Pán much
William Golding
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/3645/bmid_pan-much-IAp-3645.png
4
2849
451
Již klasický příběh chlapců z britské internátní školy, kteří se ocitnou na opuštěném ostrově. Hra na Robinsony se však brzy změní v boj všech proti všem, v němž je hlavní předností síla, autorita a schopnost šířit strach. Kniha se obrací ke stále aktuální otázce: Je civilizace v našem chování opravdu tak silně zakořeněna, jak si namlouváme? Nebo jsme stále jen příslušníky smečky?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , MaťaOriginální název:
Lord of the Flies , 1954
více info...
Přidat komentář
''Zase se pohroužil do té podivně hloubavé nálady, která mu byla tak cizí. Jestli se tváře mění podle toho, zda jsou osvětleny zdola či shora - co je pak taková tvář? Co je vůbec každá věc?''
Musím se přiznat, že jsem od toho čekal víc. Tímhle temným Robinsonem jsem se prokousával skoro měsíc a moc mě to nechytlo, až ke konci, kdy většina kluků úplně zdivočela a Ralphovi s Čuňasem začalo opravdu jít o život. Hrozně mi vadily sáhodlouhé popisy ostrovní krajiny, kterou bych si dokázal představit i bez nich.
Vlastně celý příběh od ztroskotání až po záchranu mi přijde takový fádní. Snaha udělat oheň a všechno zorganizovat pod jedním vůdcem, která opakovaně selhává není vůbec zábavná a jediné, co mě vyloženě zaujalo je postava Jacka a jeho přirozená agresivita, která se od začátku začíná projevovat zabodáváním nože do kmene stromu, je snad to jediné, co mě u knihy udrželo.
Myšlenka o tom, že jsme zvířata a naše pudy, krvelačnost jsou schovány pod slupkou civilizace není nic převratného a navíc je podávána v tak malých dávkách a tak prvoplánově, až to bolí. Určitě se ke knížce nevrátím.
Chcete mít představu o tom, do čeho se pustíte, když sáhnete po téhle knížce? Tak poslouchejte. Zkuste poslat na pustej ostrov následující bandu náctiletých hošanů z anglických nóbl rodin.
Zaprvé, tlustýho chytrolína, kterej není schopnej zvednout klacek ze země, zato je moudřejší a rozumnější než většina jeho kolegů na ostrově. Zadruhé, zrzavýho maníka se sklonama k sadismu a se zalíbením v indiánské kultůře a kuchání vepřů. Nakonec přidejte normálního kluka s přirozenou autoritou a charismatem. Jo, nezapomeňte na melancholickýho a zádumčivýho intelektuála. Máte už nějakej obrázek o našich malých Robinsonech? Gratuluju, teď se můžete vesele pustit do tohohle Kdo přežije a dostanete celkem očekávaný, ale rozhodně dechberoucí a mrazivý rozuzlení. Golding v téhle útlé knížce totiž vcelku realisticky rozseknul, čeho všeho je člověk schopnej, když mu seberete realitu všedního dne a připravíte ho o pravidla novodobé společnosti.
Odporně šílený a krvežíznivý příběh! Věc utkaná ze zoufalství, bláznovství, rivality a krvelačnosti.
Poetika knihy je dobrá a velmi silná, ale skutečnost příběhu je hrůzná. Jen kvůli poetice hodnotím třemi hvězdami (a to je hodně)!
Všechno, co jste si kdy nechtěli přečíst o dětech, potažmo o sobě :o(
Dobře si pamatuju, jak jsem ji před nějakými 15-20 lety vzala doma do ruky a maminka mi říkala, ať to ještě nečtu, až budu starší. Ale já si to tehdy stejně přečetla.
Souhlasím se vším. Taky jsem si říkala, že to je jen dobrodružná kniha o malých klucích na ostrově. Pozděj se to ukázala jako kniha, má docela dobrou pointu. O systému společnosti a dobrý je ten konec!
Ze začátku si člověk říká, co je to za Robinsona. Postupně to ale přechází v dost psychologicky jedinečný zážitek a posledních padesát stránek je fakt skvělých. Ovšem prokousat se tím Robinsonem...
Skvěle vygradované a rozmyšlené dílo s celkovým silným filozofickým kontextem. Povinná literatura, která je čitelná i pro mládež.
Když jsem knihu začala číst, říkala jsem si jen: "Tohle je snad příběh pro děti a mládež - chlapci ztroskotali na ostrově, sami, a celá kniha se bude zaobírat tím, jak se jim ostrov stal domovem, jak lovili a stavěli chýše, možná si ochočí i kozu a papouška." (nic proti Robinsonovi)
No nebylo to tak. Zatímco logika říká "spojme se, v jednotě je síla", tak realita nás může dostat zcela jinam, dostaneme-li se do podmínek, kdy chladný rozum přestane hrát svou vůdčí roli a do popředí se prodere strach, stres, nejistota, zima a hlad. A odpadnou-li pak na krátkou chvilku tyto faktory - např. v tanečním rytmu - následky mohou být katastrofální.
Zajímavé také bylo to, že ač všichni chlapci toužili být také pomalovanými lovci zažívajícími dobrodružství, viděli přesto svým způsobem v civilizaci jakousi nadřazenost - myslím tím pasáž, kdy se měl Ralph setkat s Jackem, chtěl se ostříhat a umýt, jakoby pak jen svou vizáží mohl zvítězit nad divošským protivníkem.
Kniha nám ukázala, jak snadné je v člověku potlačit civilizovanost a probudit "divošství", které mají - dovolím si říci - ve svém původu snad všechny civilizace. Možná tak nějak to bylo na počátku - kmeny, které se dělily, slučovaly a válčily, na pozadí pak vznikaly první kulty.
Goldingův Pán much je dílo, o kterém se nesnadno píše. Dlouho jsem si srovnávala myšlenky, které byly v díle obsaženy a celkově… příběh se mi musel v hlavě trochu uležet. Po přečtení ještě teď přemýšlím nad tím, jak bych se sama v dané situaci zachovala a s kým bych já sama sympatizovala.
Musím ale také říci, že si vlastně neumím dobře představit své - dejme tomu desetileté - já na pustém ostrově. Neumím si asi představit, jak bych sama jednala… věřím, že bych jednala s nejlepším vědomím a svědomím, ale kdo ví, co v nás (myslím hluboko uvnitř nás) opravdu je. Zároveň si také uvědomuji to, že na chlapce dopadalo mnoho faktorů, se kterými se museli vyrovnat – stres, věk, samota, vztahy, hierarchie, počasí a mohla bych pokračovat… tohle jsou faktory, které mohou člověka ovlivnit, avšak nějaké známky lidství by v nás přeci měly být…
Zajímavé na knize bylo to, že mi postavy dětí (zejména hlavní postavy) nepřipadaly jako děti. Jejich vystupování mi připadalo zvláštní a… zkrátka „nedětské“. Nevadilo mi to, ale zdálo se mi to zvláštní.
To, co mě překvapilo je, že zatím nikdo v předešlých komentářích nezmínil anonymitu, která je v díle obsažena. Všimli jste si toho, jak velkou roli hraje anonymita u Jackova kmene? Všimli jste si toho, že právě to bojové líčení dětem umožňovalo se oprostit od svého slušného já? Právě ta anonymita jim k tomu velkou měrou (alespoň z mého úhlu pohledu) dopomáhala. Líčení, divoké tance, pokřiky a s tím související vraždy – to vše je strhávalo a přestalo dělat lidmi. Stále mám v hlavě ty malé kluky, jak běží džunglí a křičí: „Zabijem prase, podřežem, ať krev stříká pod nožem.“, nebo „Zabijem prase! Podřežem! Zabijem prase! Probodnem!“ a zdá se mi to šílené.
Do paměti se mi také zaryla Čuňasovu dojemná pasáž o spravedlnosti: „Já k němu půjdu s touhle lasturou v ruce. Já mu jí ukážu. Řeknu mu, koukej, ty seš silnější než já a nemáš astma. Ty vidíš, řeknu mu, a na vobě voči. Ale já se tě neprosim, abys mi mý brejle vrátil, nechci vod tebe žádnou laskavost. Nežádám tě, řeknu mu, aby ses zachoval jako správnej kluk proto, že seš silnej, ale proto, že spravedlnost musí bejt. Dej mi mý brejle, řeknu mu - musíš mi je dát!“
Celý příběh si nese celou řadu otázek a zdá se mi, že je jedna znepokojivější než druhá. Už padla myšlenka, jak to s chlapci mohlo pokračovat po návratu do civilizace… věřím, že by to bylo zajímavé pokračování. Ale ruku na srdce… na tom ostrově panoval boj o život, můžeme říct, že tam panovala válka. Myslíte, že tak malé děti po svých zážitcích mohli dál vést plnohodnotný život? Jak se vyrovnat s výčitkami svědomí? Jak se vyrovnat s tím, že je v lidech tolik zla? Jak se vyrovnat s tím, že my jsme konali tolik zla? Jak se vyrovnat s tím, že jsme se nechali svést ke špatnostem? Jak se srovnat se ztrátou dětství kvůli podobným hrůzám? Jak se vyrovnat s tím, čeho jsme se na sobě dopustili my sami?
Závěrem chci dodat, že ať byl Čuňas jakýkoli… dal Ralphovi, co mohl, aby mu pomohl udržet si moc. Byl pro příběh důležitý. Ale nemluvila bych jen o Čuňasovi, ačkoli bez něj by Ralph nebyl takový, jaký byl… Já si mimo podivného, inteligentního Čuňase a Ralpha oblíbila také chudáka Simona. Nejen pro jeho hrůznou a zbytečnou smrt, ale právě pro jeho prozření a empatická slova, která věnoval Ralphovi: „Vrátíš se tam, odkud jsi přišel.“ Říkám to proto, že empatie bylo na ostrově mizerně málo.
SPOILER
Své hodnocení zakončuji trpkou citací z knihy:
„Ralph na něho němě zíral. Na prchavý okamžik mu vytanulo před očima to podivné kouzlo, které kdysi ztápělo břehy ostrova. Ale teď ostrov shořel jak suché chrastí - a Simon je mrtev a Jack… Z očí mu vyhrkly slzy a celý se roztřásl vzlykotem. Poprvé na ostrově se poddal tomu nesmírnému, drtivému zármutku, který mu lomcoval tělem jako křeč. Jeho nářek stoupal k černému příkrovu kouře před hořícími troskami ostrova; a nakaženi jeho pohnutím, začali se i ostatní chlapci chvět a vzlykat. A uprostřed nich Ralph s usmoleným tělem, rozcuchanými vlasy a mokrým nosem oplakával konec nevinnosti, temnotu v srdci člověka a propastný pád věrného, moudrého přítele, kterému se říkalo Čuňas. Důstojník, obklopený vším tím hlukem, byl sám dojat a trochu v rozpacích. Otočil se k chlapcům zády, aby jim poskytl čas k zotavení; a zatímco čekal, jeho oči s úlevou spočívaly na tom půvabném křižníku v dálce.“
Dlouho jsem se do toho nemohla začíst a nakonec mě to pohltilo. Nemohla jsem se odtrhnout až do konce, s husí kůží na zádech.
V naší věčné hře na intelektuály jen málokdy přicházíme k prozření. Víme, jak by To správně mělo být, možná i děláme všechno co je v našich silách, aby To správné bylo. Ale věční „lovci“ na skalách, nad našimi hlavami jsou ve střehu. Uvolňují stále větší a větší kameny, aby nám je, až budou mít pocit ohrožení, mohli svrhnout na naše nechápavé hlavy.
Vědí, že na rozdíl od nás, přežijí.
Velká kniha nejen o temnotě lidské duše, často zabalené pouze do tenoučké civilizační slupky...
Dielo vzniklo krátko po vojne v roku 1954 a keďže sa autor priamo zúčastnil na bojoch, práve tento úplný pád spoločnosti až na dno bol určite podnetom k napísaniu tejto knihy. Ako sa správajú ľudské tvory v kritickej situácii keď im ide o prežitie, ako dokážu manipulovať vodcovia s davom a strhnúť masu k najbrutálnejších kúskov, ako pravda a čistý rozum prestávajú byť dôležité, ako sa dav správa k outsiderom . Celá táto krajná situácia, hoci sa dej odohráva na ostrove, je o to hrozivejšia, keď si predstavíme, že ju autor sám prežil na vlastnej koži počas vojny a tento fiktívny príbeh sa teda kľudne mohol odohrávať aj za rohom nášho domu...desivé.
Myslím, že Golding má v Pánu much pravdu. Možná jsem skeptik, ale podle mého názoru by se takto vyvíjela každá společnost (nejenom dětí či chlapců), která by se ocitla tak blízko divočině a boji o přežití. Navíc se nakonec stejně jako vždy jedná o souboj dvou vůdců a několika jejich druhů, neboť zbylá většina se zpravidla podle momentální nálady či situace slepě vydává za jedním z nich. Velmi čtivá, zajímavá a celkově smutná kniha.
Takovouhle knihu jsem vůbec nevyhledávala, prostě jsem šla do knihovny, padla mi do oka, a tak jsem ji popadla a najednou se z ní stala má nejoblíbenější kniha. Tomuhle se říká kvalitní dílo na úrovni! Nikdy by mně nenapadlo, že ve 14 bude tohle můj šálek kávy.
Pěkná knížka k zamyšlení. Zajímavá ukázka toho, co by se asi stalo s naší společností po nějaké apokalypse. :(
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Kniha Pán much je v
| Právě čtených | 44x |
| Přečtených | 4 228x |
| Čtenářské výzvě | 835x |
| Doporučených | 279x |
| Knihotéce | 705x |
| Chystám se číst | 1 317x |
| Chci si koupit | 244x |
| dalších seznamech | 46x |
Dobře drsná alegorie, pitvající nejnižší pudy, které máme, ať chceme nebo ne, v sobě každý z nás. Jde jen o to, jak hluboko, a jestli je dokážeme potlačit. V mezních situacích to asi bude obtížné - nedej pánbůh, abych to někdy musel řešit.