Šeptuchy
Alena Sabuchová
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/414911/bmid_septuchy-QBn-414911.jpg
4
394
123
Región Podlasia je dodnes opradený legendami a hmlami, v ktorých žijú na prvý pohľad zvláštni ľudia – majú svoju vieru, biedu aj šeptuchy – ženy, ktoré vedia liečiť. Krajiny dospievania a ich obyvatelia nás zväčša určujú na celý ďalší život. Podlasie – rustikálny lesnatý región medzi Poľskom a Bieloruskom, je tak trochu zabudnutá zem. O to väčšie, nie celkom poznané čaro má, neopakovateľnú atmosféru zahalenú do hmiel vystupujúcich nad močiarmi. Dorota, dcéra miestneho hrobára, a jej najlepšia priateľka nasávajú všetok okolitý svet – aj s jeho zložitými medziľudskými vzťahmi, religiozitou, zanedbanosťou, krásou, šeptuchami a nadprirodzenom i tvrdou skutočnosťou. Alena Sabuchová si pre svoje jemné, no zároveň i drsné rozprávanie zvolila krásny priestor a zabývala ho výnimočnými postavami, stojacimi na hranici nielen dvoch susediacich štátov.... celý text
Přidat komentář
Zajímavé, čtivé, útržkovité vyprávění o dospívání v devadesátkách v Podlasi - zapomenutý lesnatý kraj mezi Polskem a Běloruskem. Vyprávění o všudypřítomné smrti a hlavně o šeptuchách - ženách z tohoto kraje, které údajně umí léčit....
.... nebude mi chybět tato zem, budeš mi chybět TY !!!
K Polsku mám velmi blízko, proto mě zajímalo, jak autorka knihu pojme, poslouchala jsem jako audio a musím říct, že mě to celkem i bavilo. Spíš než příběh šeptuch je to tradiční vhled do života v odlehlých oblastech, který je často až univerzální, doporučuji poslechnout, i když český rozhlas bude asi nabízet už jen pár dní.
Postrádala jsem příběh, ale i tak se mi tahle knížka plná vzpomínek na mládí, přátele, sousedy, zvláštní místa, zvyky i rituály, dost líbila. A o šeptuchách jsem nikdy neslyšela.
Je to pěkné, moc pěkné. Ze způsobu vyprávění jsem měla neodbytný pocit, že směřujeme k nějakému velkolepému "wow" konci. A ke konci jsem se neodbytně bála, že se pletu, že nic nepřijde a dílčí příběhy zůstanou nedokončeny. Kniha je psána s obrovským nadhledem, s takovým povznesením nad radosti i strasti mládí, které ale mezi mlhami zmizelo teprve nedávno.
„Zdalo sa mi, že najlepších kamarátov si vytvárame preto, aby sme sa nemuseli veľmi trápiť s inými ľuďmi. Dávame im akési podvedomé povinnosti a privilégiá, programujeme ich, aby boli vždy pri nás, aby mali o čosi menšie právo povedať nám nie. Ľudí si v podstate egoisticky vyberáme kvôli sebe, nie kvôli ich dobrým vlastnostiam.”
--
Tohle byla láska od první stránky. Podle anotace jsem čekal něco úplně jiného, vlastně jsem toho moc nečekal, a rozhodně ne, že slovenské literární kruhy dnes zrodí něco tak dobrého. Je to pohlazení po duši, estetický zážitek, neuchopitelný a mlhavý jako kraj, kde se odehrává - Podlasí, ta zapomenutá země lesů na pomezí Polska a Běloruska, kde jsou zázraky stále součástí základního balíčku pro přežití a kam se podle mých polských přátel musíme jednou vydat. Je psaná skvostným jazykem, bez patosu a plným emocí. Je v ní něco z mých oblíbených filmů Bohdana Slámy a mého rodného kraje. A že v ní nakonec nejde o šeptuchy, je jen dobře.
Napsat příběh, který je nenápadný, nebo dokonce místy neexistuje, a přesto má člověk chuť ho číst, je mistrovství. Stejně jako napsat příběh, jehož hlavními hrdinkami jsou dospívající mileniálky, tak, aby to nebylo trapné. Aleně Sabuchové se povedlo vyprávět o dospívání v Podlasí něžně, s ohromným citem a empatií, neokázale a autenticky. Magie, starosvětské zvyky, dojemnost lidských příběhů, mlha, příroda, úvahy o životě plném vášní a prostoty, malých i větších křivd, složitých vztahů, zanedbanosti a krásy. Slovanský magický realismus je nečekaně příjemná kombinace.
Šeptuchy vydalo výjimečné slovenské nakladatelství Artforum (jestli se někdy ocitnete v některém ze sedmi slovenských měst, která mají své knihkupectví Artforum, a půjdete kolem, nechte se vcucnout) a pro nakladatelství Host ji do češtiny nevím proč přeložil Lubomír Machala. Alena Sabuchová za ně dostala nejprestižnější slovenskou literární cenu Anasoft Litera 2020.
--
„Všetci sme si všimli jej tehotenské brucho, ktoré sa už nedalo nevšimnúť si ani zatajiť, a napokon, prečo by to robila. Ženy na chvíľu ustrnuli, pretože nevedeli, kto je otcom, a všetci sme trochu tušili, že skupina potenciálnych darcov DNA nebola presne ohraničená. A že akokoľvek si to nechceli priznať, mohol to byť pokojne muž ktorejkoľvek z nich. Občas sa zjavovala ako prízrak, čo nosil vo vrecku svedomie všetkých okolo, ktorí si mysleli, že sú lepší než ona. V našich vreckách by hrkali kamene, keby sme mohli hádzať. Radi si myslíme, že sme lepší ako ostatní.
Aj ja som si to dlho myslela. Ale vždy nás niečo prekvapí, čo nám nabúra náš krehký múrik morálnych presvedčení, ktoré si budujeme pohľadom na iných a uisťujeme sa. O tom, ako by sme nikdy alebo budeme navždy, alebo čokoľvek, čo znie dobre, keď si myslíme, že máme patent na správny život.
,Fénix vstane z popola a vrhne sa do ďalšej pičoviny,‘ povedal mi raz niekto. Rozprávala som mu o Dorote, keď odo mňa nadránom odchádzal o pár rokov neskôr v Krakove. A hovorila som si, že to bude naposledy. Že toto sa predsa mne nemohlo stať a už sa to nestane. Počkajú si na mňa v mytarstve a spýtajú sa, čo si o tom myslím. A pošlú ma zaňho čistiť záchod na ďalšie tri životy. A chlór mi bude nosiť jeho žena. Občas nadránom, keď zhasínali pouličné lampy na ulici Wojciecha Boguslawskeho a začínala krakovská premávka, snívalo sa mi to. Striaslo ma.
Niekedy si zo srandy hovorím, že som si mohla zobrať Barteka z pohraničnej stráže. Keby som z Podlasia nikdy neodišla, počkal by, kým zmaturujem, možno by som si diaľkovo mohla urobiť bakalára a, povedzme, učiť. Spolu s Agatou a Dariou. Dobré manželstvá sa tomu hovorilo. ,Majú také dobré manželstvo. Má ju rád, veľa nepije a ani ju nebije. Čo by iné za to dali.‘ Táto kombinácia sa až tak často neudiala, ale existovala.
Keby je taká smiešna hra, ktorú občas tajne hrávame sami so sebou a vôbec netušíme prečo.“
Vynikajici. Odposlechnuto jako cetba na pokracovani. Dospivala jsem ve stejne dobe, tak jsem s usmevem vzpominala na obdobi “bravicka”. Se zvedavosti sledovala mistni zvyky a nahlizela do zivota akteru, s nadsenim poustela dalsi dily. A se slzou v oku doposlouchala ten posledni.
Výborné čtení, druhá knížka od spisovatelky ze Slovenska, kterou přeložil pan Machala. Stejně dobré jako Čepec. Šeptuchy nejsou v centru knihy, spíš jsou magickým koloritem pro drobné anekdoty z periferie civilizace.
(ČRO)
Trochu tajemný, trochu melancholický příběh vyprávěný dospívající dívkou ve zvláštním koutě světa, kde se potkávají staré tradice a mystika s moderním světem. Objevila jsem náhodou a jsem moc ráda. Navíc hudební podkres a četba Magdalény Borové je famózní!!
Příběh silného kamarádství, pověr, smutku a života. Místo kde se děj odehrává velmi silné formuje hlavní hrdinky ať ve zlém nebo dobrém. Poslouchala jsem jako audio a bylo to velmi poutavé.
“Fénix vstane z popela aby udělal další pičovinu”
[četba ČRo]
Začne to půvabně, začne to starosvětskou atmosférou.
Papírová kniha k tomu má nádhernou obálku. Uchokniha zaujme nářečím a místními zpěvy.
Název je trochu klamavou reklamou, příběh není hlavně o šeptuchách. Je to o dospívání v divokých devadesátkách v zapadlém kraji mezi Polskem a Běloruskem, který taky "konečně" dobylo Bravíčko, Magnum, Kaufland a jiné západní "výdobytky".
"Oni si to nejdřív poserou sami a potom říkají, že je někdo začaroval."
Je to souběh zbytků zdravých tradic pravoslaví s nejrůznější pověrečností. Za mě to je dokreslení Žítkovských bohyní v jemnějším odstínu. Velice povedená záležitost.
A Magdalena Borová byla výborná rozhlasová volba!
5/6
Kniha se zvláštní smutnou atmosférou. Zajímavé téma. Škoda, že autorka nešla víc do hloubky praktik šeptuch, příběh na to kapacitu měl.
Zvláštní kniha, která formou spíše depresivně laděných reflexí líčí život v Podlasí, oblasti, o které jsem dosud nikdy neslyšela. Bez příkras jsou zde načrtnuty osudy jednotlivých lidí, chudoba a jakási zaostalost spojená s pověrčivostí a lidovými zvyky, přičemž to vše se začíná mísit s výdobytky moderní doby (rozuměj 90. let). Zajímavý zážitek.
Šeptuchy jsou kniha, kde je od všeho trochu, ale skoro od ničeho dost. Dějovou linku tvoří příběh Doroty vyprávěný její nejlepší kamarádkou, které obě dospívají v Podlasí, v lesnaté oblasti prodchnuté mystikou pohanské víry skrývající se pod rouškou křesťanství, což zvláštně kontrastuje s prvky moderní doby. Dějová linka je vlastně docela jednoduchá, víc se toho dozvíme o Dorotě, o vypravěčce skoro nic, ani jméno. Občasné odkazy na několik let vzdálenou budoucnost lákají čtenáře na pokračování příběhu, toho se ale bohužel nedočká. Šeptuchy jsou spíše na okraji jako součást prostředí, ale na děj nemají větší vliv a místy jsem si říkala, jestli nejsou trochu nadbytečné. Čeho jsem si ale užila dost a dost a bavilo mě to, bylo magické prostředí zabydlené zvláštními postavami, které často ani po smrti své blízké neopouštěly. V určitých rysech mi kniha trochu připomínala Sto roků samoty. Na škodu byly podle mě celkem četné filozofické promluvy, které jsem občas nepochopila a občas mi přišly poněkud mimo.
Krásně vystavěné vyprávění, místy až mysteriózní popis dění v zapomenutých místech. Šeptuchy mě dokázaly unést do svého světa, takže jsem cítil les, kouř z cigaret i žubrovku.
Zvláštní kniha. Ač už Polasí a jeho okolí znám, bohužel ne osobně, ale z jiné literatury, toto bylo jiné. Vážné jiné, takový zápisek, vyprávění známé holky (nebo kamarádky), žádný konstrukt a tah na branku. Vyprávění se mě dotklo. Tak, jak je o ničem, vlastně však nakonec o všem - pokud to tak chci vnímat. O času běhu, o smyslu, o vzpomínkách. O nadějích, či iluzích. O nezveličování. To, co my, ve středu Čech můžeme sosat s obrovskýma udivenýma očima, je v Polasí normálka.
A veliký plus - neobjevuje se tu linka protěžovaného národa.
Děkuii za hezkou knihu.
Někde jim říkali žítkovské bohyně a někde třeba šeptuchy. Zastrčené kraje měly své léčitelky a bylinkářky ještě dlouho poté, co modernita ovládla města. Kniha ale není o nich, alespoň ne primárně. Je o tom, jaké to je, dospívat v osadě, kde v lese spíš potkáte vlka než člověka, o tom, jak nezaměnitelně nás zasáhne první velké přátelství, o důležitosti víry a potřebě věřit alespoň v něco. Autorka má vytříbený jazyk a cit pro atmosféru. Knížku vřele doporučuji všem, kteří mají rádi lehké fantaskno.
Štítky knihy
Polsko čarodějnice léčitelství slovenská literatura dospívání tajemství folklór rozhlasové zpracování
Šeptuchy
Poslechnuto na Českém Rozhlase, skvěle načteno, hezké podkresleni každého dílu, ale jinak mi toto melancholické útržkovité vyprávění vůbec nesedlo.