Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/247487/mid_jsou-svetla-ktera-nevidime-SLW-247487.jpg
4
4127
1055
Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2015 , MOBA (Moravská bastei)Originální název:
All the Light We Cannot See , 2014
více info...
Přidat komentář
Krásný příběh, smutný, lehce plynoucí. Krátké kapitoly, spousta emocí, tragédie i pohádka. Moc jsem si čtení této knihy užila. Ráda doporučuji!
Nevím proč, ale než jsem začala číst, měla jsem ke knize jistou nedůvěru. Možná proto, že námět slepé dívky za války mi byl trochu proti srsti. Nakonec jsem ale byla příjemně překvapena. Wernerova linka mi trochu připomínala film Napola: Hitlerova elita. Celkově byla knížka smutná, ale hezká. Díky krátkým kapitolám se četla rychle.
Moc hezké čtení. Smutné, hezké,nakonec všechno zapadající do sebe. Užila jsem si každou kapitolu.
Krásná knížka, chilku mi teda trvalo, než jsem si zvykla na přítomný čas, ve kterým je část knihy napsaná, a než jsem se zorientovala v příbězích, ale nakonec se mi střípky slepily v moc hezký obraz. Kniha se čte lehce, budoucím jak náročným, tak nenáročným čtenářům vřele doporučuji.
Anthony Doerr napísal výnimočnú knihu. A uvedomil si to aj prekladateľ Martin Kubuš. Je smutnou pravdou, že gramatické chyby, preklepy a podobné "drobnosti" dokážu narušiť zážitok z čítania knihy. Najmä v prípade, ak sa jedná o veľké množstvo chýb pri nízkom počte strán v knihe. Kubuš však pravdepodobne našiel v knihe zapálenie ako ja. Vycibrený preklad (pár menších chybičiek sa našlo, ale vzhľadom na veľké množstvo strán je to sotva badateľné), nádherné prirovnania, porovnania a detailné charakteristiky, ktoré boli akoby presným opisom toho, čo hlavná hrdinka cítila a vnímala každou svojou bunkou, každým svojím zmyslom. Dej, postavy, prostredie a obdobie v knihe sa skĺbilo do jedného fantastického zážitku, a tým, že sa Doerr vyhol záverečným klišé mnohých kníh s podobným námetom, tomu dáva punc zlata. Vrelo odporúčam, krásna kniha !
Nevím co bych ke knize napsala, jelikož jsem po přečtení neměla slov... Jednoznačně skvělá kniha, sice delší, ale nemohla jsem se od čtení odtrhnout...
Po knize jsem sáhnul nikoli podle jejího hodnocení, ale na základě doporučení. Po přečtení musím konstatovat, že podle mne je ta kniha prostě úžasná. Pulitzerova cena a označení bestseler jí právem náleží. Už několikrát jsem se totiž s knihou pyšnící se nálepkou bestseler , tak říkajíc, netrefil. Tento případ to rozhodně není.
Dva mladí lidé, vlastně ještě děti, vyrůstající stovky kilometrů od sebe, v nesrovnatelném prostředí , formováni zcela odlišným způsobem výchovy. Mladý Němec, od přírody geniální technický talent, a francouzská slepá dívka žijící sama se svým otcem jsou na opačných stranách válečného konfliktu. Z vyprávění je zřejmé, že čáry jejich osudů se nutně musí v jednom okamžiku protnout. Ale ten zřejmý fakt vůbec není knize na škodu.
Jméno románu nepochybně koresponduje s francouzským naučným vysíláním pro děti, které Werner, jako kluk, zachytil na jednoduchou krystalku a se svojí sestrou Juttou okouzleně poslouchali:
„Samozřejmě mozek je uzamčen v naprosté tmě, děti, říkal ten hlas. Plave uvnitř lebky v tekutině a nikdy se na světlo nedostane. Přesto je však svět, který nám zobrazuje, světla plný. Přetéká barvami a pohybem. Jak je tedy možné, děti, že mozek, který nikdy nespatří jedinou jiskřičku, zobrazuje náš svět prozářený světlem?“
Brilantně vystavěný příběh, který, byť zasazen do nejstrašnějšího konfliktu a největšího vraždění v dosavadní historii lidstva, je vyprávěn s jistou poezií. Setkání s čistotou a nevinností, umocněné vzpomínkami na světlé okamžiky jinak neradostného dětství , vítězí nad myšlenkami zrůdné ideologie:"...Někde v hlubinách Wernerova vědomí se hnuly vzpomínky. Kvalita signálu i tón hlasu ve všem odpovídaly pořadům toho Francouze, které kdysi poslouchal. Když muž domluvil, klavír zahrál tři noty, pak dvě, akordy klidně plynuly, každý jako svíčka vedoucí ho dál do lesa...Nebylo pochyb. Měl pocit, jako by se celou věčnost topil a někdo ho vytáhl na vzduch. Klavír přešel do dlouhého, známého běhu, kdy pianista oběma rukama – spíš jako by měl tři, čtyři ruce – kouzlil harmonie jako postupně rostoucí perly na šňůrce a Werner v duchu viděl, jak se k němu naklání šestiletá Jutta, na klíně mu leží krystalka a on má pořád ještě čistou duši.“
Kromě příběhu je úžasný literární jazyk autora, nádherné popisy pocitů, stavů, scény. Neodpustím si na ukázku ještě pár úryvků z knihy, i když jsem už v předchozím textu citoval:
„Měl pocit, jakoby mu hlad strčil ruku do útrob a šátral v hrudním koši, k lopatkám a dolů až k pánvi, škrábal v jeho kostech.“
....úplně to cítím
„ Někde za mlhou pomalu vycházelo slunce. Město před svítáním bylo teplé, voňavé a ospalé a domy po obou stranách se zdály být skoro nehmotné.“
....úplně to vidím
„Pak se otočil a odcházel ulicí. Svůj strach táhl za sebou, jako když dítě táhne svůj vozík.“
....úplně to chápu
Mně osobně velmi vyhovovaly krátké kapitoly a v žádném případě mi nevadilo, že neměly časovou souslednost. Naopak mi to připadalo jako retrospektiva ve filmu.
Prostě skvělá kniha - bez výhrad doporučuji. Pět hvězdiček nedávám často. Tady jsem neváhal!
Na závěr – přece jenom jednu připomínku bych měl – nejraději čtu před spaním, v posteli. Ale kniha s 530 stranami je pro tento způsob přece jenom trochu nepohodlná .
Vlastně bych neměl zásadní problém ani s absolutním hodnocením, protože je to jedna z těch krásných (krásně smutných) knih, kterým můžete nedostatky dost dobře odpustit. (A to říkám s plným vědomím toho, že například Černobílému světu jsem je neodpustil. Holt paradox subjektivnosti.) Limonádové věci na efekt (a že jich tam je) zachraňuje určitá sladkobolná hravost, dávající vzpomenout třeba na Amélii z Montmartru. Překvapilo mě, docela nepříjemně, kam až autor knihu dovedl. Zůstala z toho ve mně jistá prázdnota a pachuť nespravedlnosti, to však odpovídá válečnému tématu. Síla textu tkví hlavně v tom, že je tradičním popisným vyprávěním bez nesrozumitelných úvah. I tak Doerr dokázal pár větami tnout do podstaty věcí. Myšlenka lidí uvězněných ve svých rolích mi okamžitě připomněla Předčítače a soudní obhajobu, mimořádně skvěle zahranou od Kate Winslet. Hodnocení nakonec snižuji za předsunuté kapitoly ze srpna 1944, které prozrazují směr, kam příběh uhání. Obyčejná časová souslednost by byla lepším řešením, protože by čtenář většinu textu nevnímal jen jako předehru k rozuzlení, které ho ani nemusí uspokojit. (Čteno v překladu Jakuba Kaliny.)
Nedočteno ,byla to ztráta času.Dostala jsem se na stranu 371 a nemám ani sílu číst dál.Neslané,nemastné to bylo.
Jsem nadšená, dojatá a uchvácená touto jedinečnou knihou z období druhé světové války, která toho o té době vypověděla víc, než všechny knihy z druhé světové, které jsem přečetla před ní.
Číst ji je jako vznášet se na vlnách stříbřitých vět a hledat odpovědi na otázky smyslu toho všeho.
Já vůbec nevím co k ní napsat, neboť je tato kniha taková, jakou jsem si ji ani nepředstavovala.
Rozhodně silně doporučuji. Tohle je doopravdy příběh, který nezapomenete a který si budete rádi znovu připomínat.
S touhle knihou se přenesete o pár desítek let nazpět, do úplně odlišného světa. A i když je to příběh krutý, nebudete chtít aby skončil...
Není mnoho knih, které by mne přinutily číst do dvou do rána - ale tahle k nim patří. Příběh mě úplně pohltil , způsob vyprávění, prolínání dějů, hlavní postavy , to všechno vycizelováno do nejmenšího detailu . Autor líčí hrůzy války bez patosu, ale o to víc je jeho podání účinné - na příběhu obyčejný lidí, kteří právě svou obyčejností jsou nám blízcí a my musíme držet palce , bát se o ně a radovat se s nimi . Díky také za skvělý překlad.
|Mám podezření, že tohle bude moje nejlepší kniha roku 2017.
Bohužel se nemohu přidat k nadšencům této knihy. Sice mi vyhovovaly krátké kapitoly, díky nimž mi čtení rychle utíkalo, ale to by bylo asi tak vše, co se mi na této knize líbilo. Nejvíce mi asi vadilo autorovo zdlouhavé popisování všeho možného, kolikrát to bylo opravdu naprosto zbytečné. Bohužel ani příběh mě tolik nenadchnul a snažila jsem se knihu rychle dočíst, abych mohla začít číst další. Mám ráda knihy tohoto žánru, ale tahle prostě asi není pro mě. Za mě tak 2,5 hvězdičky.
Dočteno. Nekonečných 14 dní.
Při čtení některých komentářů se mi potvrdilo, že jsme opravdu každý jiný. Za mě není kniha ničím speciálním, ba naopak, pro mě podprůměr.
Nikdy jsem neměla ráda náměty války, ale říkala jsem si, když do toho šli ostatní, tak já musím taky, navíc je to jedna z knih Výzvy. Ale mě to prostě nechytlo. Normálně mi kniha trvá dva až tři dny. Tuhle jsem četla 14 dní.
Námět sám o sobě nebyl špatný, krátké kapitoly se velmi dobře četly, ale někdy mi přišlo, že jsou tam i kapitoly navíc. Zejména konec knihy byl na mě moc zdlouhavý, stačilo by mi zakončení válkou. A na druhou stranu, jsem těch posledních pár stran co z války zbývaly doslova hltala a čekala, jak to s hrdiny dopadne.
Každopádně jsem toho názoru, že asi opravdu nechápu za co se cena jako je zrovna Pulitzerova cena dostávají. Ale každý máme svůj oblíbený žánr a své příběhy :)
Čekala jsem něco úplně jiného a dostala jsem to nejlepší. Možná jsem čekala jiný závěr, ale takto to je perfektní a reálné. Jak kratičká setkání dokáží ovlivnit celý život...
Pro mě naprosto úžasná kniha. jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Nebýt výzvy, tak bych po ní asi nesáhla, takže DÍKY VÝZVO :-D.
Nevím proč, ale oceněné knihy za poslední roky z nějakého důvodu nenaplňují má očekávání. Hold ani medaile už nejsou zárukou kvality, ale na to má každý svůj vlastní názor a byl by to možná i zajímavý bod k diskuzi.
Snažím se začíst, ale v příběhu francouzské strany se vůbec nedokážu vžít do pocitů slepé dívky. Ne kvůli špatné představivosti, ale kvůli samotnému podání slepoty. U jiných knih, kde ústřední roli hraje slepec, jsem se dokázal vžít do jeho života tak, až mě to mrazilo v zádech. Ve světlech mi přijde, že žít bez očí je vlastně jako chodit do parku za tmy. Daleko více jsem se vcítil do příběhu z druhé strany barikády, který byl opravdu ze života. Nebudu psát, že je kniha špatná a že má spoustu nedostatků. Kniha je pěkná, smutná, naivní a drsná zároveň. Co knize opravdu nechybí je silný rodičovský cit. Po dočtení cestou z práce jsem přišel domu, objal oba špunty, naložil je do kočáru, odvezl na zmrzlinu a na hřiště do parku. Seděl jsem na lavičce, koukal na ně a říkal si, jak můžeme být rádi za to, v jaké době žijeme a že nám nikdo nebere a nezabíjí naše děti pro zájmy své pošahané čisté rasy...
Hvězdiček spíš tak tři a půl. Na to, jak je kniha vychvalovaná, a že byla oceněná, jsem očekávala trochu víc. Oba příběhy i jejich prolnutí se mi líbilo, ale nelíbilo se mi ukončení, a některé věci mi přišly nedotažené
Rozhodně doporučuji přečíst. A zaslouženě plný počet hvězd. Čtivé, zajímavé, prostě super kniha.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) anglická literatura Paříž přírodní vědy slepota Pulitzerova cena nevidomí radioamatérství zfilmováno – TV seriál
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Velmi působivé čtení, které se rodilo 10 let. Fascinovalo mně jak na osudu dvou mladých lidí, kteří měli vlastně stát proti sobě, lze popsat průběh 2.světové války a to, co jí předcházelo.