Pašeráci na Dunaji

26.11.2018

Jako většina Verneovek bez typických prvků vědecko-fantastických se i Lodivod Dunajský pohybuje na hranici průměru. V tomto případě dávám 3 hvězdy, ale je to o fous - 50 %

13.08.2013

Ani se nedivím, že Hetzel nechtěl knihu v této podobě vydat. podle mého laického názoru je to v podstatě místopisný průvodce po celé délce povodí Dunaje, s minimem děje a (na rozdíl od Michelem Vernem upravené verze Lodivod dunajský) ještě nudnější. Rozhodně bych ho neřadil mezi Vernova nejlepší díla.

03.11.2012

Díky sběrateli a významnému členu společnosti Julese Verna Pieru Gondolovi della Riva bylo nalezeno několik neznámých autorových děl, mezi nimi i román Pašeráci na Dunaji (ve francouzském originále „Le beau Danube jaune“). Svou sílou, vynalézavostí a nenadálými zvraty se tento dobrodružný román řadí k největším dílům Julese Verna.
I objevení této knihy je samo o sobě román. Po své smrti v roce 1905 zanechává Jules Verne pět dokončených a nevydaných románů, mezi nimi i „Le beau Danube jaune“. Jeho syn Michel na žádost vydavatele Julese Hetzela tyto texty upravuje: škrtá celé strany, přidává nové kapitoly, vymýšlí další postavy. Smazává každou stopu fantazie a napětí. Nic už nedává tušit génia velkého Julese Verna. Takto upravený text vychází v roce 1908 pod názvem Lodivod na Dunaji a nemá úspěch. Oprávněně. Čtenáři nepoznávají styl Julese Věrna. Vzniká podezření, že jde o podvrh, a jen taktak nedojde k soudnímu procesu.
V roce 1978 získává Piero Gondolo della Riva, jeden z nejslavnějších „vernovských“ badatelů, od Hetzelových dědiců strojopisné kopie zmíněných pěti rukopisů. Když je srovná s vydanými romány, objeví obrovský rozsah provedených úprav. Z jeho popudu vzejde myšlenka na zveřejnění originálních, autentických verzí, kterou v omezené edici, určené především svým příznivcům, realizuje od roku 1985 společnost Julese Věrna. S mimořádně poutavým románem Pašeráci na Dunaji se pak široká čtenářská obec ve Francii seznamuje teprve v roce 2000. Nechybí tu nic: dobrodružství, záhada, zločin, všechna tato témata, autorovi drahá, se rozvíjejí v celém vyprávění, zasazeném do šedesátých let 19. století.
Jules Verne často psal nesoustavně a v dalším pokračování někdy zapomínal na předcházející data a epizody. Namísto stálého ověřování si při každé pochybnosti zaznamenal do textu otazník „?“, aby při korektuře věc uvedl na správnou míru. Pokud šlo o nějakou neznámou podrobnost, například vzdálenosti, počet obyvatel a pod., nechával bílé místo k pozdějšímu doplnění.

Všechny znaky „?“ byly odstraněny: buďto autorova pochybnost nebyla oprávněná a údaj byl správný, nebo byl omyl naopak zřejmý, a byl tedy opraven. Naproti tomu bílá místa byla respektována a označena „(…)“. Někdy chybělo slovo jen nedopatřením. Pak bylo doplněno, ale dáno do závorky, aby se naznačila jeho absence v originále.