Pod skleněným zvonem
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22179/bmid_pod-sklenenym-zvonem-mC7-22179.jpg
4
694
112
Legendární román z roku 1953 je autobiografické dílo o psychiatrické léčbě a návratu do normálního života. Smutný a tragický příběh je napsaný stručným, věcným, sebeironickým až cynickým stylem.
Přidat komentář
Tak jsem během svátků zhledla Queen's gambit, což regulérně označuji za jeden z nejlepších seriálů v tomto roce a odložila jsem v okamžení knihu s Vánoční či hihnací tématikou a ponořila znovu do jedné z me oblíbených knih abych ten rok ukončila jak se patří. Kniha mi visela v hlavě celou dobu sledování seriálu. Sylvia Plath si zaslouží dle mého názoru velký respekt, tahy kterymi zavladne v hlavě a to zejména vaší jsou nepopsatelné, ačkoliv tomu na konci - ci ke konci- možná nebudete chtít věřit, ale nebude to tim ze by jste to nevěděli.
Knížka se zvláštním názvem, ale co to jen znamená...?
Po dvou dnech čtení už VÍM. A jsem ráda, že VÍM. Zdá se, že jsme si s Esther padly do noty. Řádila jsem s ní v NY a neopustila ji ani když přišlo rozčarování. Bohužel i to občas přijde.
Velice citlivě napsané, ale je tam i něco, co mě jako člověka moc bolí.
"Ale úplně jistá jsem si tím nebyla. Vůbec jsem si tím nebyla jistá. Jak jsem mohla vědět, jestli jednoho krásného dne - na škole, někde v Evropě, prostě kdekoliv - ten skleněný zvon zase nesjede dolů, nepřidusí mě a nezkreslí mi pohled na okolní svět?"
Pod skleněným zvonem je považováno již za klasiku... Já si letos dala jako jeden z cílů právě tuto knihu přečíst a wow... Tohle byla síla... Ano, byla tam místa, která mě tolik neuchvátila, ale jako celek ve mně jak příběh, tak hlavní hrdinka něco zanechala... Určitě kniha není pro úplně slabé povahy, těm by mohla být místy nepříjemná, ale já jsem skutečně mile překvapená a dokonce si myslím, že se ke knize někdy v budoucnu vrátím...
Skvělý náhled do života s klinickou depresí. Paradoxně mi přišla méně depresivní než jiné knihy! :)
Sylvia to napsala vše za mě. Tolik těžko se popisujících situací dokázala čtenáři přednést s jakousi až lehkostí a bez vší té "omáčky" kolem. Prostě tak, jak se to v něčí hlavě má. Nehledě na to, že je mistryní přirovnání a metafor.
"To ticho mě deprimovalo. Přitom to nebylo ticho normálního ticha. Bylo to moje vlastní ticho."
Do poloviny knihy jsem si pořád říkala, kdy už to konečně začne? Esther v New Yorku jako influencerka padesátých let, co dostává kupu hadrů a kosmetiky, chodí na večírky a zajímavý obědy. Ale i tak je jí to málo. Vrací se domů, kde jí bouchnou plány na léto a zjišťuje, že neví, co chce dělat a nic neumí. Tak jí z toho trošku rupne v bedně. Konec příběhu.
Jako určitě nechci zlehčovat téma, samozřejmě každý jsme psychicky jinak odolní a každý máme jiné predispozice, apod., ale Esther reakce mi přišly přehnané, občas jsem se sice i usmála různým situacím, ale spíš jsem Esther tak nějak pořád za její chování omlouvala jinou dobou a prostředím. Každopádně psychiatrická léčebna v její době opravdu nebyla žádnej med.
Měla jsem větší očekávání a ta se knihou bohužel nenaplnila.
Sebestředná mladá holka psychicky neunese, že mezitím co život tiše plyne ona nedokáže udělat díru do světa. A to by jich chtěla udělat hned několik a najednou a pokud možno takňák jakože bez přičinění samo od sebe. Nemúže jen tak den co den létat na jednom blbý šutru vesmírem společně s několika miliardami pokrytcú, vždyť jaký by to mělo smysl?
No, líto mi jí není, ale sem tam to bylo vtipný a některá přirovnání byla opravdu povedená, takže za tři.
Moc se mi ta kniha nelíbila, čekala jsem od ní víc na to, jak dobré recenze má pod sebou. Jeden moment, kdy jsem si uvědomila, že se mohu ztotožnit s ne zrovna pěknou záležitostí. Z čehož vyplývá, že si mohu říct, tak vidíš, nejsi sama, druhá verze, je to ošklivý, jdi od toho. Takže alespoň tohle jsem si z knihy odnesla. Konec se docela rozesmutnil, říkala jsem si, co kdyby Esther nepotkala Irvina? Jaký by byl pro Joanu ten den?? Takže dvě hvězdičky a třetí za pohled do zrcadla.
Sklenený zvon je skutočne impozantná a poetická autobiografická kniha. Ak ste sa v živote stretli s človekom, ktorý trpí duševnou poruchou, kniha bude pre vás jednoduchšie stráviteľná. Mne z tejto knihy utkvelo v pamäti toto: "Ľudia sú totiž vytvorení zväčša z prachu a mne nešlo do hlavy, prečo by liečenie všetkého toho prachu malo byť lepšie ako písanie básní, ktoré si tí ľudia zapamätajú a v duchu si ich opakujú, keď sú nešťastní alebo chorí, alebo nemôžu spať."
Srovnávání rohoto díla se Salingerovým Kdo chytá v žitě je na místě, obě knihy zpracovávají podobné téma, tedy pocit odcizenosti a frustrující bezvýchodnosti života mladého člověka žijícího v Americe 50. let. Obě knihy budí dojem zpovědi, a to díky vyprávění v ich formě s bolestnou upřímností. Autorka zde vlastně nevypráví příběh jako sled událostí, spíše popisuje vlastní duševní pochody, které tyto události provázejí a podává nám tak svou představu světa, vnitřního i vnějšího. A navzdory tomu, že je předně básnířka, se zde odpoutává od svých básnických výraziv a hovoří k nám strohým až cynickým jazykem, přesto nádherným. Jistě, dílo je velmi poetické, ale je to námět co je poetické a to, jak je podaný, ne způsob jeho vyprávění. Autorka si dává pozor na pathos. Stačí, že vypráví příběh své duše, neboť je to básnická duše a to k vytvoření tak emotivního, působivého příběhu stačí. Sylvio, děkuji vám za tak krásnou a bolestnou zpověď.
Snad se neurazíte, když budu srovnávat. Kamarádům jsem ale Plathovou přiblížila jako Salingera s holčičími problémy. Americké novely mají zvláštního ducha a Pod skleněným zvonem není vyjímkou. Píše otevřeně o tématech, které v českých kniihách oblíbených mládeží nikde nenajdete tak "nepovrchně" (nemůžu přijít na slovo, které by to vystihlo bez té negace) popsané. Strach ze sexu, který se stejně nakonec nepovedl, deprese, ... Čtěte a doporučujte dál!
aj keď poznám osud autorky, pripadala mi kniha spočiatku ako jednoduchý romantický príbeh pre tínedžerky. opak je pravdou.
veľmi jemne a citlivo napísaná sonda do duše chorého človeka, bez škandalizovania a prázdnych gest.
spýtali ste sa už niekedy sami seba, čo tu vlastne hľadáme a ako sa to pokúšame nájsť? a čo potom, ak to náhodou objavíme?
Sklenený zvon je sondou do duše mladej ženy s duševnou chorobou. Dej začína pomerne pozitívne, keď hlavná postava Esther stážuje v prestížnom módnom časopise v New Yorku. Po návrate sa jej bohužiaľ nedarí tak, ako predpokladala. Upadá do hlbokých depresií a niekoľko krát sa neúspešne pokúša o samovraždu.
Kniha vyšla v 60-tých rokoch 20-teho storočia a spôsobila veľký rozruch najmä kvôli hodnotám a spôsobu života, ktoré v tom čase americká spoločnosť uznávala.
Dielo má autobiografické črty.
Posadnutosť smrťou a surové popisy rôznych spôsobov samovrážd, hlboký smútok - to všetko vás čaká ak sa rozhodnete prečítať si knihu Sklenený zvon.
Ze začátku se téma jeví jako snění s mnohdy realistickým nádechem, jehož se občas dotkne stísněnost a předsudky doby, ve které se autorka pohybuje. Časem ale dojde dech, srdeční tep se zrychlí a míra úzkosti hluboko v podvědomí naroste. Zpod tohohle zvonu neuniknete, pokud knihu nedočtete.
Překvapil mě aktjuální jazyk,vzhledem k tomu, kdy kniha byla napsaná. Autorka píše velmi cynicky a z části knihy na mě dýchala tíseň, ale zároveň tu bylo dost momentů, které mě upřímně pobavily.
Hlavní postava byla skvěle vykreslená. Nejde sice o knihu, kterou bych plánovala číst znovu, ale bylo to velmi zajímavé, přínosné setkání.
Původní obálka se mi nelíbí, ale ta nová je naprosto fenomenální!
Moja prva kniha od Sylvie Plath, pre mna jedna z najkrajsich knih o vnutornom svete...o depresii a smutku. V mnohom sa s nou stotoznujem. Knizka sa citala zvlastne krasne.
Hranice mezi stavy duševního zdraví a duševní nemoci je tak tenká. Pro mě osobně velmi špatně přehledná. Na začátku románu je mladá žena, úspěšná studentka, introvertní a životem ne příliš protřelá osoba (přestože její až jízlivé komentáře okolí ukazují na dobré pozorovací schopnosti a přesný úsudek). A pak se postupně od neveselé reality vzdaluje, propadá se a uzavírá do svého nitra. Je jí zle z kontaktu s přetvářkou, neupřímností vnějšího světa. Nenachází žádnou spřízněnou duši. Znamená to, že je nemocná? Asi ano. Ale kde přesně ten zlom nastal, v kterém okamžiku příběhu? A na konci přeci nemůže být „vyléčená“. Ten, kdo tohle jednou cítí, si přeci musí ten zážitek – pocit beznaděje nést s sebou celý život. Nakonec životopis SP to jen potvrzuje.
* Poletovala jako otupělý trolejbus...prázdná jako oko uragánu.
* Nebyl to ten příjemný déšť, co vás osprchuje do čista, ale spíš takový, co podle mě musí padat v Brazílii. Z nebe se snášely kapky velké jako podšálky, dopadaly na rozpálené chodníky a z lesklého temného betonu stoupaly oblaky páry.
* Nic tak neutuží přátelství, jako když se s někým společně vyzvracíte...
* Bylo to den po Vánocích....připadala jsem si přecpaná, otupělá a zklamaná....jako by všechny ty borové větvičky, svíčky, ....krocan a koledy.....nesplnily co naslibovaly....
* ......v hlavě mi vybublávaly reklamní texty, stříbřité a uvnitř prázdné. Na hladině pukaly s dutým prsknutím..
Tento román, na který Sylvia Plath dostala grant v roce 1961, krátce před svou smrtí, zásadně dokresluje znalost jejího životopisu, abychom mohli trochu pochopit propojení talentu a citlivosti při duševní nemoci.
Pomyslnou první polovinu příběhu před nástupem do léčebny, charakterizují v textu celkem jasně, přehledně a velice bolestně příčiny a následky ne zcela uspořádaného života mladé dívky, kterou (krom smrti otce v osmi letech, která v příběhu téměř nefiguruje) semele přetvářka, společenský tlak na úspěch a zejména specifický až osobitý typ uzavřenosti.
Introvertní rysy povahy, uzavřenost až neschopnost komunikace tak s veškerou parádou přichází ke slovu v druhé části, věnované pobytu v léčebnách, kde už je vše logickým vyústěním nemoci a určitá beznaděj byla pro mě často úmorná až děsivá. Stejně jako celkem tristní stav psychiatrické péče z pera této nešťastné, talentované mladé ženy, kterou publikování poezie zřejmě dlouho drželo nad vodou......
Bolestný příběh, který ilustruje křehkost duševního zdraví, potřebu moudrého řádu a zejména nutnost citlivé a poučené péče o duši.
Způsob Sylviina vyjadřování a popisu sama sebe je stejně jako v básních naprosto fascinující. Nadhled, ironie, lehkost co se stává tíží a hlavně nekonečné variace fantazie až fantaskního shazování vážnosti.
Tak často máte chuť jí obejmout a podat pomocnou ruku . . .
Štítky knihy
sebevražda psychiatrické léčebny deprese psychoterapie americká literatura odcizení Boston autobiografické prvky duševní poruchy, duševní nemoci
Autorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 | Hrana |
Kniha Pod skleněným zvonem je v
| Právě čtených | 17x |
| Přečtených | 960x |
| Čtenářské výzvě | 131x |
| Doporučených | 79x |
| Knihotéce | 251x |
| Chystám se číst | 793x |
| Chci si koupit | 164x |
| dalších seznamech | 30x |
Do četby jsem se pouštěla s velkým očekáváním. Na základě kusých informací z dob studií jsem si ale nejspíš vytvořila o autorčině tvorbě mylný obrázek. Po několika stránkách přišlo zklamání. V první polovině se odehrává jakási anabáze zhýčkané, frustrované slečny z vyšší střední třídy. Moc jsem nechápala, co to vlastně čtu - připadalo mi to jako deník nevybouřené ženy, rozčarované tím, že život není takový, jaký by si ho přála mít. V druhé polovině se děj přesouvá do psychiatrické léčebny, kdy byla četba trochu zajímavější, ale nijak hluboko se mě nedotkla.
Velmi se mi líbily trefné metafory, nad kterými jsem se nemusela půl hodiny zamýšlet, co vlastně znamenají a nakonec jim stejně neporozumět.
Asi jsem se nedokázala na Sylvii dostatečně naladit a ponořit se jí do hlavy. Rozhodně nechci bagatelizovat problematiku psychických problému. Jen mne neoslovilo autorčino zpracování tématu a její výpověď tak pro mne zůstává zastřená. Tak možná příště, Sylvie.