Prázdné ruky

„Moc je největší pokušení, kterému je člověk vystaven. Ovládat ostatní je nesmírně lákavé, protože je to účast na Boží všemohoucnosti. Může být strašně zneužita. Kdo z Božího pověření vykonává moc, a tím ji ospravedlňuje, musí sloužit svým poddaným a snažit se nakládat s nimi jako Bůh... láskyplně, dobrotivě a milosrdně.“

Tisíc let starý příběh, ale stejně nebylo těžké mu porozumět. Protože ty modely se pravidelně opakují: člověk, který se snaží o poctivou správu svěřeného naráží ve společnosti na tendence mocenské pozice uplatňovat ve svůj prospěch nebo za účelem prosazení sebe. Sestra Maria o tom píše hezky, i když trochu schematicky, hlavně vedlejší postavy často definuje jen jedna či dvě vlastnosti a lze je (ty postavy) snadno a rychle rozdělit na dobré a špatné. Ale nestěžuji si na to, vím, že jsem četl historický román a ne nějakou hyperrealistickou psychosondu. Navíc tohle zjednodušení neplatí pro hlavního hrdinu (a také pro krále Jindřicha – ten zde byl portrétován s velkým citem pro vnitřní drama mezi duchovními touhami jeho duše a nezbytnostmi jeho státnických úkolů) - vidíme kromě jeho boje s nepřejícností lidí, přírody i dějinných okolností také obraz jeho vnitřního světa – jeho pochybností, strachů i různých pokušení. Z nich na mě nejsilněji působil jeho oprávněný strach ze ztráty čistoty svého pohledu na vlastní povolání – stejně jako děkanu Jocelynovi z Goldingovy Věže (ano, zkoušky církevních představitelů si mohou být nějak podobné i v tak velmi nepodobných románech) mu hrozí, že zamění své vlastní přání za Boží pokyn a stane se nevědomým otrokem svých vlastních ambicí a cílů. Ale Berno obstojí – a je tak krásným zobrazením toho paradoxu, že člověk roste svým umenšováním, je obohacován sebedarováním a osvobozuje se odevzdáním do Božích rukou.

„Co prospěje sláva a moc, neplní-li se Boží vůle?“

Laskavé povzbuzení a odhodlanost dob dávno minulých, které dle mne stále mají co říct a jak inspirovat pro dobrý životní příběh a srovnání životních hodnot:))

Všechny knihy této spisovatelky jsou pohlazením po duši. Vyzdvihují morální hodnoty, dokonale popisují vnitřní život postav. Doporučuji další tituly: Poutník a Dokonalá svoboda. Všechny jsem přečetla jedním dechem. Přinášejí útěchu a povzbuzení.

Pro věřící notné pohlazení, pro nevěřící možná trochu naivně zpracované životní osudy neobyčejného člověka. Nerada bych, aby kvůli stručnosti vyznělo, že věřící jsou naivní snílci. To ne, jen asi lépe rozumí síle shůry, která zároveň text více ozřejmuje.

Kniha popisuje životní cesty mnicha, pozdějšího opata Berna z Reichenau (1008-1048) od chvíle, kdy působil jako mnich v opatství v Prümu v Eifelu do jeho působení jako opata na polorozpadlém ostrově Reichenau na Bodamském jezeře. Po přestání různých zkoušek od mnichů z komunity i lidí z okolí je nakonec přijat v Augii jako opat, který se zasloužil o výstavbu západní části chrámu, která byla v minulosti zničena požárem a na kterého s láskou po jeho smrti vzpomínají.

Moc pěkné. Více lidí jako byl otec Berno a na zemi je ráj :)