Nájemný vrah

V první části to vypadá na zajímavou detektivku, kde Greene celkem chytře vymyslel zápletku a postavy, které se do ní čirou náhodou zaplétají. Pak ale sklouzává ke svým typickým (hlavně v pozdějších románech) zdlouhavějším úvahám a popisům a inklinuje ke svému sociálnímu (levicovému) a protiválečnému smýšlení. Slušná detektivka se tak trochu rozpadá na sociální román. Bohužel chybí detailnější vylíčení hlavní postavy. To, že (anti)hrdina z chudého prostředí přišel a těžký život měl mi v tomto případě nestačí.
I přes mé výhrady se jedná o dobrou knihu. 75%, 27. 10. 2025.

„V životě nepocítil k nikomu sebemenší záchvěv něhy, k tomuto obrazu byl stvořen a na tento výsledek byl podivně hrdý. Nechtěl, aby se to změnilo. Najednou si s hrůzou uvědomil, že jestli chce uniknout, musí být sám sebou víc než kdykoli předtím. Něha z vás rychlého střelce neudělá."

Pod maskou detektivního příběhu nám Graham Greene předkládá dílo, které má hned několik vrstev – číst Nájemného vraha jen jako žánrovku na ukrácení času by byla škoda, myslím. A ani by to možná nefungovalo – obávám se, že milovníkům detektivek by některé aspekty mohly překážet a působit na ně rušivě.
Z obvyklého kriminálního vzorce se vymyká silný sociální apel, místy to vyvolává až „steinbeckovské“ rozhořčení nad světem, ve kterém nejen že nemají všichni stejné šance, ale mnozí nemají prostě šanci vůbec žádnou.
Ale nejsilnější stránkou knihy je vnitřní portrét nájemného vraha Ravena, který se právě vnímá jako člověk totálně vyčleněný ze společnosti, je to „zakyslý, zatrpklý, zaťatý tvor“. Greene z toho trochu viní nezpracované trauma z dětství. Nebo lépe řečeno: životní situaci, která mu nedovolí nespravedlnosti z dětství (které zažívá každý) vstřebat, zpracovat, nechat zahojit. Raven si ji naopak nějak pomyslně natruc nakreslí do erbu a v gestu odmítnutí se rozhodne vyniknout ve zlu a chladné krutosti, když už ta cesta dobra a něhy pro něj není možná. Je na sebe v tomto smyslu nějak zvráceně pyšný a zvráceně si v tom libuje. Greenův životopisec Čulík ho proto dokonce přirovnává ke Camusovu Meursaultovi (to mi přijde přehnané, ale aspoň mi to připomíná, že jsem si chtěl Cizince zase po čase přečíst).

Setkání s přirozeně dobrou a vstřícnou Annou je pro Ravena šokem, znejistí ho a zatřese jeho jistotami. Ale k trvalému přehodnocení životního postoje nemůže dojít. Přáli bychom mu to, jasně, ale nepůsobilo by to věrohodně. Nejen že na to s Annou stráví příliš málo času a je ve své outsiderské stylizaci příliš zabetonován. Hlavně by musel přiznat svůj chybný úsudek o světě a sám se změnit. Doslova zahodit celý předchozí život. To nemůže klapnout. Možná nějak můžeme cítit, že Raven by se k Anně hodil lépe než její přítel policista, ale Greene čtenářstvu med kolem úst nemaže a to co směřuje k tragickému konci, to také tragicky skončí.

Nájemný vrah je dílo patřící do Greenovy rané tvorby, možná proto působí místy trochu nedopečeně. Některé vedlejší postavy jsou neživými obrazy svých typů, nejvíce sir Marcus, ale také třeba Acky a jeho družka. U Ravena zase zarazí ten jeho důraz na rozštěp rtů – na tom sice Greene výmluvně ilustruje, jak destruktivní vliv na člověka má, když sám sebe identifikuje s nějakým svým hendikepem, jen je to zde trochu příliš doslovné (o 15 let později bude zdravotní postižení jiné jeho postavy, Bendrixe v Konci dobrodružství, zapracováno mnohem víc přirozeně, víc organicky).
I tak je ale v mých očích Nájemný vrah zajímavá kniha, překračující hranici svého žánru.

Dalo se to moc dobře číst

Klasický Greene, plný paradoxů, touhy zastat se malého člověka, opovrhujici mocí. A přitom vtipný, ta spousta náhod vede k optimistickému konci. A přitom smutný, vrah není veselé povolání a tento měl rozhodně smutný osud. Právě ty paradoxy plně člověčenství miluji. Natolik, že jsem v knize nepoznal Revolver na prodej. Ach ty paradoxy.

Souhlasím s ostatními, že toto není detektivka. Příběh vraha, ke kterému se postupně přidávají příběhy osob, které jsou kolem něj se mi líbil. Zejména jsem ocenil hezké vykreslení vzhledu, způsobu myšlení i osobní historie každé postavy.

Autor rozvíjí zajímavý děj s detektivní zápletkou, v němž jsou napínavé nejen osudy hrdinů a jejich konflikty vnější, ale i vnitřní ve kterých řeší své vztahy. Greene je geniální ve vykreslování lidských charakterů a povah a to se mu podařilo vystihnout u vraha poznamenaného zaječím rtem. Jeho cesty se protínají s mladou herečkou, která je vnímavá a empatická a stává se jedinou bytostí, které vrah odhalí své nitro. U knihy jsem se nenudila, doporučuji ke čtení.

Nějak mi to nesedlo, ani jsme to nedočetl. Graham Greene na lepší knížky.

Neprávem přehlížená revolverka na prodej.
Odlehčenější styl není na překážku.
Zaškatulkování do žánru krimi kapánek nespravedlivé.
Sice se čte pomalu a vyžaduje soustředění.Stojí za přečtení.
Nejenom k pobavení.Na to je příliš přemýšlivá a ne laciná detektiuka.
Na první pohled neuhrančivá.Pro zvídavé Greenovce objevná.

Příběh této knihy, je taková vlažná detektivka. Hned z úvodních stránek se dozvíme podstatné. Přistihla jsem se, že fandím vrahovi, vstup do života neměl jednoduchý.
Kniha ani špatná, ani nijak dobrá, takový zlatý střed.

U téhle knihy jsem se ani nenudila, ale ani zvlášť nebavila. Příběh je spíš plochý a vcelku předvídatelný. A autorův soudobý pohled na ženy jako na přihlouplé girls... No, prostě taková detektivka k vodě.

Když je popisována nějaká "akce", třeba přestřelka, je text velmi čtivý a napínavý. Ovšem líčení ostatních situací je tak zoufale nezáživné a nudné, že jsem chvílemi přemýšlel, zda knihu neodložím. Ona ani tak kvalita překladu za mnoho nestojí, takže se to na celkovém dojmu z knihy dost podepisuje. Pozitivně lze hodnotit, že se autorovi daří držet až "noirovou" atmosféru.

Greenův Revolver na prodej je společensky angažovaná detektivka, která je zároveň podivně sentimentální, krutě satirická a nebál bych se ani slovíčka familiární. Na rozdíl od jiných Greenových děl je Revolver na prodej psán skutečně jako „zábavná“ knížka, která sice používá pro zdůraznění nosného tématu ostrou sociální kritiku a protiválečný politický imperativ, nicméně stále zůstává v rovině lehce stravitelného „pokleslého“ žánru. František Fröhlich ve svém doslovu označuje román za divertimento - hříčku - a skutečně, vyprávění v určitých partiích připomíná rošťácké skotačení party výrostků, při nichž se baví autor i divák, než vážnou práci význačného spisovatele. Klíčová postava Raven je bezpochyby typický „nehodný člověk“, zlosyn a hříšník, kterého musí v konečném důsledku každý soudný čtenář odsoudit, s kterým ale přesto dokážeme soucítit a jeho cestu za odplatou podpořit. V kontrastu k němu pak ctí pomazaný detektiv Mather, i přes svou výhradně kladnou roli, mnoho sympatií nevzbudí. A Anna Crowderová je přesně uprostřed mezi těmito dvěma póly. Revolver na prodej je zajímavý příběh ve zvláštním provedení a je potřeba být na jeho netradiční utváření připraven.

Autorův "lstivý" styl mne zase dostal. Děj rozvíjí velice pomalu a "nenápadně", zejména formou "nic neříkajících dialogů a monologů" posouvá rafinovaně události kupředu. Při tom postavy - z různé úrovně společenského žebříčku - vyjadřují autorovy názory na dění lidské společnosti. A tak tyto knihy čtu pomalu a přemýšlím o nich. Podle mne toto není detektivka, ale jakýsi pokus o politický thriller se společenským pozadím. Upozornění: "Nájemný vrah" a "Revolver na prodej" jsou identické příběhy - knížky pod různým názvem.

Tohle je první kniha od tohoto autora, kterou jsem přečetla. Úplně mě dostal. Musím uznat, že se mi moc líbí, jakým způsobem vykresluje charaktery postav a popisuje jejich způsob myšlení.

Když jsem si knihu před více jak rokem pořídil, tak jsem ji napoprvé po pěti stránkách zavřel s tím, že teď na primitivní detektivku nemám čas. Před týdnem jsem odjížděl na dovolenou, a tak jsem si řekl, co tuto knížku neoprášit z hlubin nedočtených kniha a přece jenom ji nezkusit přelouskat cestou v autobuse do Španělska. Opět jsem však po pár stránkách byl celkem rozpačitý, ale pak jsem se do příběhu a vůbec stylu jakým Greene píše ponořil jak do nejtemnějších hlubin moře a zůstal v něm až do konce. Tohle nebyla moje první Greenovka (Ministerstvo strachu, Tichý Američan), takže o Greenově literárním mistrovství jsem již věděl a Revolver na prodej, ač patří mezi dle Greena tzv. Entertainments, rozhodně není primitivní detektivka. Z postupujícím dějem se o postavách dozvídáte více a vyvíjejí se a mění, kdo se ze začátku zdá jako zaškatulkovaná postava ta se z této přihrádky dostává s výtečným psychologickým vykreslením pana Spisovatele, a už jen díky tomu to stojí za to přečíst.

Určitě bych knihu mezi detektivky nezařadila. Jak píší kolegové, Greena nelze číst kvůli ději-ten se dá shrnout několika větami. Umí ale mistrně vykreslovat prostředí a charaktery postav. Nepřidává nic navíc, co by rušilo, ale ani příliš nevynechává, aby se člověk ztrácel. Revolver byl z mého pohledu trošku slabší, ale za přečtení stojí.

Dívat se dnešníma očima na něco, co bylo napsáno před půl stoletím, a považovat Greena za detektivkáře, je minutí cíle. Green je především humanista zkoumající člověka v extrémní situaci a konfrontující ho s něčím, co do této situace nezapadá. A to se mu daří tu s humorem, tu s napětím, tu s velikými otazníky. Tato kniha patří ke čtivějším, díky střídání osob, střídání pohledů. I když je o námezdném vrahovi, je také o důvěře (i mezi policistou a jeho milou; mezi továrníkem a zprostředkovatelem nájemného zabijáka). Nedoporučuji číst Greena kvůli ději.

Na této knize lze skutečně výrazně vidět, jak se v průběhu desítek let posunul tento žánr. Škoda. Ač jsem to před čtením tušil a ač jsem věděl, že čtu něco, co autor sám nazýval divertimentem, tentokráte mne Greene dost zklamal.
Snad jediným zajímavějším momentem knihy byl záblesk víry Ravena, že by mohl poprvé ve svém životě nějakému člověku důvěřovat. Spletl se a připustit si tento omyl bylo pro něj více než bolestivé. Najednou – zcela chladnokrevný a bezcitný vrah – vypadal lidštěji. Možná pro tuto epizodu stojí román za přečtení.

Nevěděl jsem co mám od knihy očekávat , tak jsem byl zvědavý. A dopadlo to dobrě. Jak tady píšou kolegové , nedá se to srovnávat s novější literatůrou, ale do děje mne to vtáhlo.Velice se mi líbilo, jak trefně vykreslil autor veškeré postavy. Všechny měly dobré i špatné stránky. I ti padouchové nebyli jen špatní vyvrhelové , ale našel i na nich něco dobrého , či alespoň zajímavého. Mistrně zvládnuté, má můj obdiv.