Kouzelný vrch

13.03.2012

Kouzelný vrch jsem četla docela dávno, a tak si přesně detaily nepamatuji, ale to se mi stává často. Většinou si vybavím jen atmosféru a částečně děj. Zde však absence konrétních vzpomínek není na škodu, v sanatoriu jde především o "ovzduší" a postupné potápění do stereotypu a boj s ním. Hlavní příběh nebyl nijak složitý (ale všeobsáhlé úvahové vklady silné a závěr opravdu překvapivě závěrečný), a přesto jsem se do pomalého náhledu dostala, a právě ta nálada ve mně zůstala dlouho. O Vrchu jsem pak psala maturitní práci a pravidelně ji uvádím jako odpověď na dotaz po nejoblíbenější knize. Sice jsem ji četla jen jednou (a nebyl to rychločtenářský zátah), ale kvantita opakování snad na oblíbenosti neubírá, když mi stále přichází na mysl.

13.10.2011

Joj, se mi to natáhlo nějak. Jsem zvědavý, jestli to někdy někdo přečte:-)

Kouzlený vrch pro mně byl monumentálním zážitkem. Příběh mladíka Hanse Castorpa a jeho proměny v člověka vnitřně planoucího, otevřeného a bažícího po porozumění životu je strhující. Přitom nenápadný, protože se odehrává na té nejjemnější úrovni hrdinovy duše a v obklopení neustálých světonázorových klání a střetů. Jde ale o jedno z nejdůležitějších myslitelných témat vůbec - jak se z člověka stává skutečný člověk? Momenty, kdy se Hans začíná pod vlivem svých učitelů zajímat o svět kolem sebe nebo kdy se začíná elegantně bouřit proti mechanickému řádu (jeho péče o umírající nebo pasáž o lyžování jsou pro mne asi nejkrásnější místa knihy) jsou úžasné. Mann dokázal zachytit zrání lidské duše s citem a porozuměním, které přesahují možnosti běžného smrtelníka. Čtenář se zde má rozhodně co přiučit.

Přitom ale Mann nastražil nejednu past. Například to, že většinu postav včetně hlavního hrdiny představí jako naprosté idioty. Až postupně si čtenář uvědomuje, že je to složitější a že Hans nebo Settembrini (nebo dokonce Peeperkorn, ze kterého jsem upřímně kvetl) při všech svých chybách mají něco do sebe a že má smysl je milovat.
Všudypřítomná Mannova ironie, se kterou se vysmívá především degenerované vegetativní společnosti v sanatoriu, je chutňoučkým kořením. Hlavně z úvodní popisné pasáže (cca prvních 300 stran:-) mi udělala velký požitek. Zároveň ale ztěžuje čtenáři orientaci v tom, co brát vážně a co nikoli. O to je ovšem výsledek dobrodružnější. Prožíváme vlastně něco podobného jako Hans: nával podnětů a inspirací, které si musíme neustále třídit a hodnotit, abychom se v nich vyznali a nalezli v nich pro sebe cestu. A v tom počíná ta zmíněná monumentalita. Když totiž člověk poctivě sleduje, prožívá a kriticky hodnotí vše, co se v Kouzelném vrchu děje a o čem se mluví - v podstatě si tím zásadně reviduje celý svůj světonázor. Tak mocný dokáže mít Mann záběr.

S čímž souvisí náročnost četby. Vůbec netvrdím, že jsem té čtenářské úrovně, o které píšu, byl s to dosáhnout. V závěru románu, kdy přituhuje s přiibývajícími postavami a vlivy, cítil jsem dokonce, že Mannovi už intelektuálně prostě nestačím. A to si myslím, že jsem v myšlení docela cvičený:-) Není to tím, že by Mann plácal kraviny. Je to tím, že jeho vidění a chápání života je tak podrobné (dá se říci expertní... přitom ale citlivě otevřené), že vytyčuje dost nelehkou metu.

Někde jsem se dočetl, že Mann stavbu románu přirovnal k symfonické skladbě a tomu, jak se v ní prolínají, prorůstají a ovlivňují jednotlivé motivy. Zdá se mi to přiléhavé. Stejně jako u symfonie i u Kouzelného vrchu se člověk učí chápat vztahy mezi melodiemi a hlasy. Což se stěží povede v plné míře napoprvé. Přesto je možné už při prvním poslechu objevit a pocítit velkou krásu jejich souzvuku.

Dvě malá doporučení na závěr:

Nezkušeným čtenářům doporučuji Kouzelný vrch o pár let odložit:-)
Všem čtenářům zásadně doporučuji Jitkou Fučíkovou modernizovaný překlad ze sedmdesátých let. Pomůže mnohem lépe nahlédnout mezi řádky - tedy tam, kde se odehrává to podstatné:-)