Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1593
415
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
V průběhu děje mě četba bavila, ale ten konec byl takový rychlý a celkově vlastně hodně nevýrazný. To mě zklamalo.
Opet neco uzasneho. I kdyz musim rict, ze konec me na chvili lehce vykolejil. Ale myslim ze je na kazdem ctenari, aby si udelal zaver sam a popustil uzdu sve fantazii, proc se to stalo a treba to ani nema jasny duvod...
Dávám 5/5. Je to moje první kniha od Hanišové, kdy jsem neměla příliš vysoké očekávání, protože ty předchozí a velmi dobře hodnocené zatím nenašly místo v mé knihovně. To se ale asi brzy změní, pokud jsou minimálně stejně kvalitní jako tato kniha.
Příběh o tom, jak člověk se se svou minulostí a minulostí své rodiny, která je více, než tragická, nesmíří a neopustí ji do doby, než ji pochopí. Naprosto chápu hlavní hrdinku, že si s tím nechtěla dát pokoj a neustále se zabývala krutou vraždou svého bratra a sebevraždou matky. Kolik z nás těžko v hlavě opouští myšlenku na situaci, kterou někomu ublížil nebo mu bylo ublíženo a nedokáže přes to "prostě přejít".
Je to kniha, která se svým spádem dá přečíst za maximálně tři dny. Jediné mínus vidím v tom, že se obávám, že to nebude pro mě kniha, která ve mně nechala silný zážitek a nesplyne mi s jinými. Ale uvidíme. Za mě jinak rozhodně doporučuji.
Nesmírně čtivá kniha. V průběhu čtení jsem byla opravdu nadšená, příběh jsem doslova hltala, ale konec mě trochu naštval, zejména teda hlavní hrdinka. Na druhou stranu to byl konec, který jsem neočekávala, což musím ocenit :)
Kniha byla zajímavá, bavila mne. Jen postava Elišky mi byla celkem nesympaticka.
Po Houbařce moje druhá autorčina kniha.
Výborná záležitost, přečetla jsem ji téměř na jeden zátah, jak si mě získala. Pomalu, plíživě, silně psychologicky . Pro mě to byl především právě psychologický román, u kterého jsem očekávala jisté otevřené věci, včetně konce.. právě proto, aby čtenář mohl o knize více přemýšlet, domýšlet si, hádat, ptát se proč... takové knihy mám ráda. Knihy této autorky mají jedinečnou, hutnou atmosféru, jakési tíživé cosi. V dobrém slova smyslu. Rozhodně doporučuji pro náročnější čtenáře, kteří o knihách rádi přemýšlejí a nestačí jim příběh jako takový..
Ctenari se zde rozciluji, ze tento "detektivni pribeh" nema rozuzleni, a ze se nedovedeli co se vlastne stalo. Tento pribeh,ale neni detektivkou. Je to pribeh o tom, ze kdyz se budeme prat s vetrnymi mlyny (zde hledani neceho, co vlastne ani hlavni hrdinka nikdy najit nemohla) tak nas ty mlyny muzou semlit. A pribeh skoncil presne tak....kdyz uz to vypadalo, ze s hledanim je konec, objevil se dalsi "dukaz" toho, ze prestat hledat hrdinka nema. Jde o psychologicky pribeh, ktery nuti k zamysleni. A to zamysleni muze pomoci nam vsem - zda i my se mame v zivote zaobirat minulosti, kterou nezmenime a treba si tim znicit soucasny zivot, anebo zda je lepsi koukat do budoucnosti. Hledat odpovedi na otazky, ktere nikdo nemuze zodpovedet.....je bludny kruh....a tocit se v nem nema cenu.
Četla jsem někde v komentářích k této knize, že je to, jako by ji psal někdo jiný než Hanišová. Nemohu souhlasit, je to přesně její styl, kterému s každou další knihou přicházím čím dál více na chuť. Tato kniha mi zatím přišla jako nejlepší.
Velmi nelehké téma přinášející spoustu otázek a taky trochu těžkou hlavu. Velmi čtivé a návykové, nutně jsem potřebovala vědět jak to s Eliškou dopadne.
Vyprávění o životě po životě. O tom, kam až doputují vlnky, když u kraje zčeříme vodu a kolik lodí a lodiček nevědomky rozhoupáme. O tom, že najít kmen stromu, když cestujete od konce kořene, nemusí být vůbec snadné a taky o tom, že ho dost možná ani nenajdete (ale jak to, vždyť tam přeci někde být MUSÍ?). Taky o tom, jak trýznivé jsou otázky bez odpovědí a o tom, že jedna společná pravda neexistuje. Ano, můžeme začít na prstech vypočítávat snad až zbytečná klišé třeba to o jediné nejlepší kamarádce, která je proti outsiderce úplná hvězda, byť sama pochybuje (jak přes kopírák s Hruškoudóttir i Probudím se na Šibuji, ať nemusím lovit moc daleko v paměti a samozřejmě spoustou dalších knih), o chladném domově vedle chladné, zlomené příbuzné, jež se hrdinky ujme po tragédii (Hana) nebo třeba stereotypní postavy na škole. Můžeme nechápat, proč některé kroky Eliška (ne)udělala, ale to bychom ztratili ze zřetele to hlavní: to, jak zoufale potřebujeme odpovědi, jak zoufale potřebujeme vědět a jak zoufale potřebujeme pochopit, když se stane něco tak šíleného, jako je vražda dítěte vlastní matkou. Proč to udělala? A proč zemřel jen její bratr? Proč lidi jednají, jak jednají, proč (ne)udělali tohle a (ne)udělali tamto? A když odpovědi nedostaneme, nenajdeme, když nám je nikdo není schopný dát, může nás snadno stáhnout psychotický vír jejich hledání, který nás pohltí, aby nás mohl s klidným svědomím sem tam vyplivnout, protože moc dobře ví, že z pole jeho přitažlivost se nemůžeme nikdy vymanit.
Knížka se mi četla dobře, určitě zajímavé téma, jenom konec mi přišel takový dost unáhlený. Autorce se ovšem podařilo poukázat na to, že si může člověk z dětství nést trauma i do dospělého života, a pokud si nedokážeme pořádně užívat přítomnosti, může nás naše minulost nebo strach z budoucna dostat až na samé dno...
Po Houbařce jsem se na Rekonstrukci docela těšila, navíc se stále chystám i na Anežku...
A jaké to bylo? První část knihy měla spád, byla jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál, co se Elišce podaří zjistit, jak se s tím popere. Dokonce jsem si říkala: "Jo, Hanišová má fakt potenciál, jestli to tahle potáhne dál, bude to vážně hodně dobrý!"
Jenže kvalitní se mi kniha zdála tak do tří čtvrtin, pak to najednou ztratilo úroveň a už se to jen sunulo k takovému nedbalému, unáhlenému a zmatenému závěru. Pořád jsem čekala na nějaký zlom, ale nic takového se nekonalo - místo toho přišel jen pád.
Když pominu, jak strašně nesympatický mi byl David, stále víc jsem si při četbě říkala, jak nedůvěryhodně působí ty osoby, které Eliška kontaktuje - jejich motivaci jsem vůbec nepochopila. A co ta Liška? To byla zvláštní odbočka - nicneříkající, vyprázdněná.
Pozitivně hodnotím vložení skutečných příběhů jiných matek a osudů jejich dětí (to bylo silné, syrové a sedlo to tam jak... no prostě sedlo to =), škoda jen, že to autorka nedoplnila i nějakými těmi otcovskými příběhy - jistě by se také nějaké našly.
Nakonec tedy knihu po dočtení hodnotím jako průměrnou, přesto dám autorce ještě šanci a přečtu si Anežku, nevylučuji, že případně nezkusím i nějakou autorčinu budoucí knihu.
SPOILER: Jen pro vyjasnění chci doplnit, že mi nevadí, že nebyla smrt Eliščiny mámy a bratra vyřešena, to se po těch letech přeci ani nedalo čekat. Otevřené konce mají své kouzlo, ostatně kdyby mnohé knihy nebyly uzavřené, výrazně by tím získaly na kvalitě...
Četlo se mi to moc dobře a líbilo se mi víc než Houbařka, která byla na mě až moc depresivní. Tady jsem hlavní hrdince fandila, ale kvůli konci, který mě zklamal (i když si uvědomuji, že je to můj "problém", že mám radši šťastné konce), ubírám jednu hvězdičku.
Zajímavé téma, fandila jsem hlavní hrdince. Později se to ale přímo převrhlo a měla jsem jen vztek a knihu chtěla odložit. Jen další otázky, žádné odpovědi.
Možný spoiler:
Mateřství je zkrátka náročné dobrodružství, v knize snad ale nebyla žena, která by ho zvládala bez narušení, léků, odborné pomoci, či vraždy a sebevraždy.
Trochu jsem z této knihy zmatená. Čekala jsem od tohoto zajímavého tématu více a zajímavější závěr. Téměř do konce jsem byla zvědavá, zda přece jen se nedozvíme pravdu. Pak mě ale uzemnil konec, který byl pro mě dost psycho.
Houbařka mě nadchla, Anežka mě psychicky zmasakrovala, ale Rekonstrukce mě nejvíc ze všeho štvala. Jak obě první knihy vyvolávaly obrovské množství všemožných emocí, Rekonstrukce tak nefungovala. Ač je opět výborně napsaná.
Kniha se rozběhla dobře, ale pak mi připadalo, jak kdyby autorka nevěděla, co si s tím vším počít. Působilo to na mě nějak násilně, nevěřila jsem postavám a štvaly mě. Jako když si uděláte plný talíř výborné kaše, polijete ji čokoládou a posypete malinami... ale když s chutí sníte polovinu talíře, kaše vychladne, začne lepit, táhne se v puse a vy vůbec nevíte, jestli ji máte chuť dojíst. Tak takhle přesně jsem já bojovala s knihou, tedy s její druhou polovinou. Lepila a táhla se. Poslední třetina nebo čtvrtina mě už štvala tak, že mi vlastně bylo jedno, jak to celé dopadne. Proč číst o všech těch případech, kdy matky zavraždily své děti, navíc na tolika stránkách? Nejsem vůbec přesvědčená o tom, že to nějak vylepšilo atmosféru knihy.
Chápu, že o to, co se stalo, vůbec nešlo. Že to bylo "jen" o Elišce, stejně jako v předchozích knihách, ale tady to u mě nefungovalo. Celá ta posedlost násilnými případy a touha vědět mi neseděla. Nebyla pro mě tak uvěřitelná, jako psychické rozpoložení postav z prvních dvou knih.
Velmi dobře se to četlo. Člověk nikdy přesně neví, jak by se choval, pokud by byl ve stejné situaci a to přes všechny teorie. Já se trochu divila, že se hrdinka, když už se chtěla do otevření historie pustit, nesnažila dříve kontaktovat otce. Co se přímo jí týče, možná to chtělo vyhledat psychologa. Závěr mě trochu překvapil - jako bych někde nedávala dost pozor. No rozhodně mě vše donutilo k zamyšlení.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkých
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Líbí se mi autorčiny knihy, nezapomenutelná Houbařka a nyní stejně dobrá Rekonstrukce. Ještě mi chybí Anežka. Příběh Elišky a její rodiny, příběh krutého osudu, se kterým se lze jen stěží vyrovnat, dostat to ze sebe a pokračovat dál... Z minulosti je těžké se vymanit. Celý příběh měl zvláštní, tíživou atmosféru, byl smutný, silný, jedinečný. Nad koncem jsem chvíli přemýšlela a pro mne byl fajn, nutí čtenáře zamyslet se, jít dál... Doporučuji !!