Goldstein píše dceři
Irena Dousková
https://www.databazeknih.cz/img/books/64_/6496/goldstein-pise-dceri-6496.jpg
4
109
21
Irena Dousková, autorka dnes již proslulého románu Hrdý Budžes, vydala o pouhý rok dříve svou prozaickou prvotinu Goldstein píše dceři (1997). V dopisech, které posílá stárnoucí filmový režisér z Izraele své dospělé dceři do Prahy, se postupně odkrývají peripetie jeho života v Čechách i v jeho nové zemi a rozporuplnost opožděně navázaného, nenaplněného vztahu. Tento výsostně komorní příběh o otcovské lásce i sebelásce, odehrávající se na přelomu 80. a 90. let dvacátého století, vychází v novém vydání s krásnými ilustracemi Lucie Lomové.... celý text
Přidat komentář
Poslouchala jsem audio a nemohu se ubránit srovnání s Hrdý Budžes.Oproti tomu je tato knížka celkem nudná. Možná to je i interpretací audia.
Audiokniha
Mně se knížka líbila. Stárnoucí otec píše dopisy své dospělé dceři, kterou opustil (emigroval) jako miminko. Jsou to pouze jeho dopisy, takže postoj dcery si můžeme pouze domýšlet z jeho reakcí. Na obálce je napsáno, že se jedná o pokračování knihy Hrdý Budžes. Chápu pak ty negativní komentáře, protože pokud někdo očekává podobnou legraci, je zklamaný. Tato knížka je jiná, ale je krásná, hluboká. Goldstain je milující otec, ale zároveň je i sebestředný, lituje sám sebe a nemá pochopení pro ostatní. Některé sexuální poznámky mi tedy přišly k dceři krajně nevhodné. Přesto se mi knížka hezky poslouchala. Je namluvena Arnoštem Goldflamem, který to celé posouvá ještě o level výš
Knihu jsem si poslechla v audiu. Na poslech příjemně namluvené. Hrdého budžese miluju, stejně tak i druhý díl "Onegin byl Rusák". Darda už mě tak neuchvátila, ale Goldstein mi nemohl chybět do sbírky. Trochu lituji, že jsem si dopisy poslechla až s takovým odstupem, přechozí knihy jsem četla roky zpátky. Nejdřív jsem se tedy musela trochu zorientovat. To se nakonec povedlo, ale obsah mě stejně neuchvátil. Abych pravdu řekla, tak bych se bez této knihy v sérii obešla. Některé dopisy působily trochu oplzle. Některé byly naopak milé. Přesto mi to nedá a nemohu hodnotit více, než 2*.
Nepříliš dlouhý příběh psaný formou dopisů otce dceři. Kdo zná ostatní autorčiny knihy, určitě se mu bude tato líbit.
Dopusy,které stárnoucí filmový režisér Goldstein píše své dceři z Izraele do Prahy postupně odkrývají celý jeho život.
Tragikomický příběh o lásce i sebelásce z přelomu 80.a 90.let.
(2011)
Prvotina časově navazuje na pozdějšího „Oněgin byl Rusák“. Bez přečtení tohoto dílu Helenky Součkové, mimochodem výborného, pro mě silnějšího než Hrdý Budžes, se může čtenář ztrácet, přestože zdánlivě na sebe dějově nenavazují (i jiná jména).
Pro mě stejně uvěřitelné, autentické, jako jiné knížky Ireny Douskové. Jen v poslední třetině neměl příběh už takovou sílu.
Dopisy stárnoucího otce, který se snaží dohnat to, co ve svém životě prošvihl, posílané znovuobjevené dceři z ciziny, mě braly za srdce. Vůbec nešustí papírem, jsou tak skutečné, postava Josefa je možná rozporuplná, někdy ho chápeme, někdy nás štve (to citové vydírání v závěru), ale každopádně jeho pokusům o sbližování, steskům i výčitkám docela rozumíme.
A odtažitému vztahu dcery – aspoň očima otce, který by chtěl víc – lze taky docela dobře rozumět. Propastí je tady nejen prošvihnuté dětství, dálka, ale i generační rozdíl. Otec na dceři na dálku visí, touží, aby mu nahradila samotu a určitá zklamání ze života, Klára je mladá, život jí začíná a otcovy stesky ji neoslovují. Navíc vše máme vylíčené jen ze strany otce, možná je to trochu jinak, Klára třeba reaguje adekvátně, jen Josefovi je to stále málo, chce víc…
Proč se v anotaci (na přebalu vydání z roku 1997) píše, že jde o tragikomický příběh nevím, je to spíš psychologický portrét vztahu dvou lidí, kteří se - vzhledem k okolnostem - trochu minuli. Možná v další generaci?
Poslechnuto jako audio. Stárnoucí muž se snaží navázat vztah s dcerou, kterou nezná, protože emigroval do Izraele. Dobrý psychologický portrét hodně sebestředného ale zároveň otevřeného a upřímného člověka. Čekal jsem nějaký humor, protože jsem četl Hrdýho Budžese. Ten se ale nekoná.
Pokud bych to četl před trilogii Helenky Součkové, asi bych byl krapet zmatený. Po těch třech knihách vše tak nějak zapadá do sebe a kruh se uzavírá. Zvláštní jednosměrný styl, kdy nevíme co píše dcera otci, ale čteme jen otcovy odpovědi. Ze začátku mě to mátlo, ale pak se mi to žačalo líbit. Je tam prostě cítit ta obrovská propast vypěstovaná v dětství a dospívání malé Helenky a snaha otce těch 20 let narovnat během chvilky a to prostě nejde, ale nakonec se asi nějak porovnali i když v této knize je závěr celkem otevřený.
Po přečtení Helenky Součkové doporučuju.
[audiokniha]
Poslouchala jsem, ale toto mě opravdu vůbec nebavilo. A to v audio podobě snesu víc než ve čtené. Nejblíž mým pocitům z knihy je Verrrunka !!
Obzvlášť v podání Arnošta Goldflama to bylo přesně takové - ufňukané, vlezlé až úchylné :((
Pochopila jsem to, co píše Lidka, ale forma opravdu velice špatná. Bohužel. Asi mi také melancholie nesedí. Nebo audiopodobě ublížil interpret ?
Edit*27/11 23*
Potěšil mě nový komentář Honey0105 - taky mi to místy přišlo oplzlé!
Už nikdy víc :o)
1/2
Pokus o navázání vztahu po mnoha letech mezi dcerou a otcem, ten odešel do Izraele a dcerku tu jako pětiměsíční zanechal a nyní se s ní, prakticky již dospělou ženou, snaží znovu navázat vztah nejprve formou dopisů a pak i osobních setkání. Jsou to vlastně jen jednostranné dopisy otce dceři, neboť co ona jemu odpovídá tušíme jen z jeho slov. Otec dceři dost vyčítá, že její vztah k němu není takový jak by si on co by milující otec zasloužil, , ale na druhou stranu vztahy se navazují hlavně v dětství, a tehdy tu jaksi nebyl .... a nyní, co-by stárnoucí muž, se snaží o navázání na něco, čemu chybí kořeny.
Vlastně to souvisí s předchozími knihami, jen otec Freinstein se zde jmenuje Goldstein , Helenka Součková je zde Klára Kalousková a Kačenka je Anička. Jen Viktorka zatím není.
V podání pana Arnošta Goldflama naprosto úžasné!!!
No, kniha nebyla špatná. Formou dopisů dceři Kláře jsme se dozvěděli životní příběh Goldsteina, který žije v cizině. Zároveň zde byla nepřímo popsaná i doba, ve které žil. Že bych ale z knihy byla vedle nebo po ní znovu sáhla, to říct nemohu.
Přečetla jsem jedím dechem a mrazilo mě vzádech. Citlivě až něžně napsaná kniha, na krásné téma vztahu otce a dcery.
Tohle je zajimavá kniha na jedno odpoledne - tím chci říct, že je to útlá kniha, nicméně časově je rozprostřena do doby mnoha let - režisér emigruje do Israele a v socialistickém Československu opouští svoji pětiměsíční dceru . Uběhne mnoho let a v roce 1988 - tedy rok před revolucí - začne dceři psát. Je to umělec, režisér, takže vládne dobře jazykem a přes počáteční rozpaky je zřejmě přesvědčen, že propast jeho nepřítomnosti se dá překlenout - dopisy a pak i osobním setkáním.Není to samozřejmě tak jednoduché, ve hře je příliš mnoho neznámých a oba hlavní protagonisté bojují vlastně na několika frontách - vzdálenosti, času, různých životních prožitků a zkušeností, různých životních podmínek . Ta ukřivděnost, která se postupně vkrádá do Goldsteinových dopisů mne asi nepřekvapila - ale ta jistá krutost z jeho strany ( spoiler! - o svoje dvě děti v Izraeli se staral přepečlivě - a ještě to v dopisech popisuje dceři, kterou v podstatě ponechal svému osudu) . Je to zajímavá psychologická studie - a čte se náramně!
Krátký, jednoduchý, mírně melancholický příběh, přesto prozradí mnohé....
Kdo četl Oněgin byl Rusák, Hrdý Budžes, Darda nebo třeba O bílých slonech, rozhodně nemůže vynechat tuhle záležitost od skvělé spisovatelky I. Douskové.
Tragikomický příběh... Tss.. Spíš tragi než komické. Nevím, vadil mi jak Josef, tak Klára, celé to bylo neuvěřitelně utahané, ufňukané, vlezlé a místy až trochu úchylné z Josefovy strany. Nelíbilo se mi to téměř vůbec. Asi nedovedu docenit tu "melancholickou" stránku věci.
Melancholický příběh může, který se snaží navázat vztah se svojí dcerou, kterou však nebere dostatečně vážně. Muž si ani neuvědmuje, co dívce odloučením způsobil a jak je pro ní těžké ho zpět přijmout, akorát chce aby ho měl někdo rád a zaplnil, tak prázdné místo v jeho životě.
Goldstein píše dceři od Ireny Douskové je knížka, která má návaznost na Oněgin byl rusák. To jsem bohužel nějak přehlédl a pak mi chyběly některé údaje v posloupnosti děje v knížce. Ale knížka je napsaná dobře. Je to něco jiného, než jsem od Ireny Douskové četl. Mě se tato knížka četla trošku špatně. Nebyl jsem připraven, že knížka bude psaná stylem korespondence. Ale co jsem vlastně čekal. Jasně ve jménu knihy je slovo "píše".
Četl jsem tuto knížku skoro vždy večer a můžu říci, že to není knížka na uspání. Když jsem knížku odložil (průběžně) tak jsem musel myslet co mi Irena Dousková chtěla říci a dlouho jsem přemýšlel co to tam bylo. Nakonec, když jsem knížku přečetl tak jsem pochopil, že to tápání v ději a souvislostech, které jsem neměl bylo tím, že mi chyběla k dočtení knížka Oněgin byl rusák. Ale to tak bývá. Nic není dokonalé.
Jediné co mi na knížkách vadí tak je, že nemají pevnou vazbu. Ptám se.... o kolik by knížka byla dražší, kdyby tam byla pevná vazba. Rozhodně sám za sebe. Kdybych měl na výběr. Stejné knihy, stejná velikost a stejné barvy. Jediný rozdíl by byl ve vazbě. Vzal bych si samozřejmě tu s pevnou vazbou. Ale to je můj soukromý boj i problém zároveň.
Tato knížka se zajisté stane kultovní knížkou. Bude se předávat z ruky do ruky. Možná se bude i dědit:)
Sám za sebe děkuji paní Douskové, že mi krásně vyplnila čas před spaním. Rozhodně nelituji, že jsem četl knížku.
David
Giselka knihu pěkně vystihla, já bych jen doplnil. Líbil se mi úplný závěr, kdy se otcův (subjektivně) nenaplněný vztah k dceři přenáší na vnučku, což vnáší do příběhu určitý nadhled a zároveň symbolickou provázanost minulých osudů s dalšími generacemi.
Nevím, do jaké míry jde o biografii , ale psychologický profil otce přes jeho dopisy byl podán výborně: někdo tak sebestředný, patetický a politováníhodný, zároveň dojemný a člověk s ním musí cítit a mít ho i rád. Balancování mezi otcovskou láskou a erotickým zabarvením tohoto citu mi přišlo pravděpodobné (i zajímavé v jeho otevřenosti): otec neměl možnost navázat na otcovský vztah, dceru poznal až v její dospělosti a do jeho profilu nezdrženlivosti a hraniční psychiky nebo hystrionské akcentace jeho osobnosti , dle mého , dobře zapadla. Kniha dává prostor také k úvahám, jak moc se na stavbě otcovy osobnosti a jeho fatálního nepochopení otcovské role, nezodpovědnosti k ženám i dětem, promítla tragédie holocaustu, ztráta všech blízkých v dětství. Dceřin ambivalentní vztah dobře tušíme z otcových reakcí,ačkoliv dceřiny dopisy nám zůstávají neznámé. Jednu hvězdičku ubírám za to, že v posledních dopisech se již víceméně opakuje, co bylo řečeno předtím.
Štítky knihy
dopisy 80. léta 20. století 90. léta 20. století romány v dopisech, epistolární romány otcové a dcery české romány
Autorovy další knížky
| 1998 |  Hrdý Budžes |
| 2006 | Oněgin byl Rusák |
| 2011 |  Darda |
| 2014 | Medvědí tanec |
| 2008 | O bílých slonech |
Kniha Goldstein píše dceři je v
| Přečtených | 173x |
| Čtenářské výzvě | 14x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 42x |
| Chystám se číst | 16x |
| Chci si koupit | 3x |
Kniha je napsaná zajímavou formou dopisů. Píše otec své 25leté dceři, se kterou se od jejích pěti měsíců neviděl, protože emigroval do Izraele. Pokoušela jsem se vcítit do Josefa i do Kláry, více se mi to dařilo právě u dcery. Zkoušela jsem si představit, co otci odpovídala. Určitě jsem ráda, že jsem nejprve četla trilogii o Helence Součkové.