K majáku
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386733/bmid_k-majaku-VPC-386733.jpg
4
311
53
Román vyšel poprvé r. 1927 a brzy se zařadil se mezi nejlepší anglicky psané romány 20. století. Jedná se o dílo obsahující nejvíc autobiografických prvků, Woolfová se v něm pokusila vyrovnat se vztahem k rodičům a nastínit i jejich vzájemný vztah. Je to také kniha zabývající se různými fázemi dětství a mládí, a hlavně problémy spojenými s tvůrčí prací a možností či nemožností poznání lidí i světa kolem nás.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , OdeonOriginální název:
To the Lighthouse , 1927
více info...
Přidat komentář
Četba nevyžaduje velké odhodlání jak tu někdo psal, četba vyžaduje pouze a jedině otevřené srdce, nic takového si člověk dnes už nepřečte. Je to poklad, je to světlo, které nehasne. Je to kniha pro každého z nás, stačí přestat k literatuře přistupovat s takovým školním přístupem.
To si tak myslíte, že už máte něco přečtené, jen tak něco vás nepřekvapí... A pak přijde Virginia Woolf... :)
Virginia Woolf byla nepochybně úžasně vnímavý a citlivý člověk. Kniha o vnitřních myšlenkách pocitech, často nesdělitelných, nevyjádřitelných, rozporuplných. Kniha a myšlenky v ní jsou jako vlny, rostou, mění se, navzájem se prolínají, občas klidně plynou, občas bouří a naráží.
Pohledem do nitra porůznu se střídajících postav se odvíjí děj knihy, který je spíše podružný a sleduje jeden den života jedné rodiny. V polovině se kniha posouvá o několik let a v poslední části opět sleduje jeden den po změnách, které se mezitím udály.
Virginia Woolf dokáže úžasně proniknout do vnitřního světa a skvěle vystihuje takové to těžce sdělitelné "něco", bytí, podstatu. Jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků, těším se na další čtení. :)
Tohle prostě je jedna z nejlepších knih, jaké kdy vznikly, a stojí na piedestalu hned vedle Prousta (někdy se mi zdá, že i o centimetr výše). Woolfová ví, co se v člověku odehrává a dokáže to vměstnat do slov. Je jen na vás, jestli jí budete umět naslouchat, jestli se spolu s ní ponoříte do nesmírné – a přitom tak běžné – bolesti schované v každé větě. Pokud vám kniha připadá těžká, odložte ji, nemá smysl se trápit. Pokud do ní proniknete, můžete si gratulovat. Budete odměněni.
Nejdřív jsem si myslel, jak rychle knihu přečtu, když je dlouhá jen necelých dvě stě stran, ale to jsem nevěděl, do čeho jdu. "K majáku" je těžká knížka psaná úplně jinak, než jak jsem z čtení beletrie zvyklý. Autorka se zaměřuje na vnitřní svět postav a přeskakuje mezi nimi tak plynule, že pokud na chvilku u čtení vypnete, ztratíte se (což se několikrát stalo mně). Bylo pro mě poměrně těžké si proto na její styl psaní zvyknout, ale jsem rád, že jsem u knížky vydržel, protože mě i přes svoji náročnost moc bavila. Virginia Woolfová píše, jako kdyby slova malovala, má širokou slovní zásobu a zajímavý způsob vyjadřování a i přemýšlení o věcech. Nikdy jsem nenašel autora, který by věnoval pozornost takovým věcem jako právě Virginia Woolfová. Normálně doslovy nečtu, ale tady jsem rád, že jsem mu věnoval pozornost. Taky bych možná doporučoval potenciálním čtenářům, aby si před četbou "K majáku" alespoň stručně nastudovali něco o životu této autorky - vše pak bude dávat větší smysl.
Zvláštní přitažlivost nekonečných vět a ztrácení se v proudech vědomí.
Ale člověk je vždycky moc rád, když se zase najde.
Stojí za to číst.
Přiznávám, že K majáku bylo poměrně náročným čtivem. Autorka se převážně zabývá vnitřním světem svých postav, což je velmi zajímavé, ale také náročné sledovat a v jednotlivých postavách se vyznat. Kniha je rozdělená do tří částí, což mně osobně přišlo velmi příhodné. Já knihu můžu rozhodně doporučit, už jen pro vykreslení tehdejší mentality lidí z různých vrstev.
Túto knihu som už mala rozčítanú pred 5 rokmi, vtedy som ju nedala a skončila som snáď na nejakej 40.strane. Ale toto je dôkaz, že niektoré knihy potrebujú svoj čas a ich čitateľ musí takisto zrieť a o niekoľko rokov sa ponoríte do rytmických viet Woolfovej. Tá ako vždy, je očarená a fascinovaná plynutím času, vodou, vlnami. Ako ďalší motív tam vidím ako nepoznáme ľudí vedľa seba, z vlastnej rodiny a že nikto k vám neprenikne tak, aby vedel prečítať vaše celé vnútro. A ani mi nikdy nedokážeme druhej osobe sprostredkovať všetky naše myšlienky a názory, akokoľvek veľmi by sme chceli.
Zamilovala jsem si Woolfovou už v okamžiku, kdy jsem četla její povídku Kew Gardens. Kniha K majáku mě jenom utvrdila v tom, že tato autorka patří k mým favoritům. I když se musím pekelně soustředit, abych udržela krok s jejím proudem myšlení a neztratila nit, miluju způsob, jakým se dívá na věci a na lidi - hluboce ženský citlivý způsob, který je mi blízký.
Psané obrazy, psaná hudba, vůně i chuť. Kniha, která mě naučila pomalému čtení, čtení mezi řádky a čtení labužnickému.
Nádherná mnohovrstevnatá kniha: meditace na povahu času, vztahové drama v rodině stíhané depresemi pana Ramseyho a úvahy Woolfové na všechno od feminismu po kreativitu. Rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších knih.
Příběh téměř bez děje plný pocitů a vztahů: rodičů a dětí, mužů a žen, mladých, starých, vzdělaných, jednoduchých...
První část se mi četla hůře, je náročná na soustředění a myšlenky mi často utíkaly stejně jako hlavním hrdinům, ale je potřeba pro pochopení či náhled všech osobností. S druhou částí přichází změna - popisy opuštěného místa, počasí, atmosféry jsou proloženy strohými větami odhalujícími osud postav. A ta třetí už vyplývá a uzavírá. Woolfová měla velký dar popsat myšlenky i atmosféru a typy lidí a když se do čtení ponoříte, stojí to za to.
Naprosto úžasný román! Dlouho mi trvalo, než jsem se k němu dostal... Jen výčet důležitých motivů by vydal na celou knihu, tak se pokusím postihnout jen zlomek z těch hlavních - otázka morálky první poloviny dvacátého století a z ní odvíjející se otázka mezilidských vztahů, ať už mezi muži a ženami (podřízenost a tichá vzpoura proti ní), či vztahy rodičů a potomků, nebo otázky po smyslu filozofie, umění... A to často také rámováno ženskou otázkou. A pak tu máme samozřejmě motiv majáku. Maják jako symbol (zdánlivé) nedosažitelnosti a samoty, kterou trpí postavy i přes to, že jsou spolu, avšak odcizeni společenskou normou, kvůli níž prostor pretvářka a nikoli upřímnost. Upřímnost se odehrává jen v hlavách postav, autorka nás nechává nahlédnout do nitra každé z nich a v myslích postav se odehrává děj (jak je to u modernistů zvykem a také revolučním přínosem). Román má tři části, které bych nerad popisoval konkrétněji, snad se jen pokusím stručně vystihnout, co symbolizují: Společenství osamělých lidí vyšší střední vrstvy - rozklad všeho, který symbolizuje paralelně probíhající světová válka - pokus k návratu do starých časů a navázání tam, kde byly přerušeny. Ale je to možné? A do jaké míry? A pokud ano, přináší to uspokojení? Odpověď najdeme nejspíš až při dosažení zdánlivě nedosažitelného vlastního (symbolického) majáku...
Jedna hvězdička za originalitu, jinak pro mě bohužel nečitelná kniha, dočetla jsem jen se sebezapřením.
Úvodní text je trochu zavádějící. I když ono se to asi dá chápat i tak. Nebo úplně jinak.
Impresionistický obraz v textu. Stovky drobných teček myšlenek jednotlivých účastníků, které se přelévají jako mořské vlny. Jedna se vzedme, nabere na síle, dosáhne svého nejzazšího bodu, aby se změnila ve svůj opak a stahovala se zpátky, až narazí na postupující vlnu myšlenek jiného člověka, která tu původní pohltí, použije ji ke svému posílení a ve stejném koloběhu spěje ke svému konci a pohlcení další vlnou a tak stále dál a dál.
Neustálý boj mezi touhou po svobodě a svazujícími konvencemi, stálý řetěz nedorozumění, vycházející z toho, že jeden člověk předpokládá, že ostatní přemýšlejí, vnímají a pociťují stejně jako on, někdy vede k překvapivé shodě, ale většinou k až groteskní karikatuře.
Woolfová byla nepochybně geniální pozorovatelka, na rozdíl od třeba Jane Austenové mohla vnímat i mužský svět, takže i její pohled je mnohem celistvější. Chybí mu humor, kromě několika, spíše nahodilých, okamžiků, ale on ten meziválečný svět k takovému pohledu asi sváděl.
Vynikající překlad Kateřiny Hilské původnímu textu nepochybně velice dobře slouží.
Četla jsem v lednu 2005. Podle mých poznámek:
Příběh je hezký.
Ale ty dlouhé spletité věty, souvětí s pěti hlavními a deseti vedlejšími větami - ach jo.
Déle mi trvalo než jsem se pořádně začetla, ke konci už to začalo být lepší. Knihy od Virginie mají velkou nevýhodu v tom, že se vážně musíte na čtení soustředit, hlavně, aby jste se neztratili v příběhu nebo v dlouhých souvětí a jinak to není ani u téhle knihy. Nicméně se mi moc líbilo, jak nám spisovatelka vyobrazila vztahy mezi rodinnými příslušníky nebo kontrast mezi dvěma časovými obdobími. Ale už jsem od ní četla i lepší knihy.
Ze začátku se mi četla hodně těžko, ke konci už to bylo lepší. Člověk se musí hodně soustředit, lehce se ztratí v záplavě zdlouhavých souvětí.
Tahle kniha určitě není lehká četba do dopravního prostředku. Je třeba se na ni dost soustředit. Její styl "proudu vědomí" je opravdu originální a určitě vyžadoval i od autorky při psaní velké soustředění a ponoření se do mysli jednotlivých postav. Některá komplikovaná souvětí s řadou vsuvek vyžadují, aby se k nim člověk vrátil opakovaně. Právě podrobné líčení myšlenkových pochodů a vzpomínek postav způsobuje, že příběh s velmi prostým dějem zahrnujícím pouhé necelé dva dny s odstupem 10 let vydá na celou knihu, aniž by se čtenář nudil. Působivé, trochu smutné a nostalgické dílo se spoustou pozoruhodných psychologických postřehů.
Štítky knihy
partnerské vztahy Skotsko anglická literatura rodina autobiografické prvky majáky proud vědomí
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Kniha K majáku je v
| Právě čtených | 24x |
| Přečtených | 450x |
| Čtenářské výzvě | 52x |
| Doporučených | 31x |
| Knihotéce | 202x |
| Chystám se číst | 382x |
| Chci si koupit | 79x |
| dalších seznamech | 14x |
Ani by mi nevadilo, kdyby kniha byla trochu kratší. Styl psaní Virginie Woolfové mi sedí víc než Proustův. Hlavní postava Hledání ztraceného času pořád jen fňuká a hodnotí dění kolem sebe, s oblibou lidi satirizuje. Virginia Woolfová nám dává možnost nahlédnout do myslí vícero lidem, tudíž se nám dostane jakési mozaiky myšlenek a prožitků, které dohromady skládají příběh, méně zaujatý než Hledání ztraceného času. A postava paní Ramsayové je super.