1. Domů
2. Autoři
3. Helga Hošková-Weissová
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 3
• Bazar 1
• Životopis
• Citáty 5
• Diskuze 1

Populární knihy

Nové komentáře u knih Helgy Hoškové-Weissové

Deník 1938–1945

„„Snad bude i hůře a snad zase líp v tom světě tak nelidsky štvaném, dnes dejme si pouze věrný slib, být lidmi že nepřestanem.“ - Otto Weiss - Určitě každý četl deník Anny Frankové, s kterým bývá deník Helgy často „porovnávám“. Na rozdíl od Anny byla Helga Weissová přímo vystavena smrti, která mohla přijít v jakémkoli okamžiku. To však neznamená, že by byl deník Anny nějak méněcenným. Naopak. Každá z dívek prožila válku jinak, na jiných místech, za jiných okolností. Spojuje to pouze to, že se tyto náctileté dívky do této situace dostaly jen proto, že patřily k určité rase… Helga si zapisovala své zážitky a úvahy, k nim kreslila obrázky z každodenního dění kolem sebe. Podává tak věrný obraz doby, v níž žila, vyrůstala a umírala její generace. Deník tak skýtá obrovskou výpovědní hodnotu. Deník začíná mobilizací a okupací Československa, kdy bylo Helze pouhých devět let. Vyprávění pokračuje jejím transportem (7. prosince 1941) a životem v terezínském ghettu. Své zápisky naštěstí předala před svou deportací z Terezína v roce 1944 strýci, který je zazdil, a tím i zachránil. Po válce Helga deník doplnila o vše, co prožila v následujících letech v různých koncentračních táborech - prošla Osvětimí, Freibergem i Mauthausenem. Dojímavé na tom všem je, že jsme svědky toho, jak tyto hrůzy prožívá malé židovské děvčátko, které absolutně nechápe všechny ty změny, co se jí a její rodině dějí. Vše vidíme dětskýma očima. Proč nemůže chodit dále do školy? Jak má malá dívka pochopit protižidovské nařízení? Jak vnímá nadřazenost svých dřívějších kamarádek – árijek? Proč je všechny odváží do ghetta? Proč jí oddělují od rodičů?“... celý text
— denisa7430

---

Deník 1938–1945

„Deník Helgy Weissové, který si psala od samého dětství je autentické svědectví jedenáctileté holčičky a ukazuje všechny hrůzy druhé světové války z jejího pohledu. Očima dítěte. S hloubkou líčí okupaci, život v terezínském ghettu, v koncentračním táboře Osvětim, v pracovním táboře Freiberg, transport smrti i pobyt v koncentračním táboře Mauthausen. Deník končí jejím návratem do Prahy v květnu 1945. Kniha obsahuje mnoho autorčiných kreseb, které zachycují život v ghettu a Osvětimi. 1. října 1944 Vidím ho ještě stále, jak stojí na schůdkách, mává, usmívá se… Ach bože, což to byl úsměv? Tak jsem ho ještě nikdy neviděla. Snad to měl být smích, ale vyšla z toho jen nepodařená grimasa. Tak mu to divně zaškubalo v koutcích úst. „Tati!“ Už je pryč, zmizel v davu mezi ostatními. (…) Tati, proč jsi nám nedovolil hlásit se dobrovolně? Tys nevěřil, že jedete zřizovat nové ghetto! Tak zvláštně se ti leskly oči a ruka se ti třásla, když jsi mě k sobě naposledy tiskl. Co to znamenalo? Na shledanou, anebo sbohem? Tati, věřil jsi, že se ještě sejdeme? Helga s maminkou jela v tom samém transportu z Osvětimi do Freibergu a následně šestnáctidenním transportem smrti do Mauthausenu, jako Priska, Rachel a Anka v knize Narodili se, aby přežili – na kterou jsem psala recenzi nedávno. Helga v Deníku všechny tři zmiňuje – jako ty, které porodily dítě. Jedna ve Freibergu, druhá ve vlaku při cestě do Mauthausenu a třetí na vozíku u brány v Mauthausenu. S jednou byla dokonce ubytovaná v „baráku“. Je to zvláštní číst, jak se osudy přeživších prolínají a hodně jmen se v těchto knihách opakuje. A já ty lidi už vlastně znám a vím o některých z jiných knih jejich podrobnější život a osud. Třeba Fredy Hirsch je zde zmíněn a jeho život je popisován v Osvětimské knihovnici. Tu doporučuji přečíst jako první, protože popisuje nejvíce lidských osudů. Jsou zde také zmínění obyvatelé Horní Břízy, kteří zajatcům moc pomohli během transportu smrti. I přes nelibost SS nanosili hromadu jídla přímo do vagonů, navařili polévku, upekli chleby, koláče a dali vězňům napít vody a mléka. Bez jejich pomoci by šestnáctidenní cestu bez jídla a pití, v mrazech, nepřežili. Helga milovala kreslení (nyní je uznávaná výtvarnice) a poté, co jí tatínek v dopise v Terezíně vzkázal: „Maluj, co vidíš,“ začala kreslit vše, co se dělo v Terezíně během každodenního života. Před deportací do Osvětimi schovala Helga se svým otcem své kresby a deník spolu s básněmi a příběhem svého tatínka u strýce Josefa Poláka, který je spolu s ostatními dokumenty zazdil v Magdeburských kasárnách v Terezíně. Tak se vše uchovalo pohromadě a po válce to dostala zpět. Všechno co Helga zažila v Osvětimi, ve Freibergu a Mauthausenu doplnila do deníku a nakreslila hned po návratu do Prahy v roce 1945. Tatínka už nikdy neviděla. Ale jeho zazděná novela I viděl bůh, že je to špatné byla vydána – moje recenze na ní je také zde. Na konci knihy najdete také okopírované ukázky originálu ručně psaného deníku, fotky rodiny Weissových anebo také ofocené dopisy Helgy maminky pro tatínky Otto Weisse. Pravdivý, syrový, neupravený Deník Helgy Weissové, který si psala během války v Praze a později v Terezíně je neobvyklý pohled dětskýma očima na válku, koncentrační tábory, deportaci, ghetto a poměry v něm. Je popisován právě v tu danou chvíli, takže je pohled nezkreslený a nepoznamenaný zubem času. Proto by si ho měl přečíst každý. Moc děkuji Dobrým knihám za recenzní výtisk.“... celý text
— veronika0382

---

Deník 1938–1945

„Deník začíná v den mobilizace, kdy je Helze devět let a ještě nechápe, proč je tak důležité poslouchat rádio. Což dělají její rodiče často. A jako by to nebylo málo, v jednu noc, musí třikrát do sklepa, kvůli náletům. Přesto se těšila do školy, kterou měla ráda a následující den se měli aspoň o čem bavit. Všechno se začalo postupně měnit. Už nebylo Československo, židé nesměli být zaměstnáni ve státní zprávě, navštěvovat kavárny, kino, hřiště a děti byly vyloučeny z veřejných škol. Díky tomu zůstal tatínek Helgy doma, naučil se vařit a ona sama nemohla chodit do školy. Naštěstí ale mohla do kroužku, kde učili vyloučení studenti. Po tom, co museli začít nosit hvězdy, už nemohla chodit Helga sama ani do kroužku. Někdo sice na ně koukal soucitně, takových lidí bylo ale málo. Helga byla silná dívka, takže se s urážkami naučila žít. Co jí ale hodně zasáhlo, byly transporty. Ze začátku v nich sice končili lidé, které moc neznala, ale pomalu se začali objevovat jména lidí, které jí byly blízcí, až tam najednou skončila její nejlepší kamarádka. Tu šla doprovodit až na výstaviště, kam chodili lidé před transportem. Helga nevěděla co se děje za branou, to ale měla brzo se svými rodiči zjistit. V tomto deníku najdete hodně silný příběh. Nekončí totiž dnem, kdy skončí v transportu, ale pokračuje i v koncentračních táborech, kterými si Helga prošla. Její první byl Terezín, ve kterém poté přišla o tatínka, přesto podle jejích slov to byl ráj o proti těm dalších, do kterých se poté dostala. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale až do chvíle, kdy si přečtete, co si vše prožila. Dokonce měla Helga štěstí a poznala lásku, jen by mě zajímalo, jestli se po válce dozvěděla, co se s jejím milovaným stalo. Pro mě je to její kapitola života, která zůstala otevřená. Zkoušela jsem na internetu zjistit, co se s ním stalo, ale nic jsem nenašla. Musím uznat, že jsem celou dobu čtení koukala, co všechno Helga musela vytrpět a hlavně, že to všechno přežila. Byla to silná dívka a stala se z ní silná žena, která poznala po válce svět. Což je psáno na konci knihy a jsem za to ráda, že jsem nemusela hledat, jak to s ní po válce dopadlo. Kniha je doplněná o kresby, které nakreslila sama autorka a díky kterým se z ní stala známá umělkyně. Otec jí jednou řekl, maluj co vidíš a toho se držela. Už jen z těch kreseb sálá ta bezmoc a utrpení. Během čtení jsem často brečela, protože to jinak ani nešlo. Je to smutné co se dělo za zvěrstva a ještě smutnější bylo, že to neušetřilo nikoho. A kolik lidí trpělo, než našli milosrdnou smrt. Sama Helga si nejednou přála, aby byla konečně mrtvá. Něco takového je těžké číst, ale musí se to. Na takové věci se nesmí zapomínat. Téměř celá kniha je psaná formou deníku a na to kolik autorce bylo, tak je to psané dobře, neměla jsem problém se čtením. Co mě hodně překvapilo, bylo kvalitní zpracování knihy. Tahle pevný kvalitní papír jsem snad ještě nikde neviděla a kniha si to rozhodně zaslouží.. Jelikož jsem četla I bůh viděl, že je to špatné, což napsal Helgy tatínek, chtěla jsem si přečíst i její deník. Jsem moc ráda, že jsem si ho mohla přečíst a rozhodně ho všem doporučuji, jako knihu jejího tatínka.“... celý text
— milunka21

---

---

Deník 1938–1945

„Každá válka je nezapomenutelná a cítíme bolest i po dlouhé době. Druhá světová válka ale byla, dle mého názoru, tím nejhorším, co mohlo lidstvo zažít. Během druhé světové války se Němci snažili vyhladit národ Židů. Těm, co přežili, se snažili sebrat jejich lidství, pokoru a jejich budoucnost. Druhá světová válka sebrala život, to nejcennější co člověk má, přibližně 300 000 Židů pouze v tehdejším Československu. A do tohoto čísla nejsou zahrnuty čísla obětí ostatních národů. Ačkoliv se mi při vyslovení slova druhá světová válka ženou slzy do očí, je třeba, abychom nezapomněli a aby se o tomto hrůzném zvěrstvu, které bylo židovským občanům prováděno, mluvilo. Nakladatelství Jota vydalo v roce 2012 deník jedné z přeživších této hrůzy. Kniha nese název Deník 1938 - 1945 a podtitul zní: Příběh dívky, která přežila holocaust. Dívka, která přežila holocaust se jmenuje Helga Hošková-Weissová. Helga se narodila 10. Listopadu 1929 v Praze-Libni v asimilované židovské rodině. Po okupaci Československa se stali Weissovi obětí řady nacistickým perzekucí a nakonec byli v prosinci 1941 deportováni do terezínského ghetta. Tam strávili téměř tři roky. Helga začala v té době malovat všechno, co kolem sebe viděla. Tuto radu jí dal její tatínek. Některé z jejích kreseb jsou součástí Deníku. Musím říct, že mi z nich běhal mráz po zádech. Važte si života svého i druhých, respektujte se a nikdy v sobě neztraťte lidství.V Terezíně všechno začalo. Helga a její rodiče se museli odstěhovat z tepla svého pražského domova a nastoupit do transportu. Tam od jedenáctiletého děvčátka a její matky odtrhli otce. Už to všem zasadilo ránu do srdce. Jejich srdce krvácí. Co bude následovat? Uvidíme ještě někdy tatínka? Nestalo se mu nic? Co když ho poslali do transportu pokračujícího do Polska? Jsou pravdivé všechny řeči o dalších koncentračních táborech? A plyn?Na nějaký čas si srdce oddychnou a Helga s matkou se setkají s otcem. Pouze do té doby, dokud Němci neshromáždí 1000 mužů z Terezína, kteří jedou „vybudovat nový tábor“. Kdo by věřil těmto řečem? Ani dospívající Helga ne. Ghetto z ní udělalo někoho jiného. Někoho, kdo byl hodně rychle donucen dospět a začít dospěle uvažovat. A co její dětství? Co dětství všech dětí, kteří byli přesunuti do koncentračních táborů? Kdo jim je vrátí? Těm, co přežijí…Helga se po třech letech dostane do dalších koncentračních táborů, kde už to není tak „snadné“ jako v Terezíně. Na vlastní oči zažívá všechny hrůzy, které měly židovské občany potkat. Copak toto peklo na zemi nikdy neskončí?Víme, že skončilo. Konkrétně 8. května 1945, kdy Německo kapitulovalo. Konec války, ale strádání a bolest v srdcích, ty zůstanou v přeživších až do konce jejich životů. Deník končí vyprávěním ze dne 21. května 1945. Helga je konečně doma!Tato kniha je zcela odlišná než ty, které jsou již známy. Je to deník psaný očima dítěte. Helga si svůj deník začala psát roku 1938, to znamená, že jí bylo devět let. Na počátku svého deníku nám líčí mobilizaci, dětskýma očima a zatím stále růžovým pohledem na svět nám vypráví o okupaci Československa. Během pár měsíců se Židé seznamují s protižidovskými nařízeními. To bylo ještě to nejmenší, co mohli Němci udělat. Časem bude daleko hůř.Deník dala Helga na starost svému strýci, který ho zazdil do jedné zdi v Terezíně. Po několika letech se Helga rozhodla své zápisky doplnit a zveřejnit. Kniha je doplněna o úvod, který má na starosti Zdeněk Mahler a doslovem, který napsal Ivan Klíma. Navíc zde nalezneme i dobové fotografie a již zmíněné obrázky.Helga po válce dohonila ztracená školní léta, vystudovala střední grafickou školu a současně externě gymnázium. Po maturitě pokračovala ve studiu na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Ve své umělecké tvorbě se věnuje převážně válečné tematice. Dodnes žije v pražském bytě, ve kterém se narodila.Myslím si, že tato kniha by měla být zařazena do výuky na základních školách, protože děti seznámí s naší hrůznou minulostí. Ne náročným způsobem, ale pohledem dítěte. A nejen děti by se s ní měli seznámit, ale my všichni, protože popisuje snad nejhorší část našich dějin.Otto Weiss: Helze do památníku… Snad bude i hůř a snad zas líp,v tom světě tak nelidsky štvaném,dnes dejme si pouze věrný slib,být lidmi ze nepřestanem.Nakladatelství: JotaRok vydání: 2012Počet stran: 204“... celý text
— monushka

---

Nikdo nás nečekal

„Na knihu jsem narazila díky sledování Hyde parku, kde paní Helga Hošková-Weissová vystupovala. Již tam mě zaujala svým povídáním a tak jsem si knihu hned zakoupila. A čtení bylo stejně dojemné jako její vyprávění v pořadu. Smutné, ale je zapotřebí si tyto věci stále připomínat...“... celý text
— Hrošanda