Dům na pobřeží
Daphne du Maurier
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/53524/bmid_dum-na-pobrezi-UQL-53524.png
4
316
58
V tomto románu prokázala slavná anglická spisovatelka Daphne du Maurier své vypravěčské mistrovství a navázala na tradici goticko-romantických příběhů s fantastickými a historickými prvky. Příběh Domu na pobřeží vás okouzlí bohatou a dramatickou zápletkou a barvitými charaktery postav.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1972 , OdeonOriginální název:
The House on the Strand , 1969
více info...
Přidat komentář
Okamžitě se mi vybavil Londonův Tulák po hvězdách, který je ale o 54 let starší. Ta myšlenka cestování časem je prostě skvělá!
Dlouho mi trvalo než jsem se začetla. Z počátku mě to středověké putování moc nebavilo, ale díky Dickově zapálení, začalo být zajímavé i pro mě. Po zásadní události se děj hezky rozběhnul a pak mi čtení utíkalo až do konce. Líbilo se mi zabloudění do lidského podvědomí, o kterém by Freud mluvil hodiny a hodiny.
Je to moje třetí přečtená od du Maurier a mám pocit, že každá byla zásadně jiná a tématem moc zajímavá, takže si určitě přečtu další. Láká mě Hospoda Jamajka a Mrtvá a živá.
„Je nesmírně těžké říkat pravdu, jiným lidem i sobě samému.“
Dvě souběžné dějové linie, z nichž jedna je rozdrobena do nesouvislých fragmentů, aniž by jí to ovšem jakkoliv ubíralo na dramatičnosti, nás zavádějí do anglického Cornwallu v jeho současné i dávno minulé podobě. Spojovacím článkem, překlenujícím propast šesti set let, je rutinér londýnského nakladatelství Richard Young, jehož mysl se pomocí podivuhodné drogy dokáže přenést do doby panování krále Edwarda III. Na jedné straně tak tady máme goticko-historický příběh, umíchaný rovným dílem ze syrovosti a romantiky, a na straně druhé pak ryzí současnost, okořeněnou vědeckofantastickým motivem. Obě verze přitom autorka dokáže udržet přehledné a dostatečně napínavé, aniž by jedna kradla na úkor druhé. A přestože spolu zdánlivě nemají, vyjma Richarda Younga, nic společného, dá se nalézt hned několik paralel, které celé to rozkouskované vyprávění tmelí v jeden mohutný a strhující celek. Připočteme-li k tomu literární vyspělost autorky, máme tady dílko, jež si zaslouží pozornost.
Kdo z nás, duší romantických, netouží podívat se do rytířských časů, kdy se muži bili pro krásné oči dam? Jenže návrat do reality bývá tvrdší než pád na zledovatělém chodníku.
První polovina knihy mě nebavila, hlavně ty prostřihy do minulosti, ale naštěstí jsem to vydržela a druhá půlka už měla spád. Nejsem z ní ale tak nadšená jako ostatní. Fantasy prostě asi není můj šálek čaje.
Čtivá, tematicky atraktivní knížka. Strašně se mi ale protiví závislosti a stav, kdy se člověk nerozhoduje nezávisle, svobodně. A do takového stavu se hlavní postava vlastní lehkovážností dohnala. Snad proto mi byla během čtení čím dál protivnější. Ovšem nešlo přestat číst, bohudík.
Tak tahle knížka mě dostala, četla jsem ji poprvé kdysi dávno a už několikrát jsem se k ní vrátila... A ještě asi vrátím :-)
Po Hospodě Jamajka moja druhá kniha od autorky. A tak to vyzerá, že nie posledná :). Zaujala ma podstatne viac ako prvá spomínaná. Úvod mal síce trošku pomalší rozjazd, ale od druhej kapitoly to už krásne odsýpa. Príbeh je prepracovaný, autorke sa podarilo dokonalo navodiť atmosféru (modernej, šedej) súčasnosti i (fascinujúcej a farbistejšej) minulosti, a zároveň obe nenásilne a nerušivo prepájať. Pocity (nielen závislosti), zmätenosť hlavného hrdinu z oboch svetov a jeho nutkanie dozvedieť sa, ako sa to celé skončí, boli popísané na výbornú. K tomu zručne vykreslený sympaťák Magnus (a skvelá zápletka s ním spojená), múdry a prezieravý dr. Powell, Vita s deťmi (často pôsobiaca na Dicka ako rušivý element) či Roger, Isolda a ďalší + príjemné napätie, ktoré cítiť počas čítania, a máme skvelý gotický román na svete! Oceňujem tiež psychologickú linku textu (okrem iného aj Richardovo uvedomenie si analógií jeho života v prítomnosti so životom, ktorý vníma ako divák v minulosti), ako aj úvahy o (ne)existencii času, pri ktorých autorka ukázala, že veci rozumie a nefabuluje od brucha. (Návraty hlavného hrdinu do minulosti mi pripomenuli knihu Žila jsem již před staletími od B. Erskine. Príbeh Domu na pobřeží je však vierohodnejšie spracovaný.)
K Domu na pobřeží se vracím už 25 let. Už při prvním setkání jsem jím byla okouzlena.
Richard Young souhlasí, že na sobě otestuje preparát, který vytvořil jeho přítel.
Díky droze se přenese do 14. století, tam je svědkem několika událostí v životě místní šlechty.
Při prvním čtení jsem spolu s Richardem napjatě sledovala události staré 600 let a velmi mně překážela jeho manželka Vita, která nás od "hlavního" děje odváděla.
S přibývajícím věkem, (mým) ji chápu. Je to normální ženská, která přijela na dovolenou a její manžel se díky drogové závislosti o které ona netuší, jen nejapně vymlouvá a kope kolem sebe. (Stále ale mám pro něj ono prvotní pochopení dozvědět se jak to dopadne.)
Oba příběhy se výborně doplňují takže se nedá říci nic jiného než: DOKONALÉ
Lásko nenaplněná, lásko prokletá,
přijdeš si jenom tak, otevřeš dveře do léta,
a pak je zase zavřeš. Jo, to je fakt moc prima!
A potom navždy tma... A potom navždy zima...
Lásko prokletá, lásko nenaplněná,
přijdeš si jenom tak, uděláš ramena,
zatroubí fanfáry a potom už jen ticho.
A bolí z tebe srdce! A bolí z tebe břicho!
A bolí sny a představy a myšlenky a obrazy...
Lásko, děláš fakt ukrutné podrazy!
Dům na pobřeží je kniha, kterou jsem četla nejvíckrát, možná i 15x. "Jde podzim, je čas přečíst si Dům na pobřeží" - citace z mojí hlavy :-). Teď už jsem ho pár let neměla v ruce. Vlastním velmi poničené vydání Odeon 1972. Psáno krásným způsobem, krásným jazykem, a také krásně přeloženo. Získáno trochu nečestně - ale jinak to nešlo :-). Snad už je zločin promlčen... :-). Na obálce je malý obrázek jezdce na koni, a pak ten starý dům, který nejspíš autorce pošeptal něco ze své historie.
Alespoň dvě citace: 1. Věděl jsem že v mé vlastní době bylo plné léto, i když se obloha zatáhla a zamračila, teď ale kolem mne bylo pronikavé světlo blížící se zimy, zřejmě časné odpoledne, kdy jasné slunce, planoucí už na západě, zabarvuje nebe do temně ruda, než přijdou noční mraky. 2. Díval jsem se na jezdce a jeho koníka, pohyboval jsem se na vzdálenost čichu a na dosah. Z obou silně čpělo, jako by byli samou trestí života. Stružky potu na koníkových bocích, chundelatá hříva, skvrna pěny u udidla, a silné koleno a noha v punčoše, kožený kabátec šněrovaný přes tuniku, pohyb v sedle, ruce na otěžích i sama zrůžovělá tvář, s dlouhou útlou čelistí, orámovaná černými vlasy, sahajícími až po uši - to byla skutečnost, a já vetřelec.
Ta věta o pronikavém světle blížící se zimy a o nočních mracích mě fakt pokaždé dostane! Je sice léto.. ale měla bych si zase přečíst Dům na pobřeží :-).
Příběh vypadal velice lákavě a po pár přečtených knížkách od Daphne Du Marier, které se mi četly velmi dobře, jsem měl vysoké očekávání. Ty se bohužel nenaplnila, především proto, že do knihy jsem se až do samotného konce nedokázal začíst, děj mě nevtáhl a hrdinou jsem pohrdal. Příběhová linka v historii byla lepší, ale bohužel jí nebylo věnováno tolik prostoru a Richard Young v současnosti, to bylo spíše utrpení.
Ke knize jsem přišla úplnou náhodou v bazaru za 10 Kč. Četla jsem ji jedním dechem, a nyní se zařadila mezi mé nejoblíbenější tituly, které se nečtou jen jednou. Jen mě pak zklamal Magnusův osud.
Knizka me mile prekvapila. Moc se mi libilo prolinani casu, kdyz jsem cetla pritomnost, uz jsem se tesila na minulost a obracene. Akorat ty koleje mely stat o dva metry dale:))
V knížce o Keltech se autor zmiňuje také o čarodějnicích žijících nedaleko Cornwallu. Tento region měla velmi ráda a žila a tvořila tady spisovatelka Daphne du Maurier, také dokázala čarovat a ve svých knížkách vařila lektvary plné fantazie, romantiky, ovoce ne ledajakého, ale rovnou zakázaného, také špetku vraždy, děsu a tajemství zamíchala a zplodila díla, která svou obrazotvorností oslovila mnoho filmových režisérů (návratnost vložených prostředků byla jistá). Podle její povídky Ptáci natočil i Alfred Hitchcock svoji klasiku. Její příběhy jsou na hraně, ale jeden z těch posledních : Dům na pobřeží stojí na reálných základech a pro nápadité zdvojení příběhu mi připadá zajímavý.
Poněkud složitá kniha, která je napsaná sice hezky, ale moc se jí nedařilo vtáhnout mě do děje. V postavách jsem se také příliš neorientovala - na mě moc složitá a nic neříkající jména a velké množství postav v minulosti, stejně jako názvy statků a míst.
Pak mi tu nějak nesedí ta ichforma, na kterou jsem si napřed musela trochu zvykat, a taky mi přijde, že je kniha jenom o bádání a srovnávání minulosti s přítomností. A ostatně v knize je daleko více otázek jak odpovědí. Ke konci už to bylo sice aspoň o něco zajímavější, ale i přesto knihu považuju za docela nezáživnou. Do čtení jsem se musela spíš nutit.
Zvláštní kniha se dvěma propojenými příběhy. Nevím, jestli jsem byla víc zvědavá, jak dopadne ten současný, nebo ten historický. Do toho zajímavá sonda do psychologie člověka, který stále obtížněji rozlišuje mezi skutečností a prožitky navozenými drogou. Velmi neobvyklé. Místy ne a ne se začíst, ale postupně jsem byla čím dál víc zvědavá, jak to celé dopadne.
Kdybych měl vyjmenovat deset nejlepších knih, které jsem kdy četl, Dům na pobřeží by mezi nimi rozhodně nechyběl. Daphne du Maurier je jediná žena spisovatelka, u které považuji mužské postavy z jejích románů za věrohodné, a navíc opravdu umí psát poutavé příběhy se zajímavými tématy a i dost netypickým přístupem k látce. Např. zde je zkombinován historický román, psychologické drama ze současnosti a pozornosti neujde ani drogová závislost, která plně vyzní díky otevřenému konci. Po knize jsem sáhl někdy v 16 letech (tedy dávno, ajaj) a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji nedočetl.
No asi budu jediná, komu se kniha moc nelíbila. Dost jsem toho přeskákala, protože se tam nic nedělo a těch posledních pár zajímavých stran to nevytrhlo. Osobně dávám přednost, pokud tedy chci číst něco kde se střídá minulost se součaností, Lucindě Riley a nebo Kate Morton.
Další ze skvělých knih Daphne du Maurier, co se čte přímo sama. Ani mi nevadilo, že jsem po celou dobu nebyla schopná zapamatovat si jména většiny postav ve druhém světě, protože tamní zápletka je celkem jednoduchá a tyto postavy se časem zredukují jen na několik nejdůležitějších, co se dají snadno rozlišit podle kontextu. Napadalo mě, jak by příběh mohl skončit, ale samozřejmě skončil úplně jinak. A zpětně mi do něj zapadá i ten otevřený konec, i když přiznávám, že mě nejdřív pěkně naštval.
Kniha je psána z mužského pohledu, který je nejen velmi uvěřitelný, ale v kontextu dalších děl Daphne du Maurier také obdivuhodný pro svou variabilitu a přizpůsobivost povahám hlavních postav. Zkrátka zasloužených pět hvězdiček.
Knihy od Daphne du Maurier mě baví čím dál víc...Začínala jsem románem Mrtvá a živá, potom následoval Únik a teď jsem dočetla Dům na pobřeží. Autorka opět nezklamala a napsala úžasný příběh, který vás chytí a už nepustí. Ke knize Dům na pobřeží se zcela určitě časem vrátím a s chutí si ho přečtu znovu a na další knihy od této spisovatelky se už moc těším :-)
Štítky knihy
Anglie cestování časem prolínání minulosti a současnosti
Autorovy další knížky
| 2019 |  Hospoda Jamajka |
| 2019 | Mrtvá a živá |
| 1972 | Dům na pobřeží |
| 1991 | Únik |
| 1995 | Má sestřenka Rachel |
Kniha Dům na pobřeží je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 479x |
| Čtenářské výzvě | 30x |
| Doporučených | 30x |
| Knihotéce | 229x |
| Chystám se číst | 163x |
| Chci si koupit | 16x |
| dalších seznamech | 3x |
Kniha mě velice rychle vtáhla do děje. Napínavé od začátku až do konce. Jen ten konec nebyl podle mých představ, nu což. Určitě nedoporučuji čtenářům kteří jsou netrpěliví a delší popisy prostředí, postav je nudí.