Clayův most
Markus Zusak
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/405847/mid_clayuv-most-76x-405847.jpg
4
291
97
Pět nedospělých bratrů Dunbarových žije na předměstí australského města bez otce a matky, podle vlastních pravidel. Jejich domov se zmítá v chaosu. Matka chlapců, klavíristka, která na otcův podnět emigrovala z komunistického Polska, se nejprve probíjela životem v rakouském táboře, potom v Austrálii dělala podřadné práce, učila se anglicky a potom se vdala. Pět synů vychovávala přísně, ale s láskou. Po její smrti život bratrů poznamená záhadné zmizení otce. Dávají mu přezdívku Vrah, neboť po jeho odchodě v srdci každého z nich něco zemřelo. Když se po čase otec z ničeho nic objeví, vyhánějí ho. Jen jeden z bratrů, Clay, pozná otcovo tajemství a i jeho postihne osobní tragédie. Vydá sa postavit most přes dravou řeku, čímž zároveň symbolicky staví most mezi bratry a otcem, ale i mezi minulostí a přítomností.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
The Bridge of Clay , 2018
více info...
Přidat komentář
Nevím, zda slabší začátek byl úmysl, aby autor navodil gradaci vyprávění, nebo se mu jen nedařilo uchopit příběh. Ale jakmile nitky pochytal, spletl vskutku úžasnou věc. Díky varování z předchozích komentářů jsem četla dál, snažila si nevšímat nespisovností (...mladej, divokej, houževnatej...v jedné větě mi prostě rve oči) a jsem moc ráda, protože v porovnání s jiskrou, smutnou krásou, lidskostí a nostalgií, které příběh přinese, jsou tyto malichernosti - prostě malichernosti.
Přes hrubou náturu se mi líbí prostředí i originalita postav, autorova láska ke zvířatům vykukující z řádků i odkazy na evropské kořeny, kulturu. A samozřejmě ten příběh, náznaky, ke kterým se vypravěč vrací, varování, které zvyšuje napětí, reálný i symbolický most (při čtení se mi často promítal pocit, když jsem poprvé viděla Pont du Gard nad řekou Gardon).
Zusak píše originálním způsobem. Opět plné metafor, oxymóru, poetické, hluboké, emotivní. Střídání současnosti s minulostí, skládání děje jako puzzle. Za mě literární skvost, poklona paní překladatelce.
Knihu jsem musela začít číst nadvakrát, na začátku mi styl vůbec neseděl. Druhá polovina knihy mi to ovšem vynahradila, na tolik ryzího smutku jsem už v knize dlouho nenarazila. Krásný příběh, bohužel se zmatečným začátkem.
Dobře napsaný román, mám ráda, když se děj skládá jako puzzle až se vynoří celý příběh. Tento mi hodně připomínal styl Irvinga, Zlodějce se až tak nepodobal. Trošku zadrhnutý začátek, ale nevadí.
Jenom jsem rozsekaná na kusy,posledních sto stran jsem prořvala, před deseti lety nádor, nejmladší z mých čtyř synů čtrnáctiletý,uvědomila jsem si, že vůbec nevím, jak to prožívali, celé jsme to vytěsnili...proč to píšu - fascinuje mě jak hodně osobní jsou popsané pocity postav, nechce se mi věřit, že Zusak něco takového neprožil, pokud ne, už jen za to zaslouží poklonu. Pro mě naprostý ponor do děje, čtyři hvězdičky jen proto, abych shodila ty své pocity.
Po úžasném Poslovi a Zlodějce knih je pro mě tahle kniha bohužel celkem zklamáním. Určitě ne obsahem, ale stylem.
Krásný, smutný, vtipný, plný naděje, odhodlání a odvahy. Krásné čtení. Rodina - jak je někdy těžké být její součástí a přitom tak přirozené.
Já mám Markuse Zusaka jako spisovatele opravdu moc ráda. Před lety jsem byla nadšená Poslem a Zlodějkou knih a na obě knihy vzpomínám moc ráda. Ale toto...
Příběh je zajímavý a myslím, že se dotkne nejednoho z nás, ale ten styl, ve kterém je kniha napsaná to celé zabíjí. Celé je to takové kostrbaté a útržkovité. Jako kdyby autor hodil na papír jen jakousi kostru svých myšlenek a zbytek zůstal někde v jeho hlavě, ale tam já jako čtenářka nevidím. Nevím co všechno se skrývá za těmi kratičkými větami, kterými je příběh popisován. Všechno to působí rušivě a kvůli tomu jsem se nedokázala do knihy začíst.
Nedočteno, nehodnotím, kniha putuje na seznam Nedočtených knih. Jen jsem se potřebovala vypsat ze svého rozčarování a zklamání :)
Po "Zlodějce knih" jsem byla zvědavá na další knihu od Zusaka. Clayův most se mi hodně líbil, i když jsem ho četla docela dlouho. Dojemný příběh Dunbarovic kluků a celé smečky zvířat protloukajících se životem pomocí pěstí ale i s úsměvem. A navíc zajímavé obrazné vyjadřování... Krásná kniha.
Posel a Zlodějka knih nehráli na to, abych jim uvěřila, ale přesně to se stalo. Clayův most má být, přišlo mi, téměř realistickým příběhem, ale já mu bohužel neuvěřila už základ, tedy vypravěče. Autor se převtělil do muže píšícího stylem odpovídajícím nezkušenému spisovateli, který chce psát přirozeně. Tomu odpovídají hlavně krátké věty (zvláštně řazené do odstavců, často na principu 1 věta = 1 řádek), dále na jedné straně používání nespisovných slov (překladatelsky dobře zvládnuté, až na výjimky – např. „staříka s elektrickejma vlasy“), na druhé straně obrazných vyjádření, která vypravěčově „nezkušenosti“ zase tolik nesedí. Vadila mi i přemíra otázek a několikrát nastíněná budoucnost, vesměs tragická: „A nevěděli, co je čeká.“ „A s námi šla volným krokem smrt.“
Tento styl byl pro mě natolik rušivý a nepřirozeně působící, že jsem pak viděla umělost (bráním se použití slova kalkul) i v tom, jak autor bratry podělil specifickými vlastnostmi, koho nechal odejít či umřít, jak pracuje s motivy (kolíček).
Nedávno jsem dumala nad označením „knížka pro mě“. Jaká jiná by to měla být než tahle: napsal ji můj oblíbený spisovatel, jsou to jakoby vzpomínky na rodinu, je plná lásky, nese poselství. Někdy to zkrátka nevyjde – a mně je to v tomhle případě líto.
Loňský vánoční dárek a nejkrásnější kniha v tomto roce. Citlivá, zábavná, laskavá. Markus Zusack se tímto přiřadil k mým nejoblíbenějším spisovatelům.
Obsáhlý román, zajímavě, barvitě, čtivě vyprávěný příběh. Moc pěkné. Laskavé, láskyplné - i o bratrské lásce.
Citát:
"Přiznáme skoro všechno, ale na tom skoro nejvíc záleží."
Třetí kniha od Markuse Zusaka mě opět uchvátila. Dočetla jsem před týdnem, mám nachystanou další, ale ještě jsem ji neotevřela, protože se v duchu pořád vracím. Neuvěřitelná autorova schopnost proniknout až na kost. Celý příběh je prosycený bratrskou a synovskou láskou, vzájemnou soudržností ve všech životních situacích. Drsná mluva zde nepůsobí vulgárně, ale umocňuje a odlehčuje určité chvíle. Pro mne je to Pan spisovatel. Jsem ráda, že Zlodějka knih a tato nebyla vrchol a určitě se dočkáme i dalších.
Tahle kniha je jiná než většina knih. Vypráví příběh pěti chlapců, kteří i kdybyste nechtěli, vám prostě přirostou k srdci. Spisovatel moc dobře popisuje život bratrů, kteří si zažili svoje. Krásně odhaluje nové věci. Jen tak mimochodem pronese něco a vy, až v dalších kapitolách zjistíte, že i taková nepatrná maličkost je pro celý příběh důležitá. Kniha na konci neskončí velkým boom jako většina knih, ale elegantně uzavře celý příběh, a až tehdy člověk pochopí, že v této knize nejde o konec. V této knize jde o celkový děj. Od samého začátku až do konce nám to boom pomalu ubíhá před očima. Příběh nádherně pohladí po duši, což všichni občas potřebujeme. Knihu DOPORUČUJI k přečtení!!!
Pribeh, ač jakkoliv krásný, nestačí, když forma psaní pokulhává. Styl této knihy mi vůbec nesedl, pro mne to bylo téměř nečitelné. Příběh o rodině Dunbarovych byl opravdu krásný, chtěl jsem vědět jak dopadl, ovšem knihu jsem dočetl jen s ohromným sebezaprenim.
Právě dočteno. Nádhera! Zusak je
úžasný vypravěč. Neočekávejte další Zlodějku, ale krásný rodinný příběh plný lidskosti a lásky, po jehož přečtení mám chuť se znovu pustit nejen do ostatnich autorových knih, ale i do zatím nepřečtené Ilias a Odyssey...a Kameníka...
Takový neobyčejně obyčejný lidský příběh. Obyčejný, přitom ale nadprůměrný. Nic neuvěřitelného nebo nereálného, nic strhujícího, nic navíc, ale ani mi po dočtení nic nechybělo. Bavilo mě, jak jsem si na začátku udělal obrázek, o čem to asi bude a jak se děj bude vyvíjet, pak jsem si to průběžně překresloval... a na konci mi na tom obrázku zůstali akorát ti Dunbarovic kluci, protože všechno ostatní dopadlo úplně jinak :-). Zároveň, díky tomu, že se děj nezaobíral jen mládím a dospíváním oněch kluků, ale i mládím a dospíváním jejich rodičů, mě pak po přečtení přepadla jakási nostalgická nálada; nutilo mě to uvažovat o pomíjivosti času a o tom, jak rychle jedna generace střídá druhou.
Silný příběh. Citlivý, dojemný, lidský. Nádherně odvyprávěný. Tím vypravěčským stylem mi hodně připomínal Zlodějku knih, ale zde vypravěč Matthew neprozrazoval děj dopředu (nebo aspoň ne tak často), takže to celé bylo napínavější a... hmm... silnější... Jak byly postupně odkrývány další a další skutečnosti ze životů hlavních protagonistů, začalo vyplývat na povrch, že nic není tak, jak se to zezačátku jevilo. Navíc mám slabost pro podobné sondy do života kluků, pro "niterné sondy do jejich duší", protože jich v knihách není moc... a protože je to pro mě coby pro holku zajímavější (o holčičích duších si holt pořád číst nemusím - to mám na talíři denně i bez knih ;)). A jelikož čtenářka Pebbles o pár komentářů níže vypíchla přesně to samé, co jsem měla v úmyslu sem vepsat i já, nezbývá mi, než svůj rozněžnělý výšplecht ukončit poněkud všedněji: kluci Dunbarovic mi zůstanou v srdci ještě hodně, hodně dlouho :)
Říká se „nesuď knihu dle obalu“ a u Clayova mostu bylo dobré se tím řídit, alespoň pro mě, protože obálka je docela odrazující. Po knize bych možná ani nesáhla, nebýt toho, že jsem od Zusaka četla už Zlodějku knih a Posla, knihy, které se mi líbily.
Musím přiznat, že se mi to zpočátku špatně četlo, nevadila mi ale nespisovná čeština, tentokrát mi Zusakův styl popisování děje přišel „až moc květnatý“ a kniha mohla být klidně o něco kratší. Poklona překladatelce Dominice Křesťanové, překlad do češtiny musel být asi oříšek.
Kdyby byl Clayův most první knihou, kterou bych od autora četla, skončila bych s vypětím sil kolem strany dvě stě a už bych si od něj nic dalšího přečíst nechtěla. Bylo to pro mě zprvu i docela zamotané, některé věci určitou dobu nedávaly smysl, vše se ale nakonec odkryje v ten správný čas.
Clayton Dunbare. Nejdříve nevíte proč je takový…zvláštní. Na konci se ale jen divíte, kolik toho jeden mladý kluk dokázal snést („potřebuje takovou bolest, aby ho skoro zabila.“). A ten kolíček…:(
Carey Novacková, achjo, alespoň tady jsem doufala v dobrý konec („…byl to úsměv, co člověk nasadí, aby neumřel, nebo se nerozplakal, nebo možná obojí, Clay si nebyl jistej, co z toho.“).
Nejvíce se mi líbila pátá část (příběhy), která popisovala dobu, kdy byli ještě všichni pohromadě a šťastní. Při čtení se dovzděláte v oblasti umění, stavění mostů i dostihů. Přiznávám, že koně a dostihy mě vůbec neberou, ale během čtení jsem si šla zjistit pár informací o Phar Lapovi.
Zajímavý pro mě byl i „bratrský svět“ Matthewa, Henryho, Roryho, Claye a Tommyho a jejich způsoby projevování lásky.
Nebyla to kniha, od které bych se nemohla odtrhnout, ale když už jsem se začetla, četla se dobře, i když to pro mě nebyla žádná oddechovka a strávila jsem s ní dost času. Přesto má něco do sebe, a stejně jako předešlé dvě Zusakovy knihy, i tato ve mně něco zanechala.
„Když sledujete něčí umírání, nevidíte umírat jen jeho...tu ženu držel v náručí: ženu s dávno ztraceným piánem, která umírala, ale nemohla umřít, nebo hůř, žila, ale nemohla žít.“
Štítky knihy
Austrálie smrt sourozenci rodinné vztahy romány
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zlodějka knih |
| 2012 | Posel |
| 2014 |  Roky pod psa |
| 2019 | Clayův most |
| 2015 | Smečka rváčů |
Kniha Clayův most je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 385x |
| Čtenářské výzvě | 68x |
| Doporučených | 20x |
| Knihotéce | 184x |
| Chystám se číst | 323x |
| Chci si koupit | 58x |
| dalších seznamech | 5x |
Jakési fantasmagorické...