Jeptiška
Denis Diderot
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81501/bmid_jeptiska-Pjx-81501.jpg
4
761
125
Děj se odehrává ve Francii v 18. století a je zasazen do prostředí klášterů. Hlavní postavou je dívka Zuzana Simoninová, kterou matka umístila na výchovu do kláštera. Zuzana píše o svém utrpení v klášteře v dopisech adresovaných markýzi Croismarovi.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1963 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
La Religieuse , 1780
více info...
Přidat komentář
Tato kniha se mně nečetla úplně lehce, je to totiž takový koncentrát krutosti. Hlavní hrdinka se potýká s odmítnutím vlastní rodiny a s pokrytectvím katolické církve. Klášterní život v osmnáctém století ukrýval i zlobu, šílenství a hřích.
Vzhledem ke kritickému obsahu a snad i k zvláštnímu vzniku knihy je pochopitelné, že ve své době to bylo značně kontroverzní dílo.
Diderot - prankster 18. století?
Z knihy jsem byla nadšená, ale řekla bych, že se dílo mohlo obejít bez autorova dovětku. Takhle si zahrávat s čtenářovým vnímáním reality je fakt bezohledné:D.
Oceňuju však nadčasovost a srozumitelnost díla!
Děsivá knížka, plná beznaděje a nesvobody. Zuzana mi, ale často přišla velice naivní a těžko říct jak by dokázala “přežít” venku svobodná mimo klášter v té době a hlavně, že ta svoboda není taková jak si ji vysnila, což nakonec i zjistí.
Co mě trošku uvádí do rozpaků je jakým způsobem autor knihu napsal, kdy spolu se svými přáteli píše dopisy markýzi de Croismare jménem skutečné jeptišky, kdy její osud byl pro něj inspirací.
Při čtení této knihy člověk přemýšlí jak těžké je příjmout, když o vás rozhodují druzí, kteří své rozhodnutí dělají na základě toho co vyhovuje jim a je prospěšné hlavně pro ně. A vlastně ukazuje, že ještě těžší je se tomuto rozhodnutí vzepřít a bojovat proti tomu a alespoň se snažit žít svůj život podle svého.
Ukazuje, že v církvi jsou jen obyčejní lidé, kteří bojují se svými démony a tuto bitvu ne vždy dokážou vyhrát.
Četla jsem v patnácti. Ale ten příběh se mi vryl do srdce. Tolik vnitřní síly, odhodlání a vytrvalosti!
Zuzana se nikdy nesmířila se svým osudem. Nepřestala bojovat, nepřestávala věřit. Nevzdávala se naděje. Trpěla, bičovali ji, trápili ji hladem, žízní, zimou... Ale nezlomili ji.
Kruté podmínky, které popisuje ve svých dopisech, jež se staly základem tohoto románu, nebyly v těch dobách ojedinělé. Přesto většinou nikdo nezakročil.
Zuzana, se svou vytrvalostí a odvahou, je jako záblesk naděje. Jako vzpomínka na všechny, na které svět zapomněl.
Na všechny ty trpící, umírající, zapomenuté novicky, které se úsvitu nedočkaly...
Během této knihy si člověk zákonitě musel klást otázku, kolik toho tato mladá dívka musela zvládnout. Dojem z celé knihy mi ale nakonec mírně pokazil doslov autora, proto dávám jen tři hvězdy.
Pokud víme, jak to dopadne, může se nám zdát vyprávění příliš pomalé a snad i dlouhé. A my to víme, protože jde o povinnou četbu... Nicméně se mi kniha líbila, je napsaná pěkným jazykem a celkem uvěřitelně. Za zajímavé považuji, jak zde Zuzana v podstatě zůstává stále věřící osobou - to by se v příběhu, napsaném ve druhé polovině 20. století, nebo teď, ve století našem, asi nestalo. Přemýšlela jsem o tom - modernější autor by v románu z osmnáctého století určitě nechal hrdinku dospět k radikálnímu ateismu, což by ale byla veliká hloupost... Prostě byla jiná doba.
Nelíbil se mi dovětek, utěšuje mne, že v 18. století to asi bylo moderní.
JEPTIŠKA je vydařený epistolární román, který se zabývá tématem pokrytectví, nesvobody, manipulace i psychického i tělesného násilí páchaného na nevinných obětech v rodině a posléze v různých institucích. Druhá polovina románu se pak zaměřuje na nemravnosti a zneužívání zejména sexuálního rázu. Děj románu nás sice vzhledem k době vzniku přivádí do ženských klášterů a je vnímán jako kritika církve, tento řád vedený představenou s takřka neomezenou mocí ovšem můžeme zaměnit za aktuálnější instituce a román zůstává aktuální i po tolika letech.
Zuzana vstupuje pod nátlakem do kláštera a je donucena nedobrovolně složit věčný slib. Domnívám se, že největší zlo na ní spáchali rodiče, kteří už v počátku mladého života potlačili Zuzanino právo na budoucí svobodné rozhodnutí a možnost si jednou zvolit svůj vlastní způsob života, který by odpovídal jejímu naturelu. Církev už jenom pokračuje v tom, co jí bylo umožněno, tedy i v potlačování práva na svobodu ostatních. Jako v každém řádu je na prvním místě kladená poslušnost, podřízenost a kontrola chování svěřenkyň, různě ovlivňovaná osobními sympatiemi, záští či antipatiemi představených ke svěřeným ovečkám, ovlivňovaná navíc různými charakterovými vlastnostmi vůdkyň.
Román je prý satirický, ale musím přiznat, že v prvním a druhém klášteře jsem víc než zesměšnění společenských poměrů vnímala odmítavý postoj autora ke zvůli a dobovým zvyklostem, který asi nejvíc čerpal ze skutečných zážitků šikanovaných jeptišek. Satira je pak více znát ve třetím klášteře, kde je naopak Zuzana milována přespříliš a v samotném zakončení příběhu, který mi překvapil nečekanou pointou. Diderot vycházel hned ze dvou skutečných příběhů o citově zanedbávaných dívkách, které díky rodinnému rozhodnutí po zbytek života trpěly uvězněné v klášteře, z nichž jedna byla dokonce jeho vlastní sestrou. Románová Zuzana, která soudně bojovala za zrušení svého řeholního stavu, pak vycházela ze skutečného procesu, kterého se společnost obávala, aby se později nestal precedentem pro jiné uvězněné, obětované nešťastnice.
Napsat, že román je o životě ve lži, steskem i výsměchem nad poměry, obžalobou církve apod. je zjednodušující, protože témat nabízí podstatně víc. Jako každá psychologická záležitost vypráví o chování a postojích lidí v různých situacích obecně, tudíž i široce. Proto se k Jeptišce rozhodně ještě někdy vrátím.
Pěkných citací mám nespočet, musela bych opsat skoro celou knihu. Tak alespoň něco:
„Marně se dožadovali mého dobrovolného souhlasu a tak se prostě rozhodli, že se bez něho obejdou.“
„Dala mi přečíst ty spousty frází, které mají duchovní vždy na jazyku, aby měli něco na obranu svého stavu, který dobře znají a přitom pomlouvají zbytek světa, který neznají vůbec.“
„Uznávala mě kvůli mému nadání, což zároveň ponižuje ty, kteří tyto vrozené vlastnosti nemají.“
„Záviděla jsem sestrám jejich šťastnou omezenost.“
„Každý může soudit jen sebe.“
Korespondenční satirický román Jeptiška vznikl na základě skutečného příběhu řeholnice Zuzany, která bojovala o svou svobodu, neboť slib nesložila z vlastní vůle. Příběh je otevřený, upřímný a kritizuje dobové jednání v klášterech, které mělo být v souladu s Bohem, nicméně život zde rozhodně nebyl pohádkou. Proti románu se ve své době postavila katolická církev a Denis Diderot se tak dostal na seznam zakázaných katolických autorů, proto dílo vyšlo až po jeho smrti.
Pokud Vás zajímají církevní dějiny či otevřená díla osvícenských autorů, určitě touto klasikou nebudete zklamaní :) mnohé určitě potěší i to, že ačkoli příběh pochází ze druhé poloviny 18. století, je psán velmi jednoduše, moderně, srozumitelně a bez jakýchkoli archaismů.
Až po dovětek jde o velmi dobrou a čtivou knihu.Následujících 25 stran veškerou předchozí četbu bohužel silně znehodnotilo.60%.
Zuzana. Ubohá Zuzana, která je donucena žít v klášteře..
Jeptišku jsem poslouchala jako Audiokniha, která byla opravdu parádně namluvená. Možná i díky tomu jsem se do děje úplně ponořila a hltala každé slovo.
Ke knize jsem se dostala přes povinnou četbu ve škole.
Zlý lidé se najdou v každou době :-(
Člověk někdy rád sáhne po klasice, a jelikož jsem měla jméno Denise Diderota spíš spojené s encyklopediemi, Jeptiška mě zaujala. Námět i zápletka mi oboje přišlo natolik čtivé, že jsem si příběh užila i v dnešní době. Autor neskutečně věrně vystihl pocit beznaděje Zuzany, bylo mi z toho vážně úzko. Neumím si ani představit, jaké pozdvižení kniha musela vyvolat v době svého vydání, to musela být neskutečná smršť kritiky. Ač jsem od knihy příliš neočekávala, nadchla mě.
Poslechnuto jako audiokniha + dočteny závěrečné pasáže z knihy (dopisy).
Příběh mě velmi zaujal a díky příjemnému načtení totálně vtáhl do děje. Jeptiška byla dopsána v roce 1780 a údajně byla inspirována skutečnými událostmi. Ani se nedivím, že dílo vyšlo až po smrti Diderota. Osobně ho i dnes považuji za kontroverzní.
Každopádně si myslím, že Diderot dobře analyzoval konflikt mezi právem občana na svobodu a jeho potlačováním rodinou či círvkví. Nelituji času nad poslechem a dočítáním a vřele doporučuji.
Posloucháno jako audiokniha 3hod 57min.
Příběh dívky, která se kvůli rodině musela stát jeptiškou proti své vůli. Šlo vlastně o zpověď pomocí dopisů, které píše markýzovi aby mohla z řádu vystoupit. Z celého příběhu mrazí, zjistíte co si všechno musela vytrpět aby dosáhla svobody a stejně nakonec zůstala nešťastná. Z dovětku nakonci se mi chtělo až plakat.
Po této knize z povinné četby jsem sáhl především kvůli chybné informaci naší češtinářky, ale také z důvodu toho, že to byla z této části nejpřijatelnější volba. I když se mi to četlo hůř, jelikož jsem příznivcem textu rozděleného do kapitol, nelituji toho, že jsem po této knize sáhnul. Je snadno pochopitelná a po přečtení ve mne zanechala silný zážitek.
Kniha je rozhodně nadčasová. Poutavý děj a ještě zajímavější konec. Určitě doporučuji :-)
V minulosti jsem od Diderota přečetl knihu JAKUB FATALISTA, kterou jsem hodnotil průměrně. O Jeptišce jsem v dřívějších dobách uvažoval, že bych si knihu přečetl, a konečně jsem se odhodlal a pustil se do četby. Jedná se o román psaný formou dopisů, někdy je také vydávaný pod názvem MNIŠKA. Román je psaný ich formou, mystifikační dopisy jsou psány reálné osobě své doby. Sledujeme v něm příběh mladé dívky Zuzany, která sděluje v dopisech své životní osudy a pocity markýzi de Croismare. Dívka musí nedobrovolně vstoupit do kláštera, ve kterém je nešťastná a hodně zlého prožije. Zuzany mi bylo hodně líto a nedokázal jsem pochopit, jak můžou být řádové sestry k ní tak kruté. Nesnažily se jí pochopit a pořád dokola opakovaly stejnou písničku. Samozřejmě beru v potaz dobu, ve které se příběh odehrává a jak to vypadalo v klášterech v 18. století. Kniha kritizuje instituci klášterů, protože jeptišky se uzavírají před světem a ztrácí to nejcennější, co člověk má a to je svoboda. V knize jsou nastoleny také otázky, jestli si Ježíš Kristus přál, aby se prováděly všechny procesy, které jeptišky musí vykonávat. V knize se vyskytuje také lesbická láska. Autor knihu vydal v roce 1760. Kniha mohla vyjít až po autorově smrti. Kniha se mi líbila a je čtivá i v dnešní době. Nečetl jsem příliš mnoho knih, které by se z převážné části odehrávaly v klášteře. Knihu hodnotím na 100 %.
Když se zamyslím nad životem jeptišek, tak z mého pohledu si myslím, že jejich život musí být náročný, ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát. Musí se zříci světských záležitostí, vykonávat úkoly, které mají předepsány, modlit se několikrát denně a podobně. Toto povolání, ve kterém zasvětí svůj život Bohu, si vybraly dobrovolně a určitě jim to přináší uspokojení a nelitují toho. Osobně znám jednu ženu, která by se chtěla stát jeptiškou, chtěla by působit v jednom klášteru, dá se říci, že je to její sen a myslím si, že by tam zapadla, ale bohužel vrchní sestra ji to neumožnila a v soukromí jí sdělila důvody, proč se takto rozhodla. Dá se říci, že duchovní svět ve smyslu chození na mše a zpovídání u kněze je mi vzdálený, ačkoliv někdy jsem se mše také zúčastnil. Přemýšlel jsem nad tím, když se někteří lidé dokážou upřímně vyzpovídat knězi a říci mu o všech jejich trápeních nebo prohřešcích, kterých se dopustili. Asi to musí být osvobozující pocit podělit se s těmito záležitostmi knězi, který je vyslechne, případně jim poradí. Znám lidi, kteří pravidelně každou neděli navštěvují kostel a tomuto rituálu se podrobují každý týden a patrně jsou šťastní, vnitřně očištěni a osvobozeni. Dává jim to vnitřní sílu, aby se nevzdávali a bojovali se životem, jak nejlépe dovedou. Říkám si, že člověk nemusí navštěvovat kostel, aby věřil v Boha, ve „vyšší moc“, nazvěme to jakkoliv. Kolik je případů, kdy věřící někomu záměrně ublížili a také představení v církvi a nejednalo se o ojedinělé případy! Ať už je člověk věřící či nikoliv, tak nejdůležitější ze všeho je, aby si lidé záměrně neubližovali, prostě nedělejme člověku to, co nechceme, aby nám také dělal.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Dovoláváme se božského hlasu vždycky, když nevíme, jak se rozhodnout. V takových chvílích nás obyčejně vede k poslušnosti.
Ale může člověk zodpovídat za činy, které udělal v nepříčetnosti?
Kdo si bere život, přeje si způsobit bolest ostatním, a nezabíjí se, když myslí, že by je to potěšilo.
Člověk se narodil, aby žil mezi lidmi. Odlučte ho od lidí, vzdalte ho života a jeho mysl přijde na scestí, zmatou se mu pojmy a v srdci se mu nahromadí plno nesmyslných citů, v duši se mu rozbují výstřední myšlenky jako hloží na pusté zemi. Nechte člověka v lese a zdivočí. V klášteře, kde nesvoboda je spojena s otroctvím, je to ještě horší. Z lesa se člověk může dostat, z kláštera ne. V lese je svobodný, v klášteře je otrokem. Snad je třeba větší duševní síly, má-li člověk vzdorovat samotě než bídě. Bída člověka ponižuje, odloučenost ho mravně ničí. Je lepší žít v ponížení než v šílenství? To si netroufám rozhodnout; ale je nutné vyhnout se jednomu i druhému.
Něco, co začně jako drsné drama z kláštera, změní se v lesbickou romantiku z kláštera a skončí jako komplikovaný vtípek. Román, u něhož je třeba znát determinační pozadí, neb bez něj patrně ztratí značnou část své síly a smyslu. Opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Ve své době to muselo vyvolat určitě dost velké haló, dokážu si představit, že i dnes v určitých kruzích na tu knihu nehledí zrovna pozitivně.
Štítky knihy
náboženství satira 18. století Francie francouzská literatura pokrytectví kláštery, opatství společenské romány jeptišky
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jeptiška |
| 1977 | Jeptiška / Rameauův synovec / Jakub fatalista a jeho pán |
| 2018 |  Jakub Fatalista |
| 1997 | Herecký paradox |
| 1947 | Rameauův synovec |
Kniha Jeptiška je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 1 221x |
| Čtenářské výzvě | 162x |
| Doporučených | 49x |
| Knihotéce | 183x |
| Chystám se číst | 274x |
| Chci si koupit | 59x |
| dalších seznamech | 12x |
Knihu jsem zvolila kvůli maturitní četbě na střední škole. Zaujal mne její název a stejně i děj. Každopádně se mi nečetla vůbec dobře.
Velmi jsem se trápila kvůli nerozdělených kapitol a často jsem se vůbec nesoustředila a v ději ztrácela.
Jsem ráda, že jsem si ji u maturity nevytáhla a měla ji jen půjčenou z knihovny. Věřím, že Denis Diderot byl skvělý spisovatel a kniha může najít spoustu příznivců, ke mě si ale cestu nenašla.