Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/324683/bmid_modlitba-za-cernobyl-kronika-budouc-jjj-324683.jpg
4
1103
328
26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze 14. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno: 2017 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Чернобыльская молитва (Černobyľskaja molitva) , 1997
více info...
Přidat komentář
Krásná a silná kniha, pojatá neobyčejným způsobem, svědectví lidí, nejen o výbuchu, ale i o komunismu, filosofii a hlavně o lásce. O lásce k domovu, o lásce jeden ke druhému, mateřské lásce.
Četla jsem ji na etapy, vstřebávala a určitě si ji přečtu někdy znovu.
Modlitba za Černobyl představuje osudy „černobylců“, lidí, které přímo zasáhla katastrofa v Černobylu. Autorka jejich výpovědi nijak neupravovala, takže knížka působí velmi syrově a autenticky. A musím se přiznat, že ani po zhlédnutí seriálu a spousty dokumentů jsem si nedokázala představit, co všechno si lidé kvůli Černobylu museli vytrpět. Ať už to byli obyčejní lidé, vojáci, likvidátoři, vědci, vystěhovalci ze zamořených oblastí nebo děti, nebylo vůbec lehké číst o jejich životech po Černobylu. Nejhorší ovšem bylo, jaká bezmoc ze všech těch výpovědí čišela. Lidé často neměli nejmenší ponětí, co je to radiace a jak působí na všechno živé i neživé. Nechápali, proč musí najednou opouštět své domovy, proč nesmí konzumovat zeleninu, kterou vypěstovali, proč si od nich jejich příbuzní či známí udržují odstup a nechtějí je pustit do svých domovů a ke svým dětem. Spousta lidí zemřela na nemoc z ozáření. Spousta jiných lidí onemocněla rakovinou. Narodily se postižené děti, děti bez ručiček a nožiček, děti, co zemřeli pár hodin po porodu...
Knížka mě velmi zasáhla, musela jsem si jí hodně dávkovat a někdy mi z toho všeho bylo fyzicky špatně, a to mám na tyhle věci docela silný žaludek. Jedna věc mi ale při čtení hodně vadila. Jak jsem psala na začátku, autorka ponechala výpovědi lidí bez jakýchkoli úprav, takže byly občas velmi chaotické. Je to škoda, protože kdyby se příběhy, byť jen malinko upravily do nějaké čitelnější podoby, bylo by to takřka dokonalé.
Kniha o osudech lidí, kteŕí přežili katastrofu v Černobylu a ještě o ní mohli vypovědět než zemřou i oni. Není to žádné oddechové čtení, ale dokument o tom, jak nepřipravení byli všichni v okolí, i ti, co v Černobylu pracovali a o tom, jak hrozná může být komunistická propaganda, jaké následky si musí nést přeživší, jejich potomci a další generace. Děsivá katastrofa zejména pro Bělorusko, u jehož hranic Černobyl stojí, ale i pro Ukrajinu, Evropu a celé lidstvo. My, co jsme rok před Černobylem porodili děti, si jistě vzpomeneme, že neexistovalo v té době žádné varování, pravda o Černobylu vyšla najevo až mnohem později. Nejdůležitější přece byla neochvějnost socialistického režimu, o životy a zdraví lidí jim nešlo.
Zhmotnělý strach, hrůza, apokalypsa, bezmoc a chaos doprovázející jadernou katastrofu v Černobylu. Autorka vsadila na holé uspořádání svědectví přímých účastníků boje s katastrofou, těch, kterým záření zničilo zdraví i život, i těch, kteří museli prchat z evakuovaných vesnic. Žádné vyprávění, žádné popisy, žádná epika. Jen monolog za monologem. Nahlédnete pod sarkofág nejděsivější apokalypsy v historii způsobené člověkem. Pochopíte mentalitu lidí žijících v tom nešťastném regionu mezi Polskem, Ruskem a Ukrajinou, kde se nikdy nežilo snadno a kde se nejen za války odehrávala děsivá zvěrstva, aby zlo bylo korunováno neviditelnou smrtí - zářením ze zničeného reaktoru. Extrémně silná kniha, kdy se čtenáři zrychluje dech, jitří smysly, jímá ho hrůza při pomyšlení, jak málo stačí k vymazání celého regionu z mapy a kdy se nejednou přistihne při pátrání v paměti po tom, co tehdy na jaře roku 1986 dělal on nebo jeho rodiče.
Pokud jste viděli dokumentární sérii HBO Černobyl, budete mít pocit, že autoři seriálu asi čerpali i odtud.
Na tohle jsem vážně nebyla připravená. Že budu brečet i u takovéhle publikace? No je to tak...ono taky zkuste se udržet, když čtete o matce, která přemlouvá synka, aby ještě vydržet do jara. Aby umřel až v době, kdy bude země měkčí, aby šel vykopat hrob! Šílené! Nepředstavitelné! Syrové!
A paradox celé události je, že jsme z toho my (Evropa) vyvázli ještě 'dobře'. Sověti totiž stavěli jěšté pátý a šestý blok. Neměli ty správné kameny do betonu. Tak po sovětsku použili jiné, větší. A průzkum pak zjistil, že díky tomu vznikaly v betonu obrovské dutiny. Kdyby k nehodě 1986 nedošlo a pátý a šestý blok spustili... raději ani nemyslet!
Syrové, autentické, nesmírně smutné. Kniha je psána metodou orální historie, ovšem bez jakékoliv analýzy. Tady totiž snad ani analýza udělat nejde. Tisíce lidí, které z oblasti odvezli, a tisíce jiných tam nahnali. Genocida celého národa. A lidé? Ti buď nevěřili "A kde je ta radiace? Já ji nevidím" nebo věřili "Jste hrdinové. Splníte úkol" Obraz mentality "sovětského" národa. I to je Modlitba Za Černobyl.
Dobrá kniha ,ale já jí četl dost dlouho jelikož výpovědi jsou stále stejné ,a člověk to musí chvílku vstřebávat .Ale jinak hodně dobrý kousek.
Syrové a otevřené výpovědi a vzpomínky těch, koho se Černobyl dotknul a otočil jejich život naruby. Nejde o lehké čtení a nechá ve vás otisk na hodně dlouho, ale přečtěte si, stojí i za tyhle pocity.
Výpovědi lidí, kterých se Černobyl nějak osobně dotkl – především z Běloruska. Některá svědectví jsou tak hrozná, že jsem při čtení knihy měl hodně ošklivé živé sny (a to se mi téměř nestává). Bohužel některé rozhovory mi přišly tak nějak nudné, takže jsem za chvíli nevěděl, o čem jsem vlastně četl. Kniha na mne působila nevyrovnaným dojmem, takže hodnotím jako průměr.
Po dlouhé době první kniha z knihovny a bohužel na smutné téma.Předcházející komentáře mluví za své, já jenom dodám...hlavně ať už se nic takového nestane.
Kniha je napsána formou monologů jednotlivých účastníků této tragédie. Na jednu stranu tak kniha působí velmi autenticky, na stranu druhou způsobuje čistý přepis monologů to, že je vyprávění nepřehledné, často přeskakuje z jednoho na druhé. Navíc byl místy myslím dost špatně text přeložen. Škoda.
nevýslovné, neuchopitelné...ten stesk po domově...po hrobech předků, po domech a zahradách. To mě dostalo snad nejvíc. Čím jsem starší, tím víc tomu rozumím. Dřív jsem si říkala - radiace, hrůza, rychle pryč...proč tomu někdo nechtěl rozumět? Jenže teď mi to dává smysl o mnoho větší.
1.května 1986 jsem byla 14 dní vdaná, ještě jsem netušila, že jsem v jiném stavu a tak jsem stála na Letné povinně v prvomájovém průvodu a kolem se šeptalo o mraku radiace. Jestli jsme si tenkrát mysleli, že jsme v nebezpečí a nikdo to nechce přiznat, tak to byl čajíček proti tomu, co se dělo v okolí Černobylu. Peklo...
Absolutní beznaděj. To je asi nejvýstižněji pojmenovaná emoce, kterou jsem cítila během čtení Černobylské modlitby. Rezonovala ve mně ještě dlouho po tom, co jsem dočetla poslední kapitolu. Světlana Alexijevič ve svém díle přináší autentické svědectví o strašlivé katastrofě, na kterou svět nesmí zapomenout.
Není to kniha o tom jak se to stalo či o tom proč. Tahle kniha je souborem monologů lidí zasažených Černobylem ať se jedná o děti, politiky či likvidátory katastrofy. O to více Vás to zasáhne, když čtete ty výpovědi a dojde Vám ten lidský charakter té katastrofy. Všechny různé negativní emoce Vámi proplouvají a vy se neudržíte, aby jste ty lidi nelitovali a zároveň nenáviděli všechny, kteří to dopustili. I to vědomí, že až nás vlastní život skončí tak problém Černobyl tu bude dál.
Než jsem si knihu přečetl tak jsem měl v plánu jet se podívat, ale teď nevím jestli vůbec chci. Nikdy asi nebudu mít možnost pochopit hrůzu a dopady téhle tragédie. A o to více přiznávám, že jsem rád za tuhle knihu a budu všude tvrdit, že by si ji měli všichni povinně přečíst.
Velice silné a smutné čtení. Tohle vám v televizi ani ve škole neřeknou. Zpověď skutečných lidí, které tato katastrofa nějakým způsobem ovlivnila. Při čtení některých příběhů se mi chtělo brečet. Neumím si představit, že by mě něco takového postihlo. Snad nás nic takového nepotká...
Monology lidí, obyčejných lidí i lidí vyslaných na práci o životě před katastrofou a po ní. Každý příběh čtenáře nějakým způsobem zasáhne. Líbilo se mi, že autorka nechala každého volně vyprávět, bez jakéhokoliv jejího zásahu. Jsou to příběhy, které je třeba znát, i když se místy čtou velmi těžce a jsou velice emotivní a všechny spojuje beznaděj.
Kniha, kterou by si měl prečíst každý, ale bohužel ne každému může připadat čtivá. Ja jsem někde mezi. Některé výpovědi mě vtáhly hloboko do příběhu života, jiné mi pocuchaly nervy, další rozlítostnily a některé mě nechaly chladnou. Ne že by osud daných osob nebyl stejně tragický, jen se nedaly moc číst. Kdyby si autorka trochu pohrála se slovy a strukturou, kniha by se mi četla plynuleji a text by tolik nesplýval. Černobyl byl jednou z největších katastrof 20. století a jako tichá hrozba působí doposud, což je děsivé, nemyslíte.
Černobylská katastrofa zasáhla miliony lidí, některé hlasy k nám promlouvají z těchto stránek. Nejvíce na mne zapůsobily první a poslední kapitolka se stejným názvem Osamělý lidský hlas, ve kterých se dvě vdovy vyznávají ze své lásky a ztráty milovaného člověka, a vzpomínky dětí.
Bylo děsivé sledovat s jakou důvěrou ve státní moc lidé žili dál v zamořeném území a odmítali poslouchat těch několik (fyzik, lékařka), kteří je varovali.
"Co tu dělá rozruch? Bere nám naši duševní rovnováhu. Důvěru ve všechno to, čemu jsme si zvykli věřit. Musí se přece počkat, až nám řeknou..." "Nejenže nás obelhávala státní moc - my sami jsme nechtěli znát pravdu! Kdesi hluboko v podvědomí... Teď si to samozřejmě nechceme přiznat, protože je snazší nadávat na Gorbačova... Na komunisty... To oni za to můžou... Kdežto my jsme dobří, my jsme oběti."
Štítky knihy
smrt ochrana životního prostředí atomová energie radiace Černobyl zamoření Bělorusko zločiny komunismu radioaktivita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Kniha Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti je v
| Právě čtených | 64x |
| Přečtených | 1 574x |
| Čtenářské výzvě | 525x |
| Doporučených | 121x |
| Knihotéce | 536x |
| Chystám se číst | 873x |
| Chci si koupit | 218x |
| dalších seznamech | 14x |
Bude to obsáhlý koment. Já totiž vždy měla dle článků tu nehodu za hrůznost a lid za chudáky oběti. Jenže se díky týhle knize a údajně teda reálných výpovědím ukázalo, jak se to vlastně mělo. Že to ve skutečnosti na těch vsích byli ožralí burani neposlouchající nařízení a příkazy. Že vláda dala info, ochranu a poskytla co mohla, ale oni na to doslova s*ali. Za bednu vodky vás na seznam pásma buď zanesl dozimetrista, nebo z něj vyškrtl a vy jste mohli zůstat.
Jak říká jeden: "Mnoho z pracujících v Č. byli vesničani." Aha, já měla za to kde vzali tolik povolaných lidí, a oni to byli hnojníci od vepřů z, jak to sám ten člověk nazval, doby kamenné ... tak to se pak ničemu nedivím.
Věty se opakovaly v těch výpovědích. Tak, co mi nesedělo:
Kočky že žraly svý koťata? Proč, když okolo lítaly krysy a myši?!
Krysy zakously a sežraly ženskou, do rána ohlodaly chlapa s kolem, že z něj zůstaly jen dvě kostičky a to kolo??
Babka - chodili jsme pro semena 30-50 km a ostatní nosili 15 kg, já 50. Hrdinka prostě!
"Jakápak radiace, když tu lítaj motýli a bzučí čmeláci? Moc jsme se té radiace nebály."
Ignatěnková: Byla jsem v 6. měsíci těhotenství a byla jsem hubená, naštěstí to na mě tedy nebylo vidět. - To asi těžko, o to víc by to poznat bylo, to se paní buď plete, nebo chybnej překlad, asi chtěla říct právěže tlustá. Pak by to smysl dalo.
" Z úst mu lezly plíce a JÁTRA" - kudy tudy z břicha játro krkem ven...? Možný to je, přijde mi to ale zas jak výmysl.
Chrápe u něj 14 dní na pokoji, sestry v nemocnici ji nechaj a pak se diví, že porodí ozářený děcko. Rodit už nesmí, přesto porodí zas i za cenu, že by to bylo bez ruky- prostě NO A CO, TAK BUDE. Prostě sobecká k*áva, sorry.
Nepochopila jsem, proč tam jsou články o útěky z Kyrgyzstánu a o Tádžikské válce, fakt ne.
Voják výpověď: "Listy měly černé dírky, i rajčata...neměli jsme to jíst...stejně jsme je jedli.
Čepici jsem dal synovi... Za 2 roky mu našli nádor hlavy. Dali nám plynové masky a respirátory, ale nikdo to nenosil. Kočky a psi jsme stříleli, ale prasata se pouštěla na svobodu.
(co si jako uloví domácí prase v lese twl ??)
Když kulka psa jen zranila, nedobíjeli jsme ho, ale srazili zpět do jámy a zasypali hlínou. Předpisy se nedodržovaly, dole igelit nebyl."
Mně to přišlo jak dnes s tím covidem a rouškama - vláda nám je sice nedodala, ale něco nám nařizujou a lidi to nedělaj. Oni na to taky vyloženě s*ali na těch vesnicích, zůstali na sílu a žrali ty zamořený věci tam. Mají x operací, infarkty, padaj mrtví k zemi na silnici, takže čemu jako unikli, co vyřešili, že nechtěli odejít, protože "ti ve městech pochcípali taky??"
Litovala jsem ty, co uklízeli že nebyli dostatečně ochráněni oděvama. No teď když vím, že si je ani nenasadili, už se nedivím.
Některý věci nesedí - Ignatěnková tvrdí, že čistili chodníky práškem a pak že vyšli ven a brodili se pěnou po kolena. Já četla že to čistili mejdlem, protože nic jinýho neměli a věřili, že to stačí, tak kde je pravda ? Že něco vláda tajila a nebyli chráněni jak měli, to je jasný, ale oni na to skutečně sr*li. Ignorovali, vysmívali se. Jak mladí, tak staří. Hlavně že měli chlast.
Odporní burani. Ani chovat se neuměli v tu chvíli, ty ženy se furt někam sraly, ječely jak krávy hysterický, cpaly se do těch nemocnic i přes zákaz, napadaly někoho, ta Ignatěnko taky furt někde stála pod oknama a ječela a babky se na vsi taky na vojáky rozkřikovaly...no odporný. Ale ve svých výpovědích jsou všichni hrdiny. Skutečná Krása Nesmírná - všichni jsou Bivoji Udatní.
Ten odpad proto dávám jim. Jejich demenci, ne těm, kteří schytali tu první dávku a rozpadli se na lůžku v nemocnici.