Psohlavci

kniha od:


Koupit

Román o historii statečných chodských vesničanů, kteří v 17. stol bojovali za svá historická práva, sociální spravedlnost a národní svobodu. Nevýraznější jsou postavy německého šlechtice Lammingera, krutého utiskovatele poddaných a osobnost revolučního bojovníka Jana Sladkého-Koziny, obhájce a mluvčího lidu, který své přesvědčení zaplatil životem....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/714/psohlavci-714.jpg 3.8367
Žánr
Romány, Literatura česká, Historické romány
Vydáno, Šolc a Šimáček
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (57)

Kniha Psohlavci

Přidat komentář
Gimli
27.12.2020

Před Psohlavci jsem od Jiráska přečetl pouze vynikající trilogii Bratrstvo. Psohlavce napsal o nějakých dvacet let dřív a myslím, že prostě ještě nebyl vypsaný a nedokázal psát tak živě a poutavě jako v Bratrstvu. Ale poslední třetina Psohlavců svou čtivostí a naléhavostí výrazně převyšuje zbytek knihy a dává tušit, co se v Jiráskovi skrývá.

Kontryhelka
30.11.2020

Psohlavce jsem četla někdy v 5 třídě a to je už hodně let. Tenkrát kniha na mně tak silně zapůsobila, že jsem s rodiči musela navštívit Chodsko a prohlédnout si vše co se Chodů týkalo. Za mně výborná kniha a čtení, ale dle mého názoru, není pro každého. Ale já jsem starý nostalgik, takže asi tak.


draka
12.09.2020

Mám rád díla A. Jiráska pro jeho styl psaní o české historii a lidech. A na boj o chodské výsady včele s Janem Kozinou můžeme být jenom hrdí.

1amu
22.08.2020

Psohlavce a vůbec celého Aloise Jiráska mi znechutil bývalý univerzitní profesor a pozdější ministr školství Zdeněk Nejedlý. Abych velebnému kmetovi A.Jiráskovi nekřivdil, zkusil jsem si po létech přečíst tuto knihu se zaměřením na vše negativní, co se v ní líčí a získat více poznatků o zloduchovi.
Svobodný pán Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu, zvaný Lomikar (23. listopadu 1634 – 2. listopadu 1696) byl český šlechtic a podnikatel německé národnosti, pocházející z rodu Lamingerů z Albenreuthu.
Byl nejmladší ze čtyř dětí Volfa Viléma Lamingena z Albenreuthu, který přestoupil ke katolické víře a v rámci pobělohorských konfiskací získal vládu nad Chodskem. V roce 1660 se Wolf po soudním procesu o dědictví stal pánem na domažlickém hradě, od roku 1676 sídlil na barokním zámku v Trhanově.
Za povšimnutí stojí věk nového pána, pouhých 26 roků ! Jan Sladký Kozina byl o 18 roků mladší (*1652).
Lamingen patřil k průkopníkům průmyslové výroby v Čechách, vlastnil sklářskou huť, železárnu a textilní manufakturu. Jako pracovní síly využíval také místní Chody, kteří mu však odpírali robotní povinnost s poukazem na stará královská privilegia. Nevoli vzbuzovalo také zabírání zemědělské půdy, kácení lesů, panský monopol na výčep piva, zvyšování daní a usazování německých kolonistů. Roku 1692 vypuklo proti Lamingenovi chodské povstání, po jeho potlačení byl Jan Kozina popraven 28. listopadu 1695 v Plzni. Necelý rok nato zemřel Lamingen při hostině na mrtvici, je pohřben v kryptě kostela svatého Martina v Klenčí pod Čerchovem.
Pokud zůstanu nezaujatý ke Kozinovi i Lamingenovi, mohu konstatovat i podezření, že Lamingen získal velký majetek až po soudním procesu. Dovedu si představit, jak soudní řízení ve feudální době probíhalo a kdo měl vždy onu jedinou pravdu.
Chápu Chody, že to vydrželi s Lamingenem hodně dlouho - považte 32 roků. Uff-uff ! A že se do boje o práva Chodů pustil právě Jan Sladký zvaný Kozina ve věku 40-ti roků ho ctí, ale muselo mu být jasné, že proti obrovské přesile nemůže mít se svými Chody šanci. Zvažme, že mu manželka Dorotka porodila 6 synů (bohužel 4 zemřeli) a v té době byl nejmladší Matěj pouze 3-letý ! O tři roky později již vnímal, kdo způsobil rodinnou tragédii.
Ano ! Jan Sladký Kozina byl hrdina (nebo slovy později narozených - frajer).

klaraskolkova
10.08.2020

Po knize jsem sáhla po letošní návštěvě Domažlic a Chodska a příjemně mě překvapila. Na to, že se jedná o "povinnou školní" literaturu a obávaného (těžkopádným jazykem psaného) Jiráska, je kniha velmi čtivá, má spád, obsahuje mnoho dialogů a dá se přelouskat za dva večery. Zajímavá je kombinace starého Jiráskova jazyka s lokálním chodským nářečím užitým u všech dialogů.

boxas
01.08.2020

»Lomikare!« volal Kozina zvučným hlasem, jenž chvěl se posledním hlubokým vzrušením a v tu chvíli zněl hrozně. Naposled mihla se červeň bledým lícem, naposled oko vzplanulo.
»Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás –«

Kdo by neznal statečného Kozinu a jeho slavnou větu, kterou vyzval knížete Lammingera na boží soud?! No jasně! A kdo by o Kozinovi cokoliv věděl, kdyby nám to Alois Jirásek tak pěkně nesepsal?

Hledam94
27.07.2020

Knihu jsem četl v době karantény. Dříve jsem se Jiráska docela obával, čekal jsem (jako někteří další), že bude složitý, popisný, nudný. Opak je pravdou, román se mi četl velmi dobře, měl spád, obsahoval hodně dialogů, které děj rychle posouvaly kupředu. Musím ocenit užití chodského nářečí v přímé řeči, které na mě velice dobře působilo. Přišlo mi ale, že se na scéně objevilo velké množství postav, které byly v ději spíš "statisty", spíš ozdobami, bez nějakého vlastního příběhu a vývoje. Trochu jednostranný mi přišel pohled na Lamingera. I tak ale hodnotím 80%.

ALadin1905
19.06.2020

Historickým románem „soudruha Jirásko" (tuto humornou reminiscenci na Černé barony si nikdy nemůžu odpustit - a u mě opravdu netřeba hledat jiné konotace ;) jsem se rozhodl si ve svých třiceti letech jaksi doplnit vzdělání, ale to, co jsem objevil, mě upřímně dojalo: příběh, jenž je na jednu stranu díky své věrnosti historickým reáliím (Jiráskovy důkladné a dlouhotrvající lokální rešerše jak po stránce dějepisné, tak jazykozpytecké jsou zkrátka znát) a také svou citlivostí a prostou jednoduchostí uvěřitelný, na straně druhé ve svém konečném fatalismu spolu s určitými sklony k užití až „mytických" prvků, odkazujících k Bibli - vyzvání na Boží soud a nadpozemská spravedlnost, paralely s Jidášem či Barabášem - zároveň nesmírně silný, monumentální, epický... Ačkoliv "legendu" o chodském povstání a mučedníku Janu Sladkém, zvaném Kozinovi, v mnohých ohledech autor skutečně idealizuje, podle mého mínění tak nikdy nečiní na úkor jakémusi ustupování ideologičnosti či ztrátě realističnosti a autenticity - vždy se tak děje, troufám si říci, naprosto vědomě, ve prospěch symboliky a příběhu samého... jeho výrazu. Málokterá kniha se mne pak ve finále dokázala tak nečekaně dotknout - napadá mě snad jen ponurá Cesta Cormacka McCarthyho...

Za zmínku mi stojí ještě dodat, že některé výhrady vůči údajnému „pro-komunistickému" vychýlení či směřování knihy - případně Jiráska obecně - musí pocházet jen od samotných komunistů, kteří si tak rádi přisvojovali, popřípadě snad jedině od lidí, kteří Jiráska nikdy neotevřeli: neboť kdyby tak učinili, museli by při bližším pročtení shledat, že sociální problematika je zde vyobrazena v rámci objektivnosti a realistického pohledu na tehdejší svět, nikoli nějaké doktríny nebo krajně "levicové" kritiky... s výjimkou pokřivené postavy Lammingerovy, samozřejmě :)

Takže, shrnuto a podtrženo: „...Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže..." :-)

1