Dej mi své jméno
André Aciman
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419314/bmid_dej-mi-sve-jmeno-2Ml-419314.jpeg
4
986
251
Dej mi své jméno série
1. díl >
Příběh nečekané a silné lásky mezi dospívajícím Eliem a o pár let starším Oliverem, odehrávající se ve vile na jednom útesu italské Riviéry. Ani jeden z nich není na následky vzájemné přitažlivosti připraven, oba proto nejdřív předstírají lhostejnost. Jenže v průběhu následujících neklidných letních dnů jejich vášeň nesená neúprosnými proudy posedlosti, strachu, fascinace a touhy vzrůstá a oba mladíci začínají opatrně prozkoumávat své pocity. V hloubi jejich duší se zrodí láska trvající šest týdnů a přinese jim zkušenost, která je poznamená na zbytek života. Ti dva totiž na Riviéře a během jednoho dusného večera v Římě objeví něco, co možná už nikdy znovu nenajdou: naprostou důvěrnost. André Aciman zachycuje ve své upřímné, nesentimentální a srdcervoucí elegii na lidskou vášeň psychologické manévry doprovázející přitažlivost tak bravurně jako málokdo. Román Dej mi své jméno se čtenářem nezachází v rukavičkách, nedělá si žádné iluze a je zcela nezapomenutelný. (filmová obálka)... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno: 2020 , #booklabOriginální název:
Call Me by Your Name , 2007
více info...
Přidat komentář
Jak já se na knihu těšila a jak jsem se trápila... Nějak mi vůbec nesedl styl psaní, takže jsem si děj neužila tak, jak jsem očekávala :-/ Ach jo.. a přitom tyto knihy mám moc ráda. Na film se podívám, jsem hodně zvědavá na zpracování.
Dej mi své jméno...
Když přemýšlím nad touhle knihou. Ano, je to kniha pro lidi kteří chtějí uletět z reality, ale ten konec je tak reálný až s vámi hodí o zem. Najednou nebudete vědět kam se slzami, ale zároveň si budete říkat skončilo to vůbec nebo Oliver svou manželku vůbec nemiloval. Nikdy nezapomenu na to co popisuje Elio v posledním odstavci, jen na to vzpomenu a nevím co na to říct, ale kdo ví možná v dalším životě si dali opět svá jména.
Kniha pro mě má z nějakého důvodu stejné vibes jako písnička "right where you left me".
Buď je to váš šálek kávy, a potom je to soulmate lovestory masterpiece, nebo není, a pak je to relativně patetická sbírka nadnesených rádoby chytrých replik.
V některých ohledech chápu i druhou variantu, ale pro mě to byla rozhodně ta první. Pro Elia bych obětovala levou ledvinu.
Z tohohle literárního zážitku se budu muset vzpamatovat. Nejspíš u filmu.
(SPOILER)
Elio a Oliver jsou popravdě asi jedna z mých nejoblíbenějších literárních dvojic. Jejich krátký vztah je tu popsán tak plasticky, že po přečtení mám pocit, jako bych ho s nimi snad prožíval. Elio jako vypravěč může působit lehce nespolehlivě, ale každý kdo někdy procházel nějakou formou přiznávání si vlastní odlišnosti, stejně tak jako každý, kdo byl někdy zamilovaný, musí pochopit jeho někdy zmatečné, rychle se střídající a často i protichůdné myšlenkové pochody ve vztahu k Oliverovi. Jako postava je díky tomu uvěřitelnější než Oliver, který je vylíčen jako až příliš dokonalý. Není mi jasné, jak by během pouze šestitýdenního pobytu stíhal všechno, co je v knize popsáno (od sepisování filosofického spisu, práci pro Eliova otce, cest do města za překladatelkou po tenis, poker a spoustu nicnedělání, ke kterému středomořské prostředí přímo láká) a do toho ještě navázal tak pozitivní vztahy se všemi, které potkal. Kniha je o jejich vztahu, další postavy nejsou podrobněji popsány, i když u některých z nich najdeme zajímavé motivy (Vimini, Eliův otec).
První dvě části knihy (Kdy, když zatím ne? a Monetova pěšina) jsou pro mě nejzdařilejší a možná by výsledný dojem byl ještě silnější, kdyby se tu příběh zakončil. Vůbec se tak nedivím tvůrcům filmové adaptace, že další dvě části v podstatě vypustili. Tempo první poloviny je sice pomalé, ale zároveň tak příjemně připomíná líné, prosluněné dny na Riviéře, které Elio popisuje. Zaznamenal jsem, že někteří čtenáři mají v těchto částech problém s 2 věcmi - přehnaným filosofováním a explicitními sexuálními scénami. Ani jedno mi osobně nevadilo. Filosofie a odkazy na umělecká díla byly používány v míře, kdy to pomáhalo dokreslovat charakter postav. Nikdy jsem zároveň neměl pocit, že by tyto odkazy byly nesrozumitelné nebo natolik detailní, že by z autorova pohledu působily snobsky nebo povýšeně. Sexuální scény a obecně Eliovy představy jsou sice jistě pro některé čtenáře za hranou snesitelnosti a minimálně hraničí s fetišem, ale přiznejme si - kdo někdy alespoň nemyslel na něco neobvyklého...
Třetí část Syndrom svatého Klimenta je pro mě asi nejproblematičtější. Nálada se příliš změní a ve chvíli, kdy jsem čekal nevyhnutelné emočně devastující vyvrcholení celého příběhu, jsem se dočkal líčení nepříliš zajímavých a se zbytkem příběhu pouze okrajově souvisejících událostí s nepřehledným množstvím postav, které nic zásadního nepřináší. Poslední čtvrtá část Místa duchů, ač značně zkratkovitá a odehrávající se v epizodách s dlouhými intervaly v průběhu 20 let, vede k poměrně důstojnému zakončení a onoho emočně vypjatého zakončení jsem se tu přece jen dočkal. Mám ale pocit, že události z této části mohly být blíže rozpracovány v dalším díle, protože změna příjemného tempa z prvních dvou částí je tu až příliš patrná. Pokračování nakonec vzniklo a já se na něj chystám se zvědavostí, ale i mírnými obavami, protože podle anotace má být děj zasazen někam mezi již odvyprávěné události a nejsem si tak jistý, jestli vůbec dokáže příběh Elia a Olivera nějak obohatit, když známe začátek a nejspíše i konec.
Recenze může působit daleko negativněji, než jsem ji původně zamýšlel. Většina knihy je pro mě ale velmi silná a na Elia jsem se dokázal opravdu napojit. Kvůli výše zmíněnému, ale nemohu hodnotit plným počtem hvězd, přestože moc nescházelo.
Tahle kniha mě vůbec, ale vůbec nechytla. Téma je už strašně ohrané, připadá mi, že téhle tematiky jee všude kolem nás nějak moc. Děj i dialogy jen tak kloužou po povrchu. Ale jak je vidno, jsem tady spíš v menšině.
Tohle rozhodně není optimální čtení pro racionálně smýšlející realisty, je to spíš atmosférická jednohubka plná chtíče, nadřženosti, zamilováných pocitů a poznávání sebe sama.
Pokud přijmete fakt, že děje je zde poskromnu, zato dumání a erotiky až dost, může se vám Dej mi své jméno zalíbit.
Pro strhující pobláznění a obrovskou touhu bych i měla pochopení, bohužel postava Eliema mi přišla až přespříliš hloubající a málo uvěřitelná, díky tomu jsme se nedokázala do knihy dostatečně ponořit.
Knihu jsem vyhledala na základě filmu, který je hodně zdařilý a z knihy vytahuje to podstatné. Kniha je pro mě hodně zdlouhavá. Myšlenky a úvahy hlavního hrdiny byly zajímavé ale pro mě v některých bodech až nudné a pro příběh a čtenáře mnohé z nich nepodstatné.
Co mě na knize hodně nadchlo, tak to je popis prostředí kdy přesně vidím léto, moře, sad a vilu... Postavy byly také hodně dobře komplexně popsány, což je velké plus.
(SPOILER) Od začátku se mi to četlo velmi špatně, bylo to až moc hutné a přemýšlivé - ačkoli to mi nikdy dřív nevadilo, tady u tohoto autora mi to prostě nesedlo. Kolikrát jsem se musela vracet na začátek odstavce, i když to byla možná moje chyba, četla jsem vždy před spaním, kdy už se mi oči zavíraly únavou. Ale i tak - jakmile jsem se dostala do bodu, kdy se spolu poprvé milovali, nebylo už nic, co by mě nutilo číst dál, absolutně mě přestalo zajímat, co bude následovat, takže jsem knihu nakonec odložila…
Nejprve jsem viděla film. A i v tomto případě opět platilo, že kniha je lepší. Ale zcela jiným způsobem. Knihu jsem četla téměř měsíc, avšak ne proto, že by mě nebavila. Protože jsem nechtěla, aby ta romance skončila. A ačkoliv jsem věděla jak skončí (nebo to alespoň tušila), stejně mě konec knihy neuvěřitelně zasáhl. Jako by se můj život rozdělil na "před Oliverem a po Oliverovi".
Zajímavý young-adult román či jakýsi "bildungsromán" o dospívání chlapce, který si uvědomil svou "jinakost". Příběh je vyprávěn retrospektivně, z pozice Elia, 17iletého hrdiny, jenž se bezhlavě zamiluje do Olivera, o sedm let staršího. Děj se odehrává během jednoho léta v sídle jejich rodinné rezidence, kam si zvou vybrané hosty z univerzity, a později se přesouvá do Říma.
Sledujeme Eliovy podrobné zápisy. Takřka fyzicky trpí spalující vášní a návalem rozporuplných emocí: nevyzná se sám v sobě, svou nejistotu maskuje a cit zprvu skrývá. Později se však až téměř hladově vrhá do vztahu, který oba dva spolu navážou, přestože si dobře uvědomují jeho neperspektivnost a předurčenost k zániku: proto se z něj snaží vytěžit maximum.
V textu se objevují nebývale otevřené popisy sexuálních scén, což lehce zavání pornografií. Autor používá četné metafory a personifikace, skvěle vystihl povrchní život zdejší smetánky /zábava v podobě sportu, hraní her, sexu a vyjížděk lodí/ a poněkud laxní mentalitu Italů ve stylu "Dolce vita". Je trochu škoda, že blíže nevykreslil charaktery dalších postav: Eliových rodičů, dívek Marzie a Chiary, zahradníka Anchise, řidiče Manfreda a kuchařky Mafaldy. Netrpělivému čtenáři může vadit, že naprostou většinu románu tvoří Eliovy výlevy představ a nenaplněných tužeb, spojené s jeho nejistotou: trvá skutečně dlouho, než se rozhodne svůj cit realizovat. Najdeme zde spousty odkazů na klasickou italskou literaturu a antickou mytologii, včetně zajímavých narážek na jiná literární díla. Hodně mi však vadilo, že některé výrazy v italštině zde nebyly vůbec přeloženy.
"Možná to začalo brzy po jeho příjezdu během jednoho z našich vyčerpávajících obědů. Posadil se vedle mě a já si konečně uvědomil, že navzdory lehkému opálení, k němuž přišel během svého nedávného krátkého pobytu na Sicílii, mají jeho dlaně stejnou barvu jako bledá jemná kůže na jeho chodidlech, hrdle a spodní části předloktí, která nebyla příliš často vystavena slunci. Ta kůže byla téměř světle růžová, lesklá a hladká jako spodek ještěrčího bříška."
"Ten jeho ocelově tvrdý pohled se vždycky vrátil. Jednoho dne, když jsem seděl vzadu na zahradě u bazénu, u toho, z čeho se stal "můj stůl", a cvičil na kytaru, ležel poblíž mě na trávě a já ten pohled okamžitě poznal. Díval se, jak se soustředím na hmatník, a když jsem najednou pozvedl tvář, abych zjistil, jestli se mu líbí, co hraju, byl tam: ostrý a krutý jako lesklá čepel, která se stáhla ve chvíli, kdy ji oběť spatřil. Vrhl na mě mdlý úsměv, jako by chtěl říct: Už nemá smysl to skrývat."
"Dělej si se mnou, co chceš. Vezmi si mě. Jenom se zeptej, jestli chci, a počkej si na odpověď, kterou ti dám, jenom mi nedovol tě odmítnout."
"Nenapadlo mě, že to, co mě na jeho doteku tolik vyděsilo, bylo to, co leká panny při prvním doteku muže, po kterém touží; probudí v nich nervy, o nichž nevěděly, že existují, a které přinášejí daleko víc znepokojující rozkoše, než na jakou jsou o samotě zvyklé."
Takové "Utrpení mladého Werthera" 21. století. Knížku jsem viděl dřív než film, který mě upřímně trochu rozčiloval zvláštní kamerou a značným foot-fetishem režiséra, proto preferuji román. (Ale díky filmu jsem objevil dokonalého Sufjana Stevense, takže díky.) Tato kniha mi přirostla k srdci nejen kvůli nostalgické náladě, ale i krásnému jazyku, italskému prostředí a autorově filozofii. "Dej mi své jméno" v sobě nese určitou nadčasovost a lyričnost, která z díla dělá román přístupný pro většinu věkových kategorií. Byť je to pomalá kniha a velmi titěrná, co se popisů téměř všeho týče, Aciman stejně našel prostor, jak vytvořit scény a pasáže, které čtenář nezapomene. Upřímně věřím, že tohle bude jedna z těch knih, o které se v budoucnu bude učit v literatuře.
Začátek mi přišel trochu až moc opakující se ale hned jak se dali dohromady tak mě to opět začalo bavit. Celkově to byl další naprosto nádherný, ale srdcervoucí milostný příběh u kterého jsem na konci vzlykala a ptala se sama sebe proč je láska všechno, jen ne snadná. Těším se teď až se podívám na film.
Ještě jsem v žádné knize neviděla tak autenticky popsaný cit k druhému člověku, to šílenství a zbláznění. Myslím, že mnoho lidí se v tom najde a pak to prožije s tou knihou znova. Přečetla jsem to jedním dechem.
Rok 1983, Itálie, letní prázdniny. Kdo zažil letní lásku, chápe, jak bolí odloučení a pocit, že už toho druhého pravděpodobně neuvidí. Kniha byla plná touhy, zranitelnosti, radosti i smutku. Nechyběly ani filosofické úvahy. Sice mě mrzelo, jak se Elio zachoval k Marzie, ale i to se v životě stává. Nejvíce se mi líbil a dojal mě proslov Eliova otce po odjezdu Olivera:
„Většina rodičů na mém místě by doufala, že to přejde, nebo se modlila, aby jejich syn zase brzy stál nohama pevně na zemi. Já ale takový rodič nejsem. Pokud ve své situaci cítíš bolest, konejši ji, a jestli cítíš plamen, nezhasínej ho, nebuď k němu krutý. Chceme se vyléčit dřív, než je záhodno, a vyrveme přitom ze svého nitra tolik, že před třicátým rokem zkrachujeme. Pokaždé, když si začneme s někým novým, tak tomu člověku můžeme nabídnout stále méně a méně. Konec něčeho může být hrozný, když nám v noci nedá spát, a dívat se, jak na nás ostatní zapomenou rychleji, než bychom si přáli, není o nic lepší. Ale necítit nic, abychom se vyhnuli veškerému citu – to je plýtvání!“
přiznávám, že i přes naprosto úžasnou atmosféru filmové adaptace, kterou jsem nikdy nezhlédla do konce, jsem si knížku koupila a moc od ní neočekávala. nicméně jsem se do knížky i stylu jakým je napsána okamžitě zamilovala a patří k nejlepším které jsem kdy četla. nemám slov, vepsala se mi do srdce.
Štítky knihy
homosexualita umění láska zfilmováno 80. léta 20. století Itálie posedlost léto pro dospívající mládež (young adult) bisexualita
Kniha Dej mi své jméno je v
| Právě čtených | 38x |
| Přečtených | 1 291x |
| Čtenářské výzvě | 341x |
| Doporučených | 157x |
| Knihotéce | 432x |
| Chystám se číst | 604x |
| Chci si koupit | 135x |
| dalších seznamech | 14x |
Italský jih, majestátní vila, vlhký mořský vzduch, táhlé rozhovory u večeře, broskve a meruňky, červené plavky, vůně tabáku a knih, štěrkové cesty lemované vysokými stromy a jeden mladý muž v rozevláté, s kytarou a se srdcem roztříštěným na milion kousků. Emotivní pochoutka. Neuvěřitelné vykreslení postavy prostřednictvím myšlenek až jsem se skoro já Eliem během čtení stala sama. Sledujeme jeho pocity od prvního střetnutí s Oliverem až do toho posledního pohledu. Autor popisuje lásku tak, jak si ji podle mého všichni přejeme zažít - silnou, chaotickou, spalující, neznající hranic studu, naprosto odevzdanou a až fyzicky bolestivou. Po dočtení jsem chtěla obrátit stránky a začít znova. Romantických knih jsem nepřečetla mnoho, ale Dej mi své jméno pro mě bude už navždy unikátem.