Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/505631/bmid_nikdo-neni-sam-fM0-505631.png
4
1195
1195
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát. Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.... celý text
Přidat komentář
S autorkou mám problém od první knihy, kterou jsem od ní četla. A to zůstává. Matka alkoholička, dcera fanatická anorektička, malý vysmátý bratříček a otec, vyhýbající se sporům. A staří rodiče, kteří se stále snaží řídit životy svých dětí. Je to opravdu obraz dnešních rodin? Z knih jsme se učili bezděčně zacházet s naším rodným jazykem. To tady nehrozí. Vím, že jde o nový trend, pro mne nepřijatelný. Neměla jsem už další knihu autorky zkoušet.
Pár měsíců v jedné rodině. Neděje se tam vlastně nic až tak výjimečného. Každý zná někoho, komu se stalo něco z toho, co zažívá Veronika. "Sendvičová generace" řeší problémy se stárnoucími rodiči i dospívajícími dětmi a k tomu musí zvládat práci. Veronice se opravdu nestane nic, co by neprožívali jiní lidé. V čem je tedy síla té knížky? Stalo se to všechno v celkem krátkém časovém období a na jednoho člověka je toho až dost. Zvlášť když se snaží vyjít vstříc všem.
A hlavně, psychologie postav je skvěle vykreslená, až tak, že by čtenář dal občas každému z nich pár facek, aby se probral.
Jediná výjimka je Veroničin manžel Michal, který vystupuje jen velmi zprostředkonaně.
Má pátá kniha od Soukupové a musím teda říci, že ji považuji za vůbec nejlepší. Byla jsem až překvapena, jak na mě autorka dokázala bravurně přenést emoce hlavních hrdinů. Asi nejvíc jsem se dokázala vžít do role maminky a prožívala vše s ní. Typické Soukupovské rodinné peripetie mě tentokrát bavily moc.
Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi. Tak tahle věta mě na začátku přesvědčila, že autorčin nový román bude určitě ta stará známá Soukupová, tak, jak jsem ji poznala. A s radostí konstatuji, že je. Autorka prokázala i tentokrát , že je velkou znalkyní člověka a života vůbec.. Krásně popsané jednotlivé postavy, dialogy mezi jednotlivými členy rodiny (jako bych to v životě už někdy slyšela). A co je vlastně správné a na čí straně je pravda.to vám nikdo neřekne. jen prožitá léta a vlastní životní zkušenosti vám dovolí vnímat ten život s nadhledem, který k tomu bezesporu patří.
Mám z knihy rozpolcené pocity. Na jednu stranu čtivé, dobrá psychologie postav, prolínání pohledů.. na druhou stranu, nějak mne asi minula hlavní myšlenka knihy. Ten běžný, někdy k uzoufání těžký, rutinní a nezpomalující život tu byl popsán skvěle, ale.... je to jako číst deníček 3/4 rodin na tomhle světě. Někdo proplouvá životem lehce, jiného to semele. Je tu ale nějaké poučení? Rozuzlení? Snad že hlavní hrdinka pochopila, že nemusí poslouchat své vnitřní výčitky v podobě hlasu matky? Ale to nevíme, v duchu "jedna vlaštovka jaro nedělá" tam myšlenka jen lehce proplula závěrem. Třeba se druhý den Veronika vrátí ke svým pochybnostem a znovu, jako už tolikrát, rozhodnutí změní. Nejde se zavděčit všem. Nikde nebudeme perfektní a nehruťme se z toho. To bych tak asi viděla jako poselství mezi řádky. Asi jsem čekala nějaký větší posun (?). Někdo tady psal, že ho Veronika štvala. Mně jí bylo líto. Dělala co uměla a i když kdesi uvnitř chtěla zvolnit a číst si, nikdy se na svoji rodinu nevykašlala. I když to někdy nedělala úplně správně, ale i to je život.
Soukupová, Soukupová, co mi to děláš? Po přečtení pár stránek se přede mnou objevilo tolik známých rodinných vzorců, traumátek a věčně se opakujících bezvýchodných rodinných situací, až mi z toho bylo nevolno.
Jak už je u této spisovatelky zvykem, její postavy bývají velmi dobře prokreslené, dialogy naprosto bezchybné a příběhjako vždy neveselý. Rodina je živý organismus, ve kterém jsou všechny jeho součásti v neustálých interakcích. Jakmile se do toho jednou hrábne a něco změní či zruší, všechny členy rodiny to zasáhne a poznamená. A přesně o tom je tato kniha.
Skvělý čtivý příběh.
Jen mi taky chyběl pohled od manžela Veroniky,pak by to bylo zase o kus jinde.
Obyčejný život obyčejné rodiny s každodenními radostmi i starostmi. Moc hezky zpracované.
"Začalo to tím, že mi zemřela matka. A pak už nejsem k zastavení..."
Tohle je přesně kniha ze života sendvičové generace, jejíž příslušníci jsou vystaveni vysoké zátěži. Péči o děti musí skloubit s péčí o seniory, do toho všeho potřebují stihnout své vlastní zaměstnání a také partnerský život.
Zvládat dlouhodobě toto zatížení je velmi náročné a obtížné. Vzniká vysoké riziko rozvoje psychických onemocnění, zdravotních potíží, sociální exkluze anebo partnerských a rodinných problémů - vše autorkou krásně zpracováno.
Dobře se četlo, Veronika dle mého názoru něco mohla dělat jinak, nejsympatičtější postava Michal-bez něj by mohlo být daleko hůř.
Opět výborná Soukupová. V Ich formě mluví tři generace a každá svým jazykem a svým způsobem myšlení. Ona se ta Soukupová umí převtělovat. .
Jsem úplně hotová, četla jsem opravdu každou volnou chvíli. Příběh mě hodně vtáhl a zasáhl. Jdu si obejmout děti, dokud ještě smím a ony chtějí!
Opět skvělá Soukupová!
Nedávno jsem slyšela v jednom podcastu, že se tomuhle typu literatury, kterou teď píše většina českých autorek, říká "populární realismus". A mně to přijde absolutně výstižné.
Na Soukupové mě nejvíc baví, jak dokáže vystihnout myšlení a mluvu různých generací, od dětí přes puberťáky až po důchodce. Je to tak reálné, až je neskutečné, že to píše jedna ženská. :)
Jediné mínus téhle knihy je podle mě to, že tam chyběl pohled Veroniky manžela, to by mě totiž docela zajímalo. A Veronika ta mě teda srala od začátku do konce, ale to nic nemění na tom, že je tahle knížka opět skvělá.
Nový román této současné autorky je čtivý, vtipný a hlavně ze života. Jestli někdo dokáže popsat návštěvy u rodičů, při kterých všichni trpí, ale přesto se snaží o smírné řešení, je to Petra Soukupová. Autorka dokáže velmi přesně popsat absurditu a trapnost rodinných bitev, které nemají vítěze. Můžeme se zkrátka někdy snažit jak chceme, ale přesto se nezavděčíme ani rodičům a ani dětem. Tak nám nezbývá nic jiného, než brát život s nadhledem, nebo se o to alespoň pokoušet. Opět jsem si moc početla a doporučuji všem, kteří mají pocit, že je život nad jejich síly. Neztrácejte hlavu, je nás takových víc...
Petra Soukupová jak ji známe a máme rádi! Opět bravurně vykreslila příběh jedné rodiny, který je neobyčejný právě ve své obyčejnosti. Vždy mi vyrazí dech, jak realisticky a pragmaticky autorka příběh podává. Od knihy jsem se nemohla odtrhnout, je napsaná opravdu čtivě. Místy mi vadilo skákání v čase, ale to je jen takový detail. To hlavní je silný příběh, zajímavé uvěřitelné postavy a chytlavý styl psaní. Navíc konec naprosto předčil má očekávání, lepší jsem si nemohla přát. Kdo jste ještě nečetl, má se na co těšit. Kniha je o každodenní realitě života, běžných problémech, které musíme řešit, o rodině... Tím pádem jsem se ocitla na horské dráze emocí a uvědomila jsem si celou řadu věcí.
Momentálně mě vůbec nenadchla, až budu mit jednou pubertální děti tak si ji při vínu otevřu a určitě mi dá víc než teď.
Stokrát nic umorilo osla. Víc než uvěřitelné kniha, jak nám všechny věci můžou přestat fungovat. Žádné pseudointelektualske žvásty, jen velká únava z milionů drobných obtíží
Za mě spisovatelka umí bravurně vložit emoce a pocity do slov, proto se řadí mezi mé oblíbené autory.
Ten kdo čte mezi řády, příběh ocení, ten kdo čte knihu jen jako holý příběh, bude mu kniha připadat ,,slabá".
Štítky knihy
rodina rodinné vztahy úmrtí v rodině
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Jakože já vím jak dokáže Petra Soukupová psát. Ale tato kniha je prostě tak reálná, že mi z ní mrazilo. Život jedné rodiny, máma, táta, babička s dědou a náctileté děti. Kluk a holka. Rodiče jsou staří, mají své mouchy a to jak by se mělo vše dělat jenže doba je jiná a to už ale oni neumějí a nebo nechtějí pochopit. Proto se v rodině hádají, mají nemístné poznámky a navzájem si ubližují.
Babička umírá a děda začíná mít Alzheimera. Majda dělá přijímačky na gyml, na který nechce, Míša se zase chytnul špatné party kamarádů. Manžel Michal je poklad, snaží se Veronice pomoci, ale má svého dost. Řeší věci v práci. Veronika má starosti s tátou, zanedbává práci a připadá si, že se to na ní valí ze všech stranjako berličku má víno a cigarety.
A přestože máma (babička) již není, Verča stále slyší vyčítavé hlasy své matky, které slýchávala celé dětství i v dospělosti. Jak to všechno Veronika s Michalem ustojí si musíte přečíst sami.
Tuhle knihu si po čase přečtu znovu. To je tak silné každodenní téma. Jak si někdy lidé v rodině ubližují jakoby mluvili každý jiným jazykem. Každý to myslí dobře, ale svým způsobem a moc se nesnaží pochopit druhého. Děti nechápou rodiče, rodiče nerozumí dětem a prarodiče už někdy nerozumí ničemu. Navíc je sužují nemoce. Jak z toho ven? Představa, že se jednou nedokážu postarat o rodiče mě děsí, ale představa jak se kvůli tomu zhroutím, protože přes to všechno nebudu mít ani trochu času na sebe mě také děsí. A to už ani nemluvím o tom, že nechci být ta babička, která ví všechno nejlíp. :-(
Bravurně napsaný román o každodenním soužití několika generací. Doporučuji.