Nejvyšší karta
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/497483/bmid_nejvyssi-karta-6417390f3eedd.jpg
3
101
35
Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost: harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší… Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu.... celý text
Přidat komentář
Další příjemné překvapení - autorka se pustila do tématu ženské emancipace ....
Ale rozhodně to není karta nejvyšší - aspoň pro mne ne ....
Je to generační výpověď zralé ženy a její otevřený pohled do světa literátů ....
A také rozdílné názory mladé generace - každá generace si myslí, že to nejlepší s ní odchází - a ta nastupující doufá, že změní svět ....
Věřím, že autorka určitě čerpala ze svého života a zkušeností - a těžko jsem vydýchala její hovory s dcerou ....
.... ženská manipulativnost je zrcadlem nuceného fungování žen v nesvobodných a nerovných podmínkách ....
Znovu tu cítím touhu po rovnoprávnosti a uznání ženy bez genderového pohledu ....
Tohle určitě doporučím....
P. S. A zaujala mne poznámka o dramatizaci Betonové zahrady touhle autorkou.
Tak tohle byla jízda. Autorka, ač teprve čtyřicítka, se dokázala vžít do role stárnoucí ženy, které se všechno začíná hroutit, včetně partnerů na sex. K tomu perfektně dokázala rozebrat protivné puberťáky, kteří nic neumí a o všem by chtěli rozhodovat. A co nejhorší - vůbec nečtou. K tomu návdavkem pohled na stárnoucí disidenty, literární kritiky, píšící na základě osobních sympatií a antipatií a zákulisní práci nakladatelů. O LGBT a různých aktivistech nemluvě. Takže jsem to zhltnul na jeden zátah a moc by se mi líbilo volné pokračování.
Mě to bavilo. Vlastně jsem měla radost z každého řádku. Kniha patřila mezi ty, které jsem nečetla jen proto, abych se dozvěděla, jak skončí. Nesouhlasila jsem se vším, některé názory hlavní hrdinky a postoje jsem nechápala. Ale to je jedno. Za mě určitě plný počet.
Když jsem na obálce rozpoznal pražský podnik, kde jsem kdysi sedával a k tomu od autorky, kterou mám už nějakou dobu v hledáčku, byla volba jasná. A podařená. Ne že bych se vyznal ve feminismu nebo v různých hyperintelektuálních výrazech ale celková nálada knihy mě bavila. Pohled do života stárnoucí spisovatelky nymfomanky, která se právě dostává do další fáze života na mě zapůsobil až skoro nostalgicky.
zacala jsem cist ctyricetileta a najednou je mi padesat. bavilo me to, vsechno.
obzvlaste pak nahlednuti do ceskeho literarniho rybnicku a uvahy o feminismu.
Musím přiznat, že ačkoli už jsem knížku přečetla před nějakou dobou, stále na ni vlastně nemám moc ucelený názor, převládají ve mně rozporuplné pocity.
Dvaapadesátiletá spisovatelka Sylvie Novak vydává svou knížku feministických esejů, líčí, jak to chodí ve spisovatelském řemesle, řeší konflikty a soužití se svými dospívajícími dětmi, stejně jako vlastní život a vztahy: moc se nedokáže vyrovnat s tím, že stárne a přestává být atraktivní pro muže.
Tato základní témata mi připadala zajímavá, problém byl ovšem místy se způsobem zpracování. Někde jsem totiž měla dojem, že se text utápí v jakýchsi pseudointelektuálních výlevech, někde mi zase vadila podle mého zbytečná vulgarita nebo způsob, s jakým se hrdinka vyrovnává se svým vzrůstajícím věkem (respektive bych nemusela znát všechny detaily z jejího sexuálního života). Také mi moc nesedla závěrečná scéna s dcerou Juditou, přijde mi nelogické, že Sylvie, která se dokáže k lecčemu rázně vyjádřit, v případě dceřiny hysterické scény vůbec nijak nezasáhne.
Celkové vyznění knihy na mě osobně působí až satiricky: všichni si v knize hrají na intelektuály, kteří vedou hlubokomyslné řeči o literatuře, umění, politice, společenském klimatu, ekologii, feminismu, ale ve skutečnosti jsou to taky jenom obyčejní lidi, kteří se pachtí všemožnými způsoby za jakýmkoliv výdělkem, mají komplexy ze svého vzhledu a věku a nechají se vést hlavně svými sexuálními pudy.
Petra Hůlová debutovala románem Paměť mojí babičce, to byla za mého mládí literární událost a já z knihy byla nadšená, následovala novela Přes matný sklo, ta už mě tolik nenadchla. Poté jsem měla s autorčinou tvorbou dlouhou pauzu (respektive pár knih jsem začala číst, ale nedočetla) a naposledy jsem četla knihu Zlodějka mýho táty, ta mě zaujala tím, jak nenalakovaně líčila strasti střídavé péče o děti a úskalí patchworkových rodin. Zlodějku bych vám doporučila, Nejvyšší kartu můžete zkusit, jste-li zvědaví, co všechno česká literatura nabízí, ale že bych vám řekla tohle si musíte přečíst, to asi úplně ne
Hodnocení: 3,5* z 5*
Hůlová opět nezklamala. Pobavil Kosmův polský původ, hra se jmény (Janovy dcery Edita a Julie spojené ve jméně Sylviiny dcery Judity), dceruška, která nic neví, ale do všeho matce mluví, protože je přesvědčená, že má patent na rozum a správný způsob žití. A pak ten věčný koloběh opakujících se situací, o němž sice tušíme, že existuje, ale vždy si ho představujeme trochu jinak, než jaký nakonec je (viz Janovo a Sylviino vtipkování o tom, jak Sylviin budoucí manžel nakonec svede malou Janovu dceru Julii, kterou spolu hlídají na pískovišti - v konfrontaci s tím, že nakonec to byla Janova druhá dcera Edita, kdo se spustil s Davidem, nejdůležitějším mužem v Sylviině životě).
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 28): Že mám na své děti nároky, které nikdy nebudou moct splnit. Nevím přesně, jaké nároky má na mysli, kromě požadavku, aby z nich nevyrostla hovada.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 42): ...musím přiznat, že mi zároveň všechny ty lásky a holokausty v literatuře už léta lezou krkem.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 47): Představa dětí o tom, kde končí jejich nikde nekončící práva, mě nepřestává fascinovat. Mají za to, že já žádná práva nemám, nebo na ně kašlou vědomě?
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 93): ...nejhůř se polemizuje s absolutní hovadinou.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 116): ...významnost českého undergroundu nespočívá v politice boje proti komunismu, ale v tvůrčí komunitě nezávislé na státu v míře, která je v dnešní společnosti jen těžko myslitelná.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 154): A svou mantrou, že planeta už to má za pět minut dvanáct, si lže do kapsy. Ve skutečnosti je pět minut po dvanácté a já, Sylvie Novak, na tom stejně jako ona, Judita Králová, nic nezměníme.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 168): ...moje dcera se svýmiabsolutními nároky na vše se nezastaví před ničím. Minimalismus vydává za boj proti konzumu...
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 169): Minimalismus je trojský kůň, kterého Juditina generace není schopna rozpoznat, respektive mu sama žere z ruky.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 171): Představa, jak to Marek v té čepici po chlapovi z agentury dělá v posteli s mým synem, v mé mysli zhasne, jen co stačé letmo problesknout. Po své matce mám diskrétnost, o níž se mým dětem může tak nanejvýš zdát.
Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 184): Myslím na to, že Judita svůj boj proti velkokapacitním chovům, pro který horovala ještě před dvěma lety, vyměnila za jatka na všechny čuráky světa.
Snaha vnutit literární scéně jeden povolený narativ mě štve. Eva Klíčová z Alarmu tuhle knihu popravila čistě proto, že si autorka dovolila mít jiný názor, než se kritičce líbí. Drazí čtenáři, vykašlete se na kritiky, k ničemu je nepotřebujete. Potřebujete spisovatele. A je třeba dám jim volnost v tom, o čem a jak mou psát.
Kniha je výborná a velmi čtivá.
Mám ráda knihy, které vyjadřují mé pocity a myšlenky mnohem jasněji a kultivovaněji než bych kdy dokázala sama.
Mám ráda knihy, ve kterých mohu polemizovat s autorem.
Mám ráda knihy, které hledají témata k zamyšlení a kladou otázky.
To všechno mi Nejvyšší karta Petry Hůlové dala.
Nejvíc iritující tím, jak je to plné blábolu, který Hůlová chce vydávat za extrakt moudra. Nebo otravná manyra nadužívat přirovnání, o kterých nejdřív přemýšlíte, abyste u dalších jen přeskákali, protože už víte, že je to jen vata. Karikatura dneška skrz Juditu přepálená jako z Echa. A všechno vyvrcholí tak násilně hysterickou scénou... Sem tam něco probleskne. A ano, přiznávám se, že hlavní důvod si to přečíst, byl voyer ve mně, a proto se mi to, bez ohledu na to, co jsem napsal nahoře, četlo docela snadno. Takže bych se měl stydět i já.
Nuda. Skrumáž bonmotů, které by se hodily na FB. Smutná touha provokovat, ale proč a koho? Postavy jako neživotné věšáky vyčpělých proklamací. Feminismus? Kladení otázek? Boření stereotypů? Ani náhodou. Pichlavý a únavný text o ničem. Na každé stránce nejméně dvě gramatické chyby.
Zajímavé snad jen pro toho, kdo se v černobílých postavičkách šustících papírem pokusí najít jejich předobrazy, Zábranského, Topola a pana nakladatele.
Zelená propiska? I ta už je po letech passé.
Sžíravé, ironické, chytré, smutné, vtipné. Taky krátké, přečteno raz dva, podle mě tématem sedne spíše starším ročníkům, které již mají zkušenost s rodičovstvím , s prvními náznaky stárnutí a uvědomění si generačních rozdílů. Linku "me too" chápu, že je aktuální, já bych se bez ní i obešla, dostatečně bohaté mi přijde to téma boje s vlastním stárnutím, poklesem atraktivity u mužů a zasazení tohoto (přirozeného) jevu do problematiky feminismu.
Moje první kniha od P. Hůlové. Popravdě mě trochu vyděsila. Hlavni hrdinka stárnoucí feministka závislá na sexu řešící problém "neviditelných žen" mi byla mírně nesympatická. Na druhou stranu oceňuji témata, která autorka v knize otvírá, jako je znásilnění, střídavá péče, mezigenerační komunikace, apod. Celkově doporučuji a určitě si přečtu její další knížku.
Určitě kniha, jaká tady chyběla.
Petra Hůlová se v poslední době autorsky proměnila (proměňuje). Nejnovější próza koresponduje s jejími sloupky - zjednodušuje styl a dává větší důraz na myšlení, na subverzivní relativizaci urč. myšlenkových konceptů, společenských představ. Taky se v tomhle ohledu přibližuje Davidu Zábranskému. V Nejvyšší kartě zazní komentář na TV diskuzi se Sylvií Novak (protagonistkou, která představuje známou českou spisovatelku) a jejím kolegou Davidem - ten je v něm (v komentáři) označen za chytrého trolla, který předstírá postoje, s nimiž tak úplně nesouhlasí, ale lze z nich pak vyvodit absurdní závěry. Téhle argumentační figuře se říká reductio ad absurdum, přičemž lze říci, že na ní kompozičně v Nejvyšší kartě v nezanedbatelné míře staví i autorka samotná. Zároveň však netvrdím, že je takto postavená celá kniha. Naopak mám za to, že mnohé vyjadřované kritické postoje jsou ve svém rámci upřímné - tedy že upřímně pramení v Petře Hůlové a skrze Sylvii Novak se meandrující kamufláží vlévají do moře čtenářů (kterých má Hůlová po zásluze asi relativně dost - vzhledem ke kontextu doby a specifikům literárního trhu).
Zajímavý je pak prvek satirické nadsázky v charakterizaci postav. Protože některé postavy jsou opravdu jen takové karikaturní figurky - zejména Sylviina nesnesitelná dcera, která v souladu se svým ignorantským woke světonázorem (ignorantským proto, že nic nečte, nic moc nezná, jen přebírá radikální postoje ze své kulturní třídy) je v textu vlastně ta, kdo hrdinku explicitně šikanuje, manipuluje, shazuje a je tedy navýsost toxickým elementem v jejím životě (přitom ji nutí vyrovnat se s tím, že ji dle jejího názoru kdysi manipuloval a zneužil Jan Síra, slavný stárnoucí básník a spisovatel, atd.).
V tomto směru se nabízí číst knihu jako nadsazenou společenskou satiru (v podobném duchu, jako právě třeba Zábranského romány Logoz nebo Republika). Zároveň však nemám dojem, že je Nejvyšší karta stavěna takto - její úmysl totiž není gogolovsky karikovat, protože ve většině ohledů zůstává v realistickém (tj. realisticky popisném a analytickém) literárním modu. Postava dcery ovšem touto karikaturní zkresleností vyjadřuje určitou výpověď ve zkratce, která by nebyla v důsledněji dodržovaném realistickém podání možná (bylo by to asi celé komplikovanější, možná zastřenější co do významu a tedy i působnosti - prostě nutně úplně jiné). Přestože tím kniha čtenářsky netrpí (nevytrhával mě ze čtení dojem nějaké zásadní nekonzistence), je otázkou k diskuzi, nakolik je Nejvyšší karta celkem - nakolik svými nástroji autorka došla k literární celistvosti. Myšlenkové celistvosti se to ovšem netýká, protože v tomto směru je román podle mě záměrně heterogenní a neuzavřený, což je ovšem tematicky zcela adekvátní. A pochopitelně - jak myšlenková, tak domnělá literární celistvost není žádnou povinností nebo nutností. Vždycky je ovšem adekvátní se ptát, nakolik byl výsledný tvar skutečným tvůrčím cílem a nakolik naopak představuje kompromis. Takže zásadní aspekt v hodnocení Nejvyšší karty je tohle nejisté, nejasné spojení mezi (záměrnou?) karikaturou a realistickou věrností.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 | Stanice Tajga |
| 2019 |  Zlodějka mýho táty |
| 2006 | Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Kniha Nejvyšší karta je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 126x |
| Čtenářské výzvě | 15x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 40x |
| Chystám se číst | 83x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 1x |
vcítit se do ústřední postavy - stárnoucí feministky, úspěšné spisovatelky a rozvedené matky dvou puberťáků - tak to byl pro mne tedy tvrdý ořech, ale protože Hůlovou nečtu pro příběh, ale pro to, jak je napsaný a co chce říct, když to říká jinak nebo vůbec, užil jsem si i Nejvyšší kartu
pro mne je to román o střetu generací a vzal jsem si z něj poučení, že každá generace si pamatuje jen to, co se jí hodí, a pamatuje si to svým vlastním způsobem; a taky že vždycky bude jedna generace kritizovat druhou, respektive třetí, protože nedokážou dostatečně hluboko proniknout do sobě opačných diskursů - viz třeba rozpor světů/generací, traktovaný třeba střetem Sylvina a Juditina chápání feminismu
téma (českého) feminismu, myslím, Hůlová předvedla skvěle, tak jako vždy, kontroverzně a cynicky, využila všech současných (českých) literárních klišé (když se objevil syn-gay, tak už jsem šel do kolen)
prostě jsou věci, které nechceme slyšet, nepříjemné jak skřípání nehtů o tabuli, ale jednou už se musíme odhodlat a začít je řešit, například cituju: "odliv peněz z literatury jde ruku v ruce s její feminizací. Muži (...) si tak nízké honoráře, jako jsou v literatuře, nemůžou dovolit. Preferují logicky profese, kde za svou práci dostanou odpovídajícím způsobem zaplaceno."
jo, Petra Hůlová stále zůstává mým károvým esem! doporučuju přečíst