Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/514824/bmid_les-v-dome-2vI-514824.jpeg
4
3869
3869
Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu — a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne… Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Věděla jsem do čeho jdu a s tím jsem knihu otevřela. Byla to slušná nálož a ještě chvíli mi bude trvat než na ni přestanu myslet. Coby matka mám vztek a těžko se mi hledá pochopení pro jinou matku a matku té matky. Kniha je napsaná skvěle. Vzbuzuje ty správné emoce, je uvěřitelná. Pokud máte nervy na tak náročné čtení, rozhodně knihu doporučuji.
(SPOILER)
„Jsou slova, která vlétnou do uší, proletí hlavou a o paměť se ani neotřou. Jiná se v ní na chvíli bezbolestně uvelebí a spokojeně podřimují, dokud nevyblednou.
Vyskytnou se ale i taková slova a události, která raději zasunete na okraj paměti a snažíte se je zatlačit do zapomnění. Někdy se to podaří, ale ty vzpurnější občas v nejméně vhodnou chvíli vystrčí růžky a bolestně vám připomenou, že i zdánlivě růžový sad vašeho života má ostré trny.
A někdy přiletí slova, která se vytetují do paměti a zůstanou v ní navždy. Bolest možná jednoho dne odezní, ale vzpomínku na ni nevymažete nikdy.
Takovými slovy mám potetovanou celou paměť a slova, která máma toho večera vmetla babi do tváře, v mozaice mého tetování svítí rudě." (str.141)
Pozor SPOILERY!
Od autorky jsem četla zatím jen Hanu. Les v domě měla půjčený moje mamka z knihovny, knihu jsem u ní viděla a rozhodla se ji taky přečíst. Téma to bylo těžké, ale i tak se to četlo rychle, stránky ubíhaly jedna za druhou, měla jsem přečteno za pár dní.
S hlavní postavou (bylo aspoň jednou zmíněno její křestní jméno? myslím si, že ne, ale nejsem si úplně jistá) jsem zpočátku soucítila, opravdu mi jí bylo líto, prostředí ve kterém vyrůstala bylo otřesné, až se mi z toho někdy dělalo zle…tolik jedu, zloby, negativismu, strašení, ponižování…v téhle rodině bylo zkrátka všechno úplně špatně. Nejvíc mě rozsekalo, že „o tom“ věděli všichni v domě... i když jsem tak nějak tušila, že cácořina máma asi zažívala to samé co ona. O to víc jsem nechápala, že dopustila, aby se to opakovalo, a ještě ji navíc opustila, nechala ji samotnou tomu všemu napospas…pro mě prostě nepochopitelné…
Potom se v příběhu objevil Jakub a Adam. Škoda, že nebyla dořešena dějová linka s jejich otcem, co se s ním stalo, kam odešel…Postava Jakuba mi byla sympatická, asi o to více mě pak hlavní postava naštvala tím, co mu provedla. Přišlo mi to ale trochu přitažené za vlasy... že by ho jen na základě výpovědi devítiletého dítěte, bez nějakých dalších zjevných důkazů (vím, že byla i lékařská prohlídka, ale neměli žádné DNA…), poslali na rok do pasťáku… zkazila mu celý život…co presumpce neviny? Svědectví jeho bratra Adama? Spojení postav přes „jejich tátu“? To mi zkrátka přišlo takové nereálné.
Konec mě zklamal, jednak byl pro mě moc otevřený a doufala jsem, že hlavní hrdinka vyřeší svou minulost nějakým jiným způsobem než že podpálí dům. Šokující pro mě byl nález pod sklepními dlaždicemi.
Upřímně ani nevím jak hodnotit, asi jako lepší průměr. Pustím se teď raději do nějaké oddechovky.
P.S. všimli jste si přeškrtnutého „s“ v názvu knihy na přední straně? Vzniklo pak: „Lež v domě“, příhodná slovní hříčka. A zkusili jste vyndat knihu z obalu?
Druhá kniha od skvělé paní Mornštajnové.
jsem neskutečně vděčná, že jsem uvěřila všem těm zvěstem, jak skvěle autorka píše. Její další kniha je otuž stejně mrazivě skvělá.
Z této rodiny a z jejich "zvyklostí" mám až husí kůži. Je pravda, že mi dílky skládačky, do sebe začali zapadat až po půlce děje, takže skvěle nechává Alena čtenáře s napětím čekat na rozuzlení.
Zezačátku, máte pocit že se jedná o jednu se závislostí a ve finále? Je to o snad všem špatném, co by se mohlo v rodině dít.
Skvělá kniha i přes vážnost tématu. A mě Les paní Aleny pohltil stejně jako Hana
Čekala jsem něco trochu jiného. Věděla jsem o čem má kniha být, ale tak nějak jsem čekala.... nevím trochu víc. Celá kniha byla v podstatě náznacích, ale to až tak nevadí, věděla jsem, o čem má být. Chyběla mi tam ale nějaká konfrontace nebo konverzace mezi těmi 2 postavami. Na konci knihy mi chybělo jakékoli rozluštění nebo uzavření nebo něco. Přišla mi trochu nemastná neslaná, jakože se tam nic nevyřešilo, nic se neuzavřelo, kruh pokračoval. Ne pro mě.
Ať už se Alena Mornštajnová inspirovala kdekoli, tohle je její styl, který se krásně čte i přes velmi těžké téma. Po celou dobu čtení jsem si říkala, kdy už cácoře konečně někdo pomůže, ale nakonec to musela vyřešit sama. V jednom okamžiku jsem se neubránila slzám. Konec bych si přála více rozepsaný, ale i přes to knihu doporučuji.
Přemýšlím, jestli dát 3 nebo 4 hvězdy... Ano, téma kruté a smutné, přesto jsem čekala ještě trochu více. To, že paní Mornštajnová skvěle píše je známé, čtivost knize rozhodně nechybí. Závěr knihy mi moc neseděl.
Celou knihu mi byla nepříjemná velikost a font písma (a číslování).
Jestli něco Lesu v domě nechybí, tak je to čtivost. Knihu jsou po delší době zhltla za pár dní.
Ovšem s hlavní postavou je opravdu těžké se ztotožnit - částečně racionalní a pracovitá, částečně naprosto nelogická lhářka. Navíc celé její okolí působí těžkopádně, vykonstruovaně. Kniha je prostě takový lákavý dezert, po kterém zůstenou jen výčitky a nepříjemná pachuť v ústech.
Nevim proc, ale kniha me nezaujala. Vubec se me nedotkla. Ani pribeh, ani hlavni hrdinka.
Prislo mi to vsechno povrchni, plytke, psane velmi jednoduchym stylem.
Nevim, jestli to mel byt zamer, spis jde o bezny autorcin styl.
Kniha se nelibila ani moji mamce, od ktere jsem ji dostala. Dohromady dve hvezdy.
Jedna z nejhutnějších knih, co jsem kdy četla. Skvěle napsané a čtivé a přitom strašlivé...
Taková jednohubka. Ani vylozene špatná, ani skvela knizka. Ano, téma je těžké, tohle by se v společnosti dít nemělo.
Od začátku víte, ze v rodině je něco spatne, ale autorka vám odhaluje vše postupne, jednu vec po druhé.
Prislo mi to ale vše takové plytke, vše jakoby z rychlíku, chybělo mi hlubší vykreslení psychologie postav. No možná to je mnou, upřednostňuji knihy s větším množstvím stránek, kde je prostor pro to, aby jste se s postavami sžili.
Kniha se mi nečetla dobře. Takové těžké a bolestivé téma dokázala ale tato paní spisovatelka zpracovat na výbornou. Postavy jsou nesympatické, jak je už uvedeno v komentářích níže. Ale přesto mne příběh rozesmutnil. A i když to bylo opravdu nelehké čtení, knihu hodnotím plným počtem.
Na tuto knihu jsem se hodně těšila a musím říct, že nebyla zklamáním. Přečtena byla jedním dechem za jedno dopoledne. Zároveň jsem si i splnila čtenářskou výzvu 2024. Četla se úplně skvěle, jako kdybych v těch zápletkách opravdu byla (jak se např.rodina hádala), opravdu dobře popsaný. Samotný dej byl trošku emočně těžší, ale jsem ráda, jak celá kniha dopadla a že tam nebyl otevřený konec. A ještě dodám, že vlastně název knihy má po přečtení knihy úplně jiný rozměr.
Přečetla jsem řadu jejích knih a nemůžu se ubránit pocitu, že paní Mornštajnová spadla do jakési autorské monotónnosti.
Tohle dílo pro mě bylo výkřikem do tmy, zoufalá snaha přijít s něčím šokujícím, novým, které v poměru s jejími jinými rodinnými dramaty, v dnešní morálce působí spíše jako velké, trochu nezvládnuté, sousto.
Autorka se netají, že se při psaní inspiruje příběhy jiných lidí a proto poté, co jsem si přečetla zpověď umělkyně Toybox z roku 2019, v této kauze Mornštajnové spíš nefandím, ale obrázek ať si každý udělá vlastní.
I přes všechnu mou kritiku, moje maminka z knihy byla nadšená a mně je líto, že její pocity nesdílím. Přesto je pro mě většina knih paní Mornštajnové letním, oddechovým čtením, po kterém znovu ráda sáhnu, ale z Lesu v domě jsem byla upřímně zklamaná :(
Dlouho mě od knihy odrazoval ten negativní hype. Ale nakonec jsem si řekla, že to i tak musím vědět a rozhodně nelituji. V začátečních pasážích si člověk najde dost ze svého dětství, prožívání pocitů ohledně nepochopení i zrady rodičů (samožřejmě doufám, že do té doby, než dojde na les v domě). V několika částech jsem cítila silné bodnutí takové té tíživé nostalgie, některé výchovné.. či spíše nevýchovné poznámky rodiny. Pocity, které cácorka prožívala..brr, vše si čtenář projde s ní. Autorka umí skvěle navodit stupňující se napínavou atmosféru. Vyprávění malé holky, které se děje tolik příkoří a ona netuší proč, se Vám zaryje hluboko a dlouho budeme o knize dumat, tak jak už se to u knih paní Morštajnové děje.
Ať už se o této knize napsalo a řeklo cokoliv, paní Mornštajnové se musí nechat, že psát a vtáhnout vás do děje prostě umí. A i když mi čtení místy nedělalo dobře, nemění to nic na tom, že jsem knihu přečetla jedním dechem.
Poslední a zároveň nejnovější kniha, která se mi od autorky dostala do rukou, se mi líbila nejméně. To musím otevřeně přiznat. Předpokládám pochopitelně, že to bylo tím tak neskutečně smutným příběhem malé Cácory. O knize toho bylo již napsáno tolik, že bych se jen musela opakovat, proto se dnes pokusím být stručnější. V každém případě se mne osud jedné malé holčičky, které byla odepřena láska a náklonnost (nejen) její vlastní matky, hluboce dotknul. Navíc se sama v poměrně útlém věku musela poprat s něčím strašným a je tedy jasné, že se to snažila nějakým způsobem vytěsnit a překonat. Pro mne je taková situace naprosto nepředstavitelná - a jsem za to ráda, přestože jsem si samozřejmě dokonale vědomá toho, že takových případů existuje celá řada. A (bohužel většinou) nikdo těmto obětem nepomůže... Pokud jde o knihu, tak zde ani jedna z postav nevzbuzuje byť ty nejmenší sympatie, dokonce ani Cácora ne. Lítost určitě ano a snad také svým způsobem pochopení, ale jinak je to hodně depresivní a těžké čtení. Možná dokonce nejtěžší ze všech knih, které autorka napsala? Řekla bych, že rozhodně ano.
Na závěr hodnotím plným počtem, ale tentokrát především za kvalitně zpracované téma, které by nikoho nemělo nechat chladným...
Les v domě může být kdekoliv. Právě v rodinách od lidí, které máme rádi a kteří nás mají chránit, čeká velká zrada. Lež a navazující lži ničí další životy. Kolik dětí si tímto peklem prošlo nelze zjistit. Podobný problém řeší kniha "Houbařka" Viktorie Hanišové. Kdo z prarodičů má větší vinu? Nechám to na čtenářích.
Lidská tragédie opředená lží, zlou vůlí i nevšímavostí. Ano, zneužívání dětí je tragické, zavrženíhodné, úchylné. A přece se to děje. Mornštajnová přitom nenabízí cestu ani způsob, jak se s takovými hanebnými skutky vypořádat. Vytáhne vás do kina do nejvyššího patra multikina a odtud vás už jen stahuje příkrým srázem dolů. A přece ji nutno vnímat coby světlonoše. Mornštajnová v románu zachytila jeden smutný osud, osud dítěte, které se zahalilo (jako mnohé v takové situaci) do beztvarosti, bezvýraznosti, neviditelnosti a snahy nevyčnívat, což mu mělo v dětství a mládí zajistit klid od vnějšího světa. Bohužel pro něj do vnějšího světa spadal nejen život za zdmi domu, tedy ve škole atp., ale i život v domě. V domě, v němž by dítě mělo být v bezpečí. Před lesem…
Mornštajnová mě málem přesvědčila, že tentokrát to přece jen přehnala. Kombinace tolika negativních faktorů snad není možná ani ve fiktivních příbězích. Zlobily mě všechny postavy do jedné. I ta milá paní učitelka nakonec jen strčila hlavu do písku. Jenže pak jsem zjistila, že ona fikce nemá zas tak daleko ke skutečném zločinu. To život sám umí nakreslit čáry života takových Cácor. Co jsem ale přece jen těžce rozdýchávala bylo nelogické a vůči dítěti kriticky nesprávné a taky vysoce neprofesionální chování sociální pracovnice, která v jedné fázi života cácory jedná tzv. v zájmu práva dítěte, v další fázi pak jen přebírá rétoriku protistrany. A tak je to cácora, ta zlá a nesmírně prolhaná. Tím to končí. Podivný obrat. Vlastně ne tak docela, ještě pořád lze napáchat škody. Hodně škod. Příšerný příběh, neveselý román. Burcuje? Ano. Krom pachatele, tuším, protože tady je vidět, že za vhodných podmínek může téměř cokoliv. Takže zbývá okolí, aby nebylo slepé...
"Byla jsem odraz v zrcadle. Měnila jsem se podle očekávání člověka, který se na mě díval, protože jsem toužila všem vyhovět. Myslela jsem si, že když budu taková, jakou si mě lidé přejí mít, když budu říkat, co chtějí slyšet, přijmou mě mezi sebe."
Královna smutku v české literatuře opět potvrdila, že toto označení je nejpříhodnější. Syrový a nepříjemný příběh, mistrně napsaný, ale každý rodič a zvláště rodič malé holčičky musí mít zákonitě potíže tuto knihu číst a dočíst. Jakýkoli záchvěv či záblesk naděje je pošlapán, zadupán a všechno se jen zhoršuje. Ačkoli uznávám kvalitu a čtivost, sám jsem měl problém se posouvat dále, bylo mi hlavní hrdinky tak neskutečně líto, až se mi udělalo psychicky i fyzicky nevolno. Vzhledem k citlivosti tématu se nedokážu přiklonit ani k jasnému názoru na kauzu, jež se v souvislosti s touto knihou vyrojila. Nezapomenutelný a současně trýznivý literární zážitek.
Štítky knihy
zneužívání zrada tajemství pedofilie samota mateřství historické romány
Další knížka autorky, co chytne za srdci.
Smutné, strašné a skličující čtení, ale perfektně napsané.