Šeptuchy
Alena Sabuchová
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/414911/bmid_septuchy-QBn-414911.jpg
4
394
123
Región Podlasia je dodnes opradený legendami a hmlami, v ktorých žijú na prvý pohľad zvláštni ľudia – majú svoju vieru, biedu aj šeptuchy – ženy, ktoré vedia liečiť. Krajiny dospievania a ich obyvatelia nás zväčša určujú na celý ďalší život. Podlasie – rustikálny lesnatý región medzi Poľskom a Bieloruskom, je tak trochu zabudnutá zem. O to väčšie, nie celkom poznané čaro má, neopakovateľnú atmosféru zahalenú do hmiel vystupujúcich nad močiarmi. Dorota, dcéra miestneho hrobára, a jej najlepšia priateľka nasávajú všetok okolitý svet – aj s jeho zložitými medziľudskými vzťahmi, religiozitou, zanedbanosťou, krásou, šeptuchami a nadprirodzenom i tvrdou skutočnosťou. Alena Sabuchová si pre svoje jemné, no zároveň i drsné rozprávanie zvolila krásny priestor a zabývala ho výnimočnými postavami, stojacimi na hranici nielen dvoch susediacich štátov.... celý text
Přidat komentář
Kniha má zajímavou energii. Přišlo mi, že se v knize nedočteme ničemu pozitivnímu, ale přesto mám z knihy dobrý pocit. Při jejím čtení jako bych se přesunula do jiného světa a přece jsem četla příběh z Evropy. Autorka mistrně spojila minulost a přítomnost. Děj vypráví hlavní hrdinka, ale děj není jenom o ni. Knihu moc doporučuju, i když se tu nestanou nějaké velké zvraty, určitě se vám bude líbit.
Místo s tradicí, jak tradice vypadá, jak se vyvíjí a jak se modifikuje v čase. Čte se lehce, osvěžení slovenštiny osvěží mysl, do Podlasí se nicméně nevypravím. Ne, že by to byla pro region nějaká ztráta.
čekal jsem hloupoučkou slátaninu, kterou prolistuju a odložím, ale překvapení se tentokrát konalo a za mě dobrý: střet dvou velmi odlišných světů není líčen ani rozbrojem, ani paralelně, ani harmonickým splýváním, svět prostě takový "je", odráží všechny společenské fazety uzavřené komunity (s její tradicí a s jejím generačně naivním způsobem myšlení), do níž chtě nechtě proniká globalizace a konzum; dospívající mládeži se nutně jeví zcela samozřejmě, myslím, že to platí zcela univerzálně - Sabuchová v Šeptuchách výstižně představuje variantu symbiózy pravoslavného folkloru s východoevropskými devadesátými lety
Kniha syrová a temná, a přece poetická a plná naděje. O místech, kde i přes všechen moderní pokrok ještě převládají tradice, pověry, víra i animální magie. O místech, kde byste v žádném případě nechtěli žít, ale někdy ani z nich odejít...
Příběh dvou kamarádek - studentek je spíše pozadím pro líčení atmosféry, ducha Podlasí, způsobu života místních a myšlenek o koloběhu života i smrti a tenké hranici mezi nimi.
Zajímavá a zvláštní kniha.
Šeptuchy jsem poslouchala jako audio a řekla bych, že jsem udělala velmi dobře. Hlas Dany Černé jako by tomu vdechoval život, přidával do toho onu temnou esenci a odděloval od sebe dílky příběhu. I když přiznávám, že jsem se ztrácela i tak. A hudební podklad naprostá pecka!
Kniha je úžasně atmosférická a to je na ní to nejlepší. Děj je místy zmatený, ale tím dodává tu atmosféru. Téma je neokoukané a zajímavé, i když bych byla radši za podrobnější informace o šeptuchách. Jsem ráda, že jsem se k této jednohubce dostala.
Šeptuchy .... zvláštní slovo .... to jsou ty, kterým šeptáme, co nás trápí .... s vírou, že nám bude pomoženo ....
Hloubavý příběh z pohraničního Podlasí .... o dospívání introvertní mladé dívky Doroty, sdělované její přítelkyní ....
Doroty - dcery hrobníka.... která stojí na rozmezí života a smrti ...na hranici mezi magií a realitou ....
Kniha melancholická s pomalu se rozvíjejícím dějem .... s touhou po úniku z prostředí, kde může být vše chápáno jinak, než tomu je ....
A možná až setkání na lavičce truchlících nás přivede k pravdě ....
P. S. Tuto knihu jsem pročetla dvakrát, abych si ujasnila myšlenky, které přináší ....
Na knihu jsem se nechala nalákat díky sociálním sítím, kde jsem na ni narazila poprvé. A i když jsem si zpočátku čtení nebyla jistá, zda mi to skutečně bude sedět, tak ve výsledku si mne Šeptuchy pomalu, ale jistě získaly.
Nečekejte knihu s nějakým výrazným dějem či akčními zvraty. Dějová linka je záměrně slabá. Kniha se zaměřuje na zobrazení života v Podlasí, jakou roli hrály šeptuchy v dané oblasti, jak je lidé vnímali, co od nich lidé čekali. Je to kniha o životě uzavřené komunity. O životě s pověrami a s trochou magična ve vzduchu i v krvi lidí.
Kniha ve mně vyvolávala do určité míry melancholii, která mi k tomu čtení strašně moc seděla. Příběh je za mne opředený trochou tajemna, něčeho nedosažitelného, co člověka přesahuje. Ta atmosféra, kterou tu autorka dokázala vykreslit, mi moc vyhovovala, cítila jsem se v ní dobře.
Pokud máte rádi knihy, v nichž se neklade důraz na propracované dějové zákruty, ale spíše na atmosféru, myšlenky, pocity, život, tady si přijdete na své.
Navíc jsem tu narazila na pár zajímavých myšlenek, které se mne vnitřně dotkly a u kterých jsem měla potřebu se pozastavit a hloubat nad nimi. Některé knihy se podle mne musí procítit, aby si je člověk užil - aspoň já to tak u některých knih mám. A Šeptuchy jsou jednou z nich. 4,5 hvězdy z 5.
Mé pocity z této knihy jsou stejně rozporuplné a kontrastní jako je svět Šeptuch a Kauflandu (snad i proto mi byl tak vzdálený i blízký zároveň ).
Z počátku bylo velmi těžké zvyknout si na styl vyprávění a spoustu textu v nářečí. Přistihovala jsem se, že váham a kolikrát opravdu nevím zda čtu o živých či mrtvých. Nechápala jsem a přemýšlela co mi uniká.
Příběh dvou věrných kamarádek na prahu dospělosti, vyrůstajících v prostředí hlubokých tradic, víry i pověr, magickém prostředí nezničené původní krajiny mě nakonec nepustil a nutil číst. Nebudu zastírat, že chvílemi jsem text doslova hltala a někdy knihu ihned odložila.
Podvědomě jsem si díky této knize uvědomila o co všechno jsme honbou za bohatstvím a pohodlím přišli.
Nakladatelství Host opět nezklamalo, děkuji.
Děkuji také, adevis, její krásný komentář asi nejvíce vystihuje mě rozpoložení a pocity. Krásné napsáno!
A mě se to líbilo.
Kniha mi svou atmosférou připomněla Pískový vrch,přečetla jsem ji na jeden zátah.
Prvních padesát stránek jsem měla pocit, že někdo vyměnil stránky a jen krásný přebal říká, že čtu Šeptuchy. Pak jsem se asi naladila a dočetla to, chvílemi i se zaujetím. Popis jde Aleně Sabuchové perfektně, ale vyprávěním, skákáním z tématu na téma, Kauflandem a sprostými slovy si mě nezískala.
Upřímně, čekal jsem, že tahle knížka bude něco jako Žítkovské bohyně pro mladší čtenáře. Bohužel se jedná spíš o vyprávění dospívající dívky, která líčí těžké osudy lidí na zapadlé vesničce. O magii a léčitelství je zde v podstatě jen pár zmínek. Kniha zaujme spíš lidi, kteří se zajímají o tradice a kulturní rozdíly. Mě bohužel neoslovila.
Zajímavý exkurz do života lidí "na konci světa" v kraji kde "nic není" a skoro by se dalo říct "že tam lišky dávají dobrou noc". Bylo to pro mě velmi objevné a určitým způsobem blízké (protože sám žiju na Česko-Polském pomezí a polština je mi blízká a k Polsku mám veskrze kladný vztah), ale spíše asi mnohem více exotické a vzdálené od mě známé reality 90-tých let, kdy jsem své dospívání prožíval já. Myslim, že se autorce velmi dobře podařilo zachytit ducha, životní realitu a atmosféru tohoto totálního zapadákova v Podlasí na Polsko-Běloruských hranicích, kde přežívají pověry, různé pro nás podivné tradice a mystické rituály, kde jakoby už není naděje na nějaké "světlejší zítřky" nebo možnost vymanění se ze začarovaného kruhu bídy, alkoholu a smrti. Možná právě tou odlišností životní úrovně, možnostmi pro uplatnění ve společnosti či na trhu práce, izolovaností těchto vesniček a prapodivnou směsicí pravoslavne víry, tradic, určitého šamanismu a věcí nadpřirozených, byla pro mě tato kniha vyloženě strhující a přitažlivá. Děje tam pravda až tak moc není, ale to prostředí a způsob života je zde zachycen opravdu perfektně. Přidáno do výzvy jako téma č.5 -Kniha, jejíž postava má fyzickou indispozici - těch postav tam je plná kniha (Dorota, Maciej atd), prakticky každá postava je určitým způsobem nějak fyzicky nebo psychicky poznamenána místem života a okolnostmi.
Na úvod této recenze bych ráda napsala pár slov k tomu, jak jsem ke knize přistupovala před začátkem čtení, jak jsem ji vnímala při čtení a následně i po dočtení.
Čekala jsem… něco víc? Ale co?
Při čtení jsem byla lehce v rozpacích. Myslela jsem si, že mi stále něco uniká a knihu nechápu. Nenacházela jsem tam příběh, jen vyprávění.
Po dočtení jsem se zhluboka nadechla, otevřela notebook a našla si články o kraji, v němž se kniha odehrávala. A četla, a vstřebávala, a zírala.
Alena Sabuchová napsala krásnou knihu. Z textu bylo cítit, že tento kraj, kde jsou husté mlhy na denním pořádku opravdu navštívila. Kraj, který je plný močálů, čápů, smrti. Šeptuch. Nešťastných lidí. A také duší, které se ještě nesmířili s tím, že musí opustit svá těla. Představila nám i silné přátelské pouto dvou teenagerek, které nacházely útěky, útěchy a rady v Bravu. Vidíte obří kontrast? Smrt a Bravo. Současně se potýkaly s životními starostmi i strastmi.
Přistupujte prosím ke knize opatrně, s nadhledem. Bez velkých očekávání. Vygooglete si Podlesí (knižní Podlasí), vygooglete si Šeptuchy, nasajte atmosféru a až potom si udělejte čaj a ponořte se do této tajemné knihy.
Kdybych měla možnost si ji přečíst znovu poprvé, pohlížela bych na ní úplně jinak, vnímala bych ji jinak… i na hodnocení by to bylo znát.
I přes to všechno mi svým způsobem kniha opravdu něco našeptala. Našla jsem si v ní pár skrytých citátů. Jen toho Kauflandu tam bylo až moc.
„O křivdách se vždy mluví jako o červených nitkách, které zarůstají do země. Občas je vytahujeme a čekáme, že zapustily kořeny. Drží nás, ani nevíme jak silně, dokud chodíme po téhle zemi, nakonec se roztrhnou jako pavučina, možná je někomu přenecháme, i křivd se občas těžko vzdáváme.“
3,5/5*
Sice jsem měla problém se začíst a chtěla jsem knížku odložit. Naštěstí jsem to neudělala. Krásné vyprávění o tajemném koutě světa, o kterém jsem netušila - Podlasí, skrz osudy dvou kamarádek. Je to velmi povedená kniha a jsem ráda, že neunikla mé pozornosti.
Poslech audioknihy
Příběh se odehrává v 90. letech a máme zde spoustu odkazů typických pro danou dobu a dospívání v ní - Bravíčko, telenovely apod. -bylo to hezké vpomínání. Zhruba první polovina příběhu je trošku méně záživná, nicméně v té druhé části, kdy dostaly velké slovo šeptuchy, tak už jsem byla ve svém živlu. Těžko se píše o ději, je třeba si ji přečíst a pochopíte. Kniha je to velice zvláštní, určitě nebude pro každého, mě ovšem okouzlila svou magií, tajemnem a celkovou atmosférou tohoto polozapomenutého kraje. A samozřejmě Šeptuchami.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Šeptuchy jsou nesmírně jedinečnou, originální a nevšední záležitostí... Autorka zvolila poměrně odtaživý styl psaní, který nemusí všem sednout, mně osobně se ale k příběhu maximálně hodil... Atmosféra byla perfektní a díky tomu, jak jedinečný příběh sám o sobě je, tak spolu se zmíněnou atmosférou a stylem psaní jsem si knihu užila, opravdu ano! Rozhodně doporučuji i audioverzi.
Moc se mi to líbilo. Takový kout světa jako Podlasí, aby v centru Evropy pohledal, všechny ty pověry, zvyky, kouzla, ezoterika. Je to takové vzpomínání na dětství a mládí prožité s kámoškou v zapadlé vesnici,všechny místní lidičky s jejich předsudky, zvyky, problémy a tak.. no bylo to prostě fajn. Doporučuji najít si pro ilustraci video "szeptunka z polasia" - ony vážně existuji ještě dnes a šeptají. Na googlu jsem si prošla vesničky, mapy a fotky, našla si bistro u babushky, kde mají ty nejlepší pierogy a teď mám pocit, že bych se tam měla vydat na výlet:) Kniha ve vydání z r.2021 má krásnou obálku
To bylo tak krásné čtení! Autentická část Polska, život dvou kamarádek a jejich vidění světa. Nádherný jazyk a myšlenky. Dlouho jsem nic tak silného nečetla. Bravo
Trochu mi trvalo, než jsem se do ní začetla, ale pak to šlo už samo. Název asi zvolený ne moc vhodně, šeptuchy tam hrají důležitou roli, ale ne tu nejdůležitější, tou je samotné Podlasí, rozervané, plné alkoholu, smutku, Boha i šustícího Bravíčka, které si prohlížely hlavní hrdinka a její kamarádka Dorota.
Štítky knihy
Polsko čarodějnice léčitelství slovenská literatura dospívání tajemství folklór rozhlasové zpracování
Šeptuchy
Šeptuchy, léčitelky a vědmy, i když uvedeny v názvu, v příběhu se pohybují spíše na okraji a zas tak velkou roli tu nehrají. Příběhu ale dodávají atmosféru a dokreslují popis Podlasí, místa na pomezí Polska a Běloruska, zapomenutého a tajemného.
Z počátku jsem byla, přiznám se, trochu zklamaná, protože jsem čekala úplně něco jiného. (Druhý Žítkovský bohyně to prostě nejsou, což vůbec nevadí, jen je člověk nesmí čekat.) Ale potom jsem se do příběhu pomalu dostala a nakonec to bylo skvělý.
Celý příběh vypráví kamarádka Doroty, dcery hrobníka, ale vypráví ho velice odosobněně, takže mi chvíli přišla spíš jako nezávislý pozorovatel, než jako součást příběhu.
Sledujeme osudy lidí v kraji, kde zná každý každého, chování mladých dívek určují křesťanské zásady, místní zvyky a v neposlední řadě články v Bravíčku, protože jsme v krásných devadesátkách.
Je to o lidech, o smrti a o místě, které má prostě atmosféru. Navíc se tu prolíná spousta skvělých myšlenek.
Je to spíš pocitová než dějová kniha, ale okouzlí vás zajisté.