O výchově křesťanského vladaře
Erasmus Rotterdamský
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/246841/bmid_o-vychove-krestanskeho-vladare-YIo-246841.jpg
5
3
1
Erasmovu politickou (veřejnou) činnost si můžeme nejlépe ukázat právě na knize O výchově křeštanského vladaře. Erasmus zde uplatňuje několikeré měřítko: jde o dílo literární, které je opřeno o ohromující znalost klasické a středověké literatury, o spis, který má sloužit jako praktický návod k výchově panovníka, stejně jako o dílo teoretické, které má shrnout principy, jimiž se má řídit stát a jeho vládce. Obdobně jako jiní autoři děl tohoto žánru i Erasmus použil u spisu O výchově křesťanského vladaře známý literární útvar „knížecího zrcadla“, jemuž však dal nový obsah. To, co je na Erasmově díle nové, je systematičnost výkladu a celistvé chápání panovníkovy výchovy od narození přes nástup na trůn až po vlastní vládnutí. Záměrný je i důraz na způsob výchovy pomocí příkladů z literatury a zdůraznění role panovníka ve státě. Erasmus je přesvědčen, že dobrý příklad (ve vhodnou chvíli) nemůže přinést jiné než dobré plody. Ne osobní nebo dynastický prospěch, jak Erasmus mnohokrát zdůrazňuje, ale prospěch všech poddaných (občanů) státu je smyslem a cílem dobré vlády. Podnět k napsání díla O výchově křesťanského vladaře přišel za třetí anglické cesty během vlády anglického krále Jindřicha VIII. v letech 1509 až 1514, do něhož Erasmus vkládal naději, že bude knížetem míru a mecenášem umění. Že se tak nestalo, přičítá Erasmus špatné výchově a špatným rádcům, kteří panovníka využili jen k vlastnímu prospěchu. Spis O výchově křesťanského vladaře bývá často považován za kompendium politických ideálů, které s realitou nemají mnoho společného. Proti Erasmovu dílu bývá stavěn Machiavelliho Vladař (Il Principe), dílo vzniklé sice ve stejné době (1513), ale nesené duchem politického realismu.... celý text
Literatura naučná Filozofie Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2009 , Občanský institutOriginální název:
Institutio principis Christiani , 1516
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
filozofie pedagogika křesťanská výchova vláda politické teorie mravní výchova monarchie politická filozofie
Autorovy další knížky
| 1966 |  Chvála bláznivosti |
| 2006 | O svobodné vůli |
| 1999 | Důvěrné hovory |
| 2009 | O výchově křesťanského vladaře |
| 1985 |  Živá tvář Erasma Rotterdamského |
Kniha O výchově křesťanského vladaře je v
| Přečtených | 3x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 3x |
| Chystám se číst | 12x |
| Chci si koupit | 5x |
„Nebudeš-li filosofem, nemůžeš být vladařem, budeš tyranem.“
O Erasmově „Vladaři“ se obecně ví, že je protějškem Machiavelliho „Vladaře“ – a obvykle už nic víc. Nejspíš proto dnes na rozdíl od svého protipólu není čten. Machiavelli prostě „vyhrál dějiny“, a to jistě právem. Jenže člověk by měl vždycky vyslechnout obě strany.
Hlavní rozdíl mezi koncepcemi vlády těchto velikých současníků vidím v tom, že Machiavelli se v podstatě omezuje na hypotetický imperativ: „Jestliže chce být dobrým vládcem, dělej to a to“. Erasmus místo toho klade imperativ kategorický: „Buď dobrým člověkem a křesťanem – a vylučuje-li se to s vládou, vzdej se vlády“. Z toho je jasné, proč se vždycky vládlo podle Machiavelliho, a nikoli podle Erasma. (Ačkoli Habsburkové se o erasmiánskou vládu pokoušeli a Ferdinand I. se jeho dílo dokonce naučil zpaměti. :)) Přitom to ale není tak banální, naivní a zanedbatelná myšlenka. Fakt, že Erasmus na rozdíl od Machiavelliho ve svojí teorii vlády samotnou vládu transcenduje a nadřazuje jí jiné hodnoty – humanismus a křesťanství –, je závažným podnětem k zamyšlení. Řekněme, že je nutné občas válčit, abychom si udrželi vládu (na tom by se oba myslitelé shodli), jenže Erasmus nás nutí položit si ještě dodatečnou otázku: A opravdu je nutné si tu vládu udržet? Tak daleko Machiavelli už nejde.
Erasmův „Vladař“ obsahuje řadu myšlenek, které se shovívavě dají nazvat, ehm, intuitivními. Například že by panovník neměl odírat lid daněmi, že by v sobě měl pěstovat odolnost vůči pochlebování nebo že by měl dbát o neúplatnost úředníků. Ani v těchto pasážích ale Erasmus nenudí. Přinejmenším mě dokázal celou dobu bavit jeho vybroušený, lahodný a hladce čitelný sloh a řada osvěžujících antických exempel. Kromě toho se tu dají hledat shody s Machiavellim, což je docela zábavná hra. Samozřejmě, že jich navzdory odlišným východiskům mají dost: třeba oba doporučují vladaři svou zemi důkladně procestovat; a oba jsou velmi razantně proti francouzsko-italským válkám a žoldnéřům.
A pak je tu ještě něco, proč knížka stojí za přečtení, totiž ta tajemná entita, kterou vzdělanci už od renesance nazývají „erasmiánským duchem“. Teprve u „Vladaře“ jsem ho pocítila na vlastní kůži, „Chvála Bláznivosti“ ani „Důvěrné hovory“ mi k tomu nestačily. Nejspíš by se dal popsat jako mírný, smířlivý a irénický; jako vlídně konejšivá touha po jednotě, které lze docílit jedině tolerancí, ústupností a křesťanskou láskou. Občas sice zní Erasmus jako Evropská unie („Nyní ovšem Angličan nenávidí Francouze a Francouz Angličana, a to kvůli ničemu jinému, než že je Angličanem. [...] Proč nás tato velehloupá odznačení od sebe odtrhávají více, než nás všechny spojuje společné jméno Kristovo?“), ale ten nebožák za EU nemůže a nebylo by fér mu ji vyčítat. – Shrnula bych to tak, že Erasmus je coby politický myslitel nesmírně aktuální tím, jak je neaktuální. Protože cesta, kterou nikdo nejde, vždycky láká.