Den, kdy jsem se naučil žít
Laurent Gounelle
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/241944/bmid_den-kdy-jsem-se-naucil-zit-241944.jpg
4
734
203
Nový román autora světoznámého bestselleru Muž, který chtěl být šťastný je poutavě napsaným příběhem, který osloví každého, kdo se zamýšlí nad sebou samým, hledá odpověď na otázku po smyslu života a chce se stát strůjcem svého osudu. Představte si, že se jednoho obyčejného nedělního odpoledne procházíte po nábřeží v sanfranciském přístavu, celkem nezúčastněně pozorujete dění kolem, když v tom vás chytne za ruku mladá cikánka a nabídne se, že vám z dlaně přečte budoucnost. Nebráníte se a pro pobavení a snad trochu i ze zvědavosti nabídku přijmete. Cikánka si vaši dlaň zkoumavě prohlíží, po chvíli však její tvář zbledne, v jejích očích se zračí nepředstírané zděšení. Zlověstná věštba, kterou posléze vysloví, vás nenechá chladným, a třebaže jste racionálně založený člověk a na věštecké předpovědi nevěříte, od tohoto okamžiku už nemůžete žít poklidným, stereotypním způsobem jako doposud a váš život se převrátí vzhůru nohama. Co když cikánka nelhala, co když na jejích slovech něco je? A proč vzápětí po vyslovení věštby zmizela, aniž vás požádala o peníze?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Rybka PublishersOriginální název:
Le jour où j'ai appris à vivre , 2014
více info...
Přidat komentář
Další kniha tohoto autora a další nové, zajímavé myšlenky stejně jako již známé životní pravdy. Bavily mě však příběhy všeh postav a líbilo se mi postupné odhalování. V několika částech knihy jsem byla překvapená i fascinovaná vývojem děje. Konec knížky měl spád, vše se pěkně rozplétalo a mně z knihy zůstal dobrý, příjemnný a uspokojivý pocit.
Tuhletu skoro konzumní esoteriku já moc nechápu. Většinou je to čtivé, hezké a milé. Ale někdy na hraně podbízivosti a přeslazenosti. Ve výsledku to totiž není ani příliš poučné a příběh taky nestojí za to. Aspoň pro mě zůstává nadále v tomto žánru Castaneda nepřekonán. Kopie knih mistrů a učedníků pro mě nedokáží přinést nic moc nového. Třeba se toho časem chopí jiné žánry. Ostatně některá sci-fi díla se na smysl života ptají už dávno.
Mistři v těchto knihách působí jako dokonalí a vševědoucí a jejich rady pak vyznívají strašně banálně. Chybí tomu určitá věrohodnost a lidskost. Asi proto k tomu mají inteligenti takový odpor. Berou všechno moc vážně a slabomyslnost je pak uráží. Jenže ono není možné se zavděčit všem. Každý má jinou náturu a cílová skupina je tady zřejmá. Zůstává pak otázkou proč to vlastně čtou ti, co tomu dávají špatné hodnocení. Číst knihu o které vím, že se mi nebude líbit, nevypovídá nic o knize ale o čtenáři.
Jak bývá běžné, příběh je docela jednoduchý. Sleduje osudy mladého muže, kterého vyděsí smrtelná věštba. Hlavní hrdina je tak donucen přehodnotit svůj dosavadní život. Dočasně opustí práci a vydá se na cestu za svou tetou. V knize se objevuje víc dějových linií, které tu hlavní doplňují. Jak bývá obvyklé rady od tety nejsou žádný konkrétní směr ani lidová moudrost. Je to spíše výtah z moderní esoteriky zasazený do příběhu. Ostatně tyto myšlenky se objevují v některých knihách osobního růstu. Asi tady tak vzniká nějaký nový literární žánr. Kombinace motivačních knih o úspěchu, esoteriky a osobního růstu ve formě poučného příběhu.
Dnešní doba se někdy označuje jako postfaktická. Tento směr působí jako post-New Age. Kvalita bývá průměrná, příběh chytne za srdce, ale ve výsledku to člověka asi moc neovlivní. Ale je to pozitivní a když někdo čte podobné knihy častěji, asi ho to skutečně časem změní, když bude chtít. Koho zajímá esoterika a vlastní seberozvoj a nevadí mu naivní příběh neměl by knihu minout. Esoterika je tam však zcela implicitně jako forma introspekce a naslouchání vlastnímu nitru. Bez nějakého směru je však taková bezbarvá. Na druhou stranu pobyt v přírodě jako určitá meditace by snad nemusel nikoho urážet. Nenáboženská spiritualita je fajn, ale v příběhu to nevyznívá moc přesvědčivě. Mistr pak někdy působí spíš jako direktivní psychoterapeut.
Normálně bych dal knize tři hvězdy, ale nakonec díky jedné dějové linii dávám víc. Ikdyž by to leckdo mohl označit za lehce manipulativní. Pokud máte podobné příběhy rádi, určitě si knihu přečtěte. Přinejmenším když se tomu člověk poddá, možná ho to trochu zasáhne. A když to někomu jen trochu pomůže, jedině dobře. 75%
Čtivé, ale trochu podle mne laciné, ač je autor "bestselleru" psychologem a nevím, čím ještě. Náznakově se dotýká pár novodobých fenoménů (nezákonné natáčení soukromí osob, výlevy různého druhu na blogu spojené s pragmatickými odměnami - liky, náhoda, manipulace spojené jak s osobním, tak i profesním životem (cikánka, teta, partner v podnikání, rozchody), jak udělat někoho i sebe díky či prostřednictvím druhých šťastným či nešťastným a jak je to jednoduché, že. A druhá proložená "sportovní" tzv. férová připodobňující rovina mi tam nesedne vůbec.
Den, kdy jsem se naučil žít je tak úžasně pitomá, nevěrohodná a prvoplánová kniha, že umučí všechny zárodky dobrých myšlenek, které jsou v ní obsaženy. Postavy jsou černobílé, jejich jednání zkratovité, vývoj skokovitý. Samotný příběh samozřejmě nepravděpodobný.
Nemohu si pomoct, ale ze všeho nejvíce mi ta kniha připomíná nějaký prvorepublikový film pro pamětníky o vychytralé tetě a napraveném hříšníkovi…
Protože se ale jedná o knihu popisovanou jako: „Nový román autora světoznámého bestselleru…“, představuji si její vznik spíše jako setkání vydavatele s autorem, kde vydavatel apeluje na autora: „musíš ze svého jména vytěžit maximum, dokud je známé! Napiš cokoli, vraž tam trochu psychologie, zamíchej tam něco o smyslu života, dej do toho trochu o motivaci a přidej špetku napraveného hříšníka a zbytek je jedno, my se už postaráme, aby se to prodalo.“
Tohle bude dlouhé, protože je to kniha, kterou publikum považuje za pozitivní, otevírající oči a inspirativní, a nechci vypadat jako negativní nepřemýšlející hater, ale půjdu na to analytickou metodou.
OBSAHUJE SPOILERY!
Jestliže to měla být kniha o osobním rozvoji, pak neměla popisovat osoby, situace a jejich řešení jako černé a bílé. Kniha měla ambici popsat komplexní prvky, jenomže tak činila neskutečně naivním způsobem. Celá kniha působila velmi prostince jako kompilát projevů různých lidových kazatelů a cool psychologických pokusů. „Vědecká fakta“ popisovaná v knize jsem neměla prostor ověřovat, proto je v tomto komentáři vynechám. Navíc mi vadí, že transformace postav je popisována extrémně explicitně a ne implicitně tak, aby to čtenář sám vycítil (prostě je slovy napsáno, že je někdo dobrý člověk a je to).
To bylo ke knize jako takové, teď jednotlivě k prezentovaným návodům na život. Ano, denodenní sledování zpráv dokáže člověka po psychické stránce rozhodit, zvlášť, má-li sklony k úzkosti. Dobrá rada tetky „boj je marný“ je však prostě směšná. Všechen pokrok v dějinách lidstva byl výsledkem boje. Kdyby si tuhle krásnou poučku pro spokojený život přeříkávali otroci ve starověkém Římě, nikdy by se neosvobodili.
Situace, kdy Jonathan vrátí Garymu výdavek, který mu dal nedopatřením navíc, nesvědčí o tom, že se Jonathan jako mávnutím kouzelného proutku stal dobrým člověkem, jak je v knize prezentováno. Jde totiž pouze o nápravu nedostatků ve výchově z období předškolního věku.
Jestliže se Jonathan rozhodl stát poctivým pojišťovákem, znakem dobrého a férového člověka by bylo sdělit svou novou obchodní strategii, o které je mu jasné, že firmu bude stát peníze, svým společníkům. Znakem férového člověka není tajně jednat v souladu se svým novým hodnotovým systémem a nechat společníky, ať na to přijdou sami až z účetních výkazů.
Jonathan také trpí utkvělou představou, že jestliže se on ze svého neutěšeného života dostal na vrchol extáze během dvou týdnů, musí toto absolvovat i ostatní, a to v podstatně kratší době a pouze za přispění Jonathanovy inspirativní přítomnosti (viz dvakrát se náhodou chová slušně v Garyho obchodě a posteskne si, že kolik dobra se Garymu musí stát, aby se díval na svět pozitivně – no chlapče, takto svět opravdu nefunguje).
Jonathan se rozhodne projevovat svou optimistickou, humánní a altruistickou osobnost tím, že obdarovává lidi na chodníku/říká jim komplimenty a má z toho nezřízenou radost. Jestliže žil Jonathan do své transformace v nějaké bublině ze svých představ, tak po transformaci se to vůbec nezměnilo. Jak si může být jistý, že žena, které dal květiny, nemá žárlivého manžela, který ji za to nezmlátí? Jak může dávat komplimenty vytržené z kontextu staré paní, když ani neví, jestli to není semetrika, která sekýruje celou rodinu? Dary lidem totiž nelze házet do ksichtu bez jejich vědomí, oni je musí přijmout, a to svobodnou a vědomou volbou. Vloupání na zahradu souseda a posekání jeho trávníku není projeven Jonathanovy dobré duše, ale neschopnosti přijít za sousedem a nabídnout mu pomoc („Hele sousede, asi máš toho hodně – nechceš pomoct? Můžu ti třeba posekat zahradu.“). Pomoc se nabízí, ne vnucuje. Domnívám se, že v reálu by člověk Garyho stylu mohl cítit i úzkost z toho, že se mu někdo vloupal na pozemek a proměnil ho k obrazu svému. Zjistil si vůbec Jonathan, jestli chce mít Gary tu trávu krátkou?
V knize se emoční výlevy nad chutí muffinů prezentují jako pozitivní vidění světa. Nicméně já se teda ani nedivím Garymu, že začal mít strach, co mu chodí do krámu za lidi. Jestliže někdo složí procítěný epos na téma muffin, tak s ním opravdu není něco v pořádku.
Co tedy považuju za naprostou nehoráznost, jsou dopisy, které posílal Jonathan Garymu popisující Garyho rodinnou minulost, o které neměl pisatel ani páru. Psychické nastavení člověka opravdu nelze změnit větou, že jedni měli rádi druhé, jen to neuměli dát najevo. Jak tohle prostě může Jonathan říct – co když jeho prarodiče jeho rodiče prostě neměli rádi? Co když byl Gary svědkem toho, jak jeho otec mlátil matku? Nechápu, jak se autor opovažuje předkládat tohle publiku jako inspiraci pro životní cestu. Pokud má někdo psychické problémy související s rodinou, je třeba je řešit komplexně a konkrétně. Poučka, že rodiče vás měli rádi, ale neuměli to dát najevo, je prostě do nebe volající drzost nemající jakoukoli oporu v reálném světě (možná v nějaké bublině žije i autor, pokud si myslí, že všichni rodiče na světě mají rádi své děti a skrze to týrání to akorát holt neumí dát najevo).
Zjištění, že hlavní postava byla celou dobu pouze součástí manipulace přemoudřelé tetičky, je pak už jen špička ledovce, která ovšem dává nahlédnout na morální a hodnotový systém autora.
Asi se mi nelíbila tak moc jako ostatní, ale byl to vcelku zajímavý příběh. Rozhodně jsem zvědavá na 2 zbývající knížky.
Záměr této knihy jsem pochopil, nicméně to bohužel ve mě nezanechalo v podstatě žádné pocity, a proto takové hodnocení. Kniha není špatná, přečetl jsem jí rychle, nicméně jsem od ní asi čekal něco jiného. Navíc mi postavy příliš k srdci nepřirostly. Obávám se, že za týden už si z této knížky nebudu nic pamatovat.
Musím se přiznat, že první třetina knihy na mě neudělala valný dojem. Druhá třetina byla lepší, ale ... Ale tuhle knihu si stojí za to přečíst kvůli těm závěrečným 80 stranám. Nejvíc mě na tom baví ta Jonathanova transformace. Někdo může napsat, že něco takového se nemůže stát. Že příběh je naivní a změna, která u Jonathana nastala potom, co mu z ruky věštila cikánka to, co věštila, je nevěrohodná. Ale víme my, jak bychom se (za)chovali, kdyby nás potkala podobná zkušenost? Je nanejvýš logické, že v případech, kdy si člověk vyslechne určitou "definitivu", rekapituluje a mnohdy se snaží dohnat ztracený čas. A jsou i tací, kteří chtějí (do)žít slušně, čestně a dělat druhým radost. To, jakým způsobem to dělá Jonathan, mi přijde roztomile úsměvné. Nikoli nereálné. Vlastně jsem mu v té jeho nesobecké dobrotě fandila a říkám si, jaká je to škoda, že k tak příjemným projevům vůči blízkým musíme být "donuceni" nějakými osobními katastrofami, které nás přinutí změnit hodnotový žebříček.
Kniha se čte velmi příjemně, lehce. V nejednom místě se člověk zamyslí a přijde takové to "no jo přece..." Zahrnuje několik nosných myšlenek, které jsou pozvolna rozpuštěny v příběhu, který se zdá být "důvěrně známý", což z knihy činí ještě o něco příjemnější kousek.
Opět další inspirativní čtení plné důležitých podnětů k zamyšlení nad životem. Těším se na další knihu.
Skvělá kniha. Ohromně inspirující k zamyšlení a ke změně. Pokud se jí necháte dotknout, začnete přemýšlet nad svým životem, nad sebou sama - kdo opravdu jste a co vlastně chcete? Jste na té správné cestě obklopen těmi správnými lidmi? Žijete život v souladu se sebou sama? Jestliže připustíte, že ne všechno je úplně v pořádku, můžete v knize nalézt i to správné nakopnutí (hned poté, co se ze všeho vybrečíte:-))....
Dotýkej se srdcí jiných lidí ve jménu lásky a budeš šťastný. Tohle byla moc pěkná a čtivá kniha! Doporučuji.
Velice krásná kniha,je v ní napsané veliké moudro...každý by se měl na chvilku zastavit a srovnat si v hlavě svoje priority a hlavně
co je v životě důležité. Určitě doporučuji všem přečíst.
Množstvo krásnych myšlienok a postojov, postrehov a názorov, ktoré v spletitosti rôznych životných situácií - hlavne keď sú dni alebo obdobia náročnejšie v akomkoľvek zmysle - niekedy zabúdame vnímať. Pretože každé nové ráno je dar.. ;)
A zase je to o srdci a o tom, že to podstatné cítime len ním.
Krásna knižka, ale možno by bola kompaktnejšia, ak by bola o kúštik kratšia - ale to je len osobný názor ;)
Tak nějak nevím... možná v určitém životním období by mě zasáhla víc. Víceméně souhlasím se vším, co autor čtenáři předkládá, ale od půlky knihy pro mě nuda a všechno tak nějak pořád dokola ... tyhle motivační knížky nejsou nic pro mě. Před dvěma lety jsem zažila něco podobného - na základě chybné diagnózy jsem několik měsíců žila s vědomím velmi blízké smrti. I když jsem měla priority rozumově srovnané, teprve pak se srovnaly i pocitově. Po půl roce přišla omluva lékařů za chybnou diagnózu. Dnes už jsem zpátky v realitě a dokonce si myslím, že v malé míře ty naše drobné stesky a nářky k životu patří a jsou vlastně život; ten tehdejší klid a nadhled bych zpátky nechtěla. Ale každý to máme jinak a někomu tahle knížka může dát mnoho.
Kniha, kterou jsem si po pár dnech od dočtení nemohla vybavit. Příjemné čtení do vlaku, sem tam zajímavá informace, ale jinak nic, co by stálo za zastavení. Ale už jsem takových knížek četla víc, tak třeba je to tím.
S krásnou lehkostí napsaný příběh, který má hlavu, patu a hlavně ukrývá nejednu inspirativní myšlenku.
Štítky knihy
filozofie seberealizace hledání smyslu života sebepoznání, sebepoznávání rozvoj osobnosti, osobní rozvoj esoterismus, ezoterika
Autorovy další knížky
| 2008 |  Muž, který chtěl být šťastný |
| 2015 | Den, kdy jsem se naučil žít |
| 2010 | Bůh chodí po světě vždycky inkognito |
| 2013 |  Filozof, který nebyl moudrý |
| 2017 | A objevíš poklad, který v tobě dřímá |
Kniha Den, kdy jsem se naučil žít je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 1 212x |
| Čtenářské výzvě | 168x |
| Doporučených | 89x |
| Knihotéce | 282x |
| Chystám se číst | 653x |
| Chci si koupit | 169x |
| dalších seznamech | 6x |
Dostala se ke mně na doporučení, dotyčnému kniha změnila pohled na život. Mě to až tak nevzalo. Souhlasím s Eldar80. Musela jsem se hodně přemáhat, abych to dočetla, bavila mě až poslední třetina. Tenhle styl podávání hlubokomyslných pravd o životě mi nějak nesedí. Hodně podobně na mě působila Dalajlamova kočka. Tohle bylo o fous lepší. Dala bych dvě hvězdy, za pekaře a jeho kluky přidávám třetí...