Na břehu dnů
Karel Čapek
Výběr časopiseckých prací od r. 1917-1938 a článek napsaný v poslední den autorova života. Největší část výboru zabírají fejetony a sloupky, kde je Čapkův výraz nejosobitější. Jde o práce, týkající se nejrůznějších oblastí veřejného, politického i kulturního života. Úvodníky, referáty, reportáže, denní zprávy, povídky, bajky, aforismy, rozhlásky...... celý text
Přidat komentář
Nepříliš známá kniha (sbírka) Čapkových článků, která autora i dobu zase o něco víc přibarvuje. Určitě bych knihu nedoporučoval číst předtím, než se čtenář seznámí s ostatním dílem Karla Čapka, ale potom je to dobrý „zákusek“ (či spíše bonboniéra). Jak už někteří zmínili, některé části jsou vpravdě nadčasové
Cenné především jako dokument doby, s údivem zjišťujeme, kolik dnešních nešvarů bujelo už za oné bájné první republiky, dokonce v dobách jejího největšího rozkvětu! Že byli lidé v průměru stejně hamižní, ulhaní a sobečtí jako dnes. A také že nedotknutelný ideál Čapek (podobně jako třeba Peroutka) stvořil i dost článků i myšlenek při nejmenším podivných.
Ivan Klíma: Čapek - novinář (doslov):
"Někde Čapek o sobě vypravuje," vzpomíná MUDr. František Langer, "jak musel vyplnit daňové přiznání pro berní úřad a že v něm byla rubrika: PO KOM JSTE PŘEVZAL ŽIVNOST, KTEROU PROVOZUJETE? A Čapek že dotyčnou rubriku vyplnil: PO JANU NERUDOVI." .. ..
"Byl po většinu svého zralého věku především novinářem." .. .. "Už první větou zval čtenáře k rozpravě co nejdružnější, dbal přitom velmi, aby nepodlehl tak častému zlozvyku intelektuálů, aby nevystavoval svou moudrost a učenost - psal prostě a srozumitelně, .. .. "
Zajímavá kniha o obdivuhodném člověku, která určitě stojí za přečtení. :)
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Kniha Na břehu dnů je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 31x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 48x |
| Chystám se číst | 20x |
| Chci si koupit | 1x |
Nádherný ediční počin. Nejen tím, že je to chronologicky seřazený výběr, ano velmi vybraný váběr Čapkových novinářských textů, ale vlastně esence minimálně poloviny jeho tvorby - vždyť Čapek byl "civliním povoláním" hlavně novinář, ta jeho denní práce je dnes přes jeho přesahující díla neviditelná, a přitom to nebyla jen tzv. "chlebařina". Zaloužil a rozvinul osobitý žánr sloupku, jeho glosy, komentáře, ale i bajky a dalšá útvary jsou zde vybrány velmi pěkně, reprezenativně a ještě k tomu je celá kniha nádherně zalomena. Připomíná noviny o 442 stranách. Je to svěží chumel různorodých textů, které ukazují Čapka tak, jak ho známe, pozorovatele života, optimistu s vírou v dobrého člověka, ale zároveň patetika, který se dokáže na stránkcách novin i pomodlit veřejně za český národ v obodbí po Mnichovu. Je možné nahlédnout do jeho občanských půtek (polemiky s Emanuelem Moravcem nebo Rudolfem Medkem například) nebo do jeho divadleních, filmových a literárních kritik, tu a tam je možno nahlédnout do nekrologu, vzpomínky, dokonce i do rozhlasové tvorby.
"Někde Čapek o sobě vypravuje," vzpomíná František Langer, "jak musel vyplnit daňové přiznání pro berní úřad a že v něm byla rubrika: "Po kom jste převzal živnost, kterou provozujete?" A Čapek že dotyčnou rubriku vyplnil: "Po Janu Nerudovi"" To je úvod pěkného doslovu knihy od Ivana Klímy (s. 426). To je velmi výstižné a myslím, že právě vedle jeho dramat a románů a povídek velmi nedoceněná činnost.
Jakkoliv je Josef Čapek jako umělec hlubší a vícevrstevnatější, Karel je přímočařejší, lidovější a přesto intelektuál, který se nebojí ani "plakátu", když je třeba jej vyvěsit. (Např. hra Matka.) Jeho filozofie pragmatismu a občanské odpovědnosti a obrany první republiky je mi velmi sympatická, je to určitě jeden z lidí, které bych rád, kdyby to šlo, někd yv životě potkal. Považoval bych za životní štěstí si s oběma bratry sednout na jejich zahradě alespoň na hodinku. Oba jsou totiž podle mě géniové, a přitom bytostní a svými činy upřímní.
"Věc je totiž ta," píše v článku Národ nás nepotřebuje v roce 1934. "že my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme. A od nikoho. .... Nikdo se nestává spisovatelem, nikdo se nestává jazykovým tvůrcem a básníkem bez nesmírné duchovní lásky k národu, neboť jazyk je duší národa; bez té inspirující lásky, jaké je schopen jen málokdo, zůstává spisovatel pouhým pisálkem, který pokaňhá papír, aniž tvořil....." (s. 321).
A jinde odpovídá na otázku o novinařině: "Svou službu v novinách považuji za velkou výhodu: nutí mě, abych se zajímal o všechno na světě, o politiku, hospodářství, sport, aktuality atd.; je to hodně široký styk se životem, jenž dělá dobře člověku žijícímu denně svých šest, osm hodin u psacího stolu. Pak cením si na žurnalistice té nutné pohotovosti; nečekej na inspiraci, příznivou náladu a jiné subjektivní dispozic; musíš psát hned a hledět dát své nejlepší, i když nemáš té chvíle chuti. Nutnost je krásná, pane." (s. 7) Podepisuji a jen konstatuji, že je škoda, že taková žurnalistika už dneska neexistuje.