Probudím se na Šibuji
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385705/bmid_probudim-se-na-sibuji-Ios-385705.png
4
1255
1255
Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly… Čtivě a svěžím hovorovým jazykem napsaný román mladé debutující japanoložky je o hledání cesty k odlišné kultuře, o nejednoznačnosti reálného světa a o ošemetnosti splněného snu.... celý text
Přidat komentář
Zajímavý literární počin, jak představit čtenáři japonskou kulturu a společnost. Nejedná se o zážitky z cest, jako je např. Deník japonské manželky, ale o japonský život. Celý příběh byl velmi zajímavě vystavěn, prolínání dějů se zápisky nebo překlady z Kawašitovy tvorby mi nijak nevadilo, právě naopak. Velmi se mi líbilo doplnění o japonské znaky.
Ale. Nemohla jsem se za žádnou cenu vžít do role vypravěčky. A jak tu již bylo zmíněno, celý ten "obal" příběhu mi až moc připomínal romantický dívčí románek.
Japonská kultura mě snad vždycky fascinovala. A vysokoškolské prostředí jsem taky uvítal.
Ve výsledku jsem spokojen. Jsem rád, že jsem si ji koupil a dal se do čtení. A jako bonus si rozšířil "japonské obzory".
Není to kniha jen pro nadšence do japonské kultury. Někomu nemusí sednout hovorový styl vyprávění a ta jakoby neuzavřenost konce knihy. Ale tento konec se sem hodí.
Jak již bylo ve více příspěvcích přede mnou zmíněno, ve vydavatelství si tu knihu měli pořádně pročíst a odhalit chyby. Ty dojem z knihy trochu kazí.
Pro milovníky japonské literatury skvělá příležitost na tři dny v důvěrně známém prostředí, ale ani ostatní čtenáři otevření novým poznatkům nebudou zklamáni. O dívčí románek se opravdu nejedná, ani napětí či "mystery" prvky nepřekračují přijatelné meze. Jediné, co mně při četbě trochu vadilo, je spousta překlepů, vynechaných písmenek a občas dokonce i nesmyslných spojení, které mohl pečlivý redaktor vychytat (přečetla jsem zatím jen "tři třetiny" knihy).
Sice zajímavý motiv a neotřelé prostředí, ale v konečném důsledku není kniha ničím víc než dívčím románkem s detektivní zápletkou. První dvě třetiny knihy jsou dobré, nebojím se říci, že výborné, ale poslední třetina - vztahovka - celkový dojem sráží. Škoda.
Ještě jsem knihu nedočetl, ale už se mi dlouho nestalo, že bych přečetl sto stránek za den a mezi tím si ještě odskočil do práce.
Šibuja mě oslovila hned několikrát: hlavně je v ní poznávání a věda představeno jako detektivka a dobrodružství hledání, které vás může dovést na zajímavá místa. Nejen ve vaší mysli, ale i ve fyzickém světě. Není to sice nic nového, ale je příjemné to zase prožít a znovu si uvědomit, co dává našemu životu smysl (pokud jste tedy takoví vědátoři, jako je Jana nebo Klíma). Vůbec prostředí fildy a jeho postavičky jsou v něm dobře vykreslené, včetně motivu uvedení do studia na VŠ. Všechno je to skoro hmatatelné. Pro někoho možná samozřejmost, ale já smekám.
Autorka má kromě tahu na branku i skvělý smysl pro humor. Nasazuje si trochu nezbednou masku (pro mě nesmírně sympatickou). Výsledkem toho je, že je to jako román vypravěčsky velmi povedené, i když poznáte pasáže, které vznikaly uměle jako nástavba do plánu, což ovšem může souviset hlavně se změnou stylu, který je trochu sušší. Nicméně je za tím stále vidět, kolik s románem měla autorka práce, aby to bylo napsané takto suverénně. Jako prvotina je to totiž skoro nepravděpodobné.
Knížku ocení ti, které baví ryzí, přirozené vyprávění, jež dokáže vstřebat i opravdu pěkné metafory a stylistickou různorodost: postmoderna tu vykukuje hned za rohem (viz učenecký, nikoliv univerzitní román, tematizace textu/rukopisu a la Eco, román jako otevřené dílo). A navíc, jak už jsem naznačil, Šibuja je opravdu vkusně vtipná. Pro čtenáře typu "něco jsem se dozvěděl" a "dostala jsem poučení" to taky splňuje účel.
Pro mě po dlouhé době opravdu radost číst.
Nominace na Literu je řekl bych jistá.
Kniha se mi líbila, ale přišla mi neukončená. Na závěr jsem si říkal- a to je vše? Jasně, že někdo namítne, že to ostatní si mohu domyslet po svém. Kapitoly věnované Praze se mi zdály mnohem živější a propracovanější. Kapitoly věnované "myšlence" na Šibuji mě doslova iritovaly. Zvlášť když na konci knihy jsou dvě kapitoly věnované právě tomuto prostředí. A některé scény mi přišly přitažené za vlasy...
Oceňuji zajímavé nahlédnutí do japonské kultury. Některé ze zmíněných autorů jsem i četl. Opět ty chyby v textu... Poslední dobou mám na takové knihy docela "štěstí". 3/5
Vrhla jsem se na ni, protoze jsem na ni cetla dobre ohlasy a ptrebovala jsem do ctenarske vyzvy knihu vydanou letos. Prvnich asi 70 stranek jsem vubec nechapala, proc se o ni tolik mluvi, zdala se uplne plytka. A pak me najednou vcucla a nepustila. Nevim, cim me tak vtahla. Asi tou kombinaci vseho, z ceho je upletena - vicemene uveritelni hrdinove, exotika Japonska, pribehy v pribehu. Precteno za dva vecery. 4 z 5, protoze mi po ni nic hlubsiho v hlave nezustalo.
Skvěle. Já jsem nadšena, trochu jsem se knihy bála, jak se o ni vsude chytře mluví, téma mě taky moc nezaujalo, ale jsem ráda, ze jsem neodolala. Vypravěčka mi vůbec nepřišla namyšlena, spíš chtěla světu a hlavne sama sobě něco dokázat, a taky jsem z ni ze začátku měla pocit, ze si není jistá. Hovorová řec mi vůbec nevadila-však to vykládá 17 a 24 letá studentka zejo. Příběh a jeho rozuzleni mi přišel dokonalej a jsem rada i za vhled do japonské literatury.
Asi první třetinu knihy mě pronásledovala otázka: Proč tohle někdo píše?
Jakési odpovědi se v knize nabízely:
„…ukázat všem těm idiotům ve třídě, že jsem z nich přece jenom nejlepší.“
“…japonština je super těžkej jazyk, kterej…kolem mě nikdo neumí a tím teprve všem natrhnu prdel.“
„Táta bude koukat“
Takže dokázat jak jsem úžasná? (sic)
Postupně ale začaly být čím dál více zřetelné jiné důvody, méně iritující: rozvinout svůj zjevný talent, zúročit své znalosti, šířit dál své nepochybné zaujetí pro Japonsko, možná i vzdát hold svým blízkým, protože mě to baví, …….
Na konci mě potřeba najít nějakou jasnou odpověď (nejspíš je to pestrý mix) úplně přešla, protože jsem byl prostě nadšen a rád, že se takovouhle knihu, která je čtenářským zážitkem (a také jakousi „ochutnávkou“ japonské literatury), povedlo někomu napsat.
Autorce (ale i nám čtenářům) budu upřímně držet palce, aby se jí podařilo na debut navázat a nezařadila se tak k autorům (např. Tomáš Zmeškal?), kterým se po výrazném úspěchu první, také dosti autobiografické, knihy už nepodařilo srovnatelně pokračovat.
Mám stejný názor jako uživatelka Malachime.
Na začátku mě velice odrazovala pohrdající a celkem namyšlená postava vypravěčky. Pak to ale jaksi odezní, ztratí se v příběhu a i s tím se samotný člověk začíná ponořovat do děje a kniha se čte opravdu dobře.
Je to nápadité, vtipné, občas jsem se doopravdy nahlas zasmála, což je u mě veliké plus knihy.
Někdy mi přišlo, že těch dějových linek bylo zbytečně moc, postupně to ale do sebe zapadalo a kniha se mi líbila.
Jen jsem měla problém se skoro neustálým užíváním nespisovné a hovorové češtiny. Úplně chápu, že málokdo mluví v každé minutě spisovně. Ale jsem na to u knih zkrátka zvyklá. Nejde to dát ale jako negativum.
Je super, že taková kniha vznikla a ráda bych si od spisovatelky přečetla někdy něco dalšího.
Moc povedená kniha. Přečetla jsem ji jedním dechem. Na začátku mi docela vadila vzpurná a nesympatická hrdinka, pohrdající téměř vším a všemi kromě Japonců a Japonska, ale i na tu jsem si nakonec zvykla. Velice povedený příběh s mnoha autobiografickými prvky.
Knížka se mi líbila. Zajímavé prostředí i zápletka, celkem sympatičtí hrdinové. Hovorový jazyk mi nevadil.
Začátek září, shon a pakování, abych konečně odjel do vytoužené země - do Japonska. Člověk chce brát s sebou jen to, co skutečně potřebuje, navíc tak napůl se počítá, že domů pak poveze něco úplně jiného, než co přivezl tam. S papírovými knížkami jsem moc nepočítal, ale když jsem se náhodou dozvěděl, že jeden z mých "senpaiů" napsal knížku, tak pochopitelně musela letět se mnou.
A vlastně to bylo úžasný, přečíst si něco o té "zaprášené fildě" v Celetné, jak se Jana dostala k japonštině a jak moc toužila dostat se na výjezd do Japonska, což je sen snad každého japonštináře, ukořistit nějaké stipendium a odjet, ideálně na rok. Často je to dost humorné vyprávění, opepřené Viktorem Klímou, prototypem člověka, který se v Celetné pohybuje až moc dlouho a má to na něho "neblahé" následky. Po příjezdu do Japonska moje první cesta do centra vedla na Šibuju, spíše náhodou, ale vedla. Když člověk vystoupí z vlaku, všude mraky lidí, nápisy ve znacích a mezi změtí možností, kam se vydat je i ukazatel vedoucí k soše Hačika, každému dojde, že je to nejspíš jedno z mála míst, kde se s někým setkat a neztratit se. Ruch, neonové nápisy, mrakodrapy, všudypřítomní "sararímani" vracející se večer z šichty, vysmáté Japonky jdoucí za zábavou a v tom všem se krčí drobounká socha psa. Pro každého to určitě není, ale myslím, že vím, proč se Jana nechtěla vrátit - Tokio víří takovou energií, obzvlášť Šibuja, že to člověka pohltí. Stačí si vyjet někde trochu výš a kochat se pohledem na hlavní třídu, kde se kříží xy přechodů a jak mravenci se odevšad valí další a další lidé, za deště nad hlavou typické průhledně čiré deštníky.
Jak se postupně příběh vyvíjel a dostával více a více prostoru Kawašita, tak se i můj zájem přehoupl z Janina vyprávění na Milence, to obsahově i jazykově. Čím více se blížil konec, tak spíše jsem se odpoutával do Jany a táhlo mě to dostat ještě další příděl Kawašitova díla... Bohužel toho bylo poskrovnu, ale úplně ve mně trnulo, co s Kijoko dále bude, po to všem,...
Za sebe vysoko hodnotím kdo a za jakých okolností knihu napsal, ve vztahu, co mě zajímá a co nyní dělám. Z knihy samotné prolínání rozličných stylů a osudů, částečné umístění v Japonsku. Autorčina fascinace Japonskem z knihy čiší na sto honů, o to mi i bližší... Tak snad někdy příště!
O této prvotině české autorky žijící v Japonsku se poslední týdny všude mluví a tak mi to nedalo a přečetla jsem si jí taky. Japonskou literaturu mám ráda, i když patřím zatím hlavně mezi ty, co nedají dopustit na Murakamiho (který - co si budeme povídat - píše spíše západním stylem) a ostatní japonské autory zatím teprve objevuji.
Kniha Probudím se na Šibuji se odehrává ve více rovinách, přičemž v obou z nich je hlavní hrdinkou studentka japanistiky Jana. V té první Jana žije v Praze a celé své momentální bytí věnuje pátrání po japonském autorovi Kawašitovi, kterému by chtěla zasvětit svou diplomovou práci, ale má pro ni bohužel stále málo podkladů. O Kawašitovi se totiž nedá téměř nikde nic zjistit, skoro to vypadá, jako by vůbec neexistoval. Na pomoc jí přichází těžký intelektuál Viktor Klíma, taktéž student japanistiky. Během večerů nad překladem dávno zapomenutých Kawašitových povídek a textů se s Janou sbližují.
V druhé rovině se ještě náctiletá Jana probouzí na Šibuji. Tato rovina má nádech magického realismu, Jana totiž sama neví, čím vlastně je. Neustále se motá v kruzích a nedostane se nikdy dál, než k soše psa Hačiko. Z nějakého neznámého důvodu se při každém pokusu jít někam dál, za pomyslnou hranici, octne zase zpátky. Nemusí jíst ani pít, necítí bolest a lidé jí až na výjimky nevidí, jako by byla duchem. Takto na Šibuji zůstává dalších sedm let až do chvíle, kdy se objeví TEN Viktor Klíma, který do Japonska odjíždí studovat. Náctiletá Jana, Jana zaseknutá v minulosti, ho ale samozřejmě ještě nezná. Viktor Klíma jí ale z neznámého důvodu jako jeden z mála vidí a náctileté Janě nezbývá nic jiného než mu věřit, že k sobě - tam někde v Praze a v budoucnosti - mají opravdu blízko. Společně pátrají po kořenech Kawašity, protože podle Klímy je jedinou možností, jak tyhle dvě Jany spojit, dostat Janu žijící v Praze sem do Japonska. A jediná cesta, jak se sem může dostat, je napsat skvělou diplomovou práci o tomto japonském autorovi a dostat stipendium.
Kniha mě bavila, jediné co mě trochu mrzelo byl na můj vkus až moc rychle useknutý konec. Jak kdyby autorka nevěděla co dál a tak to ve spěchu nějak uzavřela. Je to škoda, protože příběh jako takový měl potenciál skončit klidně otevřeně, ale víc promyšleněji a s pointou.
To je ale asi jediná moje výtka. Postavy byly skvěle vykreslené, prostředí i atmosféra skvěle popsané. A těch pár ilustrací, které v knize jsou, jsou taky krásné.
Knížka která má napětí a spád, dává prostor fantazii a jistému tajemnu. Příjemná na čtení ale současně ne primitivní. Dává zajímavý pohled do japonské kultury pro toho, kdo není na ni odborníkem - a může lákat k dalšímu poznání. Nevadilo mně to, co některé jiné čtenáře - hovorová čeština. Tohle není učebnice jazyka. Vzhledem k tomu, že je to dílo začínající autorky, jistě nebylo snadné najít nakladatelský dům, který by se vydání ujal. Za to patří Pasece uznání. Na druhé straně práce korektora je hodně odbytá, což sráží renomé nakladatele, a je na škodu i autorce. Pro další knihy, které doufám že budou, by to chtělo lepší práci nebo jiný nakladatelský dům. Pro další díla už to zřejmě tak obtížné nebude. Takže za editorskou práci ubírám hvězdičku.
I přesto, že nespisovnost nemám zrovna v lásce, jsem si rychle zvykla a rychle i četla. Kniha dává dostatečnou představu o japonské kultuře, o hlubší znalosti tu nejde. Příběh samotný je zajímavý, nevšední, hlavní postava většinou sympatická. Jen bych potřebovala buď větší náboj v ději nebo myšlenkový rozměr, abych dala 5*. Každopádně doporučuji.
Tolik chyb jsem už dlouho v žádné knize neviděl - editor / korektor by měl vrátit honorář. Hovorová čeština mi při čtení hodně vadila. A samotná kniha - horší průměr.
Četla jsem vlastně tři různé novely sesypané do jedné knihy. Že se dříve, či později nějak protnou, mi bylo jasné, ale i tak ve mně zbyl pocit takové lehké roztříštěnosti. Což o to, knížka se četla vlastně dobře, ale posléze mi došlo, že se v ní toho zas až tolik neděje. Čtyřiadvacetiletá Jana posedávala po knihovně či po hospodách, studovala a četla, sedmnáctiletá v Tokiu pozorovala, popocházela, studovala a četla. Samozřejmě v knížce byla i zápletka, tedy pátrání po osudech pozapomenutého autora Kawašity, ale ta byla občas až přepečlivě zabalená do vycpávkové vaty. Ale nutno uznat, že u ní mě dost zajímalo, kam duo pátračů dojde. Anna Cima píše lehce, slova i věty pěkně plynou, ale úplně rozjásaná z knížky nejsem. Což možná způsobuje i to, že nejsem nikterak fascinovaná Japonskem, tudíž mě ani nefascinuje fascinace Japonskem. Z mého hlediska za 3,5 *, tady dávám 3 hlavně z důvodu nepříliš pečlivé redakce, těch překlepů a chyb bylo vážně až příliš.
Štítky knihy
prvotina Japonsko česká literatura japonská literatura magický realismus rozhlasové zpracování Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena
Probudím se na Šibuji
S touto knihou som zároveň čítala Lososa v kaluži od M.Lukáškovej, a knihy mi prišli podobné z hľadiska paralelných svetov. Obe postavy boli mladé, ženské, obe postavy nemali veľa ženských kamarátov, alebo teda ani mužských kamarátov a oboch ich občas trápili chlapci.
Akurát kniha Probudím se na Šibuji, mala v sebe viac prepracovanú zápletku, či už, čo sa týka poviedky zabudovanej v knihy, ale aj detektívnej vsuvky, ktorá pátrala naprieč minulosťou, aby vypátrala zmiznutého spisovateľa. Trošku si neviem pomôcť, a knihu by som zaradila do YA žánru, pretože každý kto má nad 25 rokov, sa už takýmito vecami úplne nezaoberá, alebo aspoň vo svojom okolí mám pocit, že 25+ riešia úplne iné veci, a nie to, či sa dajú dokopy s nejakým Viktorom Klímom, ktorý vraj nie je ideál krásy.
Napriek tomu kniha bavila, čítala sa dobre a veľmi oceňujem nádherné grafické spracovanie. Teším sa na ďalšie knihy autorky, dúfam, že ešte niečo napíše, aby som mohla sledovať vývoj jej štýlu.