Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1751/bmid_kafka-na-pobrezi-OIk-1751.jpg
4
2548
2548
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy...
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , OdeonOriginální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ , 2002
více info...
Přidat komentář
Část s panem Nakatou byla skvělá, oblíbila jsem si ho natolik, že konec byl pro mě velice smutný. Co mi absolutně nesedlo, byl Kafka Tamura. Kdyby byl vynechaný nebo byl jen na pozadí, vůbec by mi to nevadilo. Očekávala jsem od toho víc, když jsem skoro všude četla opěvné komentáře, že je to Murakamiho nejlepší dílo.
Kafka mě dostal.
Je to v pořadí asi pátá kniha, kterou jsem od autora přečetla, ale líbila se mi zdaleka nejvíce. Kombinuje to, co se mi zdálo nejlepší na předchozích knihách – to jest magický realismus, neuvěřitelný vypravěčský talent a originální dějová linka, a navíc přidává nesmírně silné a sympatické postavy a trošku uzavřenější konec, než bývá u Murakamiho zvykem.
Kniha mě nesmírně bavila, a když mám pořád pocit, že v ní zůstávají části, které jsem úplně nepochopila, dala mi něco, co jsem dosud ani nevěděla, že potřebuji.
Ačkoli dostáváme v této knize skvostný Murakamiho styl, přijde mi, že tahle knížka určitým způsobem vystupuje z jeho klasických děl.
Na střídačku zde sledujeme dvě dějové linky - patnáctiletého Kafku Tamuru a staršího pana Nakatu. Obě linky mají něco do sebe, jen u Kafky Tamury jsem měla občas trochu problém, protože se vůbec nechoval na 15 let a absolutně bych mu ten věk nehádala, kdyby mi to nebylo výslovně řečeno. Vzhledem k okolnostem se to ale zdá být v pořádku. Mě osobně ale asi o něco více zasáhl příběh úžasného pana Nakaty. Nemůžu si pomoct, nepamatuju se, kdy jsem naposledy měla takovou chuť vstoupit do knížky, abych sama mohla být postavě nápomocná.
Bylo to skvělé počtení.
Strašně ráda bych napsala něco o tom, jak mi všechny ty mystické prvky na závěr do sebe zapadly a vyústily ve velkolepý závěr, kdy vše nakonec dostalo smysl. Bohužel jsem buď něco někde nepochopila nebo jsem jen na jiné vlně než autor, každopádně očekávané rozuzlení, kdy bude vše nad slunce jasné, se nekonalo.
Osobně mi to celou knihu trochu zkazilo. Celou dobu jsem se dobře bavila, ráda jsem se vracela k osudům pana Nakaty i Kafky Tamury bez ohledu na to, jaké bizarnosti je potkávaly a jak často jsem si při čtení kladla otázku, k čemu to celé směřuje. A kterou si kladu nadále.
Jsem asi ve 3/4 a vůbec nemám chuť tu knihu dočítat. Nevím, kde je problém, když čtu všechna ta pochvalná hodnocení.
O autorovi jsem samozřejmě slyšela, ale nic od něj nečetla. Pak jsem byla na návštěvě u kamarádky a ptám se jí, co čte a jaký to je. Prý, že si ji mám určitě přečíst a nic k tomu. Nevěděla jsem, co mám čekat (styl, příběh, apod.) Začala jsem číst a říkám si: Panebože, no to je ujetá knížka. A když jsem jí dočetla, tak jsem vlastně zjistila, že se mi ta ujetá knížka hrozně líbila. :)
Kafka na pobřeží je podle mě nejlepší Murakamiho dílo. Je to trošku jiné, ale pořád nese klasické znaky autorova psaní. Opět i tady je ta jedinečná atmosféra, spousta kontrastů, střídání nálad a dokonalé popisy. Všechno v jeho podání působí neskutečně ladně, je úplně jedno jestli popisuje nějakou snovou krajinu, nebo pikantní erotickou scénu.
Murakami je geniální vypravěč, který má velký talent na lehkost vyjadřování. Z jeho úst ani filozofické pasáže nevyznívají nijak přiblble, či našroubovaně. Celý příběh je sice zvláštní, ale osobitý. A vsadím se, že většina čtenářů si hodně oblíbí pana Nakatu.
Je to něco úplně odlišného, než když čtete jiné novodobé japonské autory jako je Kanehara, R. Murakami, nebo Cucui, ale mně se tenhle jeho kouzelný styl líbí podstatně víc. Možná není tak šokující, ale rozhodně dokáže zapůsobit a má nějakou hloubku.
Tak jo. Uznávám, že mám za sebou nevšední čtenářský zážitek - takový guláš po přečtení knihy jsem v hlavě neměl ani nepamatuju. "Co tím chtěl básník říci?" je otázka, na kterou prostě nenacházím odpověď.
Z mého pohledu se to má následovně: celý děj a příběh mi vlivem neskutečných absurdit (Johnny) a podivných postav (15letý filozof) připadal zcela mimo jakoukoli realitu, a (velmi časté) filozofování o životě pro mě vyznělo úplně do ztracena. Kniha je sice napsána čtivě, ale co je to platné, když díky neustávajícímu pocitu "co to proboha je?" se mi do toho ukrutně nechtělo a ukrojil jsem z toho maximálně takových 10-20 stránek za den?
Čistě čtenářský zážitek je pro mě tak na 3*. Možná knize dám ještě jednu šanci, protože jí nemůžu upřít jistou hloubku danou už prostě tím, že jsem ji nedokázal pochopit.
Zatím se mi zdá, že co další přečtená kniha od Murakamiho, to lepší dílo než to předchozí. Čekala jsem opět něco na způsob Norského dřeva nebo Bezbarvého Cukurua – více takové reálné – ale namísto toho se mi dostalo velmi mystického, chvílemi snového, příběhu a já snad nemohu být více než (mile!) překvapena. Tuhle knihu bych opět mohla řadit mezi díla, jenž se mi hlouběji vryjí do paměti a poskytli mi takový duchovní zážitek. A postava pana Óšimi? Dokonalá. Doporučuji!
Snová kniha od začiatku sa snaží vtiahnuť do mysterióznej atmosféry, prekrížená podľa mňa nepotrebnými sexuálnymi scénami, plno metafor atď. Áno atmosférická kniha, no v konečnom dôsledku prázdna.
Bohužel se nemohu přidat k ostatním a vychvalovat tohle dílo do nebes.
Na druhou stranu je těžké popsat, co mi konkrétně na této knize vadilo. Do první poloviny to bylo celkem dobré, okouzlilo mě prostředí knihovny, pan Nakata byl skvělý a stejně tak postava pana Óšimi. S Kafkou Tamurou už to tak růžově nevidím, upřímně na to, že to je hlavní postava, k němu žádnou velkou sympatií nehořím.
"Trocha" filozofie byl můj kámen úrazu. Ve většině případů filozofii v knížkách oceňuju, ale tady mi to nesedlo. Přišlo mi, že místy to bylo někdy až zbytečné a opakující se.
Druhá polovina byla horší (i když tu pořád byly skvělé momenty!). Je pravda, že spíše než odpovědi, přichází stále více otázek, někdy to však není na škodu a zůstává tu prostor pro vlastní úvahy.
Dějová linie Hošina a pana Nakaty už začíná být značně zdlouhavá. Nakonec se ale vyplatí čekat a my se aspoň z části dozvíme, jak to všechno spolu souvisí.
Na každý pád to není špatná kniha. Je velmi čtivá. Místy smutná, vtipná, strašidelná, erotická.
Do budoucna si ji chci ještě jednou přečíst a podívat se na celý příběh s odstupem. Možná se mé hodnocení zlepší, možná zhorší.
Prozatím dávám 3.5 z 5. :)
Pokud se jde zamilovat do knihy tak já jsem do Kafky na pobřeží zamilovaná až po uši. S touto knihou se čtenář může vydat do krásného světa imaginací a snů. Může s ní zažít nevšední dobrodružství dát průchod své fantazii a najednou se cítit tak plný.
Samotný děj lze pochopit mnoha způsoby, ale myslím, že to hlavní co si čtenář může odnést není ani tak příběh, jako spousta krásných moudrých věcí, co je napsána mezi řádky a třeba i to, že všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého...šance, možnosti a city a i když někde v hlavě máme malý pokojík kam ukládáme vzpomínky na ty ztracené věci, že někdy je třeba tu místnost uklidit, odpustit, zvednout hlavu a jít dál...
a že je lepší vykašlat se na potvoru a věřit v sebe sama
Něco podobného jsem už dlouho nečetla. Svět knihy se na jednu stranu tváří jako úplně obyčejný, ale není. Vše, co se v knize odehrává, je víc než neobyčejné. Je to mystické, nadpřirozené, prapodivné a přitom naprosto zjevné. Zkrátka vás nepřekvapí, že podivuhodní hrdinové mluví s kočkami a dostávají se do jiných realit. Mystika je ještě více umocněna tím, jak vypravěč popisuje děj. Naservíruje vám sebemenší nedůležitý detail každodenní reality. Dozvíte se, co kdo kdy a kde jedl a pil, kdy se sprchoval, kdy šel na záchod a kdy spát. A tyto suché a naprosto nepodstatné každodennosti střídají události tak prapodivné, až se nestačíte divit. Ale možná, že právě kvůli těm každodennostem vám nakonec připadá i to nadpřirozené jako naprosto normální a zjevné.
Stejné je to i s postavami. Jedna vedle druhé jsou všechno jen ne obyčejné, a přesto se tak navenek tváří. Zkrátka, těžko se to vysvětluje, ale vše v knize nakonec působí dojmem, že ač je to sebevíc prapodivnější, děje se to tak, jak se to má dít.
Příběh sám je lehce zamotaný, po přečtení mám stále pocit, že mi něco uniká, ale zdá se, že všechny postavy splnily, co měly a vše do sebe zapadá. Mlhavě, ale zapadá. A to je na tom všem krásné.
Překvapilo mě množství odkazů na evropskou kulturu, rozbory literárních i hudebních děl a celková kultivovanost postav, což příběh pozdvihlo na ještě vyšší level. Každopádně já bych se měla něco naučit o kultuře japonské, nejeden výraz jsem si musela googlit.
Haruki otevřel trochu jiný, ale působivý knižní svět. Začátek začíná pozvolna, ale tak v půlce knížky se vše zlomí a knížka začne působit místy až hororově. Jestli máte po dočtení pocit, že je možné úplně všechno, jsme na tom stejně. Teď už by mi ani padající pijavice z nebe nerozhodily můj každodenní režim.
Pár názorů jsem si přečetl a řekl bych, že každý z nás jí pochopí a zhodnotí jinak. Ale to jak jít na tu knihu, tu řečeno nebylo, přestože na ní můžeme jít všichni stejně a posléze se naše názory mohou více shodovat. Podle mě ten kdo nepoznal Křišťálový sen(sen z jiné reality, který je jak živý, mísí se s naší realitou, přestože je vše odlišné a chtě či nechtě se něco z křišťálového snu teprve stane a musíme se do něj alespoň jednou vrátit), nemůže vnímat dostatečně funkčnost alternativního světa. Jednoduše na "Kafku na pobřeží" vám realita stačit zřejmě nebude. Takhle bych pro začátek na tu knihu šel...
Rozjezd knihy mě velice bavil, postupem času mě ale hlavní hrdina i zvětšující se prostor pro vedlejší dějovou linii čím dál více otravoval. Skončila jsem tak, že křehká atmosféra knihovny se mi úplně vytratila z mysli a po Murakamim už asi nesáhnu. Nesedlo mi to.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Než abych se zde pokoušel napsat něco duchaplného o knize, která má v sobě tak mocné kouzlo, tak úžasnou atmosféru, že Vás úplně pohltí, raději jen vkládám pár úryvků.
… „A myslím, že o tom nikdy nikomu vyprávět nebudu. Ani tobě ne. A myslím, že ani ty o tom nebudeš nikdy nikomu vypravovat. Ani mně ne. Chápeš, co tím chci říct?“
„Myslím, že chápu,“ přitakávám.
„Tak co bys řekl, že jsem tím myslel?“
„Že i kdyby o tom člověk vykládal, jak chtěl, slovně to stejně nikomu nevysvětlí. Ta pravá odpověď stojí docela mimo slova.“
„Přesně tak,“ souhlasí Sada. „Přesně tak to je. A co se slovama stejně nevysvětlí, je nejlíp nevysvětlovat vůbec.“
…Slunce se kloní k západu, stíny začínají obkličovat svět. Dívám se a dívám. Ve světě, kde vládne čas, se nic nevrací zpátky. Chapadla stínů pohlcují kousek po kousku další a další území, až nakonec v jejich temném a chladném království zmizí i…
…„Přesně tak. Je to vzájemná metafora. Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“
…když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo. To jsou ale pochopitelně jen takové teorie.
…„Kdysi dávno jsem jednou opustila něco, co jsem opustit musela,“… …„Něco, co jsem milovala nade všechno na světě. Hrozně jsem se bála, že to někdy ztratím. Proto jsem to od sebe musela odvrhnout sama. Ta možnost mi připadala přijatelnější, než aby mě o to připravili, než abych pak v jediném okamžiku přišla o všechno. Cítila jsem tehdy pochopitelně i strašný hněv. Dnes vím, že jsem udělala chybu. Že jsem něco takového nikdy neměla dopustit.“
…Chtěl bych se dovědět, kolik je hodin, ale nemůžu najít hodiny. Asi je zrovna nejhlubší část noci, doba, ve které i hodiny samotné někam zmizí.
…Na tomhle světě lidi nejdřív ze všeho omrzí právě to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě nudné věci. Tak je to.
…Přemýšlím o ose, kolem které se točí čas. Někde se s ní, aniž bych si všiml kdy, muselo něco stát. Něco, co smíchalo sny a realitu v jedno, jako se v ústí řeky smísí sladká voda s mořskou.
(Pokud jste od Murakamiho ještě nic nečetli a hodláte to změnit, myslím, že Kafka je velmi dobrá volba)