Providence (omnibus)

08.05.2023

Providence je monumentální dílo, ve kterém si Alan Moore pohrává s literární fikcí i s realitou a velmi šikovně je propojuje. Kde končí realita a začíná fikce? Je ta hranice pevná? Nakolik fikce mění realitu? A co sny?

Než jsem se pustil do čtení Providence, tak jsem se na ni poctivě připravoval. Našel jsem si seznam doporučených Lovecraftových povídek a románů, a řadu týdnů jsem je, načtené, poslouchal na svých kondičních procházkách. Nezůstal jsem jen u doporučených povídek a naposlouchal jsem toho tolik, že už mi ty povídky a jejich názvy začaly splývat a z uší mi lezly chapadla. Zdaleka jsem ale nezvládl nastudovat všechno.

Kniha se skládá ze tří částí, které už dříve vyšly samostatně. Začíná Vnitroblokem a Neonomiconem, a končí dlouhou Providence. Všechny tři části pak tvoří uzavřený celek, přestože je v dějově dělí téměř sto let. Vnitroblok a Neonomicon jsou dobře čitelné i s velmi povrchní znalostí Lovecraftova díla. Je to akční a většina důležitých odkazů na Lovecraftovy příběhy je zmíněna hlavními postavami. Těch odkazů je tam ale daleko víc a ti, kdo je rozeznají, si ten příběh více užijí. Obě tyto části se odehrávají v současnosti a točí se kolem vyšetřování brutálních rituálních vražd, a všichni zúčastnění se na jejich koncích budou hodně divit, kam je vyšetřování zavedlo.

Největší část knihy tvoří Providence a od předchozích části se velmi liší. Začíná v roce 1919 a mladý novinář, Robert Black (dále RB), v nich cestuje po Nové Anglii a sbírá informace pro svou knihu o skryté tváři Ameriky. Setkává se zde s aktéry Lovecraftových povídek a pátrá po kultu Stella Sapiente a jejich tajemné knize. Všechna tato setkání se odehrávají před událostmi oněch povídek, anebo až po nich, takže RB nijak nezasahuje do známého děje. Zpočátku se s aktéry těch povídek jen setkává a hovoří s nimi, ale postupně se do všeho začíná stále více zaplétat (ať už dobrovolně nebo nedobrovolně) a vydávat se na cestu, z níž není návratu. Je zajímavé být jako čtenář v pozici, kdy víme, co se RB děje, ale on se stále snaží vše racionálně vysvětlit halucinacemi, hypnózou a sny.

Většina postav, se kterými se RB setká, či míst, která navštíví, má více či méně pozměněné jméno oproti Lovecraftovým povídkam. Takže i když máte Lovecrafta načteného, tak můžete místy tápat, kdo je kdo, jestli Manchester odpovídá Arkhamu, a podobně. Ač se to může zdát zbytečné, tak Moore pro to měl dobrý důvod. Naštěstí existují webové stránky, které rozebírají každý panel a skoro každé slovo. Díky těm jsem věděl, které povídky si mám dostudovat a také jsem zjistil, že se dost věcí ztratilo v překladu (ne že bych si toho bez onoho webového rozboru vůbec všiml). Najdou se tam však i chyby zjevnější.

Každá z kapitol Providence je zakončena dlouhými zápisky v deníku RB. Sumarizuje si zde své zážitky a poznatky, což sice často působí jako opakování děje z komiksu, ale zároveň to nabízí jiný pohled, či interpretaci již viděných událostí. Přidává to emoce, které RB před jinými skrývá. Navíc zápisky popisují i dny, které nakreslené nejsou. Do deníku si zapisuje i své sny, či nápady na povídky. Najdeme zde také přiložené různé brožury, nebo dokonce opsané pasáže z oné tajemné knihy. Deník má v příběhu důležitou roli. Je pravda, že to je většinou příliš dlouhé a nezáživné, ale přeskakovat to by byla chyba. Minimálně při prvním čtení.

Těm, kteří Lovecraftovo dílo neznají, může Providence připadat nudná. Pomalá a divná. Robert Black cestuje z místa na místo, mluví s lidmi a občas se mu něco divného stane. Pokud ale Lovecrafta znáte, tak oceníte, jak Moore umí spojit všechny ty příběhy a realitu dohromady. Bavíte se všemi těmi odkazy směřujícími k nezmíněným hrůzám. V posledních kapitolách se pak ukáže, k čemu to celé už od Vnitrobloku směřovalo. Je to konec, jaký jsem nečekal a nebyl jsem s ním napřed úplně spokojený. Ale s odstupem pár dnů to hodnotím jako nejlepší možný konec a jako skvělou poctu H. P. Lovecraftovi.

Kresbě není co vytknout. Skvěle celý příběh odvyprávěla. Perfektně a věrně zobrazuje skutečné historické postavy i skutečná místa, ale naplno se kvality Jacena Burrowse ukáží až ve fantaskních obrazech.

15.03.2023

Stále pěkné a zajímavé čtení

10.03.2023

Mám Lovecraftovo dílo docela v lásce , byť nejsem přímo jeho uctívačem, jeho dílo uznávám a pár povídek ( především tu jejich atmosféru) mám v oblibě. A díky tomuto obeznámení, jsem si skutečně vychutnal tento Moorem stvořený mýtus kolem Lovecraftova mýtu. Nevím, jak to bude působit na někoho HPL nezasaženým, ale pro mě to bylo přesně v tom "správném" lovecraftovském duchu. Opět klobouček, pane Moore.

05.02.2023

Tak. Konečne som si prečítal tento obrovský príbeh a ako rozlúčka so svetom hororu (až na pár výnimiek) to vôbec nebolo zlé. Celý čas som si pripadal ako na nejakom tripe a to nielen kvôli tomu, že komiks tak pôsobil, ale aj preto, že som ho čítal v čase, keď som mal covid. A nebolo to tým pádom ľahké čítanie. No teraz k príbehu. Nakoľko Lovecrafta nepoznám, tak som na niektoré výjavy len čumel, tie rôzne príšery, morskí ľudia a samotný príbeh si ma získal a fakt sa mi to páčilo. Či Neonomicon alebo samotný Providence na konci to všetko do seba zapadlo a som rád, že v rámci možností som tomu pochopil. Samotný príbeh a väčšina kresieb je teda za 5 hviezdičiek. Čo mi vadilo a za čo strhávam prvú hviezdičku je otvorená sexualita, dalo by sa povedať až pornografia, ktorá ma neskutočne šokovala. A za čo strhávam druhú je jeden hnusný homosexuálny výjav - ten ma doslova šokoval a keďže takéto veci ja nepodporujem, tak sa mi to hnusilo. Myslím, že tento komiks neodporučím. Škoda, lebo iné diela pána Moorea, hlavne Watchmen sú pecky.

08.01.2023

Mooreova Providence (Omnibus) je skvělou poctou spisovateli H. Phillipsu Lovecraftovi a výborným startovním bodem, který vás k četbě stvořitele Mýtu Cthulhu dovede. Navíc u Alana Moorea máte jistotu poctivě nastudovaných zdrojových materiálů a skvělé fabulace. Protože jsem četl omnibus vydání, jen podotýkám, že to se skládá ze tří samostatných částí a jen v této formě si opravdu příběh správně užijete. První dva díly, které na sebe přímo navazují, se odehrávají v současnosti, kdežto hlavní a nejdelší příběh, samotná Providence, se odehrává ve dvacátých letech minulého století, avšak v závěru se k prvním dvěma částem knihy vrací. Grafický román nás ovšem neseznámí jen se spoustou motivů z Lovecraftových povídek, ale také opráší Chambersova Krále ve žlutém a možná vás ponoukne se po tomto autorovi a jeho slavné knize také poohlédnout.