 45 rokov starú, notoricky známu knihu. Dôležitosťou a vplyvom na poli non-fiction literatúry by som ju prirovnal k Hawkingovej Stručnej histórii času. Bezchochyby čo znamená Hawking pre fyziku, to Dawkins pre biológiu (originál Darwina už dnes číta málokto). K obsahu knihy, všeobecne známemu a masívne citovanému v mnohých iných evolučných knihách sa vyjadrovať nebudem- to by bolo nosením dreva do lesa. Čo sa týka štýlu, je i po uplynulých desaťročiach prekvapivo svieži. Veľká časť uvedených faktov, vo svojej dobe neortodoxných sa stala súčasťou biologického mainstreamu. No i napriek všeobecnej známosti ma mimoriadne prekvapila posledná kapitola (doplnená v r. 1989) na základe knihy The extended phenotype. Elegancia tohto pohľadu na notoricky známe vzťahy v biológii je mimoriadna a dychberúca. Autorove hypotézy ohľadne vzniku bunky a mnohobunečného života sú logické a vierohodné. Môžme iba ľutovať, že táto kniha nikdy nebola preložená a vydaná v našich zemepisných šírkach. Myslím že slovenskí a českí čitatelia by si ju rozhodne zaslúžili.

Pro čtenáře nepolíbeného evoluční biologií jistě překvapivé čtení, ovšem pro mě jakožto studenta biologie se jednalo pouze o opakování již známých teorií, a to stylem, který mě příliš neoslovil, a místy bylo dost náročné knihu dočíst až do konce. Co konkrétně se mi na knize nelíbilo, byl příliš "americký" styl psaní, tedy opakování jedné informace desetkrát dokola a dokládání její pravdivosti na příkladech tak, aby to pochopil každý hlupák. Kniha mohla být napsána daleko stručněji a čtivěji, ale je možné, že zkrátka nepatřím do její cílové skupiny.

My lidé s celou svou psychologickou nadstavbou jsme pouhá vehikula, která slouží genům s sebereplikaci...

Vyjádření mou osobou jakožto biologa musím říct, že kniha je jen dlouhé "okecávání" jedné věty.

Podle Richarda Dawkinse je nejvýraznější vlastností našich genů jejich „nemilosrdná sobeckost“, která pak vede k sobeckosti v chování jedince:

„Jsme stroje k přežití - pohyblivé mašinky naprogramované tak, abychom uchovávali sobecké molekuly zvané geny.“

Dawkins vychází z Darwinovy teorie, ... ale její původ můžeme hledat spíš v novém pohledu na evoluci, se kterým přišli v 60. letech 20. století, Williams a Hamilton. Podstatou jejich myšlenky bylo, že živočichové a rostliny se nechovají v souladu se zachováním jednice nebo druhu, ale v souladu se zájmem svých genů – takže, Dawkins vychází z toho, ... že geny jsou nositelé dědičnosti, proto geny, které způsobí, že jejich nositelé budou zvyšovat jejich šance na přežití, budou prosperovat na úkor jiných genů (jde o následek skutečnosti, že geny se replikují), ... a pak, z toho, že některé druhy chování jedinců začínají dávat smysl teprve z perspektivy genů, jako např. sociální chování hmyzu (tady ukazuje na Hamiltona – kterému se podařilo dokázat, že dělnice sociálního hmyzu, které svým sestrám pomáhají s rozmnožováním, po sobě zanechají více kopií svých genů, než kdyby se snažily rozmnožovat na vlastní pěst, tedy, že „sebezapření“ s nímž spolu kooperují členové hmyzího společenství je pouhou iluzí – chování dělnice se z této perspektivy ukazuje jako „genosobecké“.

Jsme tedy pouze „hračky“, nástroje k přežití našich „sobeckých genů“?

Pokud se podíváme na přírodní výběr společně s Dawkinsem, zjistíme nakonec, že všechny organismy vzniklé touto cestou by měly být sobecké ... a že všechny dosavadní výklady evoluce a přirozeného výběru byly postaveny na chybném výkladu altruismu: „živé organismy (se) vyvinuly tak, aby konaly činy „pro dobro druhu“, či „pro dobro skupiny“ ... a to vedlo k domněnce, že se zvířata chovají způsobem směřujícím k udržení druhu, resp. k přežití zdatnějšího.

V téhle knížce nám Dawkins předkládá argumenty, jako např. proč se z perspektivy jednotlivce stává altruismus neperspektivním (třeba mj. proto, že sobečtí jedinci mohou v době, kdy skupina směřuje k zániku, prosperovat na úkor altruistů) ... Dawkins tak ukazuje, že pokud se přesuneme do perspektivy genu ... opět začne třeba právě altruismus dávat smysl a že jevy, které z pohledu jednotlivého organismu často působí paradoxně, z pohledu genocentrického nepředstavují žádný problém. Dawkins tak říká, že pokud se s pomocí evoluce snažíme objasnit některé vlastnosti, např. třeba altruistické chování, musíme se vždy ptát: Jak tato vlastnost ovlivní frekvence genů v genofondu?
Přijmeme-li tedy jeho teorii, že „záměr“ genů je čistě sobecký (jde jim o rozšíření sebe sama), potom je možné přijmout i tvrzení, že své „nástroje přežití“ (organismy) „programují“ tak, aby se co nejvíce rozšířily v populaci, a aby se tak stalo, že je nutné, aby tyto organismy vykazovaly takové vzorce chování, které zajistí právě jejich co největší rozšíření. Takovým vzorcem chování se ukázala např. právě kooperace, jejímž základem je altruistické chování. Geny si tedy vlastní přežití zajistí tak, že „donutí“ organismy k altruismu, resp. své nástroje přežití „naprogramují“ tak, aby se chovaly altruisticky.

Tato teorie má samozřejmě i mnoho kritiků, příkladem může být nizozemský zoolog a etolog Frans de Waal, v jeho knížce „Dobráci od přírody“, která se z velké části věnuje evoluci morálky, naleznete proč právě díky takovým teoriím o přírodním výběru, se rozšířil názor, že jde jen o „otevřené a ničím neomezené soupeření“, ... podle De Waala je altruismus mezi živočichy rozšířeným jevem, a musíme se ptát, jestli je vůbec možné, aby takový „drsný princip (sobeckost našich genů) vysvětlil zájem o druhé a laskavost, se kterou se setkáváme u našeho druhu“? ... zapomínáme na to, že mravní posuzování je založené především na úmyslu, který k danému chování vede (ne na jeho důsledku), ...a tedy, že Dawkins a podobné teorie nerozlišují mezi „úmyslnými a neúmyslnými důsledky, mezi chováním sloužícím mně samotnému a sloužícím jiným, mezi tím, co říkáme, a tím, co míníme, nebo mezi omylem a předstíraným omylem“ ...

... posouzení ... je pak čistě na Vás :-) ... ale doporučuji, jak tuto, tak podobné knihy ... číst v kontextu...
PS: nemyslím, že by tato kniha měla být právě "vstupem do evoluční literatury" /viz. komentář níže/.

Po Darwinově "The Origin of Species" asi jedna z nejzásadnějších knih na poli evoluční biologie. Přesto, že už je více jak 40let stará, stále neskutečně aktuální. Pro mě osobně byla Dawkinsova kniha vstupem do "evoluční literatury".

Ačkoli s autorem a jeho (v současnosti poněkud překonaným) pohledem na živý svět okolo nás zásadně nesouhlasím, nelze mu upřít určitou "slovní magii" - schopnost vládnout slovem tak, že zanechá čtenáře učarovaného...