Deník 1938–1945
Helga Hošková-Weissová
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136438/mid_denik-1938-1945-Oef-136438.jpg
5
289
65
V roce 1938, kdy si Helga začala deník psát, jí bylo devět let. Spolu s rodiči prožívala první příkoří, kterých se Židé v protektorátu dočkali, a jen bezmocně přihlížela postupným deportacím svých kamarádů, spolužáků i příbuzných. Roku 1941 se Weissovi dostali do Terezína, kde žili společně až do otcovy deportace do Osvětimi v roce 1944. Dva dny po jeho nuceném odjezdu byly do transportu zařazeny i Helga s matkou. Školní sešit, do kterého Helga po celé ty roky tužkou zapisovala děsivý vývoj událostí i své pocity, zazdil její strýc do jedné z terezínských zdí. Helžin tatínek byl v Osvětimi zavražděn, ale Helga i její maminka jako zázrakem přežily pobyt v Osvětimi, Freibergu a Mauthausenu i náročnou cestu zpátky domů do Prahy. Helze je patnáct a půl, když do deníku dopisuje své zážitky od odjezdu z Terezína. Je jednou z mála Židů, kteří se do Prahy vrátili a i po válce ve městě zůstali.... celý text
Literatura faktu Válečné Historie
Vydáno: 2012 , JotaOriginální název:
Deník 1938-1945 , 2012
více info...
Přidat komentář
Holocaust je to nejhorší, co mohla moderní Evropa zažít. Ve světě se to děje pořád - genocidy obyvatel podle rasy, náboženství, ale snad se v Evropě poučíme a nebudeme historii opakovat ani po smrti posledního pamětníka.
Helžin deník asi zanikne ve spoustě vzpomínek na koncentrační tábory. Sama jsem jich četla několik a výpovědi se podobají jako vejce vejci. Helžin unikát je v autorčiných doprovodných obrázcích. Nedivím se, že se Helga dala na výtvarnou dráhu, i když ve spisovatelské kariéře by taky uspěla (pokud nelže a deníkové zápisky nejsou editovány).
Druhá zvláštnost vzpomínek - deník je vhodný i pro mladší čtenáře, protože se nevyžívá v líčení jednotlivých utrpení a nespravedlností, ale spíš ironizujícím tónem líčí celkovou atmosféru. Kromě pár zmínek zde není ani žádné obviňování či sebelítost.
Stejně jako ve vzpomínkách dalších účastníků transportů, i tu je patrné, že lidé lpící na morálních zásadách neměli šanci dožít se konce války. Přeživší pamětníci vesměs měli možnost získat lepší příděly, bez kterých by nevydrželi. Čestní a spravedliví (třeba Helžin tatínek, který nechtěl mít výhody na úkor jiných) pomřeli mezi prvními.
Kniha přečtená jedním dechem. Obraz hrůzy druhé světové války viděný předčasně dospělýma dětskýma očima. Je šílené, co si museli Židé za války vytrpět.
Jsem rád, že při hodnocení knihy není potřeba mluvit. Moc bych toho ze sebe přes stažené hrdlo nedostal. Helga Weissová sepsala ve svém věku mimořádně sugestivní výpověď. Obdivuji její všímavost, vyjadřovací schopnosti a hlavně neskutečnou výdrž, se kterou všechny strašlivosti přestála a vedle kterých se zdají všechny problémy tak malicherné.
"Máme-li zahynout nebo zůstat naživu, je stejně osud. Nám na životě tak málo záleží, nemáme co ztratit. Jediné, oč se bojím, je, aby to nezabilo jen jednu z nás. V okamžiku, jak zahouká siréna, jsem ve druhém patře u maminky. Pak je mi už úplně jedno, jestli to sem bouchne nebo ne."
Kniha je skvělá. Když si uvědomíme, že jsou to deníkové záznamy dívky ve věku 9 až 16 let, to je něco, to je sloh! Paní Helga Weissová (Hošková) byla již v tomto věku nejen zdatnou malířkou, což dosvědčují realistické obrázky, ale také vynikající spisovatelkou, jak je vidět na přímočarém, prostém stylu vyprávění. Moc doporučuji knihu Maluj, co vidíš, ve které člověk najde zřejmě všechny autorčiny kresby. Zajímavé je, že v deníku neuvedla, jak tato druhá kniha přišla ke svému názvu - když poslala tatínkovi na jeho stranu ghetta obrázek - jak děti staví sněhuláka, poslal jí vzkaz "Maluj, co vidíš," A tak se z malého dítěte rázem stala dospělá žena.
Deník doporučuji a souhlasím s JessyPittem - nakupte ho do škol! (klidně i do základních)
Přečteno za pár hodin, nemohla jsem přestat.. Proč třeba tohle není doporučená četba na středních školách?? Není třeba se učit dějiny..stačí číst
Je to kniha, která ukazuje pohled na válku dětskýma očima. Bez jakéhokoli zdráhání zde autorka líčí vše, co se dělo. Líbí se mi, že je příběh vyprávěn od samotného začátku- mobilizace, okupace... Ne všechny knihy totiž toto obsahují. A je to škoda, protože dnes téměř všichni ví o koncentračních táborech, ale o detailech, které předcházely a následovaly po válce, se moc neučí a ani nepíše. Kniha mi byla bližší i díky tomu, že jsem Terezín navštívila a dokonce viděla i samotnou autorku. Vždycky, když čtu knížky na téma 2. sv. války, cítím se zničeně, je mi líto, že se toto dělo a umíraly tisíce lidí. Říkám si, že jsem nevděčná a nevážím si věcí tak, jak bych měla. Jenže v tom je ten klíč. Čtěme!!! Poučme se...Už nikdy nedopusťme, aby se něco takového dělo. Vždyť ta doba, kdy bylo s lidmi zacházeno tak, jak by si nikdo nezasloužil, tu byla před pouhými sedmdesáti lety...
Co říci, když se nedostává slov? Příběh paní Helgy Weissové jsem znala již dříve, ovšem teprve díky této knize jsem se dozvěděla více. Troufám si říci, že tato kniha je nejzdařilejším a nejlepším dílem z této doby, kterou jsem měla tu čest číst. Velice děkuji za tuto možnost! Nezbývá mi jiného, než pouze smeknout svůj pomyslný klobouk, ačkoliv bych si mnohem raději s touto dámou potřásla rukou.
Tuto knihu jsem četla v časovém sledu s knihou "Vzpomínám na rozinkovou louku". Nechci nic ubírat na neštěstí odsunutých německých občanů, kteří v Sudetech žili po generace, ale rozhodně nezažili takové hrůzy, rozdělení rodin, matek od dětí -( dovede si někdo představit tu hrůzu matky, když ji berou uřvaní nacisti v uniformách z náručí dítě??? a dovede si někdo představit hrůzu malého dítěte, když ho vytrhnou od mámy???, ) a vůbec při odsunu nezažili to co nejen židé, ale i všichni ostatní lidé v jejich -nacistických -koncentrácích- myslím tím politické vězně. Jsem člověk narozený spoustu let po válce, nezažila jsem ji , znám ji jen z vyprávění a z knih, přesto mi připadá, že jsme my jako národ zapomněli být ve střehu a takové podobné knihy by snad měli být povinnou četbou.
Deník má dvě pomyslné části - první psala atorka během svého pobytu v Terezíně, druhou (popisující zážitky z Osvětimi, Freibergu a Mauthausenu) pak napsala zpětně po svém návratu do Prahy. Ze stylu psaní je přitom velmi dobře patrné, jak pobyt v koncentračních táborech autorku ovlivnil. Zápisky z Terezína jsou zápisky dítěte, plného naděje a touhy do života. Druhou část pak psala již "dospělá žena", přičemž ve stylu psaní je patrná prožitá hrůza. Deník je doplněn obrázky s tematikou koncentračních táborů, jejichž autorkou je paní Helga, které jsou samy o sobě jsou silnou výpovědí.
Kniha se velmi dobře čte. Není příliš silná a proto ji přečtete doslova za den. S autorkou zažíváte hrůzy v koncetračních táborech. (Trošku jiná verze Deníku Anny Frankové). Kniha je návratem k hrůzám, které se děly za 2. světové války. Očima dospívající dívky nahlížíte za zdi ghett, která dozajista poznamenala celý její život. Kniha má spoustu kreseb, které dokreslují prožité hrůzy. Málo jídla, pití, místo oblečení jen hadry (pokud vůbec), spousta štěnic, vší a strachu z budoucnosti.
Doporučuju přečíst všem, které tato tématika zajímá.
Úžasná kniha, všem doporučuji, je psaná jednoduchou formou. Jedná se o příběh dívky, která přežila holocaust, prošla 3 koncentračními tábory Terezínem, Osvětimem a Mauthausen. Prošla také pracovním táborem Freiberg.
Příběh Helgy Weissové je velmi emotivní.
Kniha Vám ukáže jaké kruté to bylo za druhé světové války a co všechno museli Židé v té době zažít.
Tato kniha mě opravdu dostala. Četla jsem ji jedním dechem. Člověk si při ní uvědomí všechny hrůzy té doby. Opravdu na mě silně zapůsobila.
Velice působivá útlá knížka, která v sobě obsahuje celou hrůzu, kterou si musela mladá dívka spolu se svou rodinou a přáteli prožít během druhé světové války. Na život v Terezíně, i když byl po nuceném opuštění domova dozajista šokem, nakonec všichni přeživší vzpomínají, když se dostanou na místa mnohem ponurejší a nebezpečnější.
Knížka se mi velmi líbila a určitě ji můžu každému doporučit. A ano, nemůžu nezmínit ty úžasné kresby, které vypovídají o životě v Terezíně možná více, než mohou slova.
Bohužel nevím jak to hodnotit, nebot jsem již přečetla mnoho knih na toto téma, ale tuto knihu bych tak doporučila na základní školy jako povinnou četbu a to ještě tak jako jsme četli ,, Malého Bobše" v 1 nebo v 2 třídě. Není to kniha strašidelná, ale spíš opravdu psaná pro děti, filozofii to nemá, ale spíš takovou realitu viděnou dětskýma očima. Dobře popisuje Terezín, ale po opuštění Terezína se snaží formou dobra a naivity. Copak ve 44 roce do Terezína nepronikly zvěsti o plynu nebo o pracovních táborech jako lež? Dokonce je tady zmínka o Cikánech, že dokonce byli dozorkyněmi nad ženami ruského původu, že byli nejhorší no a dnes se bouří toto etnikum kvůli,, Letu" No tak ted nevím. Jinak na této knize je cené jeji kresby ,které můžeme spatřit při návštěvě Terezina.
Takhle tématika mě opravdu zajímá a vždycky mě naprosto dostane, když čtu, co se všechno mohlo stát.. Kniha je skvěle napsaná, určitě všem doporučuji..
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) deníky Terezín (město a pevnost) české dějiny holokaust, holocaust podle skutečných událostí
Deník 1938–1945
Vždycky, když čtu knihu nebo vidím film dějově zasazený do období druhé světové války, uvědomím si, jak se dneska vlastně máme dobře. Jsem sice teprve zhruba v polovině, ale už teď na mě silně dolehla atmosféra strachu, úzkosti a beznaděje, která provázela poslední dny života židovských rodin na svobodě při zahájení transportů do ghett a koncentračních táborů. Slzy, strach, vážná obava, že už své nejbližší nikdy neuvidím... A se mnou manželka týden nemluvila, protože jsem se přiliš intenzivně díval na Mistrovství světa v hokeji... Ach jo... :-(