Pád

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Pád (1956) je poslední velkou prózou Alberta Camuse. Původně měl být zařazen do povídkové sbírky Exil a království, vzhledem k neustále se rozšiřujícímu obsahu díla se však spisovatel rozhodl povýšit jej na román a publikovat odděleně. Pád je jedinou Camusovou prózou, do jejíhož hrdiny vložil autobiografické prvky, přestože sklon pokoutního advokáta Clamence vynášet nad lidmi soud autorovi rozhodně vlastní nebyl, stejně jako neschopnost poznat a analyzovat vlastní vinu. Clamence nepřispěje na pomoc tonoucí sebevražedkyni – jako „člověk revolutující“ nemůže své provinění omluvit ani odpykat, protože nemá Boha ani budoucnost, která by mu dala rozhřešení. „Mytický“ ráz předešlých románů se rozhodl Camus v Pádu nahradit dušezpytným ponorem, neboť si, jak sám napsal v Zápisníku, předsevzal postihnout „lež, což je rozpor mezi vnějším projevem a skrytým životem člověka“....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/23_/23008/pad-bSi-23008.jpg 4.2144
Orig. název:

La Chute (1956)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Garamond
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (19)

Kniha Pád

Přidat komentář
Kmotr99
22. února

"Pro čtenáře nepříliš znalé Camusova života a názorového vývoje zůstává jeho poslední dokončený román Pád i dnes naprostou záhadou, podivnou hříčkou, která ostře kontrastuje s tématy, filozofií i poetikou všech spisovatelových raných děl."
Začátek doslovu od Evy Beránkové na mě přesně sedí. Od Camuse jsem dosud četl jen Cizince (a dokonce z něj i maturoval), který mě zaujal jak slunným středomořským prostředím, tak postavou Mersaulta.
Zato s Pádem jsem měl problém. Mnohé mi osvětlil fundovaný doslov, takže musím uznat, že to je chytře vystavené dílo.
Přesto nic nezměnil na dojmu, který si z knihy odnáším: Pád mi přišel utahaný, ukecaný, zkrátka moc "francouzský". Tak trochu mi potvrdil důvody, proč se frankofonní literatuře podvědomě spíš vyhýbám.

Mimir
20. února

V doslove (2015) Evy Beránkovej čítame: "spoveď falošného proroka" a "neskutočne ukecaný advokát topiaci sa vo vlastnej pýche a nikdy nepovolujúcich výčitkách svedomia", to je podľa môjho uváženia unáhlené a preexponované vyjadrenie, podobne ako expresívny opis spomínanej osoby na Camusovho Cudzinca: "slnečný román oslavujúci pohanskú nevinnosť tichého alžírskeho barbara".
Myslím, že Jean Baptiste Clemence nie je len falošný prorok a ukecaný Narkissos. V istom zmysle Clemence predstavuje bytostný monológ, ktorý už nezniesol ťarchu lží a ilúzií obklopujúcich jeho zovretú osobnosť. Ten dlhý a trýznivý hlad po čerstvom závane pravdy, po pravdivom "vyrozprávaní sa" odniesol anonymný, náhodný a sympatický svedok. Pohrávam sa s predstavou, že autor ponúka miesto anonymného poslucháča každému z nás a zároveň vidím v Clemencovi zrkadlo, v ktorom každý nájde kúsok seba. S dostatočnou mierou sebakritiky a pokory, snáď ani nie je možné sa nad Clemencom pohoršovať, a ak predsa len čitateľ odvracia zrak a chce Clemenca súdiť, tak možno len preto, že: "podozrieva Jeana, že hltal život plnými dúškami a bezstarostne spočíval v náručí šťasteny. Niečo také sa neodpúšťa. Kto nosí na čele pečať úspechu, dopálil by aj nebožtíka." Práve "súdom o druhých" venuje autor najdlhšie úvahy a domnievam sa, že povolania oboch hlavných "aktérov" nie sú deťmi náhody. Odmenou čitateľovi, ktorý vydrží počúvať Clemensov monológ až do konca bude akási spomienka s porozumením pre Clemensa, ktorého stretne v reálnom svete, a že ich tam nie je málo, stretnutie je pravdepodobné.

dadako
17.01.2018

Jeden velký monolog plný úvah, které jsou často rozvleklé až se v nich čtenář ztrácí, ale jindy autor jedinou větou vystihne myšlenku tak neuvěřitelně přesně a úderně až nad tím žasnu.

Lessana
14.09.2017

Pád alebo postupné odhaľovanie pyšného ega a samoľúbosti, pomalé priznávanie masiek, až po (ne)nájdenie zmyslu v pomoci druhým uvidieť seba samých takých, akých v skutočnosti sú. Sebaspytovanie so silným impaktom v netradičnej forme monológu, akejsi spovede hlavného hrdinu, rozprávača, ktorá je v konečnom dôsledku dialógom s čitateľom. Pri troche zostrihania a s bravúrnym hercom by to mohla byť skvelá monodráma!
Autorov štýl a spôsob písaného ma zaujal natoľko, že som knihu prečítala za jeden večer. Bola som totiž veľmi zvedavá, ako to ukončí. S výdychom som došla k uzavretému príbehovému oblúku, kde Camus zas ukázal, ako dokonalo pozná človeka. Vie šikovne gradovať napätie, rozprávať bez toho, aby unavil, s jednou postavou uhrať celý príbeh tak, že sa od neho nedá odtrhnúť a pritom rozobrať sociálne prostredie, psychologické pohnútky, filozofické postoje, cnosti a neresti, zažité radosti i traumy, životný štýl jednotlivca tak, že sa čitateľ mimovoľne zamyslí nad svojím vlastným životom. A tak to má byť. To je, dľa mňa nadhodnota, ktorá činí z obyčajného textu literatúru.

HoneyBunny
31.08.2017

,,Děkuji, rád bych přijal, kdybych si byl jist, že se nevrátím."

jant02
05.05.2017

Autor v knize za pomoci hlavní postavy, Clamence, vede se čtenářem imaginární rozhovor. Rozhovor, který je z velké části monologem, kdy ale čtenář lehce může nabýt dojmu, že ten, kdo monolog vede, je vlastně on sám.

PS: kniha začíná otázkou, takže pokud ji člověk má v plánu číst, letos je k tomu o důvod víc. (čtenářská výzva)

Ortie
12.04.2017

Přemýšlela jsem jak hodnotit, kniha rozhodně krásná a plná hlubokých myšlenek. Bohužel na mou prostou hlavu možná až příliš hlubokých a příliš složitých než abych je všechny pochopila...
Možná kdybych přečetla ještě jednou měla bych více jasno...
Ale celkově se mi dílo velice líbilo, i když jsem nebyla schopna všechno pochopit a vše vstřebat (toho možná ani nikdy nebudu).

Hanka_Bohmova
27.02.2017

Při čtení Cizince jsem si připadala jak dokonalá ilustrace pojmu "mimoběžnost". Zato Pád, to je jiné kafe. Tomu rozumím dobře. Mnohem lépe, než by se mi líbilo.