Hrozny hněvu
John Steinbeck
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30589/bmid_hrozny-hnevu-isJ-30589.jpg
5
1155
200
Rozsáhlý sociální román zobrazuje život amerických zbídačelých farmářů z Oklahomy, putujících v době hospodářské krize 30. let za výdělkem. Farmáři, kterým banky vyvlastnily půdu a vyhnaly je z jejich domovů, se vydávají na tragickou pouť za prací do Kalifornie. Dílo je označováno za jeden z největších sociálních románů 20. století.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , Sfinx – Bohumil JandaOriginální název:
The Grapes of Wrath , 1939
více info...
Přidat komentář
Nevím, jestli je to tím, že jsem četl vydání z roku 1968 nebo je to tak ve všech, ale ten jazyk je šílený. Chvilku mi trvalo zvyknout si na něj.
Oblíbil jsem si film, když jsme se na něj dívali v jedné hodině na gymplu, knihu jsem přečetl až po x letech a musím říct, že je skvělá. Některé myšlenky jsou prostě nadčasové a máma má často k rodině moudré poznámky.
Není to mé první setkání s panem Steinbeckem. To proběhlo minulého roku s velmi útlou knihou jménem O myších a lidech, kterou jsem vyvěsil až na nebesa. Avšak již po pár týdnech na mne ta kniha tak trochu přestala působit a dal jsem si dlouhou chvíli pauzu. Poté jsem sáhl po téhle knize a dlouho jsem otálel. Kvůli však jedné události jsem byl nucen tuhle knihu dočíst za pouhé tři dny. Tak jsem začal. A zvládl jsem to. Každopádně, Hrozny hněvu…
Kniha, za níž dostal autor Pulitzerovu cenu a která je považována za jednu z nejlepších knih tohoto amerického autora. Teď již chápu proč. Steinbeck se osvědčil u mne, že je schopen sepsat čtivý příběh s málo slovy. Avšak teď mi také dokázal to, že je schopen na mnoha stránkách sepsat příběh…který se čte skoro lépe! Nechápu, jak dokázal vytvořit něco, co je tak krásné a smutné zároveň a ani jednou na pětseti stránkách neztratil nit a servíroval nám jednu zajímavou událost za druhou. Ne, to je jedna z knih, které by měl každý přečíst a Hrozny hněvu je jeden příklad za všechny, proč se vyplatí číst.
HODNOCENÍ: 10/10
Když jsem před dávným časem nadšeně objevoval tvorbu Johna Steinbecka, tak jsem Hrozny hněvy vynechal, odrazovalo mě, že bych měl číst další proletářský román o tom, jak „vlky z lesů žene hlad“ a jak je pro blaho světa nutno zlikvidovat kapitalismus. Nakonec to tak bylo dobře, aspoň jsem si teď mohl užít první čtení bez předsudků. Stále sice považuji ten ideologický podtón za nejslabší prvek románu (třeba popis vládního tábora a jeho bezproblémového chodu pod dělnickou samosprávou působil téměř jako karikatura), ale pro celkové vyznění to není tolik podstatné - navíc je nutné si uvědomit, že Steinbeck neví o dvacátém století a komunistických experimentech to, co o něm víme my.
Fascinující jsou na Hroznech hněvu, jako u Steinbecka vždy, lidé. Jejich plastické popsání, jejich věrohodnost. Lidskost, to je, myslím, to správné slovo. Lidskost, s jakou dokázali Joadovic lidé reagovat na každou nespravedlnost osudu, jakoby je každé zhoršení jejich situace ještě víc donutilo se upnout na to nejdůležitější, na solidaritu a mezilidskou vzájemnost. A když jim nakonec nezůstalo materiálního nic, zůstalo právě jen to lidské. Velmi smutné čtení, bolestné, ale s velkou dávkou naděje, kterou není možné zničit ničím. Tak to mám rád.
Stejně jako Domuly a jistě mnoho dalších čtenářů jsem si nemohl nevšimnout, jak je marná snaha o dosažení lepšího místa k životu podobná situaci, ve které se nacházíme dnes. Je to až děsivé, vždyť stačí v leckteré větě nahradit „Okiové“ třeba za „arabáši“ nebo „ukáčka“ a celé věty by zněly tak, že bychom nepoznali, že nejsou z nějaké „vlastenecké“ facebookové skupiny. Trochu to pozměňuje naši optiku. To je dobře, to mají skvělé romány dělat – být nadčasové, burcovat, znepokojovat. Hrozny hněvu jsou v tomhle skvělé, další pětihvězdičkový důkaz Steinbeckovy geniality.
Je hrozný, kolik hněvu dokáže vyvolat tato zásadní kniha i po 80 letech.
O pracovní dělnické krizi psal v USA už pěkně Jack London a bylo to čtení krušné jak hory, ale pořád tam člověk vnímal jisté „záchytné“ body, pod které už nešlo jít.
Tady se to spolehlivě podaří a troufám si tvrdit, že většina čtenářů hladověla a živořila společně s hlavními hrdiny, kteří nemají přehnané ambice a žijí si svůj poklidný zemědělský život a najednou se musí dát do pohybu a ve své dobré víře naletí falešným inzerátům o lepším životu v Kalifornii. Strasti způsobené cestováním po pouštní krajině dodávkami a valníky,které už měly být dávno sešrotovány, asi nemá cenu popisovat a smrt prarodičů při rodinné pouti je toho jasným důkazem.
K podobné situaci už dnes sotva dojde v USA a Evropě, ale radši netoužím zjišťovat podrobnosti, za jakých se pracuje v Bangladéši a jiných zemích. Stejně tak i díky této knize zjišťuji že USA a jejich historie nejsou tak idealistické, jen mají nejlepší „marketing“.
"Vodříkal jsem modlitbu a ty starosti se na ni nalepily jako mouchy na mucholapku a modlitba stoupala k nebesům a vodnesla s sebou ty starosti. Ale teďkon to nefunguje". Tom poznamenal "Modlitba nikdá nepřinesla maso. Na to musí mět člověk prase".
Dobré čtení, ale určitě ne pro každého. Je nutno vzít v úvahu, že je to dnes již klasický román z povinné četby, je to četba vážná a ne zrovna "napínavá".
S knihou jsem strávila několik měsíců, nejedná se o lehké dílo a rozhodně stránky neubíhají rychlostí blesku. Dialogy se mi opravdu těžce četly, jelikož se jedná v překladu o upravené východočeské nářečí a já jsem z Moravy. Je to ale kniha, která mi dala hrozně moc. Vůbec jsem nevěděla, jaký dopad měla Velká hospodářská krize na obyvatele USA. Situace nechtěných lidí z Oklahomy, kteří dřou bídu s nouzí, aby přežili, semknutá rodina na cestě do neznáma s úpěnlivou vidinou na zlepšení situace a především jejich jednoduché myšlení a náhled na život mi svým způsobem učaroval. Ať chci nebo ne, jejich cesta do krajiny bohatší, než byla jejich rodná zem, kde jsou odmítání a vykořisťováni, připomíná situaci lidí, kteří v dnešní době proudí z chudých zemí do Evropy. Celkově mi to dalo trochu jiný náhled na věc a to je podle mě to nejlepší na knihách - když nás něco naučí či nám rozšíří obzory.
S postavami jsem prožívala sílu jejich rozhodnutí, obětování i bolest a konečně pochopila jakou sílu má pro člověka i pouhý záblesk naděje.
Měla jsem problém se začíst a vlastně po celou dobu jsem se nedokázala zbavit rušivého pocitu z použitého nářečí v přímé řeči. Také kapitoly, které se přímo netýkaly rodiny, mě moc nebavily. Ovšem vše ostatní stálo za to vydržet a dobrat se až do onoho otevřeného konce.
Chtěla jsem už zase psát nějaký sáhodlouhý komentář,...ale je to prosté: kniha o tom, co vše člověk vydrží a překoná, když v tom není sám....a když jej vede nějaká silná žena. ;P Ne vážně...paní Joadová....? Drsná to žena.
Příšerně depresivní čtení. Kniha vtáhne do děje až mrazí... opravdu bych tu dobu nechtěla zažít a doufám, že už se nebude opakovat.
Nedovedeme si ani představit život a dobu, o které kniha je. Knihu jsem četla asi v roce
1965, tehdy na mě silně zapůsobila. Síla života těch nejutlačovanějších.
Drvivá sila tejto knihy nie je len vo vernom vyobrazení temnej doby, ale aj vo forme akou je napísaná. Tak, ako sú hrdinovia románu prostí ľudia, je román písaný prostým, priamočiarym spôsobom. Steinbeck nevkladal svojim postavám do úst premúdrené, vyčačkané slová, ani hlboké myšlienky. Hovoria a konajú tak, ako im v danej chvíli káže rozum a srdce. Rozprávajú ich skutky, vypovedajú udalosti. Žiadne doslovné vysvetľovanie netreba. Keď som knihu dočítal a pokladal na stôl, zdalo sa mi, že mi v ruke niekoľkonásobne oťažela. Oťažela váhou pravdy, ktorú v sebe nesie.
**spoiler alert** Do knihy jsem se začítala s nejistotou a pochybnostmi. Teď, čerstvě po přečtení, ve mně ale zanechala hluboké pocity a nové myšlenky. Nemůžu říci, že by se mě osud Joadovy rodiny (a tím pádem osud všech nešťastných rodin, které zastupovala) hluboce nedotkl. Byla jsem smutná, byla jsem otřesená a měla jsem zlost. Čím více stránek bylo za mnou, tím hůře se od knihy odtrhávalo. A čím více jsem spěla je konci, tím jasnější bylo, že žádný happyend se samozřejmě nekoná. Přesto pro mě byl tento neukončený závěr trochu nečekaný. Po celou knihu jste cítili ty takzvané dozrávající hrozny hněvu, stále jste čekali na tu osudnou sklizeň, na ten okamžik, kdy se hlad opravdu přemění v zlost a nastane nějaké velké povstání... ale nakonec k ničemu takovému nedojde, ne v této knize.
Při Hroznech hněvu mě napadá jedno výstižné slovo a není to hněv ani hlad. Je to lidskost. Lidskost ve své vlastní největší a nejupřímější podstatě.
Mistrovské dílo! Litoval jsem že kniha končí a já se nemohu dozvědět o osudech jednotlivých protagonistů, dále.
Jeden z nejsilnějších příběhů o pevnosti vůle přežít všechno, co život přinese. Povinná četba.
Jako dokumentární dílo mají Hrozny hněvu jistě svůj význam. Musela to být těžká doba, za kterou nikdo nechtěl převzít odpovědnost. Kniha popisuje hlavně lidskou víru, odhodlanost, ale také hněv a hloupost.
- Lidé hodně mluví, co by měli udělat, jak by se měli zachovat, ale nakonec pořád dělají to samé dokola.
- Tom je násilník a všechny řeči o tom, jak ho vězení změnilo, jsou jen planými slovy.
Kdyby nebylo čtenářské výzvy, asi bych se nedonutila, abych si Hrozny hněvu znovu přečetla. Takže palec nahoru čtenářské výzvě. :) Četla jsem dlouho a s velice smíšenými pocity. Vlny soucitu se střídaly s vlnami odporu; hrdinové jsou často nesympatičtí: tak nevzdělaní, necivilizovaní, živočišní, tak lidští... Je hnusné, jak se k putujícím dělníkům chovají Kaliforňané (říkají jim "Oki" a chovají se k nim jako k odpadu lidské společnosti). Nepřijatí, odmítaní, vyhladovělí poutníci, které z domovů vyhnala beznaděj, kradou z hladu, nechají se snadno vyprovokovat k agresi, stěží si udržují zbytky sebeúcty... Nepřipomíná vám to něco? Kniha je opět nesmírně aktuální: jak nevidět určitou podobnost s migrací v dnešní době?
Úžasná je postava mámy, která urputně drží rodinu pohromadě, slouží jí nesmírně obětavě, je silná, statečná, empatická. "Hoch byl zase u ní a vykládal: "Já to nevěděl. Von říkal, že jed nebo že nemá hlad. Včera večír jsem šel, rozbil jsem v jednom baráku vokno a ukrad jsem jsem chleba. Řek jsem mu, že ho musí sníst. Ale von to všecko vyblinkal, a byl potom ještě slabší. Měl by dostat polívku nebo mlíko. Nemáte peníze, lidičky, abych mu moh koupit mlíko?" Máma řekla: "Tiše! Nestarej se! My už něco vymyslíme!" (s. 400)
Štítky knihy
Kalifornie zfilmováno 20. století americká literatura putování Pulitzerova cena hospodářská krize hladovění sociální romány Oklahoma
Autorovy další knížky
| 2004 |  O myších a lidech |
| 2006 | Na východ od ráje |
| 2002 | Na plechárně |
| 1941 | Hrozny hněvu |
| 2003 | Toulavý autobus |
Kniha Hrozny hněvu je v
| Právě čtených | 34x |
| Přečtených | 1 743x |
| Čtenářské výzvě | 255x |
| Doporučených | 175x |
| Knihotéce | 717x |
| Chystám se číst | 1 032x |
| Chci si koupit | 145x |
| dalších seznamech | 37x |
Hrozny hněvu představují "americký sen" v trochu jiném světle. Pro sociálního Evropana (i té doby) skutečně země trochu více dobrodružná a individualistická. Vykresluje se romanticky přitažlivá "rozeslané letáky do všech koutů" a nakonec je jenom proti uprchlická a pudově ustrašená proti "vokáčům" (chudčí Američané).....doba lidi nemění a proto jsou tyto knihy a tato zvlášť nezapomenutelná....