Poselství růží

25.10.2012

[035/12] Tak tato kniha mne docela překvapila. A to nejen dobře schůdným literárním stylem autorky, ale i samotným příběhem. I když je banální a i když každý ví, že to dopadne dobře, funguje to skoro na výbornou. Klasický román současné autorky, která podle všeho ve svou práci opravdu věří a píše s chutí a ráda. Zkrátka, posadila mě na zadek.

Postavy jsou různorodé a co je nejdůležitější, vyvíjí se. Jejich pohledy na život a názory na svět kolem se s jejich přibývajícími léty mění a zrají. Rozjařené a prudké povahy se postupně stabilizují a mladí a neklidní se stávají dospělými v tom nejlepším slova smyslu a konečně vidí dál, než jen na špičku svých bot. Vidím v té knize klasickou řemeslnou práci 19. století. Nic splácaného na koleni za pár dnů, nic uspěchaného a nedomyšleného. I když závěr je dejme tomu mírně naivní až úsměvný, nějak jsem se mu nedokázala přímo vysmát. Ano, autorka mě dostala a dalo by se i říct, že ve mně konečně někdo zase probudil i trochu z té ženské stránky.

I když rozjezd knihy je zpočátku zdlouhavý, jakmile začne Mary vyprávět svůj životní příběh, vše se tak nějak ustálí do pravidelného rytmu. Některé postavy zpočátku člověk nesnáší, ale, jak už jsem psala, ty se stále mění a nakonec si čtenáře usmíří snad úplně všechny, které na něj předtím působily negativně. I když to není stoprocentní práce, umím ji ocenit. Je v ní několik nenucených emocí, žádné vydírání a vůbec by se dalo říci, že je to docela realistické povídání. Příliš jsem sice nesympatizovala s nejmladší, až příliš moderní, generací rodů, ale to se nedá nic dělat, když se v jedné knize odehraje snad 65 let z 20. století. Jen to prokletí rodu mohlo být důraznější a občas se autorka mohla pozastavit, například ve válečné vřavě, a vylíčit i něco navíc. Něco, co čtenář předem vůbec nečeká.