Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/4822/bmid_krvave-jahody-dEQ-4822.jpg
4
1345
362
Autentický příběh Češky zavlečené do sovětských gulagů Skutečný, sotva uvěřitelný osud Věry Sosnarové, která byla po druhé světové válce odvlečena z Československa a prožila 19 krutých let v sovětských vězeních a gulazích. Nakonec se jí podařilo vrátit se zpět do vlasti, kde se začlenila do normálního života. Zkušený romanopisec nabízí ojedinělé svědectví o mnoha „dnech Ivana Děnisoviče“.... celý text
Přidat komentář
Příběh, ze kterého mrazí. Těžký osud dvou sester, které byly nuceně deportovány do pracovních táborů - gulagů v Rusku. Až neuvěřitelné, co všechno se v komunistickém Rusku mohlo odehrát. Pro nás všechny k zamyšlení. Mně osobně se kniha líbila více, než "V šedých tónech".
Pokaždé je pro mě velmi těžké hodnotit knihu s tématikou jako jsou Krvavé jahody. Ovšem to není nic proti tomu, co prožili lidé, kteři vpadli do zajetí lidským bestiím.
Obrovská poklona Věře, Nadě, ale i všem ostatním. Všem, kteří v životě zažili bídu a utrpení.
Číst ten příběh je něco jiného, než jej slyšet přímo od paní Sosnarové. Já měla tu čest být na jedné z jejích besed a musím říct, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Nikdo se ani nepohnul, dokud neskončila. V knize je ještě trošku víc informací, než nám pověděla osobně. Je to šílené, kruté čtení. Je až neuvěřitelné, že mělo dobrý konec. Když jsem četla knihu, vnímala jsem to vyprávění jen jako pozorovatel, mechanicky jsem četla a sice jsem si říkala, že je neuvěřitelné, jak lidé dokáží být k jiným lidem krutí, ale stále to byl příběh podáván někým druhým. Až při osobním setkání a procítěném vyprávění jednoho nešťastného životního příběhu z mnoha jsem uronila slzu a při znovu přečtení této knihy jsem dokázala naplno vnímat její atmosféru. Jednou ji dám přečíst svým dětem doufajíc, že tato minulost se už nikdy, nikdy nebude opakovat.
Člověk nechce věřit, co zlého lidé dokážou. Člověk nechce věřit, co dokáže lidská bytost přežít a nevzdat to. Mám neskutečný obdiv k Věře Sosnarové, je to hrdinka. Jedinou věc, kterou bych v knize uvítala je větší cit. Kniha je sice krutá, ale přijde mi to takové neosobní, i když se jedná o osobní zpověď. Nevím, jak to popsat lépe...
Příběh na pět hvězd, ale zpracování... špatně se mi to četlo, taková slohová práce, souhlasím s JamesemF29.
Pět hvězdiček nepřísluší literárnímu stylu, ale příběhu samotnému. Je obdivuhodné a téměř až neuvěřitelné, co všechno člověk a jeho duše dokáže vydržet, přežít a nerezignovat. Kniha svědčí o síle ducha obou sester, vezměme si z jejich života příklad do svých životů. Vždyť kdo z nás zažil tolik útrap, a přesto tak často klesáme na mysli...
Děsivost toho, co se může stát, když se k moci dostane zlo, ani nekomentuji... snad jen - jak málo stačí k tomu, aby s člověkem proti jeho vůli dělali 19 let to, co sami chtějí. Hrůza...
Kniha podle skutečného příběhu.
Opravdu se jedná o velice silný příběh, který si člověk nedokáže a raději ani nechce představit.
Kniha má podtitul "Žena, která přežila gulag", ale když se Věra do gulagu dostala byla ještě dítě. To všechno, co se jí tam stalo, nejen jí, ale každému dalšímu uvězněnému je opravdu odporné.
Knihu doporučuji rozhodně všem!!!
Hodnocení: 95%
Ke knize jsem se dostala přímo přes paní Sosnarovou. Díky naší univerzitě jsme si mohli příběh paní Věry vyslechnout na vlastní uši. Bylo to opravdu silný kafe a budu na to vzpomínat ještě dlouho... Pokud se vám naskytne stejná možnost jako mně, určitě ji využijte. Nebo si minimálně přečtěte knížku. Je to drsný, možná vám ukápne i slza, ale litovat nebudete.
Nehodnotím život paní Věry, vůbec ne. Ten byl příšerný, neskutečný a jen dokazuje, jak jsou lidi ve svojí podstatě odporní.
Hodnotím knihu. A ta je průměrná. Nejvíce mi vadila jedna věc - pokud má jít o Věřiny vzpomínky, jak mohla vědět, o čem se bavili lidé v zavřených kancelářích? Struktura prostě měla vypadat jinak. Po odchodu z tábora mi už navíc přišlo, že kniha (a potažmo i paní Věra) ztratily dech.
Škoda. Na knížku jsem se neskutečně těšil, ale nakonec nic světoborného.
Hodně silná knížka. Určitě stojí za přečtení. Rozhodně by se měla zařadit mezi povinnou četbu ve školách. Po přečtení si člověk přehodnotí celý svůj život a je rád za to co má a v jaké době žije.
„Vždycky naše vláda, všechny noviny a rozhlas říkají, že v lágrech v Německu byli lidi mučení, mluví se o Židech a o všech možných. Ale nikdá v životě nikdo nevzpomene na ty český lidi, co zahynuli na Sibiři. Nemyslete, že jich bylo málo! Bylo jich hodně. A kdo zůstal živej? Pár lidí zůstalo živejch, co se vraceli domů“. (extrastory.cz)
Neuvěřitelné a strašlivé, čím vším si paní Sosnarová musela projít. Až se mi tajil dech a do očí draly slzy, když jsem poslouchal její vyprávění. Na besedě se paní Sosnarová zmínila, že o jejím příběhu byla napsána kniha; ihned jsem si usmyslel, že si ji přečtu. Klobouk dolů před tím, co ta žena prožila a hlavně přežila a díky jí za to, s jakým elánem obráží republiku a podává svědectví o polozapomenuté části naší historie.
Ale nemůžu říct, že tahle kniha by byla dobrá. Přijde mi, že styl s trochou nadsázky jen mírně převyšuje kvalitu slohové práce žáka základní školy. Autor jako by ani neuměl zacházet se slovy, používá ty úplně nejběžnější jazykové prostředky, příběh vypráví bez emocí, dialogy postav jsou prkenné a stěží uvěřitelné. Obrovská škoda.
Doporučuji přečíst. Kniha je důkazem, jak je lidská touha a naděje nezlomná. Podává důkaz o mnoholetém utrpení, ale i o návratu k ,,běžnému životu". Právě návrat ukazuje další stránku věci - vypovídá o tehdejším strachu z režimu a jeho vypočítavosti. Paní Věru moc obdivuji a doufám, že se mi ještě podaří stihnout besedu s ní.
Člověku zůstává rozum stát nad tím, jak bezohlední umíme být jeden k druhému a jaké hrůzy museli / musí někteří vytrpět..
Došla mi slova. S citem popsané všechny hrůzy a odhodlání přežít. Jsem hrdá , že mám tuto knihu ve své knihovně . Všem čtenářům doporučuji přečíst !
Po přečtení jsem se až zastyděla, kolik nesmyslných věcí řeším. Děkuji za tuto knihu, zase si vážím mnohem více věcí. Opravdu smutný příběh, je až neuvěřitelné, kolik utrpení je jeden člověk schopen snést... A jak jde krásně vidět, co jsou lidi schopni provádět jiným, když dostanou "volnou" ruku.
Knizka velmi zaujimava, az tazko pochopitelna co museli ludia prezit. Trosku chybaju emocie. Knizka napisana velmi vecne. Odporucam.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. století
Autorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Kniha Krvavé jahody je v
| Právě čtených | 17x |
| Přečtených | 2 012x |
| Čtenářské výzvě | 405x |
| Doporučených | 172x |
| Knihotéce | 424x |
| Chystám se číst | 843x |
| Chci si koupit | 193x |
| dalších seznamech | 16x |
Nedávno vyšla táto kniha vo vydavateľstve Citadella v slovenčine (v češtine má už dve vydania), len som si ju zobrala do rúk na prelistovanie a začítala som sa, a potom som nemohla túto knihu pustiť z rúk. Strašné, strašné veci zažila...
Věra mala len 14 rokov, keď ich spolu s mamou a 9-ročnou sestrou odvliekli z Brna na Sibír. Lebo matka, pôvodom Ruska, ušla po 1. sv. vojne s čs vojskom do Čiech. Dievčatá sa tu už narodili a žili, ako sa len dalo, vôbec nie v prepychu, práve naopak. Po oslobodení nastalo presídľovanie Nemcov a Rusov. Dievčatá s mamou museli odísť len v tom, čo mali na sebe...
Znásilňovanie (ešte vo vlaku, áno, aj tie dievčatká!, a jj v tábore), ponižovanie, bitka, hlad, násilie hrozná zima, strach, choroby, bieda neskutočná... Táto kniha, na rozdiel od Menegeleho dievčaťa, nepôsobí ani v jednej chvíli pozitívne. Ani v jedinej!
Názov knihy je podľa miesta, v lese, za táborom, kde rástli jahody, no nejedli ich, lebo práve tam museli pochovať zastrelených mŕtvych Poliakov. Krv na jahodových listoch... V zime zase chodili s fakľami, aby videli vôbec na cestu a báli sa vlkov, ale aj rysov, čo s obľubou skákali zo stromov na nich. O tej neskutočnej biede, o tom, ako sa ich matka chcela hodiť pod vlak, ako chcela, aby mladá Věra zmeškala vlak, o tom, ako ju mama raz v tábore chcela zabiť, aby už viac nemuseli trpieť... Veľa vecí, čo bolo rozpísaných v tejto biografii, samotná pani Sosnarová upresnila v rozhovore, ktorý je na konci knihy. Zasiahla ma najviac. Viac ako Slávik, viac ako iné knihy.
Už tretí deň chodím, premýšľam na ich osudom... ja by som to nezvládla, to vám poviem úprimne.
Keď ich zomrel Stalin, tak si mysleli, že ich púšťajú domov, ale kde... len ich presunuli inam. A potom zase inam... Boli nikto, dve sestry bez mamy, dlhých 20 rokov v cudzej krajine. Kým ich Československo prijalo späť, museli čakať ozaj dlho... :( A ani po návrate do Čiech to nemali ľahké. Mali ich za Rusáčky, nesmeli nikomu povedať, že boli v táboroch, lebo inak by ich vrátili späť...