Nikdy nevystoupat na vrchol

27.02.2020

Moc pěkná knížka pro všechny, kteří milují pocit svobody a čistého vzduchu v horách! Líbilo se mi, že autor také zmiňuje problémy, které vyvstávají na povrch v souvislosti s čínským vlivem v oblasti, mírou globalizace apod. Rozhodně doporučuji, budete se cítit, jako byste se ve vysokohorských údolích procházeli s krosnou na zádech vy sami, jako by bylo špatně z nadmořské výšky právě vám... Paolovi a celé skupině včetně toulavé fenky jsem prostě přišla na chuť.

26.02.2020

Pod nánosem každodennosti je stále těžší najít podstatu sebe sama ....

A Paolo ji hledá v horách :

" Chtěl jsem zjistit, jestli někde na světě dosud existují netknuté hory .... "

Má s sebou knihu Petera Matthiessena " Sněžný levhart" - bude mít štěstí jej najít ?

" .... světlo v sobě mělo v téhle výšce cosi absolutního - jako světlo v tom nejčistším stavu....
té čistotě odpovídala jiná - ta uvnitř mne .... "

A po sestupu :

" Nechával jsem za sebou cosi, co jsem neviděl a čeho jsem se nedotkl, ale dostal jsem se k tomu tak blízko ....

Na pár stránkách touha po úniku z civilizace a naslouchání sobě ...

10.02.2020

V podobném duchu jako Osm hor, tentokrát je to ale bez jakéhokoliv děje, příběhového oblouku. Podobně jako sama cesta, která nikdy nevede na vrchol, ani kniha neobsahuje úvod, stať a dramatické vyvrcholení. Je to ještě lyričtější a melancholičtější, než předchozí Cognettiho knihy, což mi ale naprosto vyhovovalo.

09.01.2020

"Od chvíle, kdy jsem se tam do hor vydal žít, mě víc než vrcholy začala zajímat údolí a víc než horolezci horalové. Zalíbila se mi myšlenka, že by ve vysokých krajinách celého světa existoval jediný velký národ ale byla to jen romantická představa: na svazích Alp už z nás byli občané obrovské evropské megalopole, nebo nějaké její lesnaté periferie. Bydleli jsme, pracovali jsme, přesouvali jsme se, pěstovali jsme vztahy jako lidi z města. Existovali ještě nějací horalé? Existovaly ještě někde ryzí hory, nepodléhající kolonizaci z města,nedotčené ve své horské podstatě"

P. Cognetti má dar vyjádřit několika málo slovy podstatu toho, co člověk milující hory a přírodu cítí. Krásu hor, zkázu hor, civilizaci, do které všichni patříme, a hledání toho původního...
Jeho styl není dobově uspěchaný, jen jde přímo k jádru důležité stránky věci. Přesně jak to výstižně zachytila P. Přívozníková v doslovu: "Paolo Cognetti nepatří k manýristickým autorům, kteří se vyžívají v budování jedinečného osobního stylu, zároveň ani není plytký ani naivní. Svá slova volí přirozeně a jednoduše, bez kudrlinek a cukrbliků."

A já se těším, až vezmu krosnu, přibalím do ní Sněžného levharta, který v mé knihovně už pár let čeká na tu správnou dobu, a zase vyrazím.

09.01.2020

Nenadchlo ma to tak ako Divoký kluk alebo Osm hor. Strašne kratučké bez deja viac citované dielo Snežný levhart ako samotné autorové myšlienky. Aspoň mám tip na ďalšiu knihu.

07.01.2020

Paolo Cognetti patří mezi mé oblíbené autory. Píše o horách, ale nejde o klasické cestopisy, jeho knihy jsou protkány tichém hor, jejich magickou atmosférou a světem, který odkrývají v našich srdcích a myslích. Musí se číst s duší otevřenou a připravenou přijímat tento prostý svět. Navíc se jeho nová kniha v českém překladu objeví vždy na konci kalendářního roku, takže patří mezi vánoční dárky a také první knihy, které v daný rok čtu.
Nejnovější kniha nás zavede do Himaláji. Nikoli však na trek, kterého se každoročně účastní tisíce horchtivých turistů doprovázený armádou nosičů a pomocníků, ale do míst, kde před desítkami let putoval Peter Matthiessen, který o své cestě napsal knihu “Sněžný levhart”. Konkrétně do oblasti Dolpa v Nepálu, na dohled od Dhaulágiri. Příběh Sněžného levharta Paola provází celou cestu a často jej v knize vzpomíná.
Moje srdce si rozhodně získala Kandžiroba, nejoblíbenější postava knihy. Pro nezasvěcené nebudu prozrazovat, o koho jde, aby měli důvod si příběh přečíst.
Kniha vpodstatě nemá žádný děj, je prostá, musí se číst pomalu a k některým odstavcům je dobré se opakovaně vracet. Podle mě má ve čtenáři zanechat pouze “pocit”.
Rozhodně tedy není pro každého.
Ve mně “pocit” zanechala a to velmi pozitivní. Jednu hvězdičku však ubírám, protože jsem mnohem silnější “pocit” prožila při Divokém klukovi. A přišlo mi správné tento rozdíl, alespoň pro sebe, nějak rozlišit.
Óm Mani Padmé Húm.

06.01.2020

Útlá knížečka mi dala zabrat, ale přikládám to spíš jazykovým těžkostem. Není v ní totiž příliš děje, jsou to spíš popisy horské krajiny a vnitřního rozpoložení poutníků, drobné filozofické úvahy, na což moje italština kolikrát nestačila. Určitě si budu chtít přečíst český překlad. Přesto se mi toto knižní putování Himalájí velmi líbilo, tím víc, že vychází z autorových skutečných prožitků.

27.12.2019

To, co nám dělá radost a uvádí nás v úžas, při kterém pouze koktáme či sdílíme se spřízněnci pouhým vydechnutím, umí on prostě a živě popsat.. ten slovenský název knize pristaně víc:).

"..když se silnice objeví, vždycky se zdá, že slouží k tomu, aby něco přinesla, pak ale zjistíme, že jejím úkolem je odvádět pryč."
"...oni se usmívaj. Pamatuju si mámu, tetu, když kolem začali chodit první turisti...byly uzavřený, nikoho ani nepozdravily. A oni se pořád usmívaj."