Pobřežní cesta
Raynor Winn
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/455678/bmid_pobrezni-cesta-4Fl-455678.jpg
4
167
51
Teprve před několika dny se Raynor dozvěděla, že její manžel Moth trpí nevyléčitelnou nemocí. A k tomu právě přišli o dům a s ním i o práci. Nezbývá jim skoro nic – ani čas. A tak se rozhodnou vydat na pouť dlouhou tisíc kilometrů. Chtějí projít Jihozápadní pobřežní cestu, která vede po anglickém pobřeží, ze Somersetu přes Devon a Cornwall až do Dorsetu. Putují přímořskou krajinou, po útesech mezi mořem a oblohou a v batozích si nesou jen to nejnutnější. S každým krokem, každým dalším setkáním a potížemi, jimž musejí čelit, se z prosté pěší výpravy stává životní pouť. „Náš svět se měnil, jeho okraje bledly, jak nás cesta vedla mezi mořem, skalami a oblohou. Jako bychom postupně splývali s divočinou a cesta, kterou jsme kráčeli, jako by nás nesla úplně jinam.” Popis jejich putování je až brutálně upřímný. Raynor a Moth mají často hlad, nemají se kde umýt, ostatní se od nich s nedůvěrou odvracejí. Zároveň si ale stále dokážou uvědomovat krásu okolní krajiny. Jejich cesta je zároveň cestou k sebeuvědomění, k čirému prožitku těch nejzákladnějších věcí, k naději. Raynor a Moth jsou manželé ve středním věku, kteří ve Walesu provozují rodinnou farmu. Tu společnými silami opravili a vychovali zde své děti. Kvůli špatné investici ale ze dne na den o všechno přijdou a ocitnou se bez domova. Jen několik dnů nato se dozvědí, že Moth trpí vzácným degenerativním onemocněním. Když přemítají, co si počít, vzpomene si Raynor na knihu, kterou kdysi četla, a manželé se spontánně rozhodnou jít pěšky podél jihozápadního anglického pobřeží – značenou cestu dlouhou asi tisíc kilometrů. Za poslední peníze si koupí použitý stan a dva batohy a prostě vyrazí. Celou dobu musí vyžít pouze z osmačtyřiceti liber na týden.... celý text
Literatura světová Romány Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2020 , KazdaOriginální název:
The Salt Path , 2018
více info...
Přidat komentář
Dostala jsem darem jako humornou knihu...hned první stránka mě ale přesvědčila o tom, že humor je jen třešničkou na dortu, vlastně spíš plněnou taštičkou, kterou ochutnáte těsně předtím, než vám ji (stejně jako celý předchozí život) vyfoukne drzý racek. Příběh sám o sobě je silný, podání je (zřejmě vzhledem k zaangažovanosti autorky, anebo snad odstupem času) dobré, ale knížka je v jistém směru nevyhraněná. Je to zároveň cestopis, životní zpověď, drama i komedie a la Betty McDonald. Možná ale právě tím, že je na pomezí několika žánrů, zůstává čtení příjemným zážitkem, který sice trochu hořkne při vědomí toho, že tohle se Vám vlastně může stát taky, ale je prosolený nadějí na to, že ať se ve Vašem životě stane cokoliv, dá se to (nějak) zvládnout.
Cestopisy a já si spolu moc nerozumíme… Po prvotním nadšení mě začne ubíjet rutina fyzického putování a s tím související duchovní proměny a od druhé poloviny knihy už doufám v rychlý konec a dosažení vytouženého cíle.
Pobřežní cesta Raynor Winn pro mě měla naštěstí ještě další přesah, díky kterému jsem knihou „docestovala“ až do finále bez škobrtnutí.
Starší manželský pár vinou špatných investic přijde úplně o vše – dům, pozemky, peníze… Celý jejich život se smrskne do dvou batohů a jedné vážné diagnozy Raynořina manžela Motha. S provizorním vybavení a s minimem peněz se ve svém pokročilém věku rozhodnout projít Jihozápadní pobřežní cestu, která vede po anglickém pobřeží (South West Coast Path má 630 mil, tj. 1014 km). Cestou se potýkají nejen s nedostatkem jídla, finanční krizí, zdravotními problémy či nepřízní počasí, ale i předsudky a posouvání vlastních hranic.
Devizou knihy nemusí být příběh velké lásky, kdy se dva padesátníci rozhodnou svůj životní zlom „vyšlapat“, ale právě velmi reálný problém bezdomvectví, do kterého spadli jen kvůli špatným investicím a rozhodnutí. A na to se nabalují předsudky ostatních pocestných, kteří při slově „bezdomovci“ okamžitě berou nohy na ramena, aniž by znali celý kontext. Autobiografickou knihou prostupuje všudypřítomný strach z Mothovy nevyléčitelné nemoci, Raynor neopouštějí myšlenky na to, jaké to bude, až ovdoví, ale zároveň chůze a putování obrušuje hrany smutku. Nezapomíná i na to, jaké je začít po padesátce úplně znovu, hledat si práci, bydlení, stavět nový život od základu.
Jestli vás zajímají autobiografické cestopisné knihy, které ale obsahují i něco víc, než jen popisy krajiny, běžte s Raynor a Mothem na South West Coast Path!
Moc krásný příběh... občas jsou trochu nudnější pasáže, ale pointa toho příběhu je nádherná a opravdová. Prostě se takové hnusné věci v životě stávají a záleží na tom, jak se o tomu člověk postaví. A tito dva lidé se s tím poprali nejlíp jak mohli a je to obdivuhodné! Uvědomění toho, že to materiálno je pro lidi někdy to nejdůležitější a přitom tak pomíjivé... že taková cesta může být řešení.. cesta je cíl...krok za krokem až kam nás život zavede... vím, že na tuto knížku nikdy nezapomenu!
Paráda.Obdivuji hrdiny,že bez přípravy udělali takovou náročnou věc.Ikdyž si myslím,že po dlouhé přípravě by se do toho nepustili.Šlo o to vypadnout.Nenásilnou,"anglickou" formou popsané putování po známé stezce.Jen snad bohužel,když někam jdete tak se vlastně děj opakuje.Což může nudit.
Kniha i o hledání sebe sama.Pro mě dobře čtivé,nečekal jsem žádné velké zvraty,ale prostě jen cestopis.
Mohu jen doporučit.
Čtu, protože mám ráda Cornwall a část popisované trasy znám. Čtu, protože mám dceru v Anglii a její partner je Angličan a čtu, protože hodně lezou po útesech a posílají mi spoustu fotek, kde jsou zavěšeni nad mořem...
Ale upřímně - nějak mě to nezasáhlo, spíš žasnu, do jak nepřipraveného dobrodružství se pustili. Fakt to asi muselo být zoufalství. K mému údivu jsem zjistila, že autorka sbírá jednu cenu za druhou a je označována za cestovatelku a spisovatelku.
Je obdivuhodné, co dokázali, držím jim palce a soucítím s jejich osudem. Ale až půjdu do Santiaga de Compostela, dám pozor, abych neopakovala jejich chyby.
Je to příběh, který mě hodně zasáhl. Asi v půlce knihy, jsem se vracela jednou večer z několikadenní pěší tůry domů. Batoh na zádech, zpocená, špinavá, trochu hladová a už jsem se těšila domů do tepla a sucha a do horké vany. Najednou mi vyvstala ta hrůza, že bych se neměla kam vrátit. Že bych neměla svůj přívětivý byt, svou postel, koupelnu. Hezké věci co mám ráda. Jídlo v lednici. Měla bych jen ten batoh s věcmi a neměla kam jít. Udělalo se mi chvíli úplně špatně a musela jsem tu představu vyhnat rychle z mysli. To, co ti manželé ve svém autentickém příběhu zvládli je naprosto ohromující. Od té doby čtu zatím jejich příběh stále dokola, po malých částech. Znovu a znovu si uvědomuji jejich obrovskou vnitřní sílu a vůli rvát se každý den se svými slabostmi i s nepřízní vnějších událostí. Dávám pět bodů za silný příběh.
Začátek dobrý, ale pak to nějak ztratí šmrnc a je to furt to samé, ani ten přesah tam už pak moc nevidím. Prostě ve finále šli a šli. Čekala jsem více zamyšlení, moudrosti.. no ta očekávání by člověk neměl mít :)
Dočetla jsem do poloviny: začátek smutný, výprava na cestu zajímavá, ale na samotné cestě až moc negativních epizod, nejen zdravotních problémů, ale i hlad a divné pohledy okolí... Chápu, že to v tomto případě nemůže být zrovna pozitivní juchání na dlouhé štrece, ale právě třeba věčný nedostatek potravin, nejen počítání drobáků, ale prostě třeba prošvihnutí otvírací doby, to mi příšlo už až moc násilně opakovaně zdůrazňované. Takže poněkud rozporuplné pocity a už bez zájmu číst deník cesty dál a dál ve stejném duchu.
Jihozápadní pobřežní cesta kolem Cornwallu (jak správně připomenuto - pobřežní je ta cesta přísně vzato jen výjimečně, prakticky stále se putuje na ostrozích vysoko nad mořem) musí být pořádná dřina, sice stále hodně podobné výhledy a příroda, ale i tak ne jednotvárné a na "provětrání" unavené a nemocné mysli a těla (pokud a dokud tělo dovolí) jako dělané.
Tohle není jen cestopis, je tam toho schovaného strašně moc. Raynor hodně upozorňuje na problém bezdomovectví, na předsudky, které jsou s bezdomovectvím automaticky spojovány. Taky mluví o tom, že je bezdomovectví často spojováno s narkomany a alkoholiky, ale týká se mnohem více lidí, než si myslíme.
Někomu může přijít, že je to zdlouhavé vyprávění o cestě jednoho manželského páru. Samozřejmě je to kniha o putování, takže jsou tam pasáže o cestě z kopce a do kopce, o tom jaké je to jít bez jídla a vody, jaké je to stavět stan po tmě... ale mezi řádky jsem četla mnohem víc.
Četla jsem příběh obrovské lásky.
Četla jsem o tom, že vždycky chceme to, co nemáme.
Četla jsem o tom, že žít se dá různě a žádná varianta není “ta správná.”
Četla jsem o tom, že život se může otočit naruby během pár chvil a je na každém, jak se s tím vyrovná, a že zkusit to chůzí vůbec není špatné.
Četla jsem o tom, že život padesátkou nekončí, i když je těžší znovu začínat než ve dvaceti.
A četla jsem toho ještě mnohem víc...
Pokud máte náladu na knihu plnou putování, zajímavostí o přírodě a spoustu věcí k zamyšlení, tak tuhle určitě doporučuju!
Po dlouhé době zase kniha, která se na mě doslova přisála. Fakt moc zajímavé čtení. Připojuji krátkou recenzi...
Když je nejhůř, máte několik možností... drogy a alkohol, nervové zhroucení nebo puťák na 1000 km. Poslední možnost si vybrali manželé Raynor a Month, když přišli o všechno a Month získal CBD - zákeřnou nevyléčitelnou nemoc a vydal se tak i na cestu umírání.... Raynor popisuje vlastní životní zážitek, kdy cestou ze zoufalství získali s Monthem naději... Přiznávám, v poslední třetině jsem trochu přeskakovala, ale kniha je to veskrze obohacující.
Tak tahle kniha mě dostala. Příběh popisuje skutečné události.
Manželé přes padesát, kterým se zhroutil život. Nejen, že přišli o úspory, ale vinou špatně formulované smlouvy i o milovanou farmu, navíc manželovi zjistili neurodegenerativní chorobu.
A oni odejdou do bezdomoví, projdou s omezenými prostředky Pobřežní cestu, mnohokrát si sáhnou na dno svých sil, prochází krásným, divokým pobřežím, setkají se spoustou lidí, příjemných i méně přívětivých, upevní svůj vztah a dokáží se z nelehké situace svými vlastními silami dostat.
Pro mne jsou Raynor a Moth neuvěřitelní frajeři!
Bála jsem se, že Pobřežní cesta bude dalším titulem ze skupiny nudných cestopisů. Naštěstí tomu tak není! Pobřežní cesta je originální kniha, se silným příběhem o osudu lidí, kteří se i přes nepřízeň osudu nevzdávají. Za mě zasloužených pět hvězd a doufám, že to nebude poslední kniha od této autorky. Přečteno jedním dechem! :-)
Úžasná,inspirující,dechberouci,místy vtipná,místy dojemná. Jedna z nej v poslední době
Příjemné čtení, při kterém kloužete po stránkách jako v knize mnohokrát popisovaní racci po větru. Jen mi tak došlo, že si úplně nejsem jistá tím, co bych o knize měla napsat. Předchozí komentáře jsou vyčerpávající a velmi pozitivní a vlastně popisují vše hezké, co bych o knize chtěla napsat.
Příběh sám o sobě je krásný a zřejmě i inspirující. Píši krásný i s vědomím, že je to příběh o vyrovnání se se smrtelnou nemocí manžela, což rozhodně krásné není. Nepochybuji, že sama autorka by stokrát raději tento příběh neprožila kdyby mohla zůstat ve svém domově se svým zdravým manželem. Ale když už se stalo, tak vzali manželé Winnovi osud hrubě za pačesy a pořádně s ním touto cestou zasmýkali.
Moc hezká kniha o tom, že i cesta může být cíl.
Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu.
Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a který vlastně stále pokračuje.
Přiznám se, že naposledy jsem byl tak začtený do Šikmého kostela. A před tím dlouho, dlouho nic. Šikmý kostel nezmiňuji náhodou – první díl této knihy totiž říkal (mimo jiné) to, že i když se nad vámi přeženou nejčernější mraky, odvaha se tomu postavit a jít dál je strašně, strašně důležitá.
Cestopisná stránka knihy popisuje tuto pouť; její zajímavá místa, příběhy a také vlastně některé lidi, které manželé na své cestě potkali. Knize ale dost chybí fotografický doprovod, který by vás přenesl do popisovaného kraje. Já si při čtení pravidelně hledal objekty vyprávění a díky tomu se u mě vzbudila touha se tam někdy podívat.
U knih, které mě zaujmou jednou věcí (například, v tomto případě, příběhem) už moc neřeším další. Ale u Pobřežní cesty mě navíc zaujalo, jak skvěle je to napsané. Autorka v sobě objevila obrovský literární talent – když si uvědomíte, že předtím nepsala a toto je její literární debut, skoro se tomu nechce věřit.
Pobřežní cesta je pro mě velké překvapení tohoto roku. Vloni jsem četl řadu mimořádných knih, mezi které určitě patří již zmíněný Šikmý kostel nebo Kde zpívají raci. Pobřežní cesta, kterou vydalo Nakladatelství Kazda je silná ještě v jednom ohledu. Ukazuje, že i když na první pohled všechno spěje k černému scénáři, je důležité nerezignovat, najít sílu a zkusit s tím něco udělat.
Přesně tohle v dnešní době potřebujeme.
Jedno české přísloví říká, že neštěstí nikdy nechodí samo, podobně v Anglii říkají, že nikdy neprší, ale rovnou leje. Své o tom ví i Angličanka Raynor Winn. Ta nejprve se svým manželem Mothem přišla o milovaný domov, který si tak pracně během desítek let vybudovali, a pak je ještě ochromila zpráva, že Moth trpí nevyléčitelnou nemocí, jež časem povede k nevyhnutelné smrti. A právě tím začíná Pobřežní cesta.
Raynor sepsala nesmírně poutavý příběh o tom, jak se najednou ocitli bez domova a vydali se na 1 000 km dlouhou pouť po jihozápadním pobřeží Anglie. Bylo by však velice zjednodušující tvrdit, že jde o cestopis, protože román má mnohem více vrstev. Autorka v něm totiž velice zajímavě píše o fenoménu bezdomovectví a o tom, jak silné předsudky mají lidé, kteří střechu nad hlavou mají, vůči těm méně šťastným, aniž by o jejich situaci cokoli věděli. Zároveň se opakovaně zaobírá vlastním strachem z nemoci, která se u jejího manžela může kdykoli zhoršit, a z toho, jak se jednou bude muset vyrovnat s životem bez něj.
Knihy o putování mám moc ráda a tahle si určitě zaslouží mnohem více pozornosti. Winnovi se totiž na cestu vypravili jen se základním vybavením a za situace, kdy měli na měsíc méně než 200 liber, což jim muselo vystačit na jídlo, občasné přívozy a další občasné nutné náklady. I přesto však nikdy nezaváhali, a bylo-li to třeba, rádi se ještě s jinými podělili.
Protože však jde i o sdílení prožitků z cest, dočtete se tu tom, jak proměnlivý kraj se na jihozápadním pobřeží Anglie rozkládá, co tu roste, co tu žije a jak tu drzí rackové číhají na nedostatečně hlídané svačiny.
Výborná kniha, kterou vřele doporučuji.
"Člověk potřebuje krásu i chleba." John Muir.
Jihozápadní Anglie - Devon, Cornwall, Tintagel, skalnaté pobřeží Atlantiku. Další z blízkých míst, kam bych se jednou chtěla vrátit. Jen bez těch davů rychlo-auto-insta-turistů, třeba si stezku prozkoumat mimo sezónu.
Zpočátku mi neseděl popisovaný přístup, neustálé problémy a stěžování a říkala jsem si, jak jen může někdo takto jít dálkový pochod (nepopírám těžkosti, jen to pro mě není jen a jen utrpení, ale pak mi došlo, že pokud někdo ztratil domov, nemá peníze a vše ho bolí, tak nad krásami přírody a okolí nejspíš áchat nebude). Po pár kapitolách se však psaní stejně jako vnímání cesty změní a je prostoupeno TĚMI okamžiky. Oblíbila jsem si vypravěčku, její cestu vnější i vnitřní a přestože to není literární špička a často se opakuje, poselství knihy je silné (lidské předsudky, tupost, ničení krajiny ve jménu turismu).
"Byla polovina září a vypadalo to, že podzim už je tady. Mohli jsme toho nechat, ale neměli jsme co ztratit a chůzí jsme mohli jenom získat. Tady jsme byli svobodní. Otřískaní živly, hladoví, vyčerpaní a zmrzlí, ale svobodní."
Štítky knihy
anglická literatura putování divočina Cornwall nevyléčitelně nemocní pěší turistika anglické romány
Pobřežní cestaKniha Pobřežní cesta je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 203x |
| Čtenářské výzvě | 27x |
| Doporučených | 15x |
| Knihotéce | 99x |
| Chystám se číst | 157x |
| Chci si koupit | 31x |
Moc krásná kniha o soudržnosti dvou lidí v dobrém i ve zlém.